14 O nekonvečním jednání

Harryho záchvat paniky pomalu ustoupil do pozadí asi o deset minut později, když proběhl tmavým parkem a měl dojem, že zahlédl jakési psisko číhat v křoví. To jej naplno probralo a uvědomil si, kde je, a co udělal.

Několik minut debatoval, že by se měl vrátit zpátky domů, ale tuhle možnost zamítl. Ani omylem, ani omylem se nevrátí do toho domu. Není sebevrah.

Jeho srdce zuřivě bušilo i o dalších dvacet minut později, když si omylem přivolal Záchranný autobus a nechal se dovést k Děravému kotli. Pořád pracoval na jakési primární bázi uvažování, když nenápadně vytrhl Stanovi pramen vlasů a následně je strčil do mnoholičného lektvaru ze svého batohu.

Měl velké štěstí, že se ten patok nekazil. Převzal Silničkovu podobu a vyslal tiché díky Hermioně a své prozřetelnosti, která mu napovídala tehdy před půl rokem ulít si zbytek lektvaru na horší časy.

Po krátkém hovoru s barmanem Tomem a úhybném manévru, na co že Stan potřebuje dnes večer pokoj, se Harry ubytoval se a chystal se projít si svůj nouzový batoh. Po celé Británii i Evropě byly připraveny podobné cestovní tašky a batohy, pro doktora a jeho syna. V zamknutých skříňkách na nádražích, tajně v domovech nic netušících lidí. Nikdy si nemohli být jistí, kdy budou muset utéct a skrývat se.

Harryho žaludek se sevřel, když si uvědomil, že ale neutíká před policií a FBI, ale před vlastním otcem. Nicméně jeho odhalení, jeho prozření, nechalo Harryho s pocitem chladu a vyděšeného do morku kostí.

Začal krátce meditovat, a jakmile se mu podařilo znovu získat kontrolu nad svým myšlením a pulsem a třesoucími se prsty, pokračoval.

Uvnitř batohu našel cestovní doklady na jméno Max Roberts, nějaké peníze a náhradní oblečení na převlečení. Našel tam rovněž mobilní telefon. Harry přeměnil jméno na dokladech na Thomas Doyle, spoléhaje se na to, že jeho stopa zanikne mezi vší tou magií na Příčné. Což bylo běžné, jak viděl mezi dalšími bradavickými studenty loňského léta.

Po krátkém zaváhání rovněž zapnul telefon a vyrazil na procházku do nočního města, kde by magie nerušila signál. Měl několik hovorů, které si potřeboval vyřídit.

Jako první si zabukoval let do Washingtonu na zítřejší ráno, vděčný, že Stan měl hlas dospělého muže, i když jeho obličej byl samý pupínek. Tak se stalo, že pan Doyle mohl bez problémů usadit do letadla svého syna, a zajistit mu dokonce zvláštní pozornost letušek. To víte, hoch poprvé letí sám za příbuznými, jedná se o naléhavou situaci v rodině.

Než Harry stačil vyřídit ten druhý hovor, mobil se v jeho ruce zuřivě rozblikal a na obrazovce se objevilo skryté číslo.

„Ano?“ promluvil obezřetně.

„Harrisone?“ ujistil se jeho otec nejprve. Jeho hlas byl klidný a příjemně posazený. To bylo špatné znamení.

„Ano.“

„Kde jsi?“ Otázka, na kterou doktor očekával přímou odpověď.

„Neřeknu.“

„Nehraj si s ohněm, můžeš se snadno spálit!“ varoval ho pobaveně Lecter a zhluboka se nadechl. „Kde jsi? Vyzvednu tě.“

„Ne.“

Na druhé straně telefonu bylo ticho po několik dlouhých vteřin. Potom: „Nejsi zraněný, nebo v šoku? Podle paní Weberové jsi byl rozrušený, když jsi opouštěl dům.“

„Nejsem.“

Harry slyšel další hluboký nádech, a s chmurným uspokojením postřehl, že jeho jednoslovné odpovědi doktora začínají rozčilovat. Ne že by nebyl už dostatečně rozčílený předtím.

„Harry! Buď té lásky a vysvětli mi, co se dnes večer stalo,“ požádal. „Beth říkala, že jste mluvili o mámě. Nejsi na cestě za ní, doufám?“

„Ne.“

„Nelži, Harrisone! Začínáš silně zkoušet moji trpělivost.“

„Co uděláš, až pohár přeteče? Pořídíš si jiného sirotka, abys mohl začít znovu? Tenhle pokus nevyšel, nevadí. Zapíšeš si poznatky a při výchově dalšího kluka z ulice se vyhneš referencím k neexistující matce? Nebo ještě lépe, začneš tentokrát třeba s Beth?“ zavrčel Harry do telefonu a pak zavrtěl hlavou nad tím, co právě vypustil z úst.

