9 Zlom

   Lucius Malfoy mohl být ve svém životě označen za ledacos, nikdo by si o něm ovšem nedovolil tvrdit, že je hlupák – natož hlupák se sebevražednými sklony. Žel, on sám právě nabyl dojmu, že toto označení se pro něj skvěle hodí. Vždyť kdo jiný než hlupák by se odvažoval sdělit Pánovi zla, že se zmýlil? A kdo jiný než hlupák se sebevražednými sklony by to k tomu přidal ještě tu druhou část – odůvodnění?

   Zničeně si prošel svoje zápisky, sroloval pergamen poznámek a se zjevnou nechutí vyrazil ze dveří. Litoval jedině toho, že je dobrý, tak zatraceně dobrý…

   Zrovna v tom nejnevděčnějším odvětví! Byl totiž Mistrovým expertem na magii, tu černou, samozřejmě. Dokázal skládat zaklínadla, dokázal vymýšlet nové a mocné rituály… a bohužel, dostal za úkol vyzkoumat, proč se Potter dokáže bránit, i když by toho neměl být schopen.

   Lord Voldemort byl nemile překvapen na počátku tohoto léta, když jej Potter dokázal vystrnadit ze své mysli. Někde musela být chyba – po rituálu na hřbitově přece neměl být ten kluk schopný vzdorovat…

   „Luciusi, zjisti mi to,“ to bylo vše, co mu k tomu Pán řekl. A Lucius, jako poslušný a věrný Smrtijed, se zahrabal do tun pergamenů a kontroloval a procházel spousty starých spisů, z nichž před nedávnem čerpal sám Pán, když sestavoval zaklínání a rituál, jenž mu vrátil tělo.

   A on to našel. Nejraději by výsledek svého výzkumu zničil a vzápětí by se sám ztratil ze světa… protože Pána nepotěší, co vyzkoumal. Lucius totiž přišel na něco strašného…

   V temném sídle se ani kouzelník Malfoyova kalibru necítil zvlášť dobře, proto Lucius prošel co nejrychleji chodbami a chodbičkami sídla rovnou do Pánovy pracovny. Měl štěstí – Voldemort se zrovna nezabýval ničím podstatným, pouze si prohlížel nějaké staré zažloutlé listy papíru.

   „Luciusi,“ oslovil svého Smrtijeda a upřeně si prohlédl jeho výraz. „Proč mě rušíš?“

   „Já,“ zajíkl se Malfoy a podvědomě o krok ustoupil. Za poslední roky si značně odvykl čelit tomu rudému pohledu – jako každý, kdo hleděl Pánovi do očí, měl dojem, že před ním nedokáže skrýt ani tu nejnepatrnější a nejniternější myšlenku či vzpomínečku. Nepříjemné.

   „Ukončil jsem výzkum, pane,“ dokončil a sklonil hlavu. Moudře se rozhodl, že nestojí o ten pohled, ne, když bude říkat výsledek.

   „Výborně,“protáhl nevýrazně Voldemort. „Jsem potěšen, jak rychle jsi splnil moji vůli. Nuže?“

   Lucius zapolykal: „Je velice pravděpodobné, že rituál neproběhl dle předpokladů.“

   Chvíli bylo ticho a Malfoy dokonce zvažoval, jestli by neměl padnout na zem a ušetřit si tak ponížení, když by byl sražen kletbou. Jeho hrdá povaha čistokrevného čaroděje se občas vzpouzela, bylo-li s ním zacházeno jako s kusem hadru, ale navzdory tomuto faktu, kdo by si liboval v bolesti, že…

   „Pokračuj,“ dostalo se mu chladného vyzvání a Lucius se rozhodl, že ještě chvíli postojí.

   „Podle mého průzkumu, rituál byl sestaven správně, jen došlo… k malému… nepatrnému…“

   „Ano?“

   „Přehlédnutí,“ zašeptal. Teď už to tedy čekal… a zase nic, pořád stál na nohou a odvážil se tedy koutkem oka podívat, jak zatím Pán snáší jeho zprávy.

   Lord Voldemort seděl za stolem a díval se pořád na ty papíry. Lucius jej ještě nikdy neviděl… v tak mírném rozpoložení. Zdálo se skoro, že ani neposlouchá, co mu vykládá.

