30 Nedostatek informací

   Weasleyovi se vzpamatovali, třebaže večeře probíhala v napjatém a rozpačitém duchu, po jejím skončení se dokonce Molly a Artur zmohli na blahopřání k té novině. V neděli ráno už všichni působili skoro vyrovnaně, a Severus se na snídani objevil netradičně v tmavě zelené, namísto černé. Harry se málem zadusil rohlíkem – byl to další neskutečný pohled, na který nebyl připravený. Snape a nebýt v černé? Svět se hroutí…

   Měl dojem, že se v poslední době hodně směje – asi proto, že má tolik důvodů k veselosti. Nicméně samozřejmě nesmírně oceňoval profesorovu snahu ukázat i jiné, než protivné chování a změnit pohled dalších členů Řádu na jeho loajalitu.

   „Dobré ráno vespolek,“ zdvořile pronesl Severus a úmyslně ignoroval kašlavé zvuky, doléhající k němu z Harryho směru. Dostalo se mu velice uctivých odpovědí ze všech stran, doprovázených stále nevěřícnými výrazy.

   Pomalu se napil černé kávy a upřel na slzícího mladíka zpytavý pohled ´Já se chovám dobře, co kdyby ses tomu přestal smát?´.

   Harry upil svého čaje, naposledy si odkašlal a taky odpověděl. Ještě dodal zdvořilostní frázi: „Vyspal ses dobře?“

   Vysloužil si za to otrávený pohled, nicméně Severus odpověděl: „Děkuji, šlo to.“ Po krátkém zaváhání pokračoval: „A vy ostatní?“

   Nedůvěřivě a váhavě mu každý z přítomných zamumlal svou vlastní variaci ´dobře, díky´ a pokračovali ve snídani. Snape a zdvořilost bez ironie? Svět se opravdu hroutí…

   „Co chceš dnes dopoledne dělat, Harry?“ zeptal se Ron opatrně. Zkoušel asi půdu, jestli náhodou nedostane další bombu do nosu.

   Mladík pokrčil rameny: „Hm, vlastně nevím. Co si něco zahrát?“

   „Měl jsem dojem, že bys měl jít do města,“ napověděl mu nicméně chladně Severus. „Na Příčnou.“

   Harry se po něm překvapeně podíval: „Měl bych?“

   Severus se ušklíbl: „Pokud nechceš letos nikomu dávat žádné dárky, tak samozřejmě nemusíš. Nabyl jsem ovšem dojmu, že jsi do této chvíle neměl čas pořizovat zbytečné nesmysly.“

   Všichni zaujatě poslouchali jejich hovor a Harry cítil, jak rudne.

   „Och, to je vlastně pravda… málem bych zapomněl…“ poškrábal se ve vlasech. Už věděl, jaký dárek každému z přítomných dá, ale ve všem tom návalu euforie a změti událostí prostě zapomněl, že ještě neměl příležitost je nakoupit. Chybička se občas vloudí…

   „Tys nám ještě nekoupil žádné dárky?!“ vyhrkla pohoršeně dvojčata.

   „Jsem uražen…“ podotkl k bratrovi George.

   „Já též…“ přikývl teatrálně Fred.

   „Jak se mu odvděčíme?“

   „Švábem v posteli?“

   „Krysou v botě?“

   „No, neměl jsem prostě čas!“ bránil se Harry se smíchem. „Díky za připomenutí…“ zamrkal na Severuse.

   „Půjdete někdo se mnou?“ zajímal se pak a rozhlédl se kolem. „Hermi?“ zadíval se na ni a nasadil přívětivý úsměv.

   „Hm,“ protáhla, „ne, raději ne. Nechám se překvapit, co dostanu pod stromeček. Kdybych šla s tebou, uhodla bych to.“

   „Škoda,“ povzdechl si, ale uznal, že má pravdu.

