Prolog: Minulost se opakuje

   Když profesorka McGonagallová kontrolovala seznam studentů, k nimž je třeba přes léto zajít a vysvětlit celou tu situaci s magií jejich rodičům, poněkud šokovaně zjistila, že se na tomto seznamu nachází i jméno Harryho Pottera, jehož adresa ji následující den zavedla do Woolova sirotčince.

   Konsternovaná žena si vyžádala rozhovor s ředitelkou toho zvláštně truchlivého místa a nedokázala se ubránit mrazení, když procházela jeho těžkou železnou branou, která tam musela podle vzhledu stát už více než půl století.

   Ředitelka se jmenovala paní Bensonová a uvítala McGonagallovou se zdvořilostí a zvědavě.

   „Dobrý den,“ začala Minerva. „Jsem z Bradavické internátní školy pro zvláštně nadané děti, paní Bensonová, a přišla jsem nabídnout studijní místo jednomu z vašich svěřenců.“

   Paní Bensonová se zmohla jen na překvapené: „Och.“

   Minerva se na ni shovívavě usmála – Woolův sirotčinec skutečně nevypadal nijak valně a k podobných situacím, jako je tato, zde muselo docházet asi tak jednou za padesát let.

   „Kterému?“ zeptala se po chvilce.

   „Panu Harrymu Potterovi,“ prozradila Minerva a nadzvedla obočí nad výrazem, který přelétl postarší ředitelce ústavu přes tvář. „Co byste mi o něm mohla prozradit?“

   „Ach,“ odkašlala si a začala se zabývat tužkami na svém stole a přerovnávat maličkosti. „Je… je to zvláštní chlapec, tichý a… drží se stranou. Nikdy za ním nepřišla žádná návštěva – upřímně, jste vůbec první, kdo se o toho hocha nějak zajímá, paní…“

   „Profesorko,“ lehce ji opravila.

   „Profesorko McGonagallová,“ pousmála se rozpačitě.

   „Nikdy? Žádní příbuzní nebo něco podobného?“ Minerva se zamračila, když paní Bensonová zavrtěla hlavou.

   Neříkala Albusovi zas a znovu, aby se alespoň jednou za čas přesvědčil, jak se malému Harrymu daří u Dursleyových, když už jej k nim nechal umístit?

   Byla rozhořčená a plánovala řediteli pořádně vyčinit, až se vrátí zpět do školy. Nejenže by nebyl šťastný u svých příbuzných – jak byla pevně přesvědčená – on s nimi ani nevyrůstal a ti… ti lidé, pokud by si mohla dovolit je tak nazývat, se ani nenamáhali jej navštívit!

   „A jak se sem pan Potter dostal?“

   „Našli jsme jej ráno…“ na okamžik se zamyslela na přesným datem, „druhého listopadu jedenaosmdesátého před branou, jen s lístečkem s jeho jménem a zabaleného v přikrývce. Samozřejmě jsme uvědomili příslušné orgány, ale po Potterových, kteří by s ním byli v nějaké přízni, nebylo ani stopy.“

   Minerva jen přikývla. „Potřebovala bych mluvit s panem Potterem a vysvětlit mu situaci, abychom viděli, co je možné…“

   „Ale vezmete si ho, že ano?“ přerušila ji nervózně paní Bensonová a střelila po ní velice neklidným pohledem. „Má místo v té vaší škole jisté?“

   Zamrkala, poněkud překvapená, a ujistila ji, že ano. Zamířili mezi pokoje dětí a po cestě paní Bensonová váhavě pronesla: „Neberte mě špatně, Harry je… milý hoch, když se pro to rozhodne… ale byly tu… jisté incidenty, nepěkné incidenty s dalšími dětmi…“

   Zaklepala na dveře a otevřela je dokořán: „Harry! Někdo se za tebou přišel podívat. Budu zpátky v kanceláři, paní… profesorko McGonagallová.“

   Minerva nahlédla do omšelého pokojíku. Na posteli seděl v tureckém sedu a zády opřený o stěnu chlapec, v klíně položenou knihu, a zvědavě si ji měřil. Byla zaskočená jeho vzhledem – z neznámého důvodu čekala miniaturní repliku Jamese Pottera, ale Harry po něm podědil černou barvu vlasů, které mu úslužně držely na místě, a jen několik dalších rysů, které nebyly příliš výrazné, zastíněné jeho jasnýma zelenýma očima po Lily.

