6. Písková taktika

„Znovu!“ přikázal Demetri a Felix poslušně přinesl další vrhací nože a zamířil na mě. Ne že by čepel nože byla schopná nás zranit, ale dobře se tak trénovala rychlost a postřeh. Felix stál naproti mně na šířku tréninkové místnosti a Demetri u dveří na druhé straně vedle mistra Ara, který přihlížel se svým klasickým zvědavým výrazem ve tváři, usazený na pohodlné stoličce s nohou přes nohu.

Nikdo nezpochybňoval a ani se neodvážil poukazovat na mistrovu přítomnost na téměř každém mém tréninku, ačkoliv jsem já, Aro a i všichni ostatní tak nějak věděli, proč tu je. Jen jsme o tom nikdo nemluvili. Písková taktika byla ve Volteře očividně oblíbená: stráž nechtěla zažít zase další Arův výbuch, Aro se nehodlal zesměšnit odmítnutím a já jsem jednoduše nevěděla, jak jinak se zachovat, co si myslet, co cítit.

Léto pomalu ustoupilo a zavládl mírný podzim – a jak bylo zvykem, Demetri dohlížel na celý můj výcvik. Naučil mě nespoléhat se jenom na můj štít, ale také na moje další schopnosti – mrštnost, rychlost, sílu.

Nebyla jsem nijak výrazně dobrá; proti členům stráže, kteří se zaměřovali na fyzický boj, jsem nevydržela ani třicet vteřin, ale proti nadaným upírům jako třeba Alec nebo Renata, kteří rovněž silně spoléhali na svoje talenty, jsem se uhájila i pět minut. Díky rozdílu mezi našimi bojovými zkušenostmi to bylo velmi, velmi impresivní, jak řekl Aro.

Nezajímalo mě, jak impresivní to je – moje hlavní starost byla, abych se dokázala sama ubránit. Nezapomněla jsem, že někde venku mám minimálně jednoho nepřítele – po Victorii jako by se slehla zem a nepřidávalo mi to na klidu.

Boj ale nebyl všechno, co mě Demetri učil: diskutovali jsme spolu o všemožných modelových situacích – od napadení Volterry přes kamufláž mezi lidmi až po nepravděpodobnou situaci, kdy bych já velela stráži. Mluvili jsme o situaci v upířím světě, misích, na které vyrážel, a misích, na které se chystají ostatní. Mluvili jsme o taktizování, hodnocení sil protivníků, situací, výhod a nevýhod terénu…

Byla jsem ráda, že vede můj trénink. Naučil mě toho spoustu a stali jsme se dobrými přáteli. Bylo fajn společně skvěle vycházet – ostatně jsem se měla stát částí stráže, které velel.

Krom toho, kdybych necvičila pod Demetriho dozorem, všechno by bylo ještě podivnější a nepříjemnější, než bylo. Jak jsem řekla, nikdo si nedovolil ani ceknout, ale cítila jsem v zádech zvědavé nebo nevěřícné či dokonce nepřátelské pohledy pokaždé, když jsem se nedívala. Aro si uvědomoval, do jaké pozice nás oba stavěl, ale nebyl schopný se zastavit.

Felix sklonil ruku a povzdechl si, jako kdyby už nechtěl pokračovat. Vzápětí se rozmáchl a vší silou – a velmi rychle – hodil.

Čepel nože se doslova rozprskla o modrou bariéru, která se během mrknutí upířího oka objevila přede mnou. Při kontaktu blyštivě zapulsovala. Byla jsem zatraceně hrdá na to, jak rychle jsem dokázala vyvolat svoji modrou kamarádku.

Během těch několika posledních měsíců jsem začínala mít poměrně dobré tušení, jak ovládat svůj talent co se ochrany týká. Bylo daleko lepší soustředit se na trénink než myslet na všechno ostatní, takže jsem postupovala rychle. Chtěla jsem dokázat sobě i ostatním, že nejsem v klanu jen pro svoje krásná očka, která jsem po mistru Arovi v žádném případě ani neházela.

Pokud jsem někoho mentálně zaštiťovala, nekonaly se žádné speciální světelné efekty a clona byla vidět jen při důkladném pohledu jako téměř nepostřehnutelné mihotání vzduchu.

Pokud jsem někoho zaštiťovala i fyzicky, což stálo více koncentrace, objevila se modrá a zářivá bariéra, která odrazila jakýkoliv útok. Zkoušeli jsme to opakovaně s rozběhnutým Felixem (po třech pokusech se nadále odmítl účastnit), vrháním obrovských těžkých předmětů (betonové panely), vodním dělem, paralyzérem, plynovou pistolí a plamenometem.