   „Tak přehlédnutí,“ opakoval po něm Voldemort a odložil papíry. Každý jednotlivý arch pečlivě složil a založil do obyčejných, stejně staře a chatrně vyhlížejících obálek, které následně nechal zmizet ledabylým pohybem zápěstí.

   Když byly pryč, zúžil oči a nebezpečně se na Malfoye zadíval. „Přehlédnutí jsi říkal?“

   Lucius jen zalitoval, že nevyužil příležitosti a nevypověděl všechno najednou – nyní se zdálo, že má Pánovu plnou a ničím nerozptýlenou pozornost a velkou šanci odejít odsud zmrzačen.

   Přikývl.

   „Jaké?“ v Pánově hlase zazněla nevole a jen někdo neskutečně nevšímavý by nepostřehl ten výhružný podtón.

   „Zaklínání bylo dokonalé,“ řekl Lucius a byl hrdý, že se mu hlas nechvěje strachem, „průběh rituálu byl perfektní… problém nastal… s tou… krví. Podle všeho…“

   „Už se vyjádři, má trpělivost není bezbřehá!“ zasyčel Voldemort vztekle. Pravdou bylo, že Temný pán vlastně byl velice netrpělivý – až nezdravě prchlivý.

   „Neměla to být krev nepřítele, můj Pane,“ s tím už se i Lucius, bez ohledu na své postavení a hrdost, s ohledem pouze na svoje přežití, zhroutil k zemi. „Zde se prastaré překlady poněkud rozcházely a nabízely dvě rozdílné varianty interpretace. Krev nepřítele vám měla dát možnost Pottera ovlivnit, ale v tomto případě vím jistě, že v kombinaci s dalšími složkami rituálu by samotný proces znovuzrození nebyl proveditelný…“

   „A druhá možnost výkladu?“ přerušil ho Voldemort.

   „Krev příbuzného,“ zašeptal vyděšeně, a když se nic nedělo, vzhlédl.

   Lord Voldemort vypadal nějak přešle – jako kdyby mu Lucius sdělil tu nejhorší možnou věc, což právě udělal. Malfoy si byl jistý, že za chvíli zemře – nejenže oznámil Pánovi, že udělal chybu při sestavování rituálu, ale ještě k tomu dodal, že je Potter jeho příbuzný.

   „Příbuzný, Potter,“ opakoval Pán po krátkém zaváhání. Protáhl to jméno, zasyčel ho, jako by mu bylo z duše odporné. „A proto žiji – protože jeho krev, krev mé krve, mi to umožnila.“

   Lucius se nezmohl na nic jiného než slabé přitakání.

   „Zmiz – a nikomu neřekneš ani slovo, jestli nechceš okusit můj hněv,“ zasyčel po další chvíli a Lucius na nic nečekal a vypařil se, rád, že zůstal naživu. Vyšel z toho dobře.

   ***

   Za Malfoyem zapadly dveře – po nekonečně dlouhou vteřinu si Voldemort v hlavě přehrával to prosté sdělení – příbuzný. On žádného neměl… nemohl mít… věděl jistě, že ne. Ani z otcovy, ani z matčiny strany.

   Existovalo tedy pouze jedno jediné vysvětlení…

   Přivolal k sobě staré dopisy a znovu, jako milionkrát předtím, si pročítal řádky, psané jistým, elegantním rukopisem, který si zamiloval, psané rukou, která měla nést jeho prsten, psané ženou, která měla mít jeho jméno, psané dívkou, která porodila jeho syna.

   Nikdy neměl možnost ho vidět, nikdy nezjistil, kam se ztratili – kam je nechal zmizet. Doteď po nich nenašel ani stopy. A najednou…

   Potter! Jeho příbuzný! On?!

   Voldemortovi bylo zle, nejen pomyslně, ale skutečně. Salazare! Potter?

   Zavrtěl hlavou. Nemožné. Neexistoval jediný způsob, jak by mohl být spřízněn s Potterovými… ale jak je to tedy možné? Věřil Malfoyovi, že výzkum provedl pečlivě a nechyboval. Lucius věděl, jak jsou takové chyby trestány.

   Pojďme na to logicky…

   Aby v Harrym Potterovi kolovala jeho krev, musel být jeho otcem Voldemortův syn… takže je naprosto jasné, že Harry Potter není Potter.

