čtvrtek 16. ledna 2014

26 Kámen na kameni

  Harry se probudil jen o dvě hodiny později, rozespale zíral na závěsy svojí postele a marně přemýšlel, proč se cítí tak mizerně a naštvaně. Po dalších několika minutách se vyhrabal ven a vyrazil se umýt.
   U zrcadla se pozoroval a hledal nějaké stopy toho, co se mu včera stalo. Když na ně zíral moc dlouho, prasklo. Harry nadskočil a dotkl se prasklin prstem. Musí to zkonzultovat se Severusem… „Reparo.“
   Rychle se umyl a přejel si prsty po vousech, na okamžik váhaje. Už se mu podařilo pochytit kouzlo, kterým by se mohl oholit, ale nakonec shledal, že to neudělá. Hermioně se to líbí…
   Hermiona! A zrcadlo opět prasklo. Znechuceně ho znovu opravil, oholil se a vztekle se vrátil do ložnice, rozhodnutý nepřemýšlet nad Hermionou a tím, co včera viděl. Cestou si už dával dobrý pozor, aby se moc intenzivně nedíval na cokoliv dalšího. Oblékl se a nasadil si brýle, hůlku pro jistotu strčil do kapsy (měl dojem, že se svými současnými silami se v běžných situacích obejde snadno i bez ní) a vypravil se dolů. Bylo už docela pozdě, proto v koupelnách taky nikoho nepotkal. Snad na něj zbude něco k snídani…
   Když vešel do Velké síně, všichni utichli a pozorovali ho – Denní věštec patrně oběhl už svoje kolečko po všech stolech, z ručky do ručky.
   Harry se bezvýrazně rozhlédl po mlčenlivých studentech, kteří na něj zírali, pokrčil rameny a zamířil k nebelvírskému stolu. Nestaral se o to, kolik lidí na něj hledí, zatímco si sedal naproti Nevillovi a vedle Ginny a natahoval se pro rohlík.
   „Dobré ráno,“ pozdravil nejbližší spolustolovníky.
   Hermiona a Ron seděli hned vedle Nevilla a dívka se vehementně snažila získat si Harryho pozornost, kdežto Ron jen zarytě žvýkal snídani, což bylo jeho štěstí.
   „Harry!“ pronesla už poněkolikáté ostře a Harry se na ni konečně podíval, ovšem pohledu na Rona se důsledně vyhýbal. Kdyby na něj zrzek promluvil, asi by mu jednu vrazil…
   „Jsi v pořádku?!“ zeptala se ho, což byla evidentně jediná věc, která ji zajímala.
   „Dle skutečnosti, že tu sedím v jednom kuse, můžeš dojít prostým pozorováním ke zjištění, že ano,“ odpověděl jí jedovatě a dál se věnoval snídani.
   Hermiona sklapla a ublíženě na něj chvíli koukala, než roztáhla noviny a zmizela za nimi.
   „Nezníš moc v pořádku,“ řekl Neville trochu chraptivě. „Jako by se tu na chvíli zjevil pro-profesor Snape.“
   Harry se ušklíbl: „Ne, ten sedí támhle,“ a pohodil hlavou k učitelskému stolu.
   „To sklepení ti leze na mozek,“ prohodil Dean, o kus dál. „Je sice určitě plus, že tě doučuje lektvary a obranu, sakra víme, že tobě se to fakt hodí… ale stejně nechápu, jak to můžeš přežít.“
   Harry se na něj zadíval, ale neodpověděl. Uhnul očima dřív, než mohl prasknout Dean.
   „Harry,“ ozval se pak Neville a všichni zadrželi dech, protože to pronesl velice opatrným tónem, „mohl bys nám říct, co se včera stalo? Prý tě unesl Ty-víš-kdo!“
   „Hm,“ odpověděl, „to psali?“
   „Ne, to říkala Hermiona,“ pípl s posvátnou úctou. „Říkala, že volal tvoje jméno, že pokud nepřijdeš, zničí Prasinky. A tak jsi šel.“
   „Hm,“ zopakoval a střelil pohledem po Hermioně za novinami. „A co psali ve Věštci?“
   „Éh,“ zahučel Neville a neměl se k odpovědi. Musel to za něj říct Dean:
   „Nó, podle svědectví zajatých Smrtijedů jsi zabil Šedohřbeta a poslal na něj zelený oheň.“
   Harry se zamračil: „Nepamatuju se, že by byl některý z nich při vědomí.“
   Tahle přemýšlivě pronesená věta jim patrně potvrdila všechny domněnky, protože se na něj sesypala smršť dotazů, na které Harry nehodlal odpovídat.