Otevřený oheň byl jediná věc, která nás dokázala skutečně zničit sama o sobě, takže Aro byl pochopitelně velmi rozradostněný, když jsme tento pokus měli za sebou (vlastně ho povolil velmi nerad). Zdálo se, že jsem velice účinný štít, a měla jsem z toho dobrý pocit. Jak říkal, jsem pro Volturiovi díky tomu nedocenitelná.

Co se mých ofenzivních schopností týkalo… nebyla to zase až taková sláva. Pro jistotu jsem nikomu neřekla, co přesně si myslím, že bych mohla dokázat – rozhodně jsem nestála o to, abych selhala a všichni o tom věděli.

Jane by mě po takovém debaklu nikdy nenechala na pokoji, takže jsem na této části svého talentu pracovala více méně tajně. Ani Aro o tom nevěděl, což bylo co říct. Aro si totiž k mé příležitostné frustraci kladl za cíl mít naprostý přehled o tom, co se kolem mě a se mnou děje.

Jistá moje část to těžce nesla a já se snažila natruc mít pár svých tajemství. Za dlouhých osamělých nocí jsem se tajně učila italsky a kupodivu mi to docela i šlo. Ostatně jsme žili v Itálii a pro podstatnou část upírů kolem mě bylo přirozenější tak mluvit. Nechtěla jsem, aby kvůli mně museli neustále používat angličtinu.

Nebyl to těžký jazyk a učebnice pro samouky byla dobře napsaná. Nemluvě o tom, že italsky se štěbetalo všude kolem. Pokud jsem chtěla živé lekce, stačilo vyjít ven do města. Dokonce jsem zvládla s turisty prohodit už i pár slov.

Byla jsem hrdá, že ani na tohle Aro nepřišel. Pravidelně četl každého v paláci i předtím, protože jeho zvědavost a paranoia (skutečně byl paranoidní, přesně jak jsme žertovali) mu nedovolovala jednat jinak.

Pamatoval si přesně způsob, jakým se všichni členové stráže a pravidelní návštěvníci paláce pohybují a jaké mají pachy, aby je mohl identifikovat dříve, než je může vidět. Pamatoval si zvyky svých lidí, a jestli něco vybočovalo z normálu, už napřahoval ruku, aby zjistil, co se děje.

Uvažovala jsem, že to je nejspíše společný rys pro všechny čtenáře mysli. Bývaly chvíle, kdy Edward projevoval značné sklony k přehnané kontrole a potřebě vědět, a kdy byl trošku majetnický. Byla to vážně podivná ironie osudu, že? Aro byl v tomhle ohledu jako koncentrovaný Edward a občas mě napadaly naprosto absurdní úvahy, jestli se můj bývalý přítel za tři tisíce let dopracuje do podobného stavu.

Každopádně bych ty dva měla přestat srovnávat – protože to nemohlo přinést nic dobrého. Byli každý úplně jiný, ačkoliv tato situace byla bolestivě povědomá.

Každý večer jsem meditovala a snažila se přijít na způsob, jak efektivně modelovat svou modrou energii a vysílat ji ven v jiné podobě než jednolité clony. Nešlo to. Byly chvíle, kdy jsem si byla téměř jistá, že jsme došly souznění a energii došlo, co po ní chci. Ale pak stejně vyprskla z mého nitra jako bariéra.

Nevzdávala jsem se. Moje energie byla podivně živá, jako by snad sama vnímala, takže jsem se snažila jí porozumět a poznat ji, nechat ji poznat mě… a třeba jednou konečně dosáhnout toho, co chci. Jak Demetri řekl, trvá to někdy i pár desetiletí, než se jeden sžije se svým darem.

Takže žádný spěch, že?

„Výborně, Isabello,“ spokojeně tleskl Aro a ladně se zvedl na nohy, kráčeje směrem ke mně. „Myslím, že bychom tě zítra mohli uvést mezi stráž oficiálně.“

Míněno: dostaneš pěkný modrý plášť a hodnost a poznáš konečně Marca a Caia. Jistěže jsem je několikrát zahlédla a oni zahlédli mě, ale nebyli jsme si představeni. Volterští králové byli značně mimo moji ligu a jako bezvýznamná nezařazená budoucí členka stráže jsem neměla co pohledávat nikde poblíž (s jistou nejmenovanou výjimkou).