   Pán zla se mírně ušklíbl – kdo by to byl do té Evansovic zrzaté holky řekl? Zanášela svému mužíčkovi… a potom se usmál. Jistěže ano – nasazovala Potterovi parohy s jeho synem…

   Jeho úsměv se rozšířil, když mu docházely další a další skutečnosti. První stopa! Po tolika letech! Důkaz, že někde na světě pobíhá skutečně jeho syn – a plodí děti. Přinejmenším zplodil Pottera.

   Pán zla se přestal usmívat. Ano, to je poněkud… nepříjemná myšlenka. Má vnouče, vnuka… ale pro všechno na světě, zrovna toho spratka?!

   Frustrovaně se prsty dotkl spánků – v hlavě mu začalo tupě bušit – ten kluk je postrach, je na zabití. Kdyby bylo po jeho, je už mrtvý…

   Zabil by ho s radostí…

   Ovšem co teď bude dělat? Voldemort si začal masírovat spánky, bolest hlavy se stupňovala, jak se jeho geniální mysl pomalu a neochotně dopracovávala k nezbytně nutnému uvědomění. Nemůže toho spratka zabít, ne teď, když je to jeho jediné pojítko s dítětem, které nikdy nepřestal hledat. Jeho vnuk ho může dovést k jeho synovi.

   Salazare, bylo mu opravdu nevolno. Nejraději by Pottera zabil bolestivou smrtí, a předtím mučil, hodiny a hodiny… Dalším proviněním toho zpropadeného malého syčáka je, že si dovolil být Voldemortovým vnukem, a tak mu úspěšně zabránil ho zabít!

   Pán zla zavřel oči a složil hlavu na lokty. Byl opravdu rád, že ho nikdo nevidí a vidět nemůže – jak ponižující by to bylo! Chová se tak lidsky… a je znechucen tím, co mu život přinesl.

   Znovu se zadíval na dopisy. Oč by byl jeho život snazší, kdyby mu nikdy nepřišly? A oč by byl jeho život prázdnější, kdyby se tak stalo…

   Ty dopisy v něm probouzely člověka – cítil smutek, propadal melancholii… občas. A teď, s drahocennými listy v rukou a vědomím, že Harry Potter je jeho vnukem, se vrátila bolest, prázdno, pocity osamění. Něco, na co si Voldemort téměř nevzpomínal.

   Není pravda, že nedokáže cítit, že nedokáže být tak lidský, aby mohl něco cítit. Jistěže to dokáže – a o to intenzivněji. Problém byl pouze v tom, že na světě bylo málo věcí, které by v něm dokázaly emoce vyvolat. Nebyl sentimentálně založený, a proto to pro něj byl o to větší šok, když si ten opuštěný kluk v něm uvědomil (ještě před chvílí pohřbený pomyslně metr pod zemí), že vlastně teď není sám.

   Jako Thomas Raddle toužil po rodině celý ten dlouhý čas, když vyrůstal v sirotčinci a potom dospíval v Bradavicích. Toužil po takové rodině, kterou viděl kolem sebe, ale věděl, že něco takového je mu odepřeno. Když našel své příbuzné, zabil je a nelitoval. Rodinu Toma Raddlea staršího nenáviděl, ty zpropadené mudly! A příbuzenstvem z matčiny strany byl znechucen. Ti šupáci neměli nic společného se slovutným Zmijozelem, byla to zdegenerovaná prasata, nezasluhující nic víc než porážku!

   Přemýšlel, co udělat s Potterem – nenáviděl ho víc než je všechny dohromady, ale koluje v něm krev starobylého a mocného kouzelnického rodu, jeho krev. Když už nic jiného, v tom harantovi zůstane odkaz lorda Zmijozela, kdyby se (nedej Salazar!) Voldemortovi něco stalo. Když už nic víc, může být pokračovatelem rodu…

   Pán zla udělal něco, co ani on sám netušil, že někdy udělá. Zhluboka si povzdechl a několikrát udeřil čelem o desku stolu. „Proč? U Salazara, proč Potter?!“

   Nejraději by si zakázal tyto myšlenky… ty hlouposti, co ho napadaly. Nesmysl! Potter nezachová žádný odkaz, na to je to moc velký idiot. Nemůže být pokračovatelem rodu, vždyť je jeden z krvezrádců! V žádném případě… je to přece Potter!

