„Ehm,“
řekl Harry a zvedl k němu oči, předstíraje nejistotu a rozpaky. Jak se
konverzuje s mlčenlivými muži, kteří se tváří tak otráveně? Pokud se mu
nějak podařilo profesora iritovat, rád by věděl, co udělal za těch pět
minut tiché a pomalé chůze Příčnou ulicí, aby se tomu mohl vyhnout
v budoucnu. A pokud je ten člověk obvykle mizerně naložený, uvažoval, proč se vůbec v první řadě rozhodl obtěžovat nás oba a pověsit se mi na krk?
„Pozor!“
vyštěkl Snape a zarazil ho před dalším krokem, jeho tvář získávaje
temnější výraz. Harry se nechal zachytit za předloktí a poslušně
zastavil, protože to podivné zvíře, které se řítilo jeho směrem a smetlo
by jej, kdyby udělal další, viděl taky.
Profesor na něj shlédl a nadzvedl obočí.
„Co
učíte, pane?“ zeptal se konečně. Osobně si netroufal hádat, co by mohl
učit. Podle seznamu učebnic by jej viděl jako dokonalého profesora… no
dobře, spíše černé magie než obrany proti ní, ale budiž. Nebo ještě by
si jej dokázal docela představit jako učitele…
„Lektvary,“ odpověděl stručně a Harry se pousmál. Bingo. Chemikář.
„Aha,
zajímavé. Pomůžete mi vybrat kvalitní ingredience, pane profesore?“
zeptal se zdvořile a čekal na nějakou další reakci. „Řekl bych, že bez
kvalitní přípravy a surovin se asi nedá udělat něco pořádného, nebo ne?“
„Budiž, Pottere,“ řekl Snape a rukou na jeho rameni Harryho natočil požadovaným směrem. „Berete své studium vážně, to je dobré.“
Profesor
neviděl Harryho protočení očí, když se chlapec nechal nasměrovat. Svou
prvotní domněnku, že se jedná o nějakého podivného úchyláka, Harry
odvrhl stranou, a místo toho se soustředil na nalezení jiného zdůvodnění
Snapeova zájmu. Všechno bylo v pořádku až do chvíle, než jej rozpoznal –
a rozpoznal jej podle něčeho v jeho tváři, co nebyla jizva; Harryho obličej jej prozradil, nějaký jeho rys, možná barva očí?
Úkosem
zamžoural na profesora, který úkosem mžoural přímo na něj. Rozpačitě se
na Snapea zakřenil a nasadil výraz zvědavého, leč zdvořilého dítěte.
Dávalo
to smysl, když na problém vypustil svoji prudkou inteligenci. Snape
vypadal tak na něco přes třicet, což, jak Harry věděl, byl věk, v němž
by byli jeho rodiče, pokud mohl věřit záznamům v bance, což věřil. Pokud
si to tedy měl seskládat, profesor je mohl znát – a podle jeho reakce
je znal, přinejmenším jednoho z nich.
Otce či matku? Matku či otce? To je to, oč tu běží, vnitřně se zašklebil.
Další
krok v procesu, podle nějž Harryho mozek hledal optimální přístup
k nové a neznámé, potenciálně nebezpečné a riskantní situaci, tkvěl
v rozluštění této záhady. Jestliže Snape znal jednoho z jeho rodičů,
musí zjistit kterého, aby se podle toho mohl zařídit. Harry nebyl
blázen, aby si nechal vyklouznout takovou příležitost: možnost profesora
díky tomuto faktu malinko ovlivnit. Ne přímo zmanipulovat, ale zapsat
se u něj dobře. Ten chlapík vypadal jako někdo, komu je dobré se klidit
z cesty.
Během
následujících pár desítek minut se oběma podařilo nějakým
nepochopitelným způsobem a v šokující shodě prosmýknout se hned několika
obchody: koupili váhy, uniformy, dalekohled a sadu kotlíků (té nejlepší
kvality, protože mít s sebou učitele lektvarů a evidentně držitele
mistrovského titulu v tomto oboru se vyplatí). V průběhu celé té doby
profesor zarytě mlčel, nebo odpovídal briskně a pokud možno co nejméně
příjemně. Harry nic nenamítal, využívaje své šance.
Než
se odebrali do prodejny zvířectva, která Harryho zaujala na první
pohled, už když mířil ke Gringottům, měl vyřešeny dva ze svých dnešních
domácích úkolů: profesor Snape nebyl pedofil a znal jeho matku.
Prozradila ho skutečnost, jak si prohlížel jeho tvář, ale fascinovaly
jej Harryho oči. Viděl fotku svých rodičů v jedné z těch knížek a věděl
naprosto jistě, že svoje oči má po ní – jejich tvar a barvu, všechno.
