Thranduil Oropherion, král lesních elfů, se nepříliš radostně
zahleděl na svého oře. Zaprvé, nebyl
to los, ale bílý kůň. Zadruhé, to zvíře na něj mírně vzhlíželo. Nedejte se mýlit, byl to obrovský válečný hřebec, jeden
z nejlepších, které jeho lidé chovali, nicméně pro někoho Thranduilovy
konstituce byl i takový skvostný kůň přece jen poněkud drobný.
Král naklonil hlavu na stranu a sledoval jej. Kůň se tvářil ublíženě.
„Nedívej se tak, není to nic osobního,“ ujistil jej ve svém
jazyce, aby ti zvědaví lidé kolem neslyšeli, co přesně koni říká. Navzdory
tomu, co si mohli mnozí myslet, Thranduil měl
důvod, proč obvykle sedlal obrovského losa – ta zvířata v Temném hvozdu
dorůstala monstrózních rozměrů. Jednou rukou podrbal bělouše za uchem a poté ho
polaskal na šíji. Kůň zaržal, ukonejšený.
„Pojedeme,“ bryskním tónem dodal v obecné řeči a vymrštil
se do sedla. Naštěstí nedosahoval chodidly k zemi, ale bylo to taktak.
Bude si muset při cestě dávat pozor. Rozmrzele semknul rty a jeho výraz se
ustálil na nic neříkající masce, kterou dovedl k dokonalosti už před pár
tisíci lety.
Od bitvy uplynul jeden den, a zatímco další léčitelé a nové
zásoby s potravinami a oblečením byly na cestě z jeho síní sem, Thranduil
se chystal vést svoje vojsko zpátky domů. Nerad trávil čas mimo svůj les a onen
neutuchající tlak na hrudi, který jej sužoval posledních dvacet čtyři hodin od
Legolasova odjezdu, se mohl zmírnit jedině mezi dobře známými stěnami jeho paláce.
Bez toho aniž by se ohlédl, vyrazil v čele svých mužů vpřed,
pevně přesvědčený, že všichni budou beze slov následovat.
V tom měl téměř
pravdu. Všichni jeho muži jej skutečně bez zdržení následovali, pochod elfí armády
navzdory jejich kované zbroji byl téměř nehlučný. Nicméně když se vzdálili
z údolí oddělující ereborskou bránu a Dol, král se na vrcholku kopce
otočil a jeho bystré oči si prohlédly vyrovnané šiky za ním.
Pokud mu bylo známo, kapitánka jeho stráže zásadně odmítala
nosit přilbu a její rusé vlasy byly v jakémkoliv davu nepřehlédnutelné,
jako jasný bitevní praporec. Momentálně nápadně chyběly v zástupu elfích
bojovníků.
„Kde je Tauriel?“ zeptal se tlumeně, ale přesto dost hlasitě
na to, aby jej jeho nejbližší okolí slyšelo. „Neříkal jsem snad, že očekávám
všechny své poddané – kromě předem vytyčených léčitelů – na cestě za prvního
světla?“
„Tauriel nejspíše neočekávala, že se tento rozkaz vztahuje i
na ni, můj králi.“
„Neočekávala? Nejsem snad její král a není součástí Lesní říše?“
S výrazem nelibosti pobídl svého koně stranou a bělouš se vzepjal na
zadních s hlasitým zaryčením. „Pokračujte. Záhy se k vám připojím.“
Jeho srdce se stáhlo a zapulzovalo. Pro Thranduila bylo víc
než nemyslitelné, že nechá třebas jen jediného svého vojáka v tomto prokletém
kraji – i když se jednalo o drzou, vyhoštěnou elfku. Právě proto, že se jednalo
o vyhoštěnou a drzou elfku. Ještě s ní ani zdaleka neskončil.
Ze svého vyvýšeného místa měla Tauriel vynikající výhled na celé
údolí a bitevní pole. Sledovala, jak lidé a přeživší trpaslíci společně
prohledávali bojiště a odklízeli těla, aby je mohli řádně pohřbít. Skřety
házeli na hromady a předpokládala, že je co nevidět spálí a prach pošlou po
řece. Její padlí bratři byli všichni již na cestě do Temného hvozdu na vozech,
které Thranduil vypravil ještě včera večer, za což byla vděčná.
Její oči se stočily k pochodujícím jednotkám Lesní říše… a
jezdci na bělouši v blyštivé zbroji, který neomylně mířil k Havranímu
vrchu. Povzdechla si. Nebylo pochyb o tom, kdo to je – ale to, co od ní chce, pro
Tauriel bylo záhadou.
Čekala.
„Můj pane,“ pronesla, když byl král nablízku, a mírně se
uklonila. Ta slova se jí málem zapříčila v hrdle. Vzpomínky na jejich dvě
poslední setkání jí vehnaly růměnec do tváří. Ještě nikdy se necítila tak
zahanbeně. Ještě nikdy se necítila méně hodna na krále vůbec promluvit.
„Tauriel,“ odvětil a narovnal se v sedle. „Co tu
pohledáváš?“
„Přemýšlela jsem, můj pane.“
„Místo pochodu?“
„Já…“ elfka se zarazila a uhnula pohledem před pronikavou
intenzitou králova zkoumavého pohledu. Pokud mohla soudit, nebyl ještě příliš
rozhořčený, ale už jen fakt, že se osobně odpojil od svých lidí a vyhledal ji,
hovořil o tom, že není ani klidný. Obvykle delegoval méně důležité a neosobní
povinnosti jiným. „Pane?“
„Jaké máš plány pro následující dny?“ zajímal se pak nezaujatě
a bez jediného mrknutí na ni shlížel.