Dokonce ani během krmení jsme se nevídali; nechodila jsem totiž na krmení. Jane to neustále vytahovala a zkoušela mě tím provokovat, Felix a Demetri žertovali, že jsem pacifista, Alec mi v baru střežil mou oblíbenou krevní skupinu a Aro několikrát komentoval moji nepřítomnost, ovšem dovoloval mi zdržovat se mimo. Možná chápal moje zábrany ohledně zabíjení. Možná nechtěl říct nebo udělat něco, co by nás opět dovedlo ke střetu.

Střetu jsme se oba vehementně vyhýbali – našlapovali jsme kolem sebe po špičkách a ani jeden z nás nechtěl říct nebo udělat něco, co by vedlo k nepohodlnému rozhovoru, nebo nedej bože hádce.

Aro stále trpěl přesvědčením, že před ním mohu kdykoliv utéct. Bylo to na něm poznat pokaždé, když se na mně zkoumavě zahleděl a hodnotil, jestli nezašel už slovem či činem příliš daleko.

Mně osobně ty dvě krátké ‚hádky‘, které jsme do této chvíle mezi sebou měli, také naprosto stačily. Omezila jsem tedy hovory s Felixem a Demetrim o samotě (Alec se vždy obětoval a nacházel se poblíž) a začala si díky tomu docela rozumět s Heidi.

V koutku duše jsem si ovšem říkala, že se chovám, jako bych měla žárlivého muže a ne žárlivého nadřízeného.

Ovšem na druhou stranu bylo v poslední době tak snadné jej rozčílit, jako by Ara pomalu opouštěla sebekontrola, a jeho oči byly i po krmení až příliš často ztemnělé nějakými vnitřními chmurami.

Jak já nenáviděla takové chvíle! O co víc se snažil zachovat křehké příměří se mnou, o to víc ztrácel svou trpělivost s ostatními, a podvědomě jsem věděla, že je to moje chyba.

Zmínila jsem se, jak nepříjemná je to situace? Hodně. Kdybych aspoň já sama měla jasno, co s ní chci dělat…

„Ano, mistře,“ sklonila jsem hlavu na znamení souhlasu. Bylo lehčí se soustředit na cokoliv jiného než Ara a to podivné cosi mezi námi.

V tom jsem postřehla, jak se Demetri přikrčil a vycenil zuby, chystaje se skočit po mistru Arovi. Byl to jen zlomeček vteřiny, ani jsem si nestačila uvědomit, jak nepravděpodobné to bylo. Demetri byl Arův věrný služebník a můj dobrý přítel a tohle by nikdy neudělal.

Moje mysl zanalyzovala bleskově fakta. Byli jsme na opačné straně tréninkové místnosti. Felix neměl šanci zasáhnout. Já neměla šanci zasáhnout. Demetri stál příliš blízko. Aro se díval na mě, zády ke stopaři. Demetrimu by stačil jeden přesný pohyb a Aro by přišel o hlavu.

Moje energie reagovala jen na základě prostého panického strachu a dech beroucího vzteku.

Demetri se Ara ani nedotkne!

Vytryskl ze mě modrý paprsek, který bleskově překlenul délku tréninkové místnosti a udeřil do stopaře. Přirazil ho ke stěně, která zapraskala, a držel ho ve vzduchu zhruba půl metru nad podlahou.

Stála jsem přikrčená v bojové poloze, byla jsem rozčílená jen pouhým pomyšlením na to, co to mého přítele vůbec napadlo – a taktak jsem se udržela a nevrčela. Aro a Felix sledovali překvapeně Demetriho. Demetri se tvářil bolestně, obalený pulsující modrou energií, jež stále vycházela ze mě.

„Zatraceně,“ vydechla jsem, oči rozšířené, jakmile mi došlo, co jsem udělala. Ucítila jsem totiž to spojení, pulsující sílu, která mi najednou byla k dispozici. Mírně to otupilo hrany mé iritace. Byla úžasná, ochromující. Vibrovala ve mně v rytmu, který připomínal skoro bušení srdce.

„Isabello, tesoro mio!“ zvolal Aro a přiběhl mě obejmout. Skutečně mě vyzvedl do vzduchu a několikrát se zatočil kolem, až jsem hlasitě vypískla. Ještě štěstí, že se upírům nemůže zamotat hlava. Proti Arovi byl kolotoč nic.