Kdyby dovolil svým vlasům trčet všemi směry, jak původně měly, tento
fakt by zakryl rysy jeho matky a rysy zděděné po jeho otci by vystoupily
víc na povrch. Harry nepochyboval, že v takové případě by vypadal jako
jeho přesná kopie…
Taky dobře, uvažoval. Rozhodně nechci, aby si mě s nimi pletli. Jsem Harry Potter, jejich syn, ne jejich reinkarnace!
„Vysvětlete mi ještě jednou, proč trváte na návštěvě tohoto obchodu, pane Pottere?“ zajímal se profesor otráveně, ale nechal se zavést do setmělé prodejny, která silně páchla zvířaty, senem a pilinami.
„Nikdy
jsem nebyl ve zverimexu, pane profesore,“ odpověděl. „Myslím tím, neměl
jsem důvod tam jít…“ a začal se rozhlížet kolem. Brzy si vybral
nádhernou sněžnou sovici, které se rozhodl dát jméno Hedvika, a zatímco
se Snape znuděně opíral o hlavní pult v obchodě a povýšeně se dohadoval –
ano, dohadoval – s prodejcem o nejvhodnější kleci pro takového ptáka a
krmivu, pokračoval chlapec dál do útrob prodejny.
Slyšel totiž syčení hadů a nemohl odolat.
V úplně
tmavé části v zadním rohu obchodu byla sekce plazů a jediným zdrojem
světla bylo kouzelné osvětlení v teráriích. Harry bez zájmu minul
ještěrky úplně obyčejné i jakési naprosto neobyčejné, které nikdy
neviděl v žádné z knížek, jež přečetl, a pokračoval rovnou k hadům.
Většina
z nich líně spala; byli tu škrtiči a jedovatí plazi, jejichž jména by
si Harry mohl vybavit, kdyby se rozhodl jim věnovat pár vteřin
vzpomínání, ale jeho pozornost se upírala přímo k obrovskému, tím jest
myšleno skutečně obrovskému hadu, který se v mohutných smyčkách obtáčel kolem velkého kamene.
Proboha, ta věc mohla být dlouhá i pět metrů!
Had
měl sytou, zelenomodrou barvu a jeho vzorek připomínal černá kolečka a
stříbrné trojúhelníky. Líně zvedl hlavu a pozoroval Harryho se
přibližovat. Zakmital jazykem a zasyčel si pro sebe: „No podívejme, kouzelníček!“
„Dobrý den,“ pozdravil Harry a přišel až ke sklu, fascinován odleskem světla od jeho šupinaté kůže. „Doufám, že neruším?“
Had jednou zamrkal a přesunul se ke sklu rovněž, zvedaje zvědavě hlavu na Harryho úroveň.
„A
mluví! Kdepak, kouzelníčku, vůbec nerušíš! Je to hezkých pár let, co se
dalo mluvit s člověkem, a musím uznat, že je to příjemná změna vést
s někým z tvého rodu konverzaci. Obvykle na mě jen zírají a nemají vůbec
žádný smysl pro humor.“
„Och? To mě mrzí,“ souhlasil Harry. „Lidé jsou někdy upjatí.“
„Ano, no řekni, když se kolem někoho přátelsky obtočím, musí dělat pokaždé takovou scénu?“
„Mají v povaze přehánět,“
pokrčil Harry rameny, vzpomínaje na svoje vlastní konfrontace
s hysterickými lidmi, na které tu a tam použil něco málo ze svých
skromných schopností. „Vypadáš docela znuděně.“
„Jsem,“
zasyčel a elegantně se zavlnil, jak přesouval svou pozici; přestal být
obmotaný kolem onoho kamene a namísto toho své velké tělo seskládal do
smyček před sklem, aniž by vůbec hnul hlavou. V ten moment, jak se Harry
díval do jeho očí, mu najednou došlo, že to není on a není to jeho tělo. Mluvil s hadí dámou.
„Takový pocit znám,“
odpověděl a přistoupil těsně ke sklu. Byl upřímně nadšen, do čí
společnosti se dostal – rozhodně měla zvrácený smysl pro humor, podobný
tomu jeho, a fakt, jak suše si vyměňovali zdvořilosti, se Harrymu velice
zamlouval. „Musí to být ubíjející, stále na stejném místě. Mimochodem, jmenuji se Harry.“
„Isis,“ stručně zasyčela a zakmitala znovu jazykem. Následně podrážděně mrskla ocasem a loupla pohledem na sklo mezi nimi. „Ráda bych ochutnala tvůj pach, malý kouzelníčku. Můžeš být příbuzný jednoho mého dávného přítele.“
„Proč myslíš, Isis?“ podivil
se Harry a pokusil se k ní naklonit. Konsternovaně shledal, že je stále
odděluje sklo, a nelibě mlaskl. Skutečně to bylo nepříjemné, být omezen
takovou bariérou, když vedou zrovna tak zajímavou konverzaci.