   „Nemůžeš jít ale sám, natož bez dozoru,“ namítl Brumbál ve dveřích – dosud v křiklavě červeném pyžamu a blankytně modrém županu s chlupatými zelenými trepkami. „Dobré, krásné ráno všem!“

   Harry se na něj otočil a pozoroval ho, jak přechází pokojem ke svému místu a senilně se přitom usmívá. Mladík Brumbálovi ten senilní škleb nevěřil ani omylem, odpověděl na pozdrav a zazubil se na něj. Měl náhle dojem, že Brumbál si celou situaci užívá ze všech nejvíc – a aby taky ne, někdo jeho věku a zkušeností se musí cítit povzneseně nad všechny ty ´děti´ kolem… a někdo tak potměšilý jako ředitel z toho musí mít opravdu legraci.

   „Buďte ujištěn, pane řediteli,“ ozval se škrobeně Severus a s výrazem nesmírné oběti na Harryho úkosem pohlédl, „že pan Potter nepůjde sám ani omylem. Na to má moc velký sklon dostávat se do obtíží.“

   „Takže ty jdeš se mnou?“ zaradoval se Harry, ale zároveň se trochu zamračil – jak může pořídit překvapení pro Severuse, když ho bude mít celou dobu za zády? Bylo to stejné jako s Hermionou, taky by to uhodl! „Ale to taky uhodneš, co ti dám k Vánocům!“

   „Bohužel – pokud by s tebou samozřejmě nešel někdo jiný…“ nadějně se zadíval na Molly.

   Harry měl co dělat, aby potlačil smích, opět. Nevěřil by, že se Severus dokáže na veřejnosti chovat nesnapeovsky, a neměl ani tušení, že je tak dobrý herec! Věřil mu každé slovo a gesto, které se rozhodl předvést – a působil jako jiný člověk.

   Molly se na návnadu chytla: „Drahoušku Harry! Ještě si potřebuji tak jako tak zařídit pár maličkostí, můžeme jít spolu. Co vy na to?“ a zatěkala očima z jednoho na druhého.

   Harry se rozzářil a Severus se ušklíbl. Nicméně s něčím, co připomínalo ponejvíce vděčný výraz, se na paní Weasleyovou usmál (skutečně usmál, jakože to nebyl škleb, ale úsměv): „Děkuji ti, Molly. A dávej na něj pozor, prosím.“

   Po snídani se Harry rychle převlékl, vyhrabal váček s penězi a s jasnou představou o obchodech, které musí navštívit, seběhl do haly čekat na paní Weasleyovou.

   Severus se vynořil z kuchyně a pomalými, dlouhými kroky došel k němu.

   „To bylo dobré,“ prozradil mu Harry a měl na mysli představení u snídaně.

   „To doufám,“ odtušil nevlídně. „Artur mě pozval na partii šachu – nemohl jsem kvůli tobě a tvému výmyslu odmítnout.“

   Harry se začal zubit: „No, a co je tak špatného na tom, zahrát si s panem Weasleyem šachy?“

   „Krom toho, že Artur je mizerný hráč?“ nadzvedl obočí Severus a založil ruce na hrudi. „Mám chuť tě uškrtit.“

   „Ale pan Weasley učil Rona – a Ron je opravdu dobrý,“ namítl Harry.

   „Možná oproti tobě, nebo McGonagallové a jejím očarovaným přerostlým figurám,“ zatvářil se extrémně kysele, „nicméně to neznamená, že jeho otec hrát umí.“

   Harry pokýval hlavou, ale než mohl něco odpovědět, zaslechl seshora paní Weasleyovou.

   „No, jsem rád, že se snažíš,“ zamumlal potichu. „Díky.“

   Severus ho poplácal po rameni a vydal se do schodů. „Dávej pozor.“

   „Přežij to tu!“ oplatil mu Harry se šklebem.

   Nakupování nebylo nic moc zdlouhavého – Harry věděl, co každému dá, tudíž se vřítil do obchodu a během pěti minut už měl vybraný dárek hezky zabalený a mohl jít. Problém nastal právě v tom odcházení. Harry nebyl v poslední době mezi kouzelnickou veřejností a nebyl připravený na to, co ho čeká.