„Harry, co to říkáš?“ zašeptal Lecter na druhé straně. „Jak tě to-“

Harry hovor típl a vytáhl z telefonu baterku. Pozvolna se sesunul podél stěny budovy, u níž se zastavil. Kam se poděla jeho sebekontrola, jeho bystrost? Co bylo špatně s jeho mozkem?

Zaúpěl, odpověď byla naprosto jasná.

Náladovost, vzdorovitost, výbuchy vzteku. Výborně, puberta ho právě dostihla. Skvělé.

Druhý den pozdě odpoledne po víc jak osmi hodinách v letadle se Harry usadil na plastové židličce v letištní hale a znovu strčil baterku do svého mobilu. Ignoroval výpisy zmeškaných volání a několik sms zpráv od otce a namísto toho vyťukal číslo, které znal už nějakou tu dobu z paměti.

„Prosím,“ ozval se po několika zazvoněních mužský hlas a Harry byl na vteřinku zaskočen. Rychle se ale oklepal a zdvořile požádal:

„Můžu mluvit s Clarice?“

„Jistě, moment.“

O chvilku později: „Ano?“

„Tady Harry,“ zazubil se. Její hlas byl přesně takový, jaký měl být. Zněla teď rozhodně lépe než tehdy před rokem ve zprávách. Žádná bolest. „Neruším?“

„Ne, jsem jen zaskočená,“ odpověděla a bylo na ní znát, že je trochu víc než překvapená „Nečekala jsem, že někdy zavoláš. Co se stalo?“

„Tak jsem přemýšlel. Platí ještě to pozvání na pistáciovou a do kina?“ zajímal se Harry se samozřejmostí. „Mohli bychom to podniknout? Že bych zůstal pár dní.“

„Tedy, jistě. Nečekala jsem ale, že vůbec přijmeš. Kdy tě mám očekávat?“

„Už jsem na letišti,“ oznámil vesele. „Asi by bylo fajn, kdybys mě vyzvedla, začínají si mě všímat postarší dámy. Za chvilku mi budou nabízet cukroví a budou si chtít povídat o vnoučatech.“

„Jistěže už budeš na letišti. Proč mě to nepřekvapuje?“ zeptala se, očividně zvyklá čelit veškerým lecterovským manýrám, které ji obvykle stavěly před hotovou věc. „Do hodinky jsem u tebe. Nějaké poznávací znamení?“

„Hm, mám červený batoh, Clarice. A jmenuju se Tom. Zatím pá pá.“

Jak Clarice Starlingová řekla, tak také učinila. Setkání s bývalou federální agentkou nebylo ani v nejmenším podivné, nepříjemné nebo rozpačité.

Harry ji poznal okamžitě, jakmile se objevila ve vstupu haly. Měla o něco kratší vlasy, díky slunci trošku světlejší, a na sobě krátké džíny a tmavě modré tričko, sluneční brýle a kšiltovku v dlaních. Nenápadná žena během obyčejného dne.

Byla perfektní obrázek, který si Harry entuziasticky uložil do svého paláce.

Zamával a rozběhl se k ní: „Ahoj, Clarice!“

Clarice si ho prohlédla od hlavy k patě a zkřížila ruce na hrudi. Harry byl oblečený totiž v tom samém: v riflích a tričku s kostkovanou košilí zavázanou kolem pasu a s červeným batohem na zádech.

„Tome?“ nazvedla obočí.

„Nenápadné jméno pro nenápadného kluka,“ zamrkal Harry zvesela. Byl rád, že se automaticky sladili, aby nepřitahovali pozornost.

„Můj bože, ty jsi jeho,“ povzdechla si a posadila mu na rozčepýřené vlasy svou čepici. „Kde je doktor Lecter? Nemám zrovna chuť podstoupit další interní vyšetřování, Harry.“

Její tón byl žertovný, ale bylo v něm jisté varování, kterému Harry rozuměl. Taky nebyl zrovna nadšený vidinou toho, že by se doktor znenadání objevil a všechno vyvrátil vzhůru nohama.

„Nemám ho v batohu,“ ujistil ji a otočil čepku kšiltem dozadu. „Nepřiletěl se mnou, a nechystá se k návštěvě.“

„Fajn,“ přitakala Clarice a pokynula mu. „Nemáš náhodou hlad, mladíku?“

„Máš doma vůbec něco k jídlu, nebo se stavíme někde po cestě?“ zajímal se drze.