„Jsi hadí jazyk, to je velice vzácný dar,“ řekla mu. „Obvykle se předává ob jednu či dvě generace v rodině… Měl bys být opatrný, komu se o tom zmíníš.“
„Chápu,“
odtušil, jeho mysl zaplavena novými dohady. Mluvit s hady je tak
vzácné? Nikdy by ho to nenapadlo – nějak očekával, že se nejedná o nic
výjimečného. Mluvil s hady pořád, skoro každý den, když se potuloval po
venku – s užovkami, zmijemi a podobně. Pokaždé si k němu nějaký našel
cestu, aby jej pozdravil a prozradil mu něco zajímavého. Hadi mu říkali
samé zajímavé a užitečné věci, občas je používal i jako své osobní…
informátory.
„Dobře,“ jednou kývla, bylo to zvláštní ji pozorovat tak činit. „Dobře.“
„Pottere,“
promluvil iritovaně profesor a objevil se kousek za ním. „U Salazara!“
zavrčel a přísně vyštěkl: „Laskavě odlepte svůj nos od skla a přestaňte
zírat na toho hada. Je to nejnebezpečnější kouzelné zvíře v krámě!“
„Skutečně upjatí,“ zasyčela Isis. „Tak upjatí… Hodně štěstí, kouzelníčku, a zůstaň ve střehu.“
„No tak!“ pobízel jej profesor a Harry protočil oči, než se k němu obrátil s nevinným výrazem.
„Ještě nikdy jsem neviděl tak zvláštního hada, pane profesore! Co je zač?“
„Toto,“
ukázal prstem na Isis, která se samolibě začala znovu obmotávat kolem
svého balvanu, „je egyptská Pyramidová kobra, pane Pottere.
Nejnebezpečnější kouzelný had na světě.“
Harry zašoupal chodidly a zamžoural na Snapea. Zdálo se mu to, nebo měl profesor skutečně, ehm, obavy o Harryho kvůli takové blízkosti k Isis? Nikdy ho žádný had, žádné zvíře, když už jsme u toho, nenapadl.
„Proč je tak nebezpečný, pane?“
Snape zopakoval své tak oblíbené gesto a sevřel Harryho rameno, načež jej začal odvádět pryč od terárií a zpět k pultu.
„Pyramidové
kobry jsou šlechtěným druhem hadů, který byl kdysi dáván do hrobek
faraónů starověkého Egypta. Slyšel jste ty pověsti o kletbách, které
potkaly zlatokopy, jež se odvážili narušit klid pyramid? Právě jste se
setkal s jednou z těch kleteb.“
Váu, takže Isis pochází z Egypta? Není divu, že se musí v londýnském krámku nudit, jestli předtím pronásledovala lupiče pokladů.
Harry se vnitřně zakřenil a rozhodl se vymámit z profesora pár dalších
informací. Jednalo se ostatně o zajímavé téma a byl to s profesorem
vůbec první rozhovor, který byl fakticky rozhovor.
„Co dělá?“ podivil se.
Snape
vytrhl prodavači z rukou nachystanou tašku s krmivem pro Hedviku a
pokynul Harrymu, aby si převzal klec se sněžnou sovicí sám. Kvapně
zmenšil svůj náklad a vyvedl jej na denní světlo.
„Pusťte svou sovu, Pottere,“ nařídil mu. „Bude schopná si vás najít kdekoliv a její klec by se nepohodlně nesla.“
Harry
se zadíval na Hedviku a potom krátce přitakal. Vybral si ji proto, že
byla krásná a měla inteligentní oči. Krom toho, byla poštovní, jak ji
vychvaloval prodejce, a pokud dobře pochopil, poštovní sovy jsou taky
tak trochu kouzelné, protože dokážou najít kohokoliv a kdekoliv, stačí
jen říct jméno a přivázat jim k noze dopis. Nebo by měly.
Profesor
vzápětí zmenšil i její klec a opět si ji strčil k sobě do kapsy. Harry
s tím byl už docela smířený, i když tuto akci pozoroval s mírným
nesouhlasem, a začal Snapea následovat dál po ulici. Koupili ještě velký
školní kufr, do kterého se Harrymu vejde všechno, co potřebuje, se
zvláštním odlehčovacím kouzlem, aby jej dokázal bez potíží sám unést, a
během té chvíle profesor prozradil pár dalších věcí o Pyramidových
kobrách.