   Lidé ho zbožňovali… bylo evidentní, že všem článkům v Denním věštci věřili, a Harry si nepříjemně uvědomil, že po loňském očerňování na něj letos noviny pěly jenom chválu. A zajetí hromady Smrtijedů a zprávy o zeleném ohni jeho vražedné kletby ho vyšvihly na vrchol popularity a zvlášť extrémní projev kouzla mu dal nálepku ´kouzelnický superhrdina´.

   Svým příchodem na Příčnou vzbudil masovou hysterii a brzy se na něj lepil dav a tucty bystrozorů. Harry si raději pospíšil, než se přiřítí Voldemort a jeho banda poskoků, protože nechtěl mít na svědomí hromadný masakr tolika lidí, kteří byli na ulici jenom proto, že tam byl on.

   Obtížen balíčky a s červenolící paní Weasleyovou se konečně kolem půl třetí odpoledne mohl přemístit na Grimmauldovo náměstí a hlasitě si oddechnout. Nákupy, které by mu nezabraly víc jak hodinu a půl, ho stály pět hodin nepříjemného pekla mezi svými fanoušky – a to se pohyboval pouze mezi několika obchody. Otřásl se znechucením, když na to jen pomyslel.

   „Chápu to tak,“ poznamenal Severus, když se Harry, dosud zadýchaný, objevil v kuchyni s balíky v taškách, práskl s nimi o stůl a začal se shánět po pití, „že sis nakupování neužil.“

   Harry se zmohl jedině na to, aby zachrčel cosi jako: „Peklo, nemůžu mluvit!“

   Snape ukončil už kdovíkolikátou partii s panem Weasleyem (k němuž se přidala Molly a začala jemu a každému, kdo ji poslouchal, vyprávět vlastní verzi) a došel k němu. Sjel pohledem Harryho otrhané oblečení (ano, někteří lidé se opravdu vehementně dožadovali jeho pozornosti) a vylovil z čistého vzduchu dvě lahvičky: „Na nervy a hlas.“

   Ostatní je nechávali na pokoji a spokojili se s vyprávěním paní Weasleyové, jež se poměrně věrně držela faktů a nic na hlas či nervy nepotřebovala.

   Harry je vděčně přijal a obě bez přemýšlení vypil. Po chvilce se unaveně sesunul na židli a Severus si k němu přisedl. „Co se stalo? Neříkal jsem ti žádné problémy?“

   „Neříkal,“ odtušil Harry zničeně. „Říkal jsi, abych dával pozor, což jsem dělal.“

   „Dobrá,“ Severus se zaklonil na židli a pozoroval osazenstvo kuchyně; všichni je opět rádoby nenápadně poslouchali, neboť Molly skončila – aby mohla poslouchat taky. Zdání soukromí, které se snažili Harrymu a jeho opatrovníkovi vytvořit, moc nefungovalo.

   „Tak co se stalo?“

   „Tys věděl, jak na mě reaguje veřejnost? Sotva jsem se objevil v obchodě, najednou kolem mě bylo plno lidí! Chtěli autogram! Fotku! Pořád něco…“ otřásl se. „Děs!“

   „To je cena popularity,“ pokrčil rameny Severus.

   „To je peklo!“ zavrčel podrážděně.

   Profesor se začal protahovat – samotný fakt Harrymu připadal zvláštní, protože Severuse nikdy neviděl chovat se tak nenuceně – a přemýšlivě se díval do stropu. „Jsi už víceméně dospělý.“

   „No, díky,“ zahučel zmateně a dumal, kam tím může mířit.

   „Napadlo mě, jestli bys nechtěl zůstat na poradu s Pastorkem,“ zkoumavě se na Harryho úkosem zadíval a jednou mrkl. Potom zkřivil rty do potměšilého úsměvu, sotva se do jejich hovoru vložila paní Weasleyová.

   „To tedy v žádném případě nemůžeš myslet vážně, Severusi!“ zvolala pohoršeně (na její obhajobu nutno podotknout, že její nervy byly doposud pocuchané).

