11 Chvíle srdeční zástavy

   Eileen Snapeová byla každým coulem hrdá a tvrdohlavá žena, čistokrevná čarodějka původem z jedné z nejčistších kouzelnických rodin vůbec, a jako taková byla všemi deseti pro pokračování rodu. Nikoliv však pro nějaké nesmysly ohledně krevních linií a dědiců, to byla doména jejího despotického, roky mrtvého otce, ale čistě a pouze jedině proto, že pokračování znamenalo vnouče.

   Už vzdala veškerou naději, že by její nade vše protivný syn nějaké vnouče vyprodukoval, a najednou tu byl ten šestnáctiletý chlapec kdesi v Británii a Eileen si nemohla pomoci, aby neproklínala toho starého pošetilého blázna Brumbála, že dovolil, aby její vnuk byl tak blízko válečnému konfliktu. Bradavice byly prakticky na prvním místě na Voldemortově útočném seznamu, dokud je Brumbál jejich ředitelem.

   Vzato kolem a kolem, Eileen proklínala bradavického ředitele za mnoho věcí. Nenáviděla válku, kterou vedl v její domovině – ačkoliv jako rozumná žena uznávala, že tohle přesně není jenom jeho chyba. Vyčítala Brumbálovi, že se snažil zničit vztah jejího syna s Lily Evansovou, že ho zatáhl do nebezpečné role špiona, že nikdy nezabránil Voldemortovu vzestupu v první řadě, že jí nepomohl před tolika lety uniknout plánům jejího vlastního otce…

   Zavrtěla hlavou a rezolutně opustila svůj pohodlný pařížský byt se slovy: „Grimmauldovo náměstí 12!“

   Zelené plameny ji donesly do haly ve slovutném městském domě rodiny Blacků. Takzvaného hlavního štábu Fénixova řádu. Kdyby neměla na mysli jiné věci, musela by se bavit myšlenkou, jak vlastně všechno tohle ironické bylo. Nacházela se právě v centru odboje proti Voldemortovi, ona, tak striktně neutrální.

   Podle hlasitých zvuků smíchu z kuchyně – ano, uměla se orientovat v tomhle pochmurném stavení velice dobře – předpokládala, že narozeninová oslava jejího vnuka je v plném proudu… jejího vnuka, Harryho Pottera.

   U Salazara, život uměl být krutý. Na vteřinu zavřela oči a potlačila všechny myšlenky, které se draly na povrch. Bude jim čelit, jen ne dnes. A bude si muset zvolit stranu. Bude se muset rozhodnout, jako toho nebyla schopná nikdy předtím. I ve Francii slyšela o Chlapci, který přežil, živoucím talismanu světla. Kolik let míru má ten hoch před sebou, než se zapojí do té nesmyslné, pošetilé války, která zničila už tolik životů? Rázem nenáviděla Brumbála zase o kousíček víc, protože věděla, že ředitel Harrymu udělá to samé, co udělal jeho rodičům. Zatáhne ho do bojů.

   Podívala se na hodinky a zavrtěla hlavou. Přišla, jak bylo jejím zvykem, o několik minut dřív, takže bude muset chvíli počkat, než se objeví Severus a oficiálně jí představí mladého Harryho. Čekání bylo naprosto v pořádku, byla zvyklá čekat.

   Nepředpokládala ale, že se letax znovu probudí k životu a krb vyplivne Albuse Brumbála.

   „Eileen!“ zvolal překvapeně, svým otravně bodrým stařecky přátelským způsobem, jako by potkal svého nejoblíbenějšího studenta.

   „Řediteli,“ odvětila neutrálně. Neutralita byl přesně ten způsob, jak se vypořádat s mužem, kterým opovrhovala – ačkoliv ten muž ve finále neudělal nic neodpustitelného a špatného. Kdyby jen ale věděl… Kdyby věděl, jednal by jinak?

   „Vidím, že Severus nemarnil čas. To je dobře, velice dobře. Určitě jsi zvědavá na svého vnuka, není-liž pravda?“ spokojeně si pro sebe zabroukal a nabídl ji rámě, aby ji mohl eskortovat ke dveřím kuchyně.

   S jistou neochotou nabídku přijala. Brumbál byl vždycky gentleman – a pokud šuškanda z dob jejích studií a ještě dlouho potom nebyla úplně nepravdivá, byl to vždycky záletník, který věděl, jak zalichotit ženě.

   „Ještě než vstoupíme, Eileen,“ ředitel ji zastavil a se šibalským úsměvem a jiskřícíma očima zamrkal, „musím ti říct, že Harry Potter nevypadá jako Potter.“

   Krátce přikývla – jistěže Brumbál musel přiznat tajemství, jestli má vidět svého vnuka tak, jak ve skutečnosti vypadá. Mimochodem, mistrovský kousek magie, tohle iluzivní kouzlo, to ano.

   Společně otevřeli dveře a Brumbál ji nechal vejít jako první.

   Eileen se zajíkla, když její oči neomylně pročesaly záplavu teenagerů a zpozorovaly jedinou skutečně tmavovlasou postavu, která nečíhala v rohu, jako to Severus dělával. Ne, její vnuk byl Nebelvír, jistěže se nacházel v centru pokoje a centru dění.

   Byl to vysoký hoch, trochu hubenější, než by se jí zamlouvalo, ale jak jeho otec, tak dědeček byli štíhlí. Bude pravděpodobně ještě vyšší než oni, možná dokonce stejně vysoký jako Brumbál, odhadovala. Konečně někdo, kdo bude tomu starému bláznu konkurovat a sebere mu jeho výškovou převahu.

   Jak šum utichal, když si lidé uvědomovali jejich příchod, chlapec se otočil a Eileen zalapala po dechu, její srdce vynechalo jeden úder. Studuvala jeho tvář se širokým úsměvem, zatímco si najednou razil cestu přímo k nim a koutkem oka zpozorovala svého syna, jak dělá totéž.

   Harry měl matčiny oči, ano, a typický princeovský dlouhý nos, který měl tendence se lámat. Jeho tvář, na druhou stranu, jeho tvář… jistěže v ní rozpoznávala mnoho rysů svého syna, a několik rysů nebožky Lily… nicméně způsob, jakým byly seskládané…

   Podlomily se jí kolena a Brumbál ji zachytil.

   „Matko!“ Severus byl okamžitě u ní a převzal si ji od ředitele.

   Harry se přestal culit. Harry, Harry… jaktože si toho nikdo nevšiml? Nikdo to neviděl? Ty vlasy, ten úsměv, ta tvář? Harry…

   „Pane Pottere, Harry,“ zašeptala slabě. U Salazara, jako by hleděla do minulosti. Mahagon v jeho vlasech nebyly rudé prameny po matce, ne. Jeho obličej byl dokonale souměrný, všechny rysy pečlivě uspořádané ve velice pohlednou tvář, trochu ostřeji řezanou, ale tak bolestivě povědomou… Harry byl perfektní, naprosto perfektní vnuk svého dědečka.

   Severus ji odtáhl trochu stranou a pohledem naznačil Harrymu, ať se k nim připojí o něco později. Poslední, co Eileen viděla, než se nechala odvést zase ven do haly a nahoru do knihovny, byl Brumbál, jak srdečně, velice dědečkovsky objímá jejího vnuka. Co ji však naprosto vyvedlo z míry, byl způsob, jakým jejich oči totožně jiskřily za brýlovými skly.

   Bylo to znepokojivé a Eileen začala mít špatné, velice špatné tušení. Nebýval Brumbál za mlada rusovlasý?

   ***

   Harry se zakřenil. Nemohl si pomoct a jednoduše se nekřenit. Nešlo to. Hermiona a Ron, Ginny, Forge a Gred, všichni Weasleyovi… bylo to prostě dokonalý. Naprosto dokonalý. Nejlepší oslava, jakou by si kdy mohl přát. A jako bonus, třešnička na dortíku, otec v pozadí.

   To bylo to nejlepší na celém dni. Jeho táta byl v pozadí, občas se zdvořile bavil s Arturem a Molly a tu a tam kontroloval hodinky. Ještě měl přijít Brumbál s McGonagallovou a potom… potom měla přijít Harryho babička.

   Pokud by to šlo, Harry by se začal usmívat ještě víc.

   A pak, najednou, se dveře otevřely a v nich stál Brumbál, v kanárkově žluté a oči jiskřící jako o život, doprovázející… Eileen Snapeovou.

   Harry k nim okamžitě vyrazil a trošku vyplašeně vzápětí sledoval, jak se dámě ve středních kouzelnických letech udělalo nevolno. Měla tmavé oči a dlouhé černé vlasy v jednoduchém účesu, jen maličko protkané stříbrem, a bledou kůži, její spřízněnost s tátou očividná.

   „Dej jim pár minut, Harry,“ zašeptal mu Brumbál, když ho vřele objal, zachytil za ramena a oddálil na délku paží. „Můj ty světe, rosteš nám v mladého muže! Jak se daří, drahý hochu?“

   Harry protočil oči a zakřenil se. Brumbál se většinou choval jakžtakž normálně, ale zdálo se, že od počátku celé téhle záležitosti s rodinou, trošku otočil a byl najednou… otevřeně dědečkovský. Ne že by si Harry stěžoval, naopak. Vždycky chtěl mít velkou rodinu – vždycky snil o velké rodině, když byl zabouchnutý v přístěnku pod schody. O mámě a tátovi, dvou párech prarodičů, tetičkách a strýčcích, snad dokonce o sourozencích, nevzpouzel by se ani myšlence bratránků a sestřenic…

   „Minerva se velice omlouvá, ale musela se věnovat nějakým neodkladným rodinným záležitostem. Pošle ti blahopřání – a na mou věru tuším, že i s nějakým drobným dárkem – sovou…“

   Vzato kolem a kolem, proč by Brumbál nemohl být tak trochu jako dědeček? Přemýšlel Harry, když s ním tlachal o maličkostech. Navzdory všem jeho tajnostem, Harry měl starého pána docela ráda a od prváku k němu vzhlížel. Vzato kolem a kolem, Weasleyovi s jejich