Spousta
jich zůstávala stále pohřbených pod tunami písku v dosud neodhalených
hrobkách starých egyptských kouzelníků, ale několik střežících faraónovy
poklady a jejich klid se dostalo ven. Vyplnily svoje poslání
obdivuhodně a jakmile skončily, volně se toulaly po světě. Byl to
kouzelný had a člověk si nemohl být jistý, jestli ta neškodná užovka u
vás na zahradě najednou nebude desetimetrová anakonda, která vás
jednoduše spolkne, proto nikdy, nikdy nebylo moudré popudit Pyramidovou kobru.
Jako
poslední navštívili lékárnu, kde se Harry okamžitě zamiloval do
přípravy lektvarů a získal profesora Snapea na svou stranu. Byla to
sranda a poprvé za dlouhou, dlouhou dobu si dokonce užíval něčí
přítomnost. Bylo to rovněž poprvé, co si pamatoval, kdy se cítil jako dítě – normální a spokojené a vůbec dětinsky nadšené dítě, které si zamilovalo lektvary.
Jedy ho prostě nepřestávaly fascinovat.
***
Sluníčko
svítilo, větříček foukal, obloha byla zářivě modrá… a Severus Snape měl
chuť vraždit, neboť měl migrénu, svítilo mu do očí a zapomněl si při
své poslední návštěvě na Příčené ulici – před dvěma hodinami – pořídit
důležitou ingredienci do lektvaru proti bolení hlavy. Tím pádem se jeho
migréna zdvojnásobila, jednu várku měl zničenou a zašpinil svůj oblíbený
kotlík pro nic za nic. Nemluvě o tom, že většina kouzelníků nyní měla
po pracovní době a ulice byly plné.
Vážně, bylo jen otázkou času než do něj nějaký idiot vrazí.
Hlavou
mu prolétla přehršel nadávek – znal jich poměrně dost, děkuji pěkně,
vždyť se většinu svého života pohyboval na méně příjemných místech
lidské společnosti – a zvolil tu nejméně sprostou, neboť si byl vědom
dle velikosti člověka, který do něj vrazil, že je to dítě. Jako profesor
by neměl používat příliš ostré výrazy.
„U sta hromů, kluku!“ vyštěkl na něj a urovnal si předek pláště. „Dávej pozor na cestu!“
To
dítě poddajně zamumlalo odpověď a začalo sbírat svůj rozsypaný náklad –
jak Severus viděl, byly to samé knihy. Několik okamžiků pozoroval toho
prcka, jak leze málem po čtyřech a pečlivě ukládá své drahocenné svazky
zpátky do tašek, a zafrkal pobavením. V dnešní době se taková úcta ke
knihám už jen tak nevidí.
Sklonil
se a zvedl dvě z nich, které se ocitly dosti daleko od svého malého
majitele. Nenechte se zmýlit, Severus neměl rád děti, ale pokud by se
nad tím měl zamyslet, s takovým nákladem bylo docela nepravděpodobné, že
by jej hoch mohl vidět – a včas mu uhnout z cesty. Připouštěl, že
chodil poněkud rychle a těsně u stěn domů, v tomto případě u východu
z knihkupectví.
Prvák,
pomyslel si a náležitě to okomentoval. Bez přílišného zájmu jej okamžik
pozoroval, a potom si prohlédl knihu ve svých rukou a zamračil.
„Vzestup a pád černé magie,“ přečetl a natáhl k němu ruku s knihou, čekaje, až si ji hoch vezme. „Trochu neobvyklé čtené pro první roč-“
V ten okamžik mu došla veškerá slova. Černovlasý chlapec zvedl tvář a jeho zářivé zelené oči – její oči,
u Merlina – se na něj upřely. Na tu krátkou chvíli se svět kolem
Severuse zhroutil a byl znovu vystavěn, když se ztrácel v tom pohledu.
Byly
to Liliny oči. Hladově se zahleděl na jeho tvář, hledaje další stopy,
podobnosti, které by mu ji připomněly. Ke své nekonečné radosti i
zděšení je našel – chlapec měl podobně tvarovaný nos a postřehl, že
nakrčil obočí úplně stejně jako to dělávala Lily, když…
Severus,
zmrazený na místě, se najednou ztratil ve vzpomínkách na živelnou
rusovlásku a jen periferně viděl, ale nevnímal, jak se chlapec dál
pakuje. Během mžiku byl kluk připravený zmizet mu z dosahu, a to bylo
prostě a jednoduše něco, co by Sev nedokázal rozdýchat. Svým typicky
zdvořilým tónem po něm požadoval nějaké ty odpovědi, stále se zvýšenou
tepovou frekvencí, a jen občas se mu podařilo zmírnit ostrý komentář
slaboučkým zjemněním v hlase.