   „Pottere, do ředitelny,“ vysvobodil ho chladný hlas nad nimi a Harry s úlevou vstal, aby následoval Severuse do ředitelovy kanceláře.
   „Co se děje?“ zajímal se, když společně mířili za Brumbálem.
   „Komplikace,“ odtušil nepříjemně Severus a Harry se zamračil a zafixoval pohled na vázu na konci chodby. Další komplikace? Co za problémy se na něj valí teď? Jako by nestačilo, že má chuť Rona zaškrtit…
   Stalo se to velice nečekaně – nejdříve mu na očích praskly brýle a potom vybuchla ta váza.
   „Sakra!“ zaklel, zastavil se a sundal si obroučky. Naštěstí se mu střepy nedostaly do očí, ani ho nepořezaly v obličeji, jen se vysypaly na zem. „To je zlej sen! Co tohle je?!“
   „Odhaduji, že nadále už nemůžeš nosit brýle,“ konstatoval Severus klidně.
   „To budu slepý jako netopýr,“ zahučel Harry, přidřepl si ke sklu a zamumlal další: „Reparo!“
   „Zničil jsi vázu,“ poznamenal vzápětí profesor a pohybem zápěstí, jako by měl v ruce hůlku, uvedl neverbálně a evidentně bez hůlky vázu do původního stavu.
   Harry si nasadil brýle zpátky. „A ráno praskl zrcadlo.“
   „Je zřejmé, že bys nadále neměl nosit brýle,“ řekl znovu, důrazněji, profesor. Po kratším zaváhání dodal: „Pokud tě to uklidní, já jsem dnes roztavil kotlík.“
   „Och,“ řekl Harry. „Vážně?“
   „Ano,“ pronesl profesor. „Do toho, směj se.“
   „Ne, radši ne… nechci dopadnout stejně. Proč se to děje?“
   Severus se nevesele usmál: „Domnívám se, že je to spojeno s navýšením našich sil. Silou pohledu je možné někoho zhypnotizovat…“
   „Budu se muset hodně kontrolovat,“ přemýšlel Harry hlasitě a nenechal ho domluvit. „Nemůžu nechat vybuchovat věci – nebo dokonce lidi… Aj! Zapomněl jsem si vzít Zostřující lektvar!“
   Severus na něj chvíli zíral, zprvu rozhořčen přerušením, ale poté pokrčil rameny: „Zapomeň na to, stejně ti již neposkytne výhody. Včera jsi prokázal, že zvládáš myslet logicky i bez něj.“
   Harry se zamračil. „Bezva, ale co mám teď dělat? Nemáš nějaký jiný lektvar na uklidnění? Nechci nechat vybuchovat věci kolem pokaždé, když se přestanu na chvíli kontrolovat.“
   „Je nějaký rozdíl mezi tím nechat je vybuchnout anebo je rozmlátit ručně?“ poznamenal kousavě. „Budeš se muset naučit sebeovládání bez pomoci. Prospěje ti to daleko více než lektvar.“
   „Moje brýle,“ zabrblal Harry zničeně. Neměl chuť si je pořád opravovat, ne když bude muset s takovou mumlat Reparo každou chvíli na spoustu jiných věcí.
   „Řekl jsem přece, že je v tom případě nemáš nosit.“
   „A já dodal, že bych byl slepý.“
   „Harry,“ zadíval se na něj Severus úkosem, „máš skutečně dojem, že lékokouzelnictví si nedokáže poradit s obyčejnou krátkozrakostí?“
   Harry na něj zůstal hledět: „Proč mi to nikdo neřekl?“
   „Lidé patrně očekávali, že tě to napadne,“ ušklíbl se profesor.
   „Kdyby mě to napadlo, proč bych pořád nosil brýle?“ protestoval Harry.
   „Ze stejného důvodu jako Potter senior; abys na sebe strhl pozornost, aby ses nějak odlišil od ostatních.“
   Na to Harry nenašel odpověď – neměl chuť se teď hádat kvůli Jamesovi, a pak měl dojem, že u jeho otce je to docela dobře možné. Stejně jako tak u jiných kouzelníků… Nedokázal si třeba představit, jak by na něj mohl Brumbál hledět tak důrazně, kdyby neměl na křivém nose půlměsíčkové brýle. Patřilo to k jeho image…
   „Chápu,“ řekl Harry. „Ovšem já bych se s radostí obešel bez nich. Občas bych i trefil do dveří.“
   Severus se ušklíbl: „Zajdi za madame Pomfreyovou, zvládne to bez obtíží.“
   „A nešlo by to nějak jinak…“ zazoufal si mladík. Myšlenka na návštěvu nejspíše ještě uražené ošetřovatelky se mu nelíbila, a navíc k ošetřovně začínal cítit nefalšovaný odpor, neboť tam byl pečený vařený.