   „Harry je ještě chlapec! Dítě! Nemůže přece poslouchat všechny ty otřesné zprávy, s kterými se tu Kingsley zanedlouho zjeví!“ přišla rovnou k nim a ukázala na Harryho prstem: „A vůbec, drahoušku Harry, měl bys jít za ostatními nahoru!“

   Harry neměl v plánu se zvedat, zvlášť, když konečně mohl zůstat na poradě!

   „Ehm,“ zamumlal a střelil po Severusovi prosebným pohledem, „ale já bych rád zůstal.“

   „Severusi!“ hledala u něj zastání, jako by zapomněla, že to právě on navrhl Harryho účast.

   „Jsem si jistý, že Harry to zvládne,“ pronesl pomalu, „předně proto, že valnou část z těch otřesných věcí sám zažil.“

   „Právě proto ho nesmíme vystavovat dalším!“

   Severus se zatvářil kamenně. „Cením si tvé starosti o jeho duševní a jakékoliv jiné blaho, Molly,“ pronesl mírně, ale velice důrazně. „Ovšem Harry je prakticky dospělý, takže pokud chce zůstat, zůstane.“

   Harry se díval na paní Weasleyovou ze svého místa a jemně se usmíval. „Já chci zůstat, paní Weasleyová – musím vědět, čemu čelím…“ zaváhal, „abych se občas utvrdil, proč vlastně jednou tohle všechno ukončím.“

   Jeho oči zářily – byl si toho vědom, udělal to schválně. Chtěl přenést na Ronovu mamku něco ze svého vlastního přesvědčení a jakési poklidnosti. Byla to moc hodná ženská, ale zbytečně se strachovala.

   Molly mu oplácela pohled a potom potřásla hlavou, pokrčila rameny a s mumláním, že to není dobrý nápad, odešla. Patrně hledat Brumbála a dožadovat se u něj, aby zabránil Harryho účasti na poradě.

   Když odešla, z kuchyně se stáhli i ostatní. Fred a George neměli dovoleno zůstat (Harry neznal důvody), a probodli ho zničujícími pohledy a naznačovali mu, že se s nimi potom o všechno musí podělit, jinak najde v posteli opravdu šváby či něco horšího, a pan Weasley šel hledat manželku, její přítomnost se očekávala.

   Harry a Severus zůstali v kuchyni sami.

   „Díky,“ zamumlal mladík a kývl hlavou. „Vždycky jsem chtěl být na poradě.“

   „Není zač,“ odtušil profesor chladně a podíval se z okna. Začalo hustě sněžit a venku bylo temněji, než by mělo být. „Je lepší, když máš k dispozici veškeré informace, nemůžeš se tak dostat do problémů z nevědomosti.“

   „Jo, místo toho tam zahučím s plným vědomím,“ ušklíbl se Harry, potom se ovšem zamračil, jak si najednou něco uvědomil. Přes týden mu to na mysl ale vůbec nepřišlo, byl příliš zaměstnán zkoumáním svých nových schopností a sebekontrolou, aby se věnoval ještě něčemu jinému… i když teď, když nad tím dumal, mu to přišlo jako chyba, že si to neuvědomil hned.

   „Jak reagovali někteří Zmijozelští?“ zeptal se pomalu. „Na nový vývoj událostí?“

   „Například pan Malfoy?“ nabídl mu Severus s úšklebkem. „Synové mých starých známých byli… šokováni. Rozhořčeni. Ale to je tak všechno, co zmůžou.“

   Nicméně Harryho znevažující tón neuklidnil. „A nepokusí se třeba něco podniknout?“

   „Jsem si jist, že dříve či později ano,“ souhlasil Severus, a teď se vyloženě nehezky ušklíbl. „Jakmile k tomu dojde, poletí ze školy – pokud budou mít štěstí.“

   „Zabil bys je?“ zeptal se Harry klidně. Samotného jej překvapilo, jak věcně jeho hlas zněl. Byli sami, mohli mluvit otevřeně. Smrt pro ně neznamenala to samé, co pro jiné, neboť jí byli oba příliš blízko. Harry ani nad tímhle nepřemýšlel, ale faktem bylo, že jí byl ovlivněn víc, než by si jindy dobrovolně přiznal. Nevadila mu představa něčí smrti – ovšem vadilo mu, byla-li ta smrt bezdůvodná, nespravedlivá.