Společně vyrazili ven z letištní haly a rovnou k jejímu autu. Pro oči kolemjdoucích, pokud by dvojici vůbec někdo věnoval větší pozornost, vypadali až podezřele jako matka a syn. Měli na sobě skoro stejné oblečení, pohybovali se podobným způsobem, jako kdyby byli zvyklí kráčet jeden vedle druhého už roky, měli kolem sebe auru důvěry a familiárnosti. Harry k ní natáčel neustále hlavu, když poslouchal její odpovědi, a šel těsně vedle ní, takže tu a tam o sebe zavadili dlaněmi.

Ani jednomu to nevadilo, ne ve skutečnosti.

Protože Harry byl jednu dobu jediný, kdo se snažil navázat s ní kontakt, když od ní všichni ostatní dávali ruce pryč – a to bylo něco, co Clarice Starlingová oceňovala. Nebylo snadné získat si její důvěru, nebylo snadné s ní navázat přátelství a mít její náklonnost. Ale jakmile se tak jednou stalo, mohli jste si být jistí, že to pouto vydrží.

„Nejsi ty náhodou nějaký přidrzlý, co?“ zajímala se lehce.

„No, máš určitou kulinářskou… pověst. Takže? Můžeme se stavit na hambáč? Anebo se můžeme stavit v obchodě pro pořádné suroviny, a já uvařím!“ prohlásil pobaveně.

„Umíš vařit?“

Harry jí věnoval významný pohled.

„Ovšem, jistěže umíš vařit,“ přikývla a pak zavrtěla hlavou. Jen se slabým napětím řekla: „Vlastně o večeři se právě teď stará Will.“

„To byl ten chlapík v telefonu?“ zeptal se s jistou nejistotou Harry a zakázal si myslet nad tím o něco víc, o něco hlouběji. Věděl víc jak tři čtvrtě roku, že Clarice s někým chodí. Bylo pro ni naprosto normální, že zvedal její pevnou linku a vařil večeři.

Bylo to vlastně… Harry se slabě usmál. Proč by to nemohlo být normální i pro něj? Jeho rodina nikdy neexistovala, Clarice měla právo žít si svůj život, jak chtěla. Zvykni si na to, kamaráde!

„Ano,“ souhlasila a střelila po něm pohledem. „Celý natěšený čeká doma. Je to už nějaká ta chvilka, co mohl vařit pro tři.“

Doma? Harry se zhluboka nadechl. Oni spolu žijí?! Normální, pamatuj, je to relativně normální! Jeho vynuceně dobrá nálada jej začala bleskovou rychlostí opouštět, bouře včerejších emocí se vracela.

„Kdy se k tobě přistěhoval?“ otázal se bezvýrazně. „Proč jsi mi o tom neřekla?“

Nasedli do jejího postaršího věrného mustangu, který byl starý už v době, kdy studovala, a Harry se pečlivě připásal.

„Rozhodli jsme se odejít z města,“ řekla Clarice pomalu a vycouvala. Rozjeli se na výjezd z parkoviště a přidala na rychlosti. Harry zavrtěl hlavou, když viděl tachometr. Tohle měli očividně s doktorem společné.

„Nemusím se snad opakovat,“ promluvil Harry, když delší chvíli neříkala nic dalšího. Opustili hustě zastavěné město a brzy se řítili po volné silnici mezi políčky.

„Nemusím se snad zmiňovat, že tyhle manýry mě nijak neoslňují, mladý muži,“ odpověděla mu studeně a Harry se na ni ostře zadíval.

„Čekala bych, že prokážeš lepší vychování, Harry, a nejen proto, že náš společný známý si na zdvořilosti tolik zakládá.“

Poklidně si řídila, naprosto neznepokojená jeho upřeným pohledem. Najednou chápal, jak se asi cítili normální lidé ve společnosti doktora Lectera, když jim nevěnoval mnoho pozornosti. Nebylo příjemné ocitnout se na druhé straně barikády.

„Omlouvám se,“ řekl napjatě a odmítl se cítit kajícně či zahanbeně. Chtěl svoje odpovědi a chtěl je hned.

„Jsem si jistá, že s tímhle přístupem ti najdu něco na práci. Chtěli jsme s Willem už dlouho natřít okenní rámy. Mám dojem, že ses zrovna dobrovolně přihlásil.“

„Nebudu vám natírat okna!“ vybuchl podrážděně.

Clarice prudce zahnula ke krajnici a dupla na brzdy, až to s Harrym zaškubalo. Podívala se mu bez mrknutí a zaváhání do očí a Harry se chvilku divil, co v nich viděla.

„Děláš stejnou chybu jako doktor,“ řekla mu. „Oba zapomínáte na to, že jsem vystudovala psychologii a strávila posledních jedenáct let chytáním zlodějů, vrahů a pošuků, a ačkoliv nemám k dispozici takový postřeh jako on – a jako ty, řekla bych – umím číst lidi.“

Harry zapolykal a cítil, jak se jeho tváře zalévají červení a nedokáže to zastavit. Tak nějak… na to zapomněl. Dovolil si na to zapomenout, nebo to přehlížel, či ignoroval, jistý si sám sebou?