   „Svatý Mungo,“ konstatoval poklidně.
   „Bezva, zajdu si tam o prázdninách,“ zaradoval se Harry, nicméně pohled, kterým ho profesor obdařil, jej dohnal až k velice hloupé myšlence, zda-li není kotlíkem… „Nezajdu si tam o prázdninách?“
   „Budeš tam o prázdninách doveden.“
   „Nejsem malý,“ zaprotestoval Harry vztekle.
   „Žel, stále se tak chováš.“
   „Co chce Brumbál teď?“ zeptal se potom smířlivě mladík, když se ocitli před chrličem a na ´jablkový závin´ byli vpuštěni dál.
   Odpověď Harry dostal ve chvíli, kdy vešli do ředitelny. První věc, kterou si mladík uvědomil, byl záblesk fotoaparátu a nepříjemné škrábání bleskobrku. Potom, sotva se vzpamatoval z toho oslepení, jej Rita Holoubková chytila do svěráku a potřásla mu rukou.
   „Drahý Harry Pottere! Opět se setkáváme… Och, takový mladý, nerozvážný…“
   „Vy!“ vyhrkl a ucukl. Schválně poodstoupil tak, aby měl mezi svou osobou a Ritou křeslo, fotografa a Severuse. Za žádných okolností se k němu nemohla dostat.
   „Co tady děláte? Pane řediteli?“ obrátil se na Brumbála, který seděl v křesle za stolem a vypadal jednak unaveně a také stále ještě nazlobeně z faktu, že mu něco zamlčeli.
   Když Rita shledala, že Harry je samozřejmě její přítomností tak unesen, že jí neřekne ani slovíčko, zaměřila svou pozornost na profesora lektvarů.
   Severus se zlostně tyčil ve středu místnosti, ruce na hrudi a smrt v očích. Harry si jen říkal, jak je možné, že ještě něco nevybuchlo, nebo nebylo roztaveno…
   „Vy jste profesor Snape!“ zašveholila nadšeně a natáhla k němu paži.
   Severus na ni zíral s pozdviženým obočím a potom sjel očima na její prsteny ozdobenou ruku a nadzvedl ještě druhé obočí. Harry se chtěl smát, protože tím dokonale dával najevo postoj ´Neočekáváte, že se vás vůbec dotknu, že ne?´
   „A vy jste?“
   „To je Rita Holoubková, Severusi,“ ozval se Brumbál bez obvyklé dávky veselosti. „Jak si zajisté pamatuješ, před nedávnem dokumentovala průběh Turnaje tří kouzelníků…“
   „Ach,“ řekl Severus medově a ušklíbl se, „tak to jste vy!“
   Rita se na něj zářivě usmála, ale její úsměv pohasl, když si ji profesor změřil hodnotícím pohledem a nevybíravě dodal tónem, jímž by donutil lva uvěřit, že se právě stal mravencem: „Málem jsem vás nepoznal.“
   Bleskobrk začal zuřivěji škrábat na kus pergamenu a Harry se natáhl, aby viděl vznikající slova: „Severus Snape, důvodně podezřelý z praktikování černé magie a spolčení s Tím-jehož-jméno-nesmíme-vyslovit, začal setkání hrubým slovním útokem…“ nicméně Harry se bavil, a když na vteřinu Severus střelil pohledem jeho směrem, zamrkal.
   „Tak co tady dělá, pane řediteli?“ zeptal se Harry důrazně a nechal ve svém hlase slabě zaznít něco ze svých nových schopností. Brumbál po něm podíval opravdu znepokojeně, odpovídaje:
   „Rita Holoubková zastupuje tisk, Harry, nějakým nedopatřením proklouzla na veřejnost jistá informace… kterou musí ministr Popletal osobně prověřit, a právě slečna Holoubková,“ uklonil se směrem novinářce, „se ujala své povinnosti, aby odhalila světu pravdivá fakta.“ Slovo ´pravdivá´ mírně zdůraznil.
   Harry přikývl a založil ruce na hrudi. „Jaká informace unikla?“
   „Počkal bych na pana ministra, chlapče,“ řekl Brumbál, „rád bych si poslechl přímo od něj, k čemuže to vůbec došlo. Nechcete se všichni posadit? Nedáte si čaj? Nebo zákusek?“
   Rita a fotograf si sedli do vykouzlených, pohodlně vyhlížejících křesel a na malý stolek mezi nimi jim ředitel nechal přinést citrónový čaj a vánoční cukroví, první letošní várku bradavických skřítků.