   Trochu se uklidnil – Pottera zabije, jako by se nic nedělo. Nic se přece neděje. Je to jen… Potter. Otřásl se znechucením, že vůbec zvažoval něco jiného. Zabije Pottera!

   V jeho mysli, hodně hluboko a nepovšimnutá jeho vědomím, se ovšem pevně uhnízdila jistá myšlenka. Zůstala pečlivě skrytá až do chvíle, než přišel její čas… a zavrtávala se hlouběji a hlouběji, aby byl její útok o to překvapivější.

   Harry přece není Potter.

   ***

   Temno, ticho a klid… a náhle tu bylo něco jiného, něco nepatřičného. Nelíbilo se jí to, protože to rušilo… a pak poznala zřetelně myšlenku svého otce. Pronikla do jejího báječného nevědomí, odrážela se v její lebce jasně sem a tam a pomalu, velice nenápadně, probouzela k životu její mysl. Trvalo to nějaký čas, protože Lily spala až příliš dlouhou dobu.

   Po nějaké chvíli, kterou nebyla schopná určit (mohla to být minuta, mohl to být i rok), pochopila i význam toho, co ta myšlenka sdělovala. Nechala ho pár vteřin rotovat sem a tam a třídila si jiné dojmy. Pamatovala si tu hrůzu, když ji pohltilo zelené světlo, pamatovala si svůj vlastní ohlušující křik, chladný smích přecházející v bolestivý řev, pláč jejího synáčka… a potom nic. Nemusela být génius, aby jí došlo, že nějakým záhadným způsobem přežila, když se vrhla kletbě do cesty…

   Na krátkou chvíli ji zasáhla bolest – James musel být mrtev! A kolik let uběhlo?! Co všechno u Merlina propásla?

   Byla zmatená a dezorientovaná, ale zůstala ležet bez hnutí. Jen její dýchání se trochu proměnilo, jen to dávalo znát, že je plně při vědomí. Pokoušela se přemýšlet a kupodivu jí to i šlo. Po svém otci přece musela něco zdědit.

   Leží patrně v nějaké dobré nemocnici, ale hodně stranou od všeho dění – hádala by, že ji otec uklidil mimo Británii, aby někdo nezjistil, co se ve skutečnosti stalo. To byl totiž celý on, plánoval, taktizoval, intrikoval, aby šlo všechno bez zádrhelů. Kolik mu asi způsobí problémů, když se teď probudila? Co jí napovídá, aby mu nezpůsobila škodu? Co všechno napovídal jiným?

   „Řeknu jemu i Severusovi pravdu…“ zase se k ní vrátila jeho slova. Ne, ne, ne! Už toho svými zásahy způsobil dost!

   Lily Potterová prudce otevřela oči. Nebyly zmatené, všechen chaos ji opustil, spíše ji naplnilo rozhořčení.

   „To se opovaž, staříku!“ zasyčela zlostně a pokusila se vstát.

   Neměla v plánu čekat, až se Albus objeví, aby ji nakrmil pohádkami, neměla v plánu čekat, až se jí začne zase plést do života. Teď to bude ona, kdo zamává s tím jeho! Jako to měla udělat už dávno, Lily se rozhodla, že se zařídí jedině a pouze podle svého.

   Zachytila se pelesti, když se postavila na nohy. Šlo to, docela… jako ostatně už tolikrát předtím byla vděčná, že není mudla, ale čarodějka, a těšilo ji, že neležela v mudlovské nemocnici, ale byla pod odbornou péčí kvalifikovaných léčitelů. Vyhnula se totiž všem nepříjemnostem, jako je například svalová atrofie… ale musela si zvykat na pohyb. Málem zapomněla, jak na to.

   I když její srdce hořelo touhou okamžitě vyhledat Harryho, její zlatíčko, jejího malého chlapečka, chladný rozum převážil. Byla až moc po otci, pokud řešila nějaké problémy. Sestavila si seznam toho, co musí bezpodmínečně udělat: sehnat si oděv, pořídit hůlku, zmizet z nemocnice, opatřit si staré výtisky Denního věštce a seznámit se světem, který se musel proměnit. Teprve potom může začít vymýšlet plán. Když se bude dostatečně soustředit, vymyslí nějaký opravdu rafinovaný. Ostatně je dcerou svého otce…

   A za to všechno jí bude krásnou odměnou, až uvidí svého Harryho.