Pro
jeho omluvu můžeme říct, že byl prostě v šoku. Nikdy neviděl Potterovic
spratka na vlastní oči, nepatřil k těm „šťastlivcům“, kterým Lily hrdě
prezentovala svého prvorozeného, protože se s ním Lil jednoduše
nebavila, ale nějak logicky očekával, že Potter Harry bude dokonalou
kopií Pottera Jamese. Se zadostiučiněním viděl, podle knih a zdvořilého
přístupu, jakožto i podle rysů v Harryho tváři a jeho očí, že je víc
Lilin syn než neřádstvo toho nabubřelého idiota.
Och, Merline! Vnitřně se zaradoval, a poněkud sveřepě trval na tom, že Harryho doprovodí po jeho nákupech na Příčné. A pohovoří si s Albusem. Neříkal ten starý blázen, že Potter bude bezpečně uklizený u Petúnie?
Měl hned několik důvodů nespustit Harryho z očí:
Skutečně
nebylo moudré nechat mudly vychované děti toulat se nazdař-Merlin po
Příčné ulici. Co kdyby Potter zabloudil na Obrtlou? Roztrhali by ho na
kusy, nebo by jej Severus musel jít vyzvedávat, protože jako jediný
důvěryhodný Brumbálův člověk znal a to dobře znal špinavé kouty té nechvalně proslulé uličky černé magie.
Dále
musel vzít v úvahu, že Harry Potter by se sám neměl potulovat vůbec
nikde, protože několik Severusových smrtijedských kolegů by jen uvítalo
příležitost dostat jej do svých spárů…
A
také si byl stoprocentně jistý, že po deseti letech od Liliny smrti a
nějakých dvanácti od chvíle, kdy ji náhodou zahlédl na ulici, by
nepřežil ztratit kontakt s jejíma očima. Upřímně řečeno, Severus si byl
vědom, jak slabé a nedůstojné – patetické až – to od něj je, ale nemohl
se odtrhnout od Pottera, nedokázal to. Když se mu díval do očí, bylo to
jako by část z něj, která mu velice dlouho chyběla, zapadla zpět na své
místo.
Jistěže
se Harry na něj nedíval stejně, jako to dělávala Lily; její syn měl
obezřetnější, pronikavý pohled a podezřelou hloubku v očích, která
Severuse hluboce znepokojovala, jako kdyby kluk snad používal nitrozpyt,
nicméně… prostě to nešlo a Severus ani nepomyslel na možnost, že by ho
jednoduše nechal jít.
Tak
tedy společně s ním prošel všemi potřebnými krámy, přežil dokonce i
návštěvu u madame Malkinové, kudy se Potter prosmýkl ještě rychleji, než
měl ve zvyku sám Severus. Po celou tu dobu se přísný a stoický učitel
snažil zpracovat své emoce.
Liboval
si v pověsti bezcitného bradavického krutovládce ze sklepení, bavilo ho
zasévat strach do srdcí vyděšených prváků a vůbec nejvtipnější bylo
bombardovat studenty sarkastickými poznámky, jejichž význam málokdy
pronikl do jejich mozečků o velikosti hrášku (v případě některých
špendlíku).
Emoce
byly něco, co více méně úspěšně ignoroval, protože emoce ve svém životě
prakticky nepotřeboval. Jeho paleta reakcí pracovala především se
vztekem a jeho různými formami od slabé iritace po plnohodnotný výbuch
sopky. Nějak tedy nechápal, proč jeho emoce najednou vyžadují Potterovu
přítomnost, proč je tak nechutně sentimentální a proč, u Merlina,
nakonec s tím klukem konverzuje o Pyramidových kobrách?!
Všechny
pochyby, které v něm začaly klíčit po celou tu dobu v Harryho
přítomnosti, ale zmizely v okamžiku, kdy vkročili do lékárny.
Potter
se zastavil na prahu a zhluboka se nadechl. Namísto znechuceného
výrazu, který Severus očekával, se k němu ale obrátil se širokým úsměvem
na rtech, který byl rovněž nezpochybnitelně shodný s úsměvem jeho
zesnulé matky. Jeho oči se rozzářily pro Severuse důvěrně známými
jiskřičkami a to dítě na krátký okamžik vypadalo neuvěřitelně spokojeně a
dětsky.
„Ach, profesor Snape!“ pozdravil ho obchodník za pultem a natáhl se, aby si s ním mohl potřást rukou.
„Dobrý
podvečer,“ odpověděl nakonec a jen velice neochotně se odvrátil od
Harryho a zabředl do zdvořilostí výměny omšelých frází. Koutkem oka
přitom sledoval chlapce, jak se toulá mezi regály a okouzleně sleduje
všechny přísady kolem sebe, bez ohledu na zápach vznášející se ve
vzduchu. Aby byl Severus upřímný, byl to puch připomínající tu nejhorší
možnou variantu směsi zkažených vajec a shnilého zelí.