   Harry se stáhl do nejvzdálenějšího kouta a podezíravě Ritu a bleskobrk pozoroval. Rozhodl se, že její záznam situace nesmí za žádnou cenu opustit ředitelnu – nezáleželo mu na tom, jaké bláboly zase napíše o něm, Severusovi evidentně také nevadilo, co padne v novinách o jeho osobě, ale byly zde jisté skutečnosti, které by měly zůstat utajeny. Ven se nesměl dostat ani jakýkoliv smyšlený či překroucený útržek informací… Už tak bylo znepokojivé, že někteří se zajatých Smrtijedů evidentně promluvili – a evidentně se to dostalo do tisku.
   Harry přemýšlel, jestli je tohle haló kvůli tomu. Mohl by Popletal opravdu přijít ověřit, jestli použil vražednou kletbu a zabil Šedohřbeta?
   Severus odvlál do druhého vzdáleného koutu a tvářil se vražedně. Jemu Brumbál pro jistotu čaj nenabídl a místo toho se obšírně rozhovořil o blížících se Vánocích – bleskobrk se rozepsal o postupující senilitě bradavického ředitele – a všichni přítomní začali být nervózní.
   Konečně – po deseti minutách, během kterých si vyslechli sáhodlouhou přednášku o jehličí, chvojí, zlatých a stříbrných baňkách, vánočních dárcích a sáňkování – se dostavil ministr Popletal s Pastorkem a Percym Weasleyem, který nesl hromadu pergamenů a tvářil se důležitěji než sám ministr, což byl opravdu výkon.
   Popletal nevraživě pozdravil všechny přítomné, zvlášť protivný pohled věnoval profesorovi lektvarů, a mrskl buřinkou o Brumbálův stůl.
   „Kornélie,“ uvítal ho Brumbál, „posaď se prosím… a vy také, pánové. Jak se daří? Je libo čaj?“
   Popletal si sedl do křesla, které se objevilo za ním, a zamračeně se zahleděl na Harryho a pak na Severuse. „Jsem si jistý, Albusi, že víš, proč jsem zde. Přejděme k věci.“
   Ředitel vrhl vyčítavý pohled Harryho směrem – Severus stál kousek za ním, to by se musel otočit – a omluvně se usmál na ministra: „Obávám se, že jsem tvou nečekanou, ale vítanou přítomností překvapen a vůbec mě nenapadá, co tě k nám do školy přivedlo…“
   Popletal skoro vypěnil, když natáhl ruku a Percy mu úslužně podal svitek pergamenu.
   „Tohle mě sem přivedlo!“ vyštěkl a hodil dokument před ředitele.
   Brumbál si svitek vzal a přečetl. Jeho výraz zůstával klidný, nakonec se mírně pousmál a zadíval se na Popletala.
   „Ale to je přece velice šťastná událost, nemyslíš, Kornélie?“
   „Co na tom shledáváš šťastného, Albusi? Bylo porušeno několik předpisů – ministerstvo nedalo svolení k touto kroku… a buďte ujištěn, pane Snape,“ teď se hněvivě díval na Severuse, „že by ani neuvažovalo nad udělením svolení!“
   „Ale Kornélie…“
   „Co se tu vlastně děje?“ zeptal se Harry důrazně. Postřehl nadšení v očích Rity Holoubkové a začínal mít opravdu nepříjemné tušení. Ta baba mlčela a vstřebávala dojmy… to rozhodně nebylo dobré. Neměla prsty v dnešním článku, ale snadno mohla mít brk namočený v těch všech následujících…
   „Tak pan Potter ani neví!“ vyskočil na nohy ministr. „Pastorku, zatkni Snapea! Kdoví, jakých černých praktik použil, aby…“
   Kingsley byl nucen proti Severusovi vykročit s rozhodností, ale netvářil se dvakrát nadšeně. Zvlášť, když Snape plavným pohybem vytáhl hůlku a v poklidu očekával nepříjemnosti.
   Harry rovněž vyskočil na nohy a rozhodně přešel před Popletala – do dráhy případné Severusovy kletby a Pastorkovi do cesty – a natáhl se, aby si vzal pergamen. Brumbál mu ho rozpustile hodil.
   Mladík zjistil, že v ruce drží jakési oficiální dokumenty týkající se jeho osoby – doklady o opatrovnictví, přičemž jméno jeho tety bylo nyní přeškrtnuté a namísto toho tam stálo Severus Snape.
