15 Pouta, která svazují

   Nebyl si přesně jistý, jak se mu to podařilo, ale v sobotním utkání jednatřicátého října chytil zlatonku v bezkonkurenčním čase – po necelých třinácti vteřinách – a ukončil zápas prvním vítězstvím pro Nebelvír v tomto roce. Profesorka McGonagallová byla tak rozradostněná, že mu dokonce mateřsky pocuchala (zkusila uhladit) vlasy, když mu gratulovala k novému školnímu rekordu. Na osobu jejího přísného vzezření to bylo krajně neobvyklé projevení emocí.

   Harry se pokusil o křečovitý úsměv (skoro za uplynulý týden zapomněl, jak seskládat svaly v obličeji k tomuto prostému úkonu) a odmítl tvrzení Nebelvírů, že je ten zatracený nejlepší chytač na světě.

   Zápas vyhrál díky svým chytačským schopnostem jen z části – zlatonka byla neopatrná a podle všeho ve velice hravé náladě, chtěla ho provokovat, jen se mihnout v jeho zorném poli a zmizet v nenávratnu… jenže nepočítala s brutálním zrychlením Kulového blesku – a jakmile ji Harry zahlédl, neměla šanci uniknout.

  Čelil sice několika zklamaným fanouškům, kteří se těšili na pořádnou podívanou, ale většina spolužáků ho zaplavila jásotem a gratulacemi a na ramenou jej odtáhla do věže, kde byl donucen zbytek dne slavit vítězství a zápis rekordu.

   Po celý ten čas byl mizerným společníkem pro konverzaci, ale to jeho spolužákům nevadilo. Pokaždé mu přistrčili další máslový ležák, další hrst křupek, sušenek, zmrzlinový pohár a kdoví co ještě – všechno zase rychle odložil. Harry neměl chuť jíst a slavit, pokoušel se vstřebat své nedávné zjištění… Uplynulý týden se vyhýbal lidem, jak jen to šlo, byl mlčenlivý a tvářil se zadumaně, až si o něj Hermiona začala dělat starosti a Ron prohlásil, že z té Knihy magoří.

   Harry se zoufale rozhlédl po rozesmátých Nebelvírech a došel k závěru, že už nic z toho nevydrží. Třebaže Zostřující doušek napomáhal jeho sebeovládání, nestačilo to na přežití několikahodinové oslavy… nejraději by zalezl pod nejbližší kámen a zmizel světu z očí. Představa, že by měl po oslavách vítězství jít ještě na slavnostní hostinu v Předvečer všech svatých, se mu ale vůbec nezamlouvala.

   Vyběhl do ložnice s tím, že si na hostinu oblékne něco pohodlnějšího než famfrpálový dres, vyhrabal neviditelný plášť a utekl ze společenské místnosti, pronásledován několika spolužáky, kteří si povšimli otevření portrétu a domysleli si jeho útěk. Bylo to zbabělé, ale jinak by ho nepustili… běžel po chodbě a poté zapadl do nejbližších otevřených dveří, pokoušeje se zklidnit dech.

   Týden se pokoušel svůj mozek donutit k poklidu Zostřujícího lektvaru, ale cítil pořád rostoucí paniku. Kniha mrtvých… jak dobře mu bylo, když o ní neměl ani potuchy!

   Zajímalo ho, jestli o Voldemortově snažení ví Brumbál – a jestli ano, jaké kroky podniká… ale hořce si uvědomoval, že by mu to ředitel stejně nepověděl. Kdepak, hochu, čím méně toho víš, tím lépe pro nás všechny! Tak moc by chtěl od někoho poradit co dělat… Má zkusit hledat Knihu sám? Má cenu o tom říkat Brumbálovi? Je tu vůbec nutnost se znepokojovat? Ron tvrdí, že to je pohádka, ale… co když není?!

   Zabušil týlem do zdi. Buď Snapeův lektvar už nefungoval, anebo se o Harryho pokoušel nefalšovaný hysterický záchvat při pouhém pomyšlení na to, co od něj všichni vyžadují, přičemž mu nikdo nic neřekne.

   Zůstal na místě snad hodinu, dokud si nebyl jistý, že je hostina v plném proudu, a potom začal bloumat po hradě, skryt pod pláštěm svého otce. Nacházel se ve Vstupní síni a přemýšlel, jestli by měl jít ven či nikoliv (bylo by to nezodpovědné), když jeho pozornost upoutal tmavý stín. Pokoušel se být stejně neviditelný jako Harry, kradmé pohyby naznačovaly, že skutečně nestojí o pozornost a dlouhý krok chlapci prozradil, kdo se skrývá pod černou kápí.

