15 O receptu na štěstí

Dům, který stál na okraji malého lesíku, byl starý a bytelný. Bílý nátěr na dřevě se místy odlupoval a Harry postřehl, že rámy oken i dveří, jež byly vyvedeny ve vybledlé zelené, skutečně potřebovaly akutně přetřít. Z boku domku stál přístřešek s oploceným prostranstvím, kde polehávali dva chundelatí psi.

Při pohledu na starou, podivně domácky působící stavbu, se mu myšlenka na nějaké to natírání nezdála zase tak špatná.

Jejich mustang zastavil na příjezdové cestě a dveře do domu se rozlétly dokořán. Harry vykoukl ze svého místa, aby se podíval, kdo je to vítá, a potlačil nutkání se zachvět.

Ve dveřích stál vysoký světlovlasý muž v tílku a rozepnuté šedé košili se zástěrou kolem pasu. Jeho tvář byla to, co Harrymu sebralo dech – jedna polovina jeho obličeje byla celkem pohledná, ale tu druhou pokrývala hustá síť hlubokých jizev.

Harry nemusel dlouho přemýšlet, kdo je ten muž. A najednou všechno dávalo perfektní smysl – všechno to, co Clarice řekla o poutech mezi lidmi, kteří toho jinak neměli mnoho společného.

Začal by se smát, kdyby to nebylo nevhodné. Tak se zdálo, že pod střechou tohoto domku se sešli jediní tři lidé, kteří kdy zahlédli a pochopili pravou podstatu Hannibala Lectera – a zůstali naživu.

Bývalý zvláštní agent Will Graham seběhl tři schůdky z verandy a otevřel Harryho dveře.

„Harry,“ řekl klidným hlasem a nabídl mu ruku na pomoc. „Vítej u nás.“

Měl světlé oči, stejně pronikavé a stejně vidoucí jako doktor, a když se na chlapce podíval, Harry věděl, že před ním nejenže nedokáže skrýt pravdu, nemá ani chuť to udělat.

„Ahoj, Wille,“ pozdravil a nechal se vytáhnout z auta. Rozpačitě na něj zamžikal.

Clarice mezitím vytáhla Harryho batoh a pověsila si ho přes rameno. Přišla k nim a letmo políbila největší jizvu na Grahamově tváři.

„Máme hlad, už jsi hotový, nebo potřebuješ pomoc? Máš k dispozici konečně lepšího asistenta, než jsem já.“

„Všechno hotovo,“ pokýval hlavou a konečně přestal zírat na Harryho. Usmál se na svou partnerku a vzal ji za ruku. „Čekám už jen na vás. Přijel jsi nalehko, Harry.“

„Měl jsem trochu naspěch,“ souhlasil chlapec a vydal se za nimi do domu. Připadal si podivně emočně otupělý, takže šok z toho, že mámin Will je zrovna Will Graham, nebyl tak velký. Jeho instinkty mu říkaly, že nehrozí žádné nebezpečí, což z valné většiny přispívalo k jeho ochotě předstírat, že tahle situace není tak divná. Ona totiž byla. Hodně.

„Ví doktor, že jsi u nás?“

„U vás?!“ Harry vytřeštil oči. Otec by měl infarkt. „Bože, ne! Ale ví, že jsem přijel za Clarice.“

„Možná by bylo dobré, kdybys mu zavolal, že jsi dorazil v pořádku,“ navrhl Will a vedl je do kuchyně. „Kdyby náhodou zavítal do města, měl by problémy nás najít. Nechtěl bych, aby došel k nějakému špatnému závěru…“

Harry na něj nechápavě zamžikal, a pak se zadíval na Clarice s němou prosbou o jakékoliv smysluplné vysvětlení. Prosím.

„Souhlasím,“ přitakala místo toho a začala prostírat. „Harry? V druhém šuplíku najdeš příbory, mohl bys je podat, prosím?“

Jako ve snách nachystal příbory a poté zasedli ke společné večeři. Když dojedli, venku se začalo už pomalu stmívat a Will šel rozsvítit světla v celém domě a zkontrolovat psy. Harry s Clarice sklidili ze stolu a pustili se do nádobí, a když se Graham vrátil, přinesl s sebou balíček hracích karet a znovu se usadili. Clarice ještě pustila staré oprýskané rádio na oldies stanici.