   Náhlé ticho narušovalo jen škrábání bleskobrku a několikeré cvaknutí fotoaparátu bez blesku. Harry cítil, jak jsou všechny pohledy – i pozornost portrétů – upřené na něj a dokázal si představit, co o něm Ritin brk právě píše: „V Harryho smaragdově zelených očích se objevily hluboké emoce, následované několika slzami, které dojemně skanuly z přívalem rozpaků zčervenalých tváří…“ pravda ale byla taková, že Harry nepohnul ani brvou.
   Podal pergamen Severusovi a profesor přejel očima po lejstru. Ani on nedal najevo nějaké překvapení, sroloval dokument a položil jej na stůl.
   Ticho se stále prodlužovalo a bleskobrk psal extrémně zuřivě.
   Nakonec se Harry natáhl a sklonil Pastorkovu ruku s hůlkou – pořád blokoval svým tělem dráhu eventuálně vyslaných kouzel – a pousmál se: „Omlouvám se, zjevně se jedná o nějaké nedorozumění, že, pane řediteli?“
   Pastorek na něj mrkl, evidentně nebyl nadšený vyhlídkou na souboj se Snapem, a v poklidu  poodstoupil, omluvně zíraje na ministra.
   Brumbál přitakal: „To jistě ano, Kornélie, jsi si jistý, že si nedáš čaj?“
   „Žádám okamžité vysvětlení tohoto nedorozumění,“ prskal ministr. „Nebylo-li užito nekalých praktik, jak je možné…“
   „Je bolestně zřejmé, pane ministře, že vaše znalosti o pradávných magických způsobech našich předků jsou mizivé. Dovoluji si říct, že by to v jiných případech mohlo být velice závažným zanedbáním, ale v této situaci vás dovedlo pouze do trapné situace, namísto do smrtelného nebezpečí…“ odsekával Severus ledově, jeho slova nenechala nikoho na pochybách, že Popletal do jednoho takového nebezpečí právě srdnatě míří.
   „Na co narážíte?“ zeptal se útočně.
   „Prastaré rituály krve, odvěké zákony magie…“
   „Je to vůbec ještě legální?“ vyštěkl a hledal oporu v komkoliv v místnosti. Harry si protáhl krk a zvažoval, jak je možné, že se tenhle člověk vůbec stal ministrem. A jak se, po událostech na Odboru záhad, vůbec udržel ve funkci.
   „Je to legální,“ ujistil ho Brumbál, „dokonce se důrazně doporučuje, aby tyto zákony nebyly ignorovány. Ten samý princip platí například i pro soubojnictví.“
   „To ovšem nevysvětluje fakt, že ministerstvo nebylo oficiálně upozorněno!“ poznamenal po chvíli ministr, během níž se ještě radil s Percym.
   „Jak vidno, nebylo to třeba,“ poznamenal Severus a upřel významný pohled na dokument na Brumbálově stole. „Je opravdu příjemné vědět, že alespoň něco pracuje řádným způsobem…“
   „Jak to vlastně funguje?“ zajímal se Harry a pohodil hlavou k pergamenu.
   „Je to velice jednoduché,“ začal vysvětlovat Severus, „pravidla magie určují, pokud nejsou podniknuty příslušné kroky či není nějaký závažný důvod, aby tomu tak nebylo, že zákonným poručníkem nezletilého kouzelníka je jeho nejbližší pokrevní příbuzný. Některé listiny na ministerstvu se samočinně aktualizují, jako například tento dokument.“
   Harry kývl, vlastně ho to mohlo napadnout samotného, o něčem takovém se Severus přece zmiňoval, když blouznil…
   „Nemůžete si, Snape, obcházet předpisy!“ vykřikl Popletal. „Kdo si myslíte, že jste? Pro vás, stejně jako pro kohokoliv jiného, platí všechny zákony ministerstva kouzel! Když už jste našel skulinu, měl jste alespoň řádně informovat příslušný odbor!“
   „Je neděle dopoledne,“ poznamenal laxně Harry, „Percy, oprav mě prosím, ale v neděli obvykle nejsou úřední hodiny, ne?“
   Mladík se ušklíbl, když nedostal odpověď. „Myslel jsem si to. Takže… pane ministře,“ zdvořile sklonil hlavu, když Popletala oslovil, ale bylo v tom cosi nepatřičného. Nevyslovený, těžko patrný, ale přece posměch. „Došlo tu k hroznému omylu, ale to se stává…“
   „Harry, hochu,“ promluvil na něj mile, rádoby otcovsky, „jsi si jistý, že víš co činíš? Můžeš být ujištěn, že kdyby vše probíhalo řádným způsobem, nedošlo by k tomuto vývoji událostí… Nechceš nám vysvětlit, co tě, u Merlina, vedlo k tomuto kroku? Jistě bychom dokázali najít i možnost, jak vrátit vše do původního stavu…“
   Mladík strpěl Popletalův falešný tón i ty nesmysly, co blábolil, s nic neříkajícím úsměvem na rtech. Vypadal trochu, jako by byl prostoduchý, a pokyvoval přitom hlavou, takže dojem mentální retardace to jedině umocňovalo. Potom ale jasně a ostře řekl: „Není třeba – a nikoliv, nemám v úmyslu vám cokoliv objasňovat. Je mi líto, že jste sem vážili takovou zbytečnou cestu, pánové,“ uklonil se Pastorkovi, který mu úklonu vrátil, Percymu, který na něj nechápavě hleděl, a ministrovi, který opět soptil. „Ale jsem rád, že se tak důsledně staráte o blaho sirotků.“
   Brumbál se začal neskrývaně smát.