   Stáhl ze sebe neviditelný plášť, zmuchlal jej a strčil do kapsy.

   „Pane?“ zavolal tiše, nechápaje, proč se tu tak plíží, a Snape se zastavil a otočil.

   Harry o krok ustoupil, když spatřil profesorův výraz. Byl zvyklý, že Snape nosívá neproniknutelnou kamennou masku, jeho oči jsou chladné a bez emocí a pokud se nějaké projeví, je to většinou zlost či pohrdání. Teď se ale zdálo, že profesor masku odložil, že dnešního večera nedokáže a nechce předstírat bezcitnost.

   Chlapci najednou připadalo nesmírně vlezlé vidět všechny ty pocity, které se zračily ve Snapeově tváři, bylo to tak osobní, tak lidské. Stejně jako už několikrát za poslední dva měsíce, Harry viděl, že profesor je skutečně člověk z masa a kostí, který nejenže dokáže cítit, ale cítí i stejně jako kdokoliv jiný. Ale teprve teď si byl skutečně jistý, že to tak je.

   Snape byl příliš uzavřený do sebe a příliš se snažil skrývat slabost, kterou pro něj emoce představovaly, než aby dovolil komukoliv spatřit, co Harry právě viděl.

   Smutek, bolest, osamělost, výčitky – rozervaný muž na pokraji sil.

   „Pottere,“ promluvil velice tiše a zjevně nevěděl, jak se tvářit. Nakonec se zatvářil nasupeně.

   „Co tu děláte?“ zavrčel a v očích se mu začal objevovat hněv. „Ve famfrpálovém? To nemáte ani tolik slušnosti, abyste se převlékl z dresu, když jdete na slavnostní hostinu?!“

   Harry odvrátil pohled. Nedokázal se dívat profesorovi do očí – jako kdyby jeho svět prokazatelně a nenávratně ztratil jeden ze základních podpěrných pilířů: že Snapea nic skutečně nerozhází.

   „Promiňte, já… už půjdu…“ zamumlal a chtěl co nejrychleji zmizet. Napadlo ho taky, že by měl slíbit, že se o dnešním setkání nebude nikde šířit.

   „Počkejte,“ zarazil ho unavený hlas mírněji, „proč nejste na hostině?“

   Harry zaváhal, nevěděl, jak přesně formulovat, že je mu už špatně z toho všeho a nedokáže se tvářit vesele a slavit, když se sám cítí tak mizerně. Jen se otočil a s bezradným výrazem pokrčil rameny a mírně zavrtěl hlavou.

   Snape pochopil: „Nemáte chuť slavit.“

   „Tak nějak,“ přikývl s povzdechem, „ne když…“

   „Ne když je to dnes patnáct let, chápu,“ dořekl a prohlížel si jej uznaleji, než si Harry v tu chvíli zasloužil.

   Chlapec zamrkal a zatvářil se zmateně – bylo to natolik zřetelné, že se Snape zachmuřil a popošel k němu blíž.

   „Uvědomujete si, že je dnes výročí smrti vaší matky, že ano? Nebo snad nikoliv, pane Pottere?“ zasyčel. On sám to věděl až bolestně jistě.

   Harry šokovaně pootevřel ústa a vypadl z něj jen jakýsi neurčitý zvuk a v očích ho začalo cosi pálit.

   „Merline! Nikdy… och… dnes…“ zasípal přiškrceně a navyklým pohybem posunul brýle z nosu do vlasů, protíraje si oči. Cítil, že mu tečou slzy a třebaže nechtěl brečet, nešlo to zastavit. Marně přemýšlel, kdy doopravdy brečel od té doby, co nastoupil do Bradavic.

   „Vy jste to nevěděl?“ zeptal se ho profesor tiše.

   Harry zavrtěl hlavou. Vlastně… řekl mu někdy někdo, kdy přesně zemřeli jeho rodiče? Který to byl den? Nejspíše ano, ale nikdy si to nespojil s Předvečerem všech svatých. Jak jen mohl být každý rok veselý, když… byl tímto poznáním znechucen a styděl se za sebe. Jak jen mohl?!

   Snape k němu nevěřícně přišel ještě o kousek blíž. „Pottere, byl jste někdy vůbec u jejich hrobů?“

   Harry opět zavrtěl hlavou. Vypadal velice slabě a velice bezbranně, sám a ztracený ve světě, kam patřil jen napůl… stál tam, hlavu skloněnou a obličej v dlaních, pokoušel se uklidnit přerývavý dech a potlačit slzy. Nemůže přece brečet! Kluci nebrečí! Neuvědomoval si to, ale chvěl se.