Tauriel ustrnula a zatěkala očima ke zničené bráně Ereboru.
Jaké byly její plány? Chtěla počkat, až se Thorin Pavéza zotaví a Fíli probere…
jestli se nyní jediný synovec trpasličího krále probere. Neměla vlastně žádný
důvod tu zůstávat, její přítomnost by neposloužila ničemu dobrému. Neměla ale
ani žádný důvod odejít, nebylo kam.
Zdálo se, že její život se najednou smrskl na nekonečné čekání
na něco, co se nemůže stát, a někoho, kdo se nemůže vrátit. Bolest ji zasáhla
s novou silou a Tauriel se odvrátila od svého krále. Zostudila se před ním
už víc než dost, nemusel vidět další záplavu jejích slz.
Slyšela, jak kůň neklidně přešlápl, a pak tichý, velmi tichý
cinkot zbroje, jak král sesedl. Cítila zavlnění vzduchu, když se přiblížil.
Neobrátila se.
„Kapitáne,“ promluvil formálním tónem. „Pamatuješ si, o co jsi
mě včera požádala?“
„A-ano, můj králi.“
„Nemyslíš, že toho bude možné dosáhnout pouze tehdy, budeš-li
mě následovat zpět domů, Tauriel?“
Panovníkův hlas zněl o něco měkčeji než obvykle, méně studený,
méně nepřístupný. Vlastně zněl téměř soucitně a Tauriel se roztřeseně nadechla,
její vlastní slova ze včerejšího rána se k ní vracela jako v ozvěně.
Jestli tohle je láska,
pak ji nechci. Zbav mě jí. Proč to tak bolí? Prosila ho jako malé dítě,
zatímco král na ni hleděl s výrazem, který v jeho tváři nikdy předtím
neviděla.
Protože to bylo
skutečné. To jí Thranduil odpověděl, se smutkem a upřímně.
Byla to ta jediná věc, ke které se nyní mohla upnout. Nebyl to
sen, všechno se to skutečně stalo a Kíli – Kíli byl nenávratně pryč. Jakkoliv
krátký čas jim byl dán, byl to jediný čas, který měli, a zahodit byť jedinou
část toho něčeho, co s trpaslíkem sdílela, jí připadalo jako rouhání.
„Pane, včera jsem chybovala. Omlouvám se. Nechci… nechci
přijít o ten pocit, i když…“
„To bolí. Nejsem překvapený, kapitáne. Naopak.“
Několik vteřin bylo ticho a Tauriel nedokázala přesně
pochopit, proč její král – kterému vyhrožovala smrtí, nutno podotknout – stále
neodchází.
„Až uctíme padlé a ulevíme raněným, co dalšího nám zbude?“
zeptal se konverzačně a stanul po jejím boku. Společně shlíželi na spoušť dole.
„Tvoje místo není zde. Odpověď neleží ve velkých trezorech Ereboru. Co bylo,
bylo. Upři svou pozornost na to, co bude.“
„Můj pane, byla jsem vyhoštěna…“
„A nyní si tě přeji mít zpět ve svých službách.“ Král pokrčil
rameny a věnoval jí přezíravý pohled, jako by to byl konec diskuze.
Dvěma dlouhými kroky se přesunul zpět k běloušovi a
plynule se jedním pohybem dostal do sedla. S krátkým, téměř neznatelným
zaváháním jí pak nabídl ruku. „Pojďme tedy.“
Neměl rukavice a jeho velká dlaň byla hrubší, než čekala, a
horká, když se jí Tauriel dotkla svou přokřehlou rukou. Bez námahy ji vytáhl na
koně za sebe a elfka si zhluboka povzdechla a zachytila se jej za ramena.
Byla to důvěrná známá situace, s Legolasem často a bez
sebemenšího pocitu nepatřičnosti jezdili na jednom koni, s jeho otcem to
však bylo dočista něco jiného a Tauriel zavrtěla hlavou.
Král pobídl bělouše a vyrazili. Mírně se natočil jejím směrem
a zašeptal: „Zaujmeš místo vrchního velitele, když jsi mě o něj připravila.
Rozumíme si?“
Králův dech sladce voněl po vínu a jeho slova zamrazila. Tauriel
se zachvěla a podvědomě se přechytila, když jejich kůň plavmo přeskočil menší
proláklinu. Nyní se držela jednou rukou za Thranduilův hrudní plát
z pravého boku, zatímco levou zaryla do jeho obrněné paže.
Legolas, pokud mohla soudit, měl daleko poklidnější styl
jízdy. Její oči se znovu rozostřily při pomyšlení na důvody odchodu elfího
prince. Ani jeho návratu se jen tak nedočká.
krása, úžasne píšeš :) dúfam že kapitoly pôjdu takto aj naďalej :) zbožňujem túto poviedku a Světlo ve stínech, aj z tej bude ďalšia kapitola ešte pred Vianocmi? dúfam že áno :)
OdpovědětVymazatKrásná kapitola. Těším se na pokračování. :-D
OdpovědětVymazatCatrina
zajímavé a jsem plná očekávání na přídavek.
OdpovědětVymazatVelmi pěkné, ale dle mého názoru je zatím povedenější Athelas, ovšem i tak se těším na další díly. ��
OdpovědětVymazatVypadá to zajímavě :) Rozhodně se těším na další díly :) Doufám, že i Athelas se něčeho takového dočká :D taky jsem si tu povídku oblíbila
OdpovědětVymazat