   Severus pozoroval Harryho záda a v očích mu jiskřilo.
   Rita měla pootevřená ústa a nevěřícně zírala na milý úsměv na Harryho tváři – všem v místnosti bylo dle tónu jasné, že Harry právě poslal ministra na jisté místo… samozřejmě do lesa, aby tam sbíral houby či lesní ovoce, ale hlavně aby už nezacláněl.
   „Pane Pottere,“ řekl trochu dotčeně Popletal. Dobře, bylo to jasné většině lidí v místnosti. „Skutečně se domnívám, že bych měl být informován…“
   Harry se mu teď zadíval do očí: „Věřte mi, nechcete být informován.“
   Byl to pohled, který se nedal snést. Několik vteřin ministr oplácel Harryho pohled a spatřil v jeho očích to, co donutilo toho dne zrcadlo prasknout a vázu vybuchnout. Spatřil v nich odlesk smrti.
   „Ale…“ zakoktal, otřesen. Všichni se na něj překvapeně dívali a Rita nervózně poposedla, fotograf zuřivě cvakal, bleskobrk začínal samým snažením skoro doutnat.
   „Pan Snape,“ ozval se v tu chvíli Percy důležitě, nafoukl se a když se veškerá pozornost přesunula na něj, dořekl: „Ovšem bude obviněn ze spolčení s Tím-jehož-jméno-nesmíme-vyslovit. Dle svědectví několika zajatých Smrtijedů, které se dnes v půl jedné v noci podařilo dopadnout, je profesor jedním z členů užšího kruhu stoupenců…“
   Harry si Percyho prohlédl a došel k jasnému závěru:
   Popletal a Percy přišli dnešního dne do Bradavic s jasným úmyslem – jakkoliv zrušit platnost dokumentu, který ustanovil Severuse Harryho opatrovníkem. Dokud byl Harry svěřený mudlům, bylo to, jako by nebyl k nikomu vázán, ale jakmile se jeho poručníkem stal kouzelník, ministr pocítil možnost ztráty vlivu na Vyvoleného…
   I k němu dolehly zvěsti, že by měl Harry spasit kouzelnický svět, a Popletal měl nejspíše v plánu si ho předcházet a pokud by mladík skutečně triumfoval, přihřát si na jeho úspěchu polívčičku…
   „Máte nějaký důkaz, že je jeden z mých učitelů věrný Voldemortovi?“ zeptal se zvědavě ředitel a své klidné oči upřel na mladého Weasleyho. Nic na světě by ho v tu chvíli nezajímalo víc, se samozřejmostí ignoroval fakt, že sebou všichni kromě Harryho a Severuse trhli, když vyslovil to jméno.
   „Tedy…“ zakoktal se Percy, „výpověď několika svědků je dosti pádným důkazem, pane řediteli… a připočteme-li k tomu i dobře známou minulost pana profesora…“
   „Podle toho, co Smrtijedi říkali, jsem já vrah,“ upozornil ho Harry skepticky. „Chceš mě snad zavřít na doživotí do Azkabanu?“
   Jeho prohlášení opět způsobilo všem přítomným nemalý šok, ale Percy začal cosi blábolit, že to je přece nemyslitelné… nikoho z nich nenapadlo, že je Harry vrah… a jak je zjevné, že v tomto bodě lhali…
   „Smrtijedi mají Znamení zla,“ přerušil ho Harry. „Voldemort důsledně dbá na to, aby měli – kdokoliv je v jeho užším kruhu, musí ho zákonitě mít.“
   „Vyhrňte si rukáv!“ nařídil Popletal, který se už nejspíše vzpamatoval. Tohle přece jen byla formalita – věděl, že Severus Znamení má, viděl ho ten večer, kdy Voldemort znovu povstal. „Jestli tam bude, Snape, budete odveden do Azkabanu na doživotí. A vaše jakákoliv spojení s Chlapcem, který zůstal naživu, budou okamžitě zrušena, jakože jsem ministrem kouzel. Harry Potter nesmí být ani v nejmenším spojován se Smrtijedy!“
   Severus se ušklíbl, rozepnul si knoflíčky u rukávu hábitu a košile a vyhrnul látky až k lokti. Všem ukázal, že jeho ruka není označená Voldemortovými symbolem.