   Snape na vteřinu zavřel oči, pevně sevřel čelisti a pak udělal něco, o čemž byl donedávna přesvědčen, že k tomu nikdy nedojde. Stoprocentně věděl, že toho bude později litovat…

   „Harry,“ řekl laskavěji, než sám čekal, „doprovodíš mě na hřbitov v Godrikově Dole?“

   Chlapec ztuhl, nevěřícně stáhl ruce z obličeje a zamžoural na profesora nad sebou. V očích měl vepsanou nevíru, ale i vděčnost. Potom odhodlaně přikývl a rukávem si otřel tváře. Popotáhl.

   „Jo,“ zachrčel a odkašlal si, „bude mi ctí, pane.“

   Bez nutnosti cokoliv říkat se shodli, že na výbuchy emocí zapomenou.

   Snape se prudce otočil na patě a vedl Harryho z hradu. Zdálo se, že je velice nesvůj z nečekané společnosti, ale sesbíral se natolik, aby dokázal kontrolovat svůj hlas i výraz, třebaže smutku v očích se nezbavil.

   „Jaký je Godrikův Důl?“ zajímal se Harry.

   „Menší, dobře udržované městečko, napůl mudlovské,“ oznámil mu komisně a další cesta přes školní pozemky proběhla v mlčení. Oba byli rozpačití, o tom se nedalo pochybovat, a Harry se pořád ztrácel v tom, jaký je ale idiot… Měl chuť si nafackovat.

   Na hranici se profesor na Harryho podíval: „Nečekám, že se umíte přemisťovat, pravda?“

   Harry bezradně zavrtěl hlavou.

   „Připomeňte mi,“ řekl tedy Snape, „že vás to musím někdy naučit. Teď mi podejte ruku.“

   Harry nezaváhal, když s důvěrou natáhl paži k profesorovi, a ten jej bez dalšího prodlení pevně zachytil za loket.

   „Bude vám zle,“ upozornil, než se přemístili.

   Harrymu bylo zle – někdo ho přetočil naruby a zpátky – a ztěžka dopadl chodidly na tvrdou zem a nebýt pevné ruky, která jej přidržela, převrátil by se. Přešlápl z nohy na nohu a opřel se dlaněmi o kolena, Snape ho pustil a pro jistotu poodstoupil.

   „To bude dobré,“ pronesl klidně, „každému je ze začátku špatně.“

   Harry slabě zachrčel: „Éh, bezva, to mě naplňuje opravdu pocitem zadostiučinění!“ nicméně se několikrát nadechl a pak narovnal.

   Nacházeli se u zadní branky hřbitůvku u malého kostelíku a Harry se rozhlížel s neskrývaným zájem kolem sebe. Bylo to pěkné místo, upravené, tiché a klidné. Natáhl ruku a prsty přejel po drsné omítce hřbitovní zdi.

   Snape jej pozoroval, jeho výraz, světlo, které se začalo rozlévat v Harryho očích, a pokoj, který chlapec začínal nalézat.

   Stačilo jen být tak blízko… smrti.

   „Pottere,“ řekl a Harry přesunul svou pozornost na něj. Opět před chlapcem stál ten uštvaný muž, s nímž se setkal před okamžikem ve Vstupní síni. Harry jistojistě věděl, že Snape šel na hřbitov, a dokonce věděl, že sem chodívá každý rok.

   „Ocenil bych, kdybyste počkal… několik okamžiků, než půjdete k hrobu,“ promluvil téměř neslyšně.

   Harry přitakal.

   Společně tedy prošli brankou a Snape jej vedl bílým štěrkem sypanou cestičkou mezi náhrobky k rohu čtvercového prostranství. Harry se zastavil na dvacet kroků od místa, kam směřovali, zatímco Snape pokračoval dál.

   Chlapec by se nejraději hanbou propadl a chtěl se alespoň otočit, ale byl příliš fascinován výjevem, jehož je svědkem.

   Severus Snape došel k hrobům jeho rodičů, nad nimiž rostl zpola opadaný javor, z čistého vzduchu vykouzlil kytici bělostných lilií a položil ji před mramorový náhrobek. Seschlé květy nechal mávnutím ruky zmizet a na jeho neslyšný povel se objevily odnikud hořící svíce, které prozářily podzimní večer teplým světlem.