   „Zabil bys je ty, jestliže by ohrozili tvůj život?“

   Podívali se na sebe a věděli, že odpovědi není třeba. Jejich morální cítění ohledně zabíjení prostě bylo někde jinde. Není možné říct, že to bylo tak špatně – Harry byl dobrý člověk, ale smrt chápal jako nezbytnost, a jestliže měl zabít, aby se bránil, tak zabije bez výčitek. Předtím, ještě před osmi dny, by ho výčitky nad Šedohřbetovou vraždou snad umučily, teď ale žádné necítil a věděl, že nad zlými lidmi ani cítit nebude.

   Krátce nato se dostavil Pastorek a do kuchyně přišli i Brumbál a pan Weasley. Molly nedorazila, příliš dotčená, neboť jí Brumbál nevyhověl a nechal Harryho na poradě. Pokud Harry dobře vyrozuměl z toho, co mu s panem Weasleyem řekli, tak ji ředitel přátelsky, ale pevně připomněl, že Harryho opatrovníkem je Severus, tudíž on rozhodne, co je pro mladíka vhodné.

   Harry zauvažoval, že by měl být na paní Weasleyovou po zbytek prázdnin milý, protože tohle ji muselo ranit. Vždyť ho brala jako svého dalšího syna…

   Pastorek hned po pozdravu potřásl Severusovi a Harrymu pravicemi a pogratuloval k mistrovsky zahrané hře minulou neděli, načež, už ne tak nadšeně, poblahopřál Harrymu i k změně opatrovníka a vyjádřil naději, že se oběma bude v nových rolích dařit – to vše s notnou dávkou taktu. Kdepak, Kingsley je charakter.

   Poté přistoupili k těm méně dobrým věcem.

   Harry nezasahoval do diskuze, která se kolem něj rozhořela, předně proto, že neměl co říct. Jen poslouchal a ukládal do paměti cokoliv, o čem se domníval, že by mohlo být podstatné. Dříve toužil účastnit se právě takových schůzek Řádu, v nichž se mluví o boji, taktice a plánech, chtěl být na právě takovéto poradě… ale shledal, že vlastně nebylo o co stát.

   Pastorek začal výčtem událostí za minulý týden, útoků, kterým nebyli schopní zabránit. Samozřejmě, síly Řádu dorazily na místo vždy rychle, ale mnohdy už neměly co na práci. K napadení kouzelníků z mudlovských rodin docházelo dvakrát, třikrát za den, a počty obětí rostly, jak se stupňovala agresivita.

   Poté se slova ujal pan Weasley a společně s Brumbálem rozebírali možné důvody tak nenadálého nárůstu útoků. Celkem oprávněně došli k názoru, že Voldemort běsní a jeho Smrtijedi pracují pod tlakem, ale krom toho, co se stalo minulou sobotu, neměli jedinou nápovědu, proč tomu tak je. Zdálo se, že Pán zla změnil všechny svoje plány a nyní jedná zkratovitě, nebo sleduje jiný cíl než doposud…

   A samozřejmě, třebaže to nikdo neřekl nahlas, počty zabitých jsou tak vysoké předně proto, že přišli o svůj nejlepší informační zdroj v srdci nepřítele.

   Severus po většinu doby mlčel, jenom občas zasáhl do debaty a pomohl objasnit přesněji to a ono… a tvářil se nadmíru kamenně, takže Harry hádal, že je naštvaný.

   „Bojujeme naslepo,“ uzavřel Pastorek svým hlubokým hlasem celou poradu. Nebylo třeba říkat něco víc – chybí jim informace, a dokud je nezískají, nemohu dělat nic, pouze reagovat na Voldemortovy další kroky.