„Vypadáš, jako by tě něco praštilo po hlavě,“ poznamenal Will a začal rozdávat. „Můžeš se na cokoliv zeptat, to víš, že ano?“

„Jsem trochu zaskočený,“ řekl Harry a prohlížel si dvojici před sebou. Vypadali tak klidně, tak normálně. „Čekal bych asi jiné… reakce.“

„Spousta věcí se změnila,“ Clarice pokrčila rameny. „Nemám nejmenší důvod stopovat doktora, a nemám ani chuť jej vidět za mřížemi. Náš recept na štěstí je nechat minulost v minulosti. Na tom se s Willem shodneme, že ano?“

„Ano,“ souhlasil Graham a zvedl svoje karty. „Nekoukej, zlato! Doktor Lecter je to poslední, čím se chceme zatěžovat. Ty, na druhou stranu…“

Usmál se na Harryho. „Jsi jen kluk. Podle toho, co jsem viděl, jsi zmatený kluk. To je docela pochopitelné. Kdo by v tvé pozici nebyl?“

„Nerozumím,“ zavrtěl Harry hlavou.

„Je to úplně jednoduché, Harry,“ Clarice se slabě usmála. „Když se dostaneš do situace, v jaké jsem se ocitla já – i Will – všechno najednou změní perspektivu. Utřídíš si priority. To je to, co potřebuješ udělat, a myslím si, že nejlepší místo, kde to udělat, je právě teď u nás.“

„U vás,“ zopakoval pomalu a zvedl svoje karty. Hm, nic moc.

„Přijel jsi ostatně za námi,“ pokrčil Will rameny. „Nabízím ti dohodu. Zůstaň tu pár dní, dva tři týdny. Srovnej si v hlavě, kdo jsi, co chceš, čemu věříš. Bez stresu, bez strachu, že tě nějak podrazíme. Nemáme k tomu důvod. Nejsme už agenti.“

Ušklíbl se a poprvé za celou tu dobu, co byl v Grahamově společnosti, Harry spatřil záblesk někoho, kdy byl schopný chytit doktora Lectera, kdo se uměl vcítit do fungování mysli zločince, psychopata.

„Mám jednu podmínku ale,“ promluvil a natáhl ruku. „Nechci tě vidět s tím nožem ani v rukávu, ani v kapse.“

Harry sebou škubl a zadíval se Grahamovi do očí. Měl hypnotický pohled někoho, kdo viděl až na dno té nejhlubší propasti lidské zvrácenosti, a podařilo se mu odtrhnout zrak – ne bez následků, ale přece. Pomalu přikývl a do jeho natažené dlaně vložil svůj nůž.

„Nebudeš ho u nás potřebovat,“ ujistila ho Clarice a přenesla ho ke stolku u dveří, kde vedle misky jablek spočívala její pětačtyřicítka, kam patřily jediné zbraně v tomto domě.

Tak hráli karty, mluvili o psech, o vaření, o hudbě, o Harryho kamarádech a plánech po škole. Po jeho oznámení, že by se rád věnoval psychologii a psychiatrii, se na něj oba vystudovaní psychologové, kteří strávili většinu své kariéry profilováním maniaků, nevěřícně zadívali.

„No co?“ bránil se s mírným zamračením. „Je to v rodině!“

Byl to klidný, líný večer, a Harry si uvědomil, že by mu nevadilo strávit pár dalších večerů podobně. Clarice a Will byli tak uvolnění a domáčtí. Byli jako Weasleyovi, jako Grangerovi.

Potom začala v rádiu hrát Stand by Me od Bena Kinga.

„Och, ne,“ zaúpěla Clarice a složila svoje karty.

„Och, ano, ale ano!“ přislíbil zlomyslně Will a vyskočil na nohy. Natáhl k ní ruku a ona přijala, načež ji k sobě přitáhl a začali se kolébat v rytmu písničky. Graham dokonce začal broukat melodii, občas i zpívat refrén.

Harry nechápavě hleděl, šokovaný. Vzápětí se k němu dvojice přitočila a Will ho vytáhl na nohy a předal mu Clarice, jako by to byla ta nejpřirozenější věc na svět, jako by to dělali každý den.

Clarice a Harry se trochu nemotorně, kvůli výškovému rozdílu, houpali sem a tam po zbytek písničky, a oba dospělí se pobaveně usmívali. Byla to velmi hořkosladce překroucená vize Harryho nejhlubšího přání.

Brzy poté se omluvil a šel si lehnout, s tím obrazem vypáleným v mysli. Byli šťastní a přijali bez sebemenších potíží i Harryho do svého malého světa. To byl recept na spokojený život? Brát všechno tak, jak je? Ne tak úplně. Vybrali si, jaké věci přijmou a jaké nechají být, v tom to bylo.

Ležel na posteli ještě další půl hodinu a přemílal si v hlavě všechno, co mu řekla jak Clarice, tak Will.