   Harry pozoroval vysokou postavu a slyšel tichý šepot. Nechtěl poslouchat, ale slabý vítr přesto přinášel slova pronášená city přetékajícím hlubokým hlasem:

   „… Lil… jsem tak unavený… je to snad věčnost… jako by to bylo jen včera… vím, vím, opakuji se… dnes se mnou přišel i Harry… podobá se…  byla bys pyšná…“

   Harry zapolykal a konečně se odvrátil, přesto slyšel i nadále:

   „… nedokážu se přimět… jsi pryč, ale… jako bys byla… pořád se mnou… přál bych si… bože, Lil…“ a další slova zanikla ve zvuku, při němž se Harry otočil a uviděl, že Snape zlomeně klečí a opírá se lokty o zem, v pěstích drtě spadané listí a štěrk.

   Zkoprnělý chlapec prkenně vykročil blíž a velice nejistě se postavil vedle profesora. Nevěděl, co by měl dělat. Snape se krčil na zemi, tvář zkřivenou do výrazu nesnesitelné bolesti a zpoza zatnutých zubů mu unikalo jen jakési chrčení. Uvědomoval si chlapce nad sebou, ale v tu chvíli nebyl schopný reagovat, dostal se přes hranice únosnosti a bolest, nenávist, vztek a vina, to všechno, co si tak pečlivě rok po roce střádal, způsobilo, že jen zabušil pěstí do země.

   A v ten okamžik Harrym projelo odhalení. Snape jeho matku nejenže miloval, ale pořád miluje! Proto ho chrání, proto na něj dohlíží, proto ho učí… Proto stačilo jen velice málo, aby změnil své chování k jeho osobě, jen vůle překonat odpor k Jamesovi, muži, který mu Lily vzal.

   Harry si přidřepl ke Snapeovi a povzdechl si. Neodvažoval se na muže sáhnout, ale chtěl mu dát najevo, že je tady. Cítil povinnost, před hrobem svých rodičů, dát najevo, jak si váží toho, co Snape dělá ve jménu lásky. V tu chvíli chápal, proč mu Brumbál tak bezmezně důvěřuje, a v tu chvíli věděl, že i on mu věří, stejně bezmezně. Takové jednání nemůže být neupřímné.

   Jsou pouta, která svazují pevněji než okovy, pevněji než kouzla. Snapea a Harryho spojovala láska Lily Evansové.

   Čekal mlčky, než se Snape sebere a začne vnímat jasněji, a pomalu i jeho zmáhala atmosféra hřbitova. Pozoroval stíny tančící kolem a cítil se stejně sám a ztracený…

   Měli toho dost společného, přemýšlel – přinejmenším v tu chvíli byli jen dva mrtví mezi mrtvými…

   Posadil se na zem, kolena přitáhl k bradě a objal si nohy. Matně si uvědomil, že brečí. Vzpomínal na to jediné, co mu zbylo po rodičích, v hlavě si přehrával obrázky z alba a vyprávění Siriuse a Lupina… a myslel na ty, kteří jsou mrtví. Myslel na to, kdy se k nim připojí…

   Potom ucítil, jak mu profesor položil ruku na rameno – zamrkal, protřel si oči a podíval se na Snapea.

   Profesor se tvářil nejistě, napjatě, v obličeji vepsaný žal… ale v černých očích Harry viděl slabý nádech naděje, probleskávání těch jiskřiček, které tam chyběly – jiskřiček života. Beze slov, jen tím pohledem, Harrymu nabídl přesně to, co oba potřebovali. Útěchu, podporu, konec osamocení v boji, do nějž je nemůže následovat nikdo další. Přátelství, které bylo pro Snapea tolik netypické a pro Harryho tak dobře známé, a rodinu, kterou ani jeden neměl. Harry zaváhal jen na krátkou chvíli, než zvedl ruku a váhavě poklepal profesora po zádech.

   Snape se postavil na nohy a vytáhl i Harryho, mírně se ušklíbl a bolestný okamžik byl pryč. Harry se neudržel a zašklebil se také. Pěkně trapné chvilky, o nichž budou předstírat, že se nikdy nestaly, ale které si zapamatují moc dobře.

   Když odcházeli ze hřbitova, Harry sundal kapitánskou pásku ze svého dresu a položil ji na náhrobek, prsty přejel po vyrytých a zlatem zdobených písmenech jmen svých rodičů a potom se Snapem vykročil pryč. Za zdí hřbitova se přemístili, ale svíčky prozařovaly temnou halloweenskou noc ještě několik minut, než je ledový vítr uhasil.