„To je tak vynikající! Jednoduše úžasné!“

V ten moment vyprchaly poslední zbytky mého hněvu a Demetri sklouzl k zemi a rozlámaně se zvedl na nohy, jednou rukou si držel žebra a dobelhal se k nám. Musela to být poměrně silná rána a pevný stisk, když se mi podařilo jej tak pošramotit. Felix přišel také, velice obezřetně, a Aro mě neochotně postavil na zem, stále s jednou rukou kolem mého pasu.

„Co se tu právě stalo?“ zeptala jsem pomalu a začínala se cítit pro změnu otráveně hned z několika věcí.

Co to bylo za nevysvětlitelnou paniku, když jsem si na chvíli myslela, že by se Arovi mohlo něco stát? Kdybych měla bušící srdce, asi by tlouklo o závod a nešlo by zastavit.

Krom toho mě Aro očividně neměl v plánu pustit a ani jeden z nich nevypadal rozčíleně na stopaře. Naopak. Felix Demetriho poplácal po rameni a Aro souhlasně kývl.

Aro, kterého jsem z poslední doby znala, by už zuřivě vrčel a trhal Demetriho na kusy.

„To byl poslední test,“ zasípal stopař a věnoval mi slabý úsměv, zatímco se na zkoušku pokusil narovnat. Když jsem se na něj vražedně zadívala, spěšně dodal: „Potřebovali jsme vědět, jaká bude tvoje reakce v případě útoku, aniž bys věděla, že se jedná o simulaci.“

„Bomba, Bells!“ zasmál se Felix, nejspíš došel k názoru, že nemám v úmyslu s ním udělat to samé. „Dokážeš to zopakovat? Bylo by fakticky super, kdybys byla v aktivní složce, namísto zavřená věčně v paláci. Užili bysme si tolik srandy!“

Aro mlaskl a cítila jsem, jak si mě přitáhl blíž na jediný krátký okamžik, než mě pustil. Nelíbila se mu představa legrace a Felixe ve spojitosti se mnou. Někdy bylo jeho majetnictví tak únavné – a cítila jsem se jako nějaký pitomý kus masa. Ale tohle ujišťování se Ara udržovalo při zemi, takže jsem trpěla mlčky.

Nicméně Felixův dotaz stál za zvážení. Dokážu to vážně zopakovat?

Soustředění nepomohlo, koncentrace a meditace byly skvělé pro štít a nalezení vnitřního ohniska, kdy jsem potřebovala energii soustředit na delší dobu na jednom místě, ale tohle…

Aktivní – útočná – síla byla něco dočista jiného. To nešlo s klidem a rozvahou. Muselo se to zákonitě lišit od způsobu, jakým se bráním.

Potřebovalo to jeden impulz? Instinktivní jednání? Jeden rozmach, jeden záchvěv emocí…

Vyvolala jsem pocit frustrace, který jsem před chvílí cítila, a představila jsem si, jak do Felixe strčím. Bez přemýšlení, bez debat. Prostě… Tak!

Modře se blýsklo a Felix zavrávoral.

„Jau!“ zanaříkal a věnoval mi pohled týraného zvířátka.

„Magnifico!“Aro se začal hlasitě smát a Demetri ušklíbat. Cítila jsem se uvolněně, skoro se slabou závratí, když jsem se na stopaře usmála. Byla jsem tak neuvěřitelně spokojená. Konečně!

Celou dobu jsem na to šla z opačného konce. Emoce byly klíčem pro můj ‚meč‘. Bolest, strach, vztek. Vždyť za jakých podmínek jsem vždy vypěnila a slovně zaútočila na ostatní? Jen když jsem se cítila ohrožená nebo ublížená.

„Jak jsem řekl, jednoduše vynikající,“ pronesl Aro jemně vzápětí a dotkl se mého ramene pod záminkou mě stabilizovat. Počkal, než jsem k němu vzhlédla.

„Kdo by to byl tušil, že v tobě číhá nejen ochránkyně, ale rovnou bojovnice? Velmi působivé, Isabello!“ zahlaholil a široce se na mě usmíval s jiskřícím pohledem. Upřímně řečeno, těm očím bylo snadné odpustit předcházející ukázku majetnictví.

Nevím, kdy jsem začala vnímat Arovy oči jinak. Někdy během posledních měsíců? Snad. Měl hluboké a vědoucí oči a nemluvím o tom slabém mléčném filtru, který je zakrýval. Milovala jsem, když jeho oči byly jasné a karmínové, jeho pohled jiskřivý. Když zářily vnitřním světlem jeho dětsky zvídavé mysli, která přes veškerou jeho pošetilost obsahovala moudrost věků.