Doopravdy záleželo na tom, jak by jiní charakterizovali jeho vztahy s lidmi kolem? Ne. Důležité bylo, jak on to vnímal. A Harry to chtěl i nadále vnímat tak, jako doposud. Jeho rodina neexistovala? Ale ano, ano existovala. V jeho srdci, v jeho mysli – i když trochu zvláštně, dnes večer před jeho očima.

S tím kontrastem mezi domáckou pohodou u Grahama a Starlingové se cítil zle, velmi zle při pomyšlení na doktora Lectera s Beth v Londýně a všechny ty napjaté večeře, které společně absolvovali, plné studené zdvořilosti.

Choval se k nim oběma hrozně. Choval se jako idiot, že ano? Opět. Především k otci. K tátovi, Bože.

Než usnul, znovu vložil baterku do svého mobilu a vytočil otcovo číslo, vědom si toho, že v Londýně jsou čtyři ráno. Ale bylo to něco, co musel udělat hned teď. A doufal, že se proboha nepřeřekne a neprozradí, že nejenže máma má chlapa, je to navíc Graham.

Doktor to zvedl na první zazvonění.

„Harrisone,“ přivítal jej plochý, bezvýrazný tón.

„Ahoj, tati,“ zapípal do telefonu slabě. „Jen ti chci říct, že jsem za mámou dorazil v pořádku.“

Ticho. Byl naštvaný, že ho neposlechl a přijel za ní?

„Nabídli mi, že tu můžu zůstat nějakou chvíli na prázdniny. Myslíš, že můžu?“

Ticho. Zatraceně. Použil množné číslo! Mlčí otec proto, že je na Harryho rozčílený, nebo proto, že právě prozradil, že máti s někým chodí?

„Chci se omluvit, choval jsem se hrozně.“

Ticho. Ok, pravděpodobně je to proto, že je na Harryho naštvaný. Dobře…

„Tati?“

„Co ode mě chceš slyšet?“ promluvil pak pomalu. S každým slovem, se ten klid z doktorova hlasu vytrácel: „Že je ti prominuto? Ano, zůstaň u matky, jak dlouho budeš chtít, protože ses choval tak vzorně? Ujišťuji tě, mladý muži, že tvoje jednání ještě bude mít svoje následky! Jsem v tuto chvíli neschopen se rozmyslet, jaké přesně, ale nebudou se ti rozhodně líbit. Mám dojem, že jsem byl v tvojí výchově až příliš benevolentní, ale slibuji ti, to se změní.“

„Dobře,“ zapolykal Harry.

„Máš dva týdny, potom tě očekávám na letadle zpět, rozumíme si?“ zaprskal otec.

„Ano.“

Ticho. Harry slyšel hluboké nádechy, které měly doktora uklidnit. Potom: „Tvoje matka. Žije s někým?“

„Ehm… Ano?“

Ticho. Začínalo to být únavné.

„Fajn, výborně,“ zhluboka se vydechl doktor. Neznělo to, že by byl fajn, ani že by si myslel, že je to výborné. „Jsem rád, že jsi v pořádku. Rozčílený, ano, ale rád. Dobrou noc.“

„Dobrou, tati.“

Harry si povzdechl a znovu vyklepl baterku ven. Neměl nabíječku a musel šetřit energií. Rezolutně odmítl přemýšlet ještě nad otcovou reakcí, neměl už dost síly ani emocionálního prostoru nervovat se ještě nad tímhle. Místo toho se uklidnil tátovým smířlivým tónem, když mu přál dobrou noc, a usnul.

Následujících dva dny strávil s dvojicí ex-agentů výlety po okolí, protože byl víkend a Clarice nemusela do práce. Žádná pohotovost žádající si její pozornost se rovněž nekonala. V dnešních dnech pracovala jako vyjednávací expert u policejního sboru.

S příchodem pondělí se Harry a Will pustili do natírání dveřních i okenních rámů a okenic a ve středu začali pracovat na natírání celého domu. Byla to sranda. Harry si nedokázal svého tátu představit, že by něco natíral, a Will byl relativně dobrý společník.

Harry se spřátelil s jeho dvěma psy, kteří měli ve zvyku ho oslintávat naprosto stejně jako Tesák, a poznal mámina přítele o trochu líp. Will se šťoural v lodních motorech a měl malou dílnu za domem. Pracoval jen pro známé a na doporučení na velmi starých kouscích veteránů, což mu vynášelo docela dost na slušné živobytí.

Měl v povaze zachraňovat zatoulaná zvířata a všechny ztracené jedince, rád vařil – mastně, nezdravě a rozhodně nelecterovsky – a léčil se ze závislosti na alkoholu. Jeho první manželka a syn v Harryho věku byli mrtví, a několik let už nevystřelil ze zbraně. Ex-agent Graham byl někdo, koho byl Harry schopný bez problémů respektovat, paradoxně pro jeho slabiny.