   Minerva si jej několik vteřin prohlížela – kdyby měl rozčepýřené vlasy a ne ten až příliš pečlivý účes a na nose místo přísných hranatých obrouček kulaté lenonky, které nosíval z frajeřiny jeho otec, byl by jeho malá replika… ovšem teď byl víc synem své matky.

   „Dobrý den, pane Pottere,“ řekla pomalu.

   „Jste doktorka, že jo?“ odvětil poměrně hrubě, odlepil se od stěny a spustil chodidla na podlahu. Pečlivě si založil stránku ve své knize a odložil na postel vedle sebe, ruce následně založené na kolenou.

   „Nikoliv,“ zarazila se McGonagallová upřímně. „Jsem profesorka…“

   „Nevěřím vám,“ přerušil ji Harry s jakýmsi nepřátelským zazíráním. „Chtějí mě nechat prohlédnout, myslí si, že jsem… jinej.“

   „Ach,“ profesorka si lehce odkašlala. „Možná mají prav-“

   „Nejsem blázen!“ oponoval, teď ještě o něco víc nepřátelštěji, a zazíral na ni.

   „Ne, jistěže ne…“ tentokrát to byla ona, kdo zazněl iritovaně a stiskal rty do své pověstné nepřístupné linie. „Bradavice nemají místo pro duševně nevyrovnané jedince, pane Pottere. Je to místo… kouzel a magie.“

   Harry na ni nepřestával hledět, ale trochu se uvolnil, jak pokračovala: „Dokážete zvláštní věci, nebo ne? Věci, jaké jiní nesvedou…“

   Hodnotil ji pohledem, který jí byl najednou velice nepříjemný – a z neznámého důvodu povědomý, jen jej nedokázala nijak zařadit a nedokázala si vysvětlit proč.

   „Možná,“ řekl pak – a chvíli se zdálo, že by jí mohl i třeba prozradit, jaké zvláštní věci se mu staly. Minerva přemýšlela nad slovy paní Bensonové o oněch incidentech, ale jak se ukázalo, zůstalo to pro ni tajemstvím, protože Harry se vzápětí zeptal: „A co vy jste?“

   „Jak jsem řekla, jsem profesorka na kouzelnické škole a přišla jsem vám nabídnout místo ke studiu, pane Pottere.“

   „Dokažte to,“ vyzval ji pak a Minervě nezbylo nic jiného než proměnit židli u stolu v rohu v křeslo.

   Harry se poprvé za tu dobu, co jej znala, upřímně usmál a trochu víc se jí otevřel. Nechal si už uvolněně vysvětlit všechno ohledně Bradavic, Příčné ulice a kouzelnického světa, co potřeboval pro začátek vědět. Profesorka byla velice neochotná zabrousit do jeho minulosti a kromě několika zmínek, že znala jeho rodiče, se celou tou otřesnou historií odmítla zabývat.

   O několik hodin později prošla železnou branou Woolova sirotčince a zanechala za sebou chlapce vybaveného pokyny, jak se dostat na Příčnou, pohovořit si s Gringotty o Potterových trezorech a následně se dostat na nástupiště k bradavickému expresu.

   Byla upřímně překvapná, že mladý Harry projevil zájem obstarat si všechno sám a bez pomoci někoho dalšího z profesorů – sama by mu ráda pomohla, protože to byl tak bystrý hoch, a jakmile překonal svou nedůvěřivost, byl jednoduše okouzlující.

   Když toho večera konečně zastihla svého zaměstnavatele a řádně mu vyčinila za to, že zanechal před deseti lety Harryho u mudlů, a přešla k podrobnému popisu své návštěvy v sirotčinci, Albus Brumbál se náhle nedokázal ubránit poněkud znepokojivému pocitu déja vu.

  Znenadání se mu na hrudi usídlil tísnivý pocit, jakási předtucha, kterou rovněž nedokázal pojmenovat. Znenadání… jeden starý muž začal pochybovat o správnosti svých minulých činů a moudrosti těch budoucích.

   Harry Potter byl v Bradavicích očekáván o něco úzkostlivěji než předtím.

---

AN:

Tak, při pohledu na datum poslední editace prologu se mi protočily panenky. Čtyři roky, přátelé. Kdo by to byl řekl? :) Děkuji vám všem za trpělivost a všechny ty dobré roky s dobrými příběhy ve vynikající společnosti. Další kapitolu přidám někdy do konce roku, pro teď...

Příjemné svátky a hodně dárečků pod stromkem přeje Vaše Pecka :)