Objednal
Potterovi řádnou zásobu základních ingrediencí pro první ročníky,
vyžádal si tu nejlepší kvalitu, a nespouštěl z něj oči. Pozoroval ho
nahlížet do soudků se slizkou hmotou, až měl dojem, že se snad ten kluk
snaží do jednoho z nich přepadnout, prohlížet si s úžasem svazky per a
nádobky zubů a pestrobarevné prášky v ampulích, drahé a vzácné rohy
jednorožců… V ten moment, kdy se zastavil u jedovatých a život
ohrožujících ingrediencí, se Severus rozhodl, že ho raději vezme zase
ven, než něco z toho vdechne.
„Pottere,“ oslovil jej. Žádná reakce. „Pottere! Harry!“
Harry
se prudce otočil a zazíral na něj, podezíravý lesk v očích a pečlivě
bezvýrazný obličej. Potom se zatvářil lehce rozpačitě a nakonec se
zakřenil. „Pardon, pane. Tohle je úžasný místo!“
Severus
se mimoděk napjal, když viděl jeho reakci – znal ji až příliš dobře,
viděl ji až příliš často v očích mnoha ze svých žáků, kteří měli těžké
životy a nebyli zvyklí, aby na ně vůbec někdo promlouval a užíval jejich
křestní jméno jen tak, jen čistě proto, že to bylo jejich jméno. Někde na pomezí svého vědomí se mu krátce zatřepotala myšlenka, že Potter skončí v jeho koleji.
„Půjdeme,“
odtušil stručně a vztáhl k němu ruku. Harry k němu přistoupil, téměř
mimoděčně a automaticky, a nechal se vyvést z krámu se Severusovou rukou
pevně sevřenou kolem svého ramene. „Nemáte hlad?“
Harry se na něj nevinně zašklebil: „Ehm, trochu, pane.“
S hlubokým
trpitelským povzdechem jej tedy odvedl zpět k Děravému kotli a usadil
jej ke stolu. Zatímco čekali, až jim Tom donese večeři, Severus přendal
všechny Potterovy balíčky do kufru a ten zmenšil a strčil k sobě do
kapsy.
„Jste poučen, že mimo školu nesmíte kouzlit? Měl byste z toho problémy.“
Kluk vypadal na okamžik vyvedený z míry a potom se zeptal: „Jakože vůbec nijak?“
„Ne,
každý lichý den, Pottere. Jistěže vůbec nijak. Ve chvíli, kdy jste si
zakoupil hůlku, jste se oficiálně stal mladistvím kouzelníkem, který
nemá dovoleno ji užívat mimo kvalifikovaný dozor, což znamená mimo
školu,“ vysvětlil mu jen mírně štiplavě.
Harry
přikývl a letmo se usmál na znamení, že to chápe naprosto přesně. U
někoho se jménem Potter naprosto šokující, ano, ale Severus si
s potměšilou radostí připomněl, že Lilina inteligence se nedala potlačit
ani potterovskou imbecilitou.
Povečeřeli
v tichosti a profesor byl nadmíru potěšen faktem, že jeho malý
společník je obeznámen se zásadami slušného stolování a užívá je,
namísto aby se cpal jako utržený ze řetězů, což činili mnozí jeho
vrstevníci s železnou pravidelností. Merlin mu buď svědkem, ale jíst ve
Velké síni bylo občas k nevydržení.
Když chlapec dojedl, Severus usrkával sklenku červeného a bez mrknutí jej pozoroval.
„Pane?“ zeptal se váhavě a složil příbor na talíři.
„Ano?“ zareagoval profesor a vytrhl se ze svého zamyšlení. „Hotovo? Výborně, dovedu vás domů.“
Potterův
obličej na vteřinu ukázal překvapení, a chlapec si pospíšil: „To ale
nemusíte, pane profesore! Nechci vás obtěžovat víc, než je třeba. Trefím
do domova sám, opravdu.“
„Nesmysl,
Pottere,“ briskně zavrtěl Severus hlavou, „je téměř večer. Rozhodně
není moudré, aby se někdo vašeho věku pohyboval po večerním Londýně sám a
s takovým kufrem. Vzbudil byste nevítanou pozornost nekalých živlů.“
Tím
Pottera umlčel a následujících několik desítek minut strávili opět
v tichosti cestou mudlovskými dopravními prostředky. Severus matně
zvažoval možnost užití i kouzelnického způsobu přepravy, ale rozhodl se
k tomu nakonec nepřistoupit: Potter nebyl zvyklý na letax, přemisťování
či přenášedla, a Záchranný autobus patřil ke zkušenostem, které by
klukovi nepřál. Krom toho, všechny kouzelnické způsoby přepravy byly
podstatně rychlejší.