Než se stačil chlapec nadít, utekl víc než týden. Ve čtvrtek navečer Harry vzorně připravil suroviny na večerní oslavu a opékání a vydal se hledat Willa do lesíka za domem.

Našel ho trochu hlouběji v lese na malé mýtině, jak v pozdním slunci kácí menší stromek. Jeho košile i tílko byly pohozené stranou a Harry zaraženě sledoval Grahamovo torzo pokryté nemalým množstvím jizev, z nichž ta největší a nejošklivější se táhla od jeho levé kyčle přes břicho a zatáčela nahoru, kde se napravo zařezávala do hrudního koše.

„Když se kácí stromy, létají třísky,“ zafuněl a pod několika posledními údery mladý stromek padl. Narovnal se a věnoval Harrymu křivý úsměv. „Riziko povolání.“

Potom se podíval, kam Harry tak hledí, a znovu se ušklíbl.

„Tahle je od doktora Lectera,“ řekl a ukázal na tu na břiše. Natáhl si tílko. „Bývali jsme přátelé, víš? Pomohl mi chytit pěkných pár grázlů. Sám se ale chytit nechtěl nechat. Nůž na linoleum, věřil bys tomu?“

„Necítíš ani slabé nutkání se pomstít, Wille?“ zajímal se Harry a podal mu košili.

„Pomstít se?“ zamyslel se Graham a zadíval se na sekeru. Potom se zašklebil na Harryho a chlapec měl na jednu krátkou vteřinu dojem, že na něj hledí někdo cizí, s očima vraha.

„Jsem prostý člověk, Harry,“ řekl pak a přehodil si sekeru přes rameno a s rukou na chlapcově rameni se vydali zpět k domu. Harry kupodivu neucukl, maje na paměti Willova mrtvého hocha. „Doktor Lecter mi zařídil pár jizev, ano, ale nemůžu popřít, že díky němu jsem taky našel to, co jsem dlouho hledal.“

„Mámu?“ Harry se zastavil a pohlédl Grahamovi zpříma do očí. Bylo to poprvé, co v tomhle domě použil to slovo. I s Willem poblíž to znělo naprosto přirozeně.

„Ano,“ rozčepýřil mu vlasy. A Harry znovu neucukl. „Jeho pýcha byla vždycky jeho pád. Díky tomu jsem ho tehdy dostal, a díky tomu přišel o Clarice. Víme to všichni tři, co jsme tady pod touhle střechou, Harry, žejo? Kdyby jí před rokem přišel dopis od něj, ne od tebe, šla by za ním na konec světa.“

Harry mlčel a pomrkával po Willovi. Jeho nadhled a pochopení bylo znepokojivé. Došli k domu a Will zamával s tím svým pokřiveným úsměvem mámě, která zrovna přijížděla. Zatroubila na ně.

„Jak jsem řekl, jsem obyčejnej a navíc ošklivej chlap,“ promnul si svou znetvořenou tvář a s jasnýma očima sledoval svou partnerku vystoupit z auta blížit se k nim. „Nejsem hrdina, jsem mechanik, co potřebuje tu a tam zachránit. Tvoje máma, to je hrdina, co tu a tam potřebuje opravit.“

Každá mince má dvě strany a Harry nyní spatřil tu, která mu byla do nynějška odvrácena. Jak dopadají, jak se cítí ti na druhé straně jejich nožů? Všichni ti rozpáraní a znetvoření Grahamové, rodiny obětí, jejich svačiny a cíle jejich zájmu?

Harry sledoval mámu a Willa se přivítat a musel odvrátit oči. Byli jako dvě rozbité hračky, loutky s přestřihnutými lanky, oprýskané a otřískané a ztracené, ale s pečlivostí a láskou, vytrvalou pílí, znovu slepení a poskládaní dohromady, zachránění. Ne svým loutkářem, ať už jím bylo FBI nebo doktor Lecter, ale sami sebou navzájem. V rukou drželi sami nůžky, které je osvobodily.

Nenechte se zmýlit, Harry miloval svého otce i přes všechny nedávné rozpory, ale v tu chvíli mu nedokázal odpustit následky jeho činů, jeho zaslepenou pýchu, jeho povýšenost, jeho nadřazenost a domýšlivost, přesvědčení, že ví všechno nejlíp. Protože Harryho táta byl jen člověk, chybující jako kdokoliv jiný.

Byla to pro Harryho důležitá lekce, neboť toho dne pocítil empatii s utrpením, porozuměl lidskosti v celé její dokonale ošklivé kráse. Svým způsobem, i Harry byl roztříštěný a znovu seskládaný, jen místo loutky sám sobě loutkářem se stal.