   Pastorek s překvapením v očích provedl několik testovacích kouzel, obrátil se k Popletalovi a svým hlubokým hlasem řekl: „Pane ministře, nenašel jsem žádné stopy po Znamení zla.“
   „Ještě něco?“ zajímal se Harry. „Víte, neradi bychom vás zdržovali, pane ministře.“
   Tentokrát i Popletal pochopil. Kývl nakvašeně na Percyho a Pastorka a prakticky bez pozdravu odešel.
   Harry zavrtěl hlavou a Severus se vysoukal ze svého kouta, položil mu ruku na rameno a sklonil se k němu: „Dobře zahráno.“
   Mladík zvedl oči a ušklíbl se: „Taky se mám od koho učit!“
   Oba si matně uvědomili, že je fotograf právě vyfotil, a Harry se zaměřil na hlas reportérky:
   „To je ale úžasná novina, Harry! Poskytl bys mi exkluzivní rozhovor? Ze staré známosti!“ vřele se na něj usmála a už se k němu hrnula.
   „A určitě bychom mohli trochu rozebrat ty další zajímavé věci. Jak by ses vyjádřil k očividným pomluvám, které o tobě dnes vytiskl Denní věštec? Věř mi, mám dostatek vlivu, abych toho pisálka nechala vyhodit!“ v jejím hlase zazníval skutečně hněv a rozhořčení, jako by si její kolega dovolil opravdu moc – a on dovolil… předběhl ji.
   Severus se postavil tak, aby Ritě bránil v cestě a odkašlal si: „K rozhovoru s panem Potterem potřebujete svolení jeho opatrovníka – až do okamžiku, než bude plnoletý a tudíž zodpovědný sám za sebe.“
   S tím se mírně ušklíbl a sledoval bleskobrk a dlouhý pruh hustě popsaného pergamenu.  Z neznámého důvodu oboje vzplálo a shořelo na popel dříve, než to mohl kdokoliv uhasit. Taková škoda. Brumbál poté zdvořile vypoklonkoval reportérku ze své kanceláře (nechala se tak snadno, protože byla zdrcená ztrátou brilantního zápisu bleskobrku), a fotografa, jenž rovněž z nepochopitelných příčin shledal, že se mu ve fotoaparátu seškvařil film. Další tragédie.
   Harry si vyměnil se Severusem a Brumbálem opravdu zdrcený pohled, když schlíplí novináři opouštěli ředitelnu.
   Jakmile za nimi zapadli dveře a jejich kroky definitivně odzněly, Brumbál se na ně oba vyčítavě zahleděl: „Chlapci, tohle jste mi mohli opravdu říct. Mohl jsem situaci uhladit daleko rychleji, kdybych netápal… krevní magie! Zabití Smrtijedi!“ jeho oři je propalovaly s obrovskou intenzitou, že se harry začal přece jen cítit trochu hloupě. Mohl ho připravit alespoň na možnost, že ho budou chtít zatknout za vraždu…
   „Pardon,“ řekl Harry. „Mě vlastně ani nenapadlo, že by s tím mohl mít Popletal problém. Myslím tu krevní magii. Tys to věděl? Myslím, že jsi teď můj zákonný zástupce?“ obrátil se na Severuse. Nebyl dotčený, i když určitá jeho část – ta dětinská – by to tak mohla cítit.
   Snape pokrčil rameny: „Byl jsem si vědom této eventuality.“
   „Aha,“ pokýval Harry hlavou. „No, tím se vysvětluje to dovádění k Mungovi…“ zabrblal. Ovšem zase tolik mu nevadilo, vzato kolem a kolem, situaci to prakticky neměnilo.
   „Harry, Severusi,“ promluvil na ně káravě ředitel vzápětí, „nic vám nevyčítám a nepátrám po důvodech, které vás vedli k použití krevní magie, ale uvědomujte si, že tímto krokem byla zrušena Harryho ochrana v domě jeho tety?“
   „Nemusím do Zobí? Super,“ zaradoval se Harry.
   „Ovšem kde jinde nalezneš spolehlivé útočiště před Voldemortem?“ vyptával se ho Brumbál.
   „Bradavice jsou bezpečné,“ poznamenal Severus.