Opravdu najednou chápal, proč tahle žena držela pozornost někoho, jako byl doktor Lecter, po víc jak celou dekádu. Vyrovnala se mu, dokázala ho srazit zpátky k zemi, prostě k němu seděla. Dokonale.

„Takže ti doporučuju upustit od svého nevhodného chování, mladý muži, protože nejsem ohromená,“ pokračovala a zabodla mu prst do hrudi. „A máš dvě možnosti. Buď budeme pokračovat v té šarádě veselých přátel, nebo mi řekneš, proč sedíš v mém autě kousek od D. C., místo abys seděl tam, kde máš být a kam patříš. Qiud pro qou, Harry.“

„Utekl jsem z domu,“ odpověděl téměř neslyšně a svěsil hlavu, zhroutil se do sedadla. „Nevím, kam patřím. Už ne.“

„Doktor?“ zajímala se Clarice jen se slabým zachvěním hlasu.

„Ví, že jsem tady,“ povzdechl si Harry. „Omlouvám se, pokud jsem ti způsobil problémy, a omlouvám se, že jsem byl drzý. Jsem… Jsem. Nevím. Nevyznám se v tom.“

„Přestěhovali jsme se z města, protože jsme dostali nějaké špatné zprávy,“ odpověděla potom v duchu jejich hry. „Nechtěla jsem tě znepokojovat, měl jsi dost vlastních problémů, Harry.“

„Jaké špatné zprávy?“ nejistě si stáhl čepici z hlavy a složil ji to klína.

„Ale, pár výhružek na životě,“ zamávala rukou ledabyle. „Will trval na tom, abychom nic nepodceňovali, tak jsem nakonec podlehla. Není teď snadné nás najít. Proč jsi přijel zrovna za mnou? Pokud jsem to dobře pochopila, máš dva skvělé přátele.“

„Protože s tebou nemusím nic předstírat, znáš ho,“ zašeptal Harry a úkosem se na ní zadíval. Rozuměla mu, věděla, jaké to je být v přítomnosti Hannibala Lectera, jako málokdo na světě. Ona jediná mohla skutečně chápat komplexnost toho, kým Harry díky doktorově výchově a přítomnosti byl, a jako jediná mohla rozumět tomu, kým Harry byl díky jejímu vlastnímu vlivu.

Cítil pálení v očích a tupou bolest na hrudi, a najednou měl nutkání vyklopit jí všechno. Všechno. „Znám tě celý svůj život. Proč mi věříš? Proč jsi mě neudala? Proč nikde nečekají policajti?“

„Protože s tebou nemusím nic předstírat, znáš ho. Zanechává po sobě celkem trvanlivý dojem na všech, kteří s ním přišli do kontaktu,“ odpověděla s drobným úsměvem. „Jsi ještě chlapec Harry, copak bychom mohli vědomě zničit tvůj život? Jakkoliv zvláštní je? Co myslíš tím, že mě znáš celý život?“

„Doktor,“ zamumlal. „Chtěl, abych vyrůstal s… morálním vzorem. On… vyprávěl mi o tobě, často, jednu dobu jsem si myslel, že jsi… že…“

Odvrátil se. Slzy vytryskly.

„Často mě zajímalo, proč mě chceš tolik poznat,“ odpověděla jemně a podala mu kapesník. Harry jej vděčně přijal a zatroubil.

„Víš co, Harry?“ zeptala se pak a znovu se rozjeli. „Jsou chvíle, lidé a situace, které sbližují jedince, kteří jinak nemají nic společného. Nezáleží na jejich původu, nebo vzdálenosti. Jsou to pouta, která se nedají snadno pojmenovat, která jsou nekonveční, nečekaná, pro jiné nepochopitelná. Ale jsou tady, tak jednoduché to je.“

„Takže…?“ Harry mírně zvedl hlavu a zamžoural na Clarice. Obrátila se na něj s jakýmsi poloúsměvem a upravila mu vlasy, které mu spadaly do očí. Bylo to bolestně povědomé gesto, které Harry spatřil v zrcadle z Erisedu.

„Osobně mi je jedno, jak by se mělo nazývat pouto, které mezi námi doktor vytvořil. Je mi jedno, jak ho pojmenoval on sám. Záleží na tom, co s tím my dva uděláme, nemyslíš?“

Bolest ustoupila, trošku, a zakřenil se na ni. Byla to jen slabá napodobenina Harryho obvyklého širokého úsměvu, ale bylo to dobré znamení. Přitakal.

Nekonveční pouta, hm? Proč ne. Byli nekonveční lidé.