čtvrtek 31. října 2013

Stíny a šero


   Šero a stíny, to bylo to jediné, co se zdálo vůbec být naživu v té studené místnosti. Do skla bušily kapky deště; bylo to tiché klapaní a v nočním tichu, když uhasly světla v celém domě, když jeho obyvatelé usnuli a návštěvníci odešli, to klapání s sebou přinášelo znepokojivé obrazy a ještě znepokojivější předzvěsti.
   Nevěděl, jak dlouho stál ve dveřích – dost dlouho na to, aby splynul s těmi stíny, dost dlouho na to, aby se stal neživou součástí šera. Stejně jako ona.
   Nebyl si jistý, jak by se měl cítit v tuto chvíli, kdy tam jen stál a sledoval ji, jak sedí u okna, strnulá, nehybná bez života. Neviděl její oči, neviděl její tvář; a jak všechno kolem mělo tu šedavou mrtvou barvu, neviděl ani rudý lesk jejích vlasů.
   „Co se stalo?“ zašeptal a neodvažoval se pohnout, jako by pohyb mohl rozhýbat nehybnost, rozehnat stíny, přeskupit šero – a ani jeden z nich by tu pak nebyl, neexistoval. Slabý průvan, zašepotání vánku by stačilo a něco křehkého by se roztříštilo na drobounké střípky.
   Znal odpověď, nebo přinejmenším znal jejich odpovědi. Nemohl si být jistý, že je to pravda, a chtěl si být jistý, že je v pořádku – i když věděl, že je to nemožné. Nemohla být v pořádku, ne potom, co se událo.
   „Co se stalo? Pověz,“ promluvil tiše znovu, tvrdohlavě. Nemůže pro ni být dobré jen tak mlčet, neměla by v sobě dusit cokoliv ji tíží, cokoliv z ní dělá jen jeden z mnoha stínů ve strašidelném tmavém domě. Není stín, je člověk; oba jsou lidé, nikoliv přízraky – a ani dnešní strašlivá noc to nezmění.
   Pomalu odvrátila obličej od okna a její tvář byla prosta jakýchkoliv emocí, dříve jasné zelené oči ztratily svůj žár a v jejich hlubinách nebylo nic než prázdno.
   Dech se mu zadrhl v hrdle nad tím výjevem a konečně postoupil dál do místnosti, stačily dva tři dlouhé kroky a překonal vzdálenost, která je dělila, a stanul přímo před ní. Její oči sledovaly jeho postup, každý pohyb, který udělal, každé zvlnění vzduchu a šera. Poté se znovu otočila ke sklu a vyhlédla ven.
   „Přišel k vám?“ pronesl měkce a opřel se o stěnu hned vedle okna, aby jí viděl do tváře. Jeho srdce se bolestivě rozbušilo rychleji, když zahlédl záblesk utrpení v jejích očích, ale rychle zmizel, nahrazen prázdnotou a ztrátou.
   Věděl, co říkali ostatní. Věděl, co říkat sám, jak shrnout, co se stalo. Musel ji dostat z té apatie, musel jí ukázat, že je naživu, že přežila, že se zázraky dějí a i když si myslí, že její srdce puklo, tohle není konec. Bude žít a on jí pomůže. Nedovolí jí, aby se stala jen tichým, mrtvým přízrakem ženy, kterou znal. Nedovolí jí to.
   „Přišel k vám domů,“ pronesl znovu, o trochu pevněji. Je těžké přijmout realitu, ale je třeba to udělat, je třeba se smířit s fakty, je třeba se začít léčit. Čím dříve, tím lépe. „Skolil ho u schodiště, a potom pokračoval do dětského pokoje, k tobě – k vám.“
   V ten moment zavřela oči a přitiskla své čelo ke studenému sklu, jednu ruku vztahujíce k němu. Pevně ji uchopil do své dlaně a nadechl se, aby pokračoval. Všechno bude dobré, jakmile to vysloví nahlas, začne se s těmi věcmi smiřovat – a on tu bude s ní, bude s ní pořád, po celou tu dobu, dokud to společně nezvládnou.
   „Omráčil tě…“ začal, ale pevně stiskla jeho ruku, zaryla mu nehty do masa, až měl dojem, že se jí podařilo protrhnout i kůži. Její rty se rozpohybovaly a naklonil se k ní, protože její hlásek byl tak tichý, tak slabý…
   Opakovala dvě slova znovu a znovu a znovu, zatímco dešťové kapky bušily do oken a říjnová noc se prodlužovala a měnila v listopadové ráno. Když poprvé rozpoznal ta slůvka, všechny myšlenky jej opustily a najednou věděl, že lhal sám sobě.
   Nic nebude v pořádku, nic nebude dobré… a oni dva budou jen přízraky, jen součást šera temného pokoje, prázdné a zlomené stíny živořící v chladu a přítmí, bez možnosti uzdravení, bez možnosti vyrovnání se s realitou.
   „…ustoupila jsem…“

3 komentáře:

  1. užásně napsaná povídka a ten konec ....skvělý

    OdpovědětSmazat
  2. Síla. Ale i když to tak v tu chvíli nemusí vypadat, lidé se dokážou vyrovnat s mnohem horšími věcmi, než se jim zdá. I tato Lily má naději...
    Rejčka

    OdpovědětSmazat
  3. Ach, Lily... Kto z nás by ostal stáť? Bolí to, určite. Ako všetky následky našich činov. Krásne dielko.

    OdpovědětSmazat