   „Harry přece nemůže zůstat o prázdninách ve škole,“ vyčetl mu ředitel pomalu. „Přese všechnu dobrou vůli to nejde.“
   „Harry je tady,“ utrousil mladík otráveně. Opravdu neměl rád, když o něm mluvili, jako by tam nebyl.
   „Nevidím jediný důvod, proč by nemohl, pane řediteli,“ řekl Snape uhlazeně. „Jestliže zde po dobu školních prázdnin setrvávám já, je samozřejmé, že tu bude se mnou.“
   Harry se zamračil a pak se na profesora zahleděl: „No jo, my jsme teď… rodina.“
   Sklidil za to pohled, kterým mu Severus sděloval, ať nerozpitvává soukromé záležitosti na veřejnosti.
   „V tomto případě máš samozřejmě pravdu,“ rezignoval ředitel a uštvaně je pozoroval. Potom se ale zatvářil způsobem, který Harrymu k řediteli vůbec nepasoval. Zlomyslně…
   „Máte už plány na Vánoce?“ popíchl je, jako malou pomstu za to, že jej odstavili od informací. Brumbál trpíval sklony všechno řídit a opravdu nebyl zase takový kliďas, jak předstíral. Občas dokázal být opravdu hrozný.
   Harry se ošil. Vánoce? Po očku mrkl na Severuse. Vánoce?! Vůbec mu to nepřišlo na mysl…
   Profesor se na ředitele díval, jako by se dopustil závažného trestného činu, a vyhýbal se Harryho pohledu.
   „Jestliže jsme skončili… Mám něco na práci,“ pronesl pak a vyrazil ke dveřím. „Omluvte mě,“ dodal a zmizel.
   Brumbál se teď na mladíka přátelsky usmíval, spokojený, jak Severuse poškádlil. Harry mu oplácel bezvýrazný pohled, ale po chvíli se pod vlivem toho šklebu začal usmívat taky: „Právě se vám podařilo ho asi pořádně vytočit, víte to? Moc bych to v současné situaci neriskoval.“
   „Jaká je vlastně současná situace, Harry?“ zeptal se ho Brumbál. „Opravdu mi dělá starosti, co se tu děje…“
   Harry si ředitele prohlédl a pak se nad ním smiloval.
   „Víte, pane, nejsem si jistý, jak vám to vysvětlit, aniž bych… dejme tomu, že není snadné uvěřit, co se nám stalo. Ale můžete být klidný – jsme v pořádku… jen lehce…“
   „Někde jinde,“ doplnil ho Brumbál s povzdechem. „Vždy jsem se tě snažil uchránit od té izolace Harry… teď vidím, jak zbytečné to bylo.“
   „Osud má svoje vlastní plány s námi všemi,“ odpověděl mu na to mladík vážně. V ten moment s ředitelem mluvil jako rovný s rovným, na což nebyl zvyklý. Zvláštní pocit. „Někdy nám dovolí se rozhodnout, a někdy nám nedá možnost volby. Oba víme, pane, že já ji neměl nikdy. Muselo to tak být… a tak jsem tím, čím jsem. Důvěřujte mi, jako jsem já věřil vám.“
   „Přesto bych byl rád informován, Harry.“
   „Budu na to pamatovat, pane,“ souhlasil. „Hodně vám dlužím – přinejmenším uznávám, že vaše ´manipulátorské´ plány vycházejí poměrně dobře.“
   „Chlapci, chlapci,“ zavrtěl hlavou ředitel. „Kdybys viděl, drahý Harry, tolik promarněných možností a zmařených životů jako já, také bys neodolal a začal se pokoušet věci uhladit.“
   „Za tento zásah vám budu dlouho vděčný. Děkuji,“ sklonil Harry hlavu a připadal si opravdu dospěle. „Jen by mě zajímalo, jak jste si mohl být jistý, že to vyjde.“
   Teď Brumbál zamrkal a vypadal jako rošťák: „Nemohl, ale riskovat se někdy musí.“
   „No, taky jsme se mohli navzájem povraždit,“ uchechtl se Harry a přešel ke dveřím. „Přeji hezký den.“

   Hodně věcí se změnilo, uvažoval, když scházel ze schodů. V mnoha, mnoha ohledech. Nezůstal ani kámen na kameni z toho, co bylo ještě v srpnu pevné a zdálo se být nezničitelným.

1 komentář:

  1. Percy snad rychle pochopí, kam se kulička osudu kutálí a přidá se na tu správnou stranu. Popletala vystřelit Kometou 2.318 na Měsíc. Umbridgeovou na Děs nebo Běs, měsíce Marsu.

    OdpovědětSmazat