V tu chvíli se na mě smály, tak jemně a tak vroucně – drobounké rubínové střípky poblíž zorniček blyštivé jako drahokamy na slunci. Podobné chvíle teď bývaly velmi vzácné.

Usmála jsem se na Ara a na vteřinu se ztratila v jeho pohledu – ne poprvé a určitě ne naposledy. Byly to jen krátké momenty, které mě nechávaly zmatenou a nejistou a Ara nezvykle vážného. Někdy jsem si říkala, jestli je se mnou všechno v pořádku, jestli náhodou…

Ale ne, pokaždé jsem ty myšlenky zastavila dřív, než mohly dojít kamkoliv jinam. Tyhle úvahy způsoboval on svým chováním. Nemělo to nic společného s tím, jak dobře jsem se s ním cítila. Nemohlo. Nesmělo. Že ne?

Znovu zvážněl a uhnul očima. Zajímalo mě, co jej pokaždé donutilo se odvrátit. Co vyčetl v těch mých?

„Doprovodím tě do tvého pokoje, tesoro mio,“ řekl s vřelým důrazem na posledních dvou slovech, pronesených jako obvykle s krásně melodickým italským přízvukem. Kdyby jen věděl, že vím naprosto přesně, co to znamená.

Nabídl mi rámě: „Musíš mít tréninku už víc než dost.“

Byl to tak známý, tak navyklý pohyb; zavěsit se do něj. Společně jsme vykročili, synchronizovaní, jako by mezi námi bylo magnetické pole, které nám umožňovalo dokonale reagovat na pohyby toho druhého. Felix a Demetri se Arovi uklonili a pozorovali nás odcházet s nečitelnými výrazy a já si vnitřně hluboce povzdechla.

Všichni se zas a znovu po každé takové ukázce divili a přemýšleli nad druhem vztahu, který s Arem máme. Včetně Ara a mě. Kdybych byla jen o trošičku statečnější, dovolila bych si víc přemýšlet. Snad i víc cítit?

Bylo nemožné Arovi odporovat a nepřijímat tyhle zdvořilostní gesta a drobnosti, vyhýbat se jakémukoliv doteku. Potřebovala jsem s ním být v kontaktu skoro stejně, jako to potřeboval on. Připadalo by mi zvláštní se nedotýkat jeden druhého. Na nevinné úrovni z mé strany… myslím. Doufám.

Jeho krátce přetrvávající jemné doteky, útržky hlubokých pohledů, toulající se oči, jeho důvěrně vroucí oslovení… všechno hovořilo o tom, že z jeho strany se nikdy nebude jednat o něco nevinného. Občas záchvěv emocí na jeho tváři vypovídal o tom, kolik sebekontroly vyvíjí nyní. Víc než kdykoliv předtím, když jsem byla jeho siréna.

Bylo by kruté odpírat sobě i jemu objetí, které tak často vyžadoval – jako dítě žádající si ujištění, že není odvržené, že není opuštěné. Občas jsem přemýšlela, jestli Arova posedlá majetnickost náhodou nepramení především z panického strachu, že o mě přijde. Mého odchodu se děsil víc, než čehokoliv jiného.

Ten strach, bylo snadné to vidět, jej každý den přiváděl do temnějších a temnějších míst. Byl pořád tak napjatý, tak podrážděný, a jeho oči bývaly po většinu doby tak hluboké temně rudé barvy – pokud se nesnažil se kontrolovat, když jsem byla poblíž.

Nikdy by mi neublížil – slíbil to a já mu věřila. Často jsem měla zdání, že se uvnitř hroutí, že balancuje na ostří nože, a začínala mít neblahý dojem, že by stačilo jen málo a padl by. Ale byly chvíle, kdy jsem z něj, z jeho druhé stránky, měla nepříjemné mrazení a snažila se udržet ho v klidu a se mnou, daleko od té temnoty.

Věděla jsem, že já bych sobecky nedokázala existovat bez jeho přátelství. Bez jeho blízkosti. Bez něj. Proto jsem teď s Demetrim reagovala, jak jsem reagovala. Bylo nemyslitelné, že by se Arovi něco stalo, a já jsem odmítla přemýšlet, o čem všem takové pocity mohou vypovídat.

Nesměla jsem zapomínat na všechno, co nás rozdělovalo. Ta propast mezi námi byla bezedná.

Tak ale kam nás vedla tahle cesta dohadů, domněnek, nevyslovených přání, potlačených tužeb a matoucích emocí? Připomínalo mi to hluboké temné stíny bez sebemenší stopy světla, bez naděje.

      ---

magnifico – velkolepé