Severus
si stále nebyl přesně jistý proč, ale cítil nutkavou potřebu setrvat
v Potterově společnosti co nejdéle – třebaže nevěděl, o čem s klukem
mluvit a jestli vůbec s ním mluvit. Ticho samo o sobě
nebylo tak špatné a připomínalo mu chvíle, které trávíval s Lily bez
nutnosti narušovat mírumilovný klid slovy, když každý z nich byl ponořen
do nějaké zajímavé knihy.
Až
příliš brzy se dostali k těžké železné bráně Woolova sirotčince a Snape
se mimoděčně napjal při pohledu na nehostinnou budovu. V šířícím se
šeru, slunce zmizelo za řadou ošklivých domů a chystalo se během chvíle
zapadnout, ani světla vycházející z mnoha oken stavby nemohla působit
nijak přívětivě.
Severus vyndal Potterův kufr, zvětšil jej a sledoval, jak jej chlapec popadl za držadlo.
„Díky, pane profesore, a omlouvám se za komplikace, které jsem vám způsobil,“ řekl zdvořile a jemně se usmál.
„Nemáte
zač, pane Pottere. Uvidíme se ve škole – doufám, že nepodceníte svá
studia, pro někoho z mudlovského prostředí můžete být těžké adaptovat se
v našem světě. Sbohem.“
Harry
mu ještě kývl na pozdrav a zmizel za branou. Severus jej pozoroval,
dokud nevešel dovnitř sirotčince, a teprve potom se s hlubokým
povzdechem otočil a začal kráčet z dohledu budovy k několika vysokým
stromům, jejichž stín mu poskytne dostatek krytí k přemístění.
Byl
to dlouhý den, až příliš dlouhý den – a nechýlil se ani v nejmenším ke
konci. Ještě pořád si musí promluvit s Albusem, a také s Minervou, když
už byl u toho. Jak jen mohla nechat Pottera vandrovat samotného Příčnou?
Kde nechala hlavu, za předpokladu, že ji vůbec používala?
***
Harry
pozoroval nepatrnou škvírou ve dveřích, jak Snape mizí ve stínu mezi
stromy, a teprve potom si oddechl. Pohledem ještě pár minut pročesával
prostranství před branou sirotčince, a poté zavřel.
Během
chvilky odtáhl své věci k sobě a šel si promluvit s ředitelkou
Bensonovou o tom, kde byl a proč přišel tak pozdě. Jistěže nenamítala,
když jí vysvětlil, že byl s profesorem ze své nové školy kupovat věci,
nadšená vyhlídkou, že se Harryho do pěti týdnů zbaví na celý jeden
školní rok.
Harry
jí to vlastně nevyčítal – nemohl se dočkat sám, až nechá tohle
zpropadené místo za sebou. Ne že by se měl tak špatně, to ne… upravil si
životní podmínky k maximálnímu možnému pohodlí, ale i přesto Woolův
sirotčinec nenáviděl.
Když setřásl ředitelku a vrátil se k sobě do pokoje, začal si prohlížet a prohmatávat svoje věci.
Moje vlastní věci, koupený za moje zlato, který použiju v kouzelnický škole,
usmíval se. Kdyby neměl důkazy přímo před očima, možná by tomu ani
nevěřil, znovu šokovaný a rozradostněný jako dítě dnešním světoborným
odhalením.
Znovu
se nechal ukolébat nadějí – nadějí, že jej čeká něco lepšího než
sirotčinec a nevraživá podezření ze strany ostatních dětí. Profesoři,
pokud mohl soudit ze svého setkání s McGonagallovou a Snapem, se zdají
být v pohodě, takže…
Dovolil
si doufat, i když slabě. Přece jen, Harry věděl, jak snadno se všechno
dokáže zhroutit, a nemohl si dovolit být tak slabý a nechat se ranit.
Ne, Harry bude doufat, ale bude stát nohama na zemi.
Jasně, potřebuješ pevnou půdu pod nohama, abys mohl někoho řádně nakopat…
----
AN:
Dobře, musím se přiznat, že vůbec dívat se na stránky s ff (natož něco psát nebo editovat) bych vážně neměla. Vážně ne. Ale... když ona je to taková zábava. Doufám, že i vy se bavíte :)
Krásná kapitola :-D Teším se na pokračování :-D
OdpovědětVymazatTak tohle se rozjíždí dobře, už se nemůžu dočkat další kapitoly ��
OdpovědětVymazatMami: len pekne píš! My si to s radosťou prečítame. Páči sa mi myšlienka, že Harry nie je taký ubytý a Severus taký vražedný a predpojatý (čo sa týka Harryho)
OdpovědětVymazatNádherná kspitola!
OdpovědětVymazatJá nemám slov ..... no tak to jsem přehnal, já jsem totiž velice a velice upovídaná až ukecaná povaha, takže není takřka možné, aby jsem neměl slov, možna by se mi to stalo kdyby mi oznámili že moje holka čeká dítě ale to by mně asi trefila mrtvice nebo něco podobného.... teda néé, že bych neměl rád děti, ale ... no to jsem odbočil.
OdpovědětVymazatA teď zpět k tomu důležitému, tahle kapitola i povídka je celkově výborná myšlenkové pochody postav a celkový popis je úžasný, ktomu jak si to podal ať už z pohledu Harryho nebo Severuse je velice povedené a já si mohu jen přát ať pokračuješ v psaní.
Asas
Tak to jsem zvědavá, jak se bude Severus k Harrymu chovat v Bradavicích. Ono bude i sranda, do jaké koleje se Harry dostane. Jsem moc zvědavá, jak se příběh bude vyvíjet dál.
OdpovědětVymazatTakže to máme vykresleného Harryho a Severuse, teď jsem ještě zvědavá na Brumbála. Na Tvé staré stránce jsem tuhle povídku nečetla, takže je pro mě zatím překvapením. Takže otázka dne: Brumbál, záporák či pohádkový dědeček? :D
OdpovědětVymazatVynikající čtení už se těším na pokračování. Petr
OdpovědětVymazatPecka! Děkuji za nádhernou kapitolku, jsem z tohoto příběhu unesena! :-*
OdpovědětVymazatHarry, ty jsi ZMIJOZEL s velkým Z:-))) ale doufám že kromě té prohnané lsti se projeví i víc vlidnosti a časem ztratíš trochu své paranoie a ostražitosti. že by si časem pořídil i Isis? Byla by škoda ztratit s ní kontakt, že? Děkuju za pokračování Pecko. Kitti
OdpovědětVymazatProsím o další kapitolu, to se nedá vydržet! Jinak úžasný nápad s tématem, velmi čtivě napsané, jen doufám, že vztah Severuse a Haryho bude nakonec spíš přátelský než rivalský - aneb kdo ma na vrch... Krásný příběh :-)
OdpovědětVymazatRadkynzn
Ehm....ahoj :) tohle se nijak netýká této povídky, která se mimochodem opravdu zajímavě rozjíždí :) . Já bych se chtěla zeptat na tvou povídku Tom a nesnesitelná šprtka. Po dlouhé době jsem si řekla, ža bych si ji přečetla znovu, jenže můj odkaz na fórum přestal fungovat a nikde ji nemůžu najít. Pomůžeš mi?
OdpovědětVymazatAch, trochu jsem doufala, že Isis a Harry budou spolu...Ale třeba se ještě setkají. A zbožňuji zmijozelského Harryho. I když teď ještě příliš připomíná mladého Toma. Snad se z něj nakonec nevyklube Voldemort 2. A tenhle Severitus se mi velmi zamlouvá. Snad budou kapitoly přibývat rychle.
OdpovědětVymazatLisbeth
Veľmi vydarená kapitola... Takýto Harry sa mi páči, predsa len je taký samostatný, tajomný, silný a .... temný. Dúfam že z neho nebude niekto ako Voldemort, ale keby sa skôr podobal na Salazara Slizolina, tak by to mohlo byť zaujímavé.
OdpovědětVymazatAle nebudem ti do toho rozprávať, ty sama najlepšie vieš aké pokračovanie bude najvhodnejšie...
Dúfam však že Harry bude v Slizoline a že ho dáš s Isis spolu.
Teším sa na pokračovanie.
Tvoja nadšená čitateľka Terka
Severus je super, Harry mě děsí
OdpovědětVymazatKrása u se těším na další díl. Píšeš moc zajímavě :)
OdpovědětVymazatlia
to se mi moc líbí,kdy bude pokračování? Moc se těším
OdpovědětVymazatAsi nikdy
OdpovědětVymazatTo je velká škoda, že milá Pecko nepíšeš dál. Vypadalo to tak nadějně - zajímavé podání Harryho. Moc se mi to líbilo. Ať se Ti daří tak dobře, abys zase měla čas a chuť pokračovat.
OdpovědětVymazatZdravím. Prosím, budeš pokračovat s povídkou? Je úžasná.
OdpovědětVymazatkdy bude pokráčko? Je to boží!
OdpovědětVymazatJop, boží!!!!!
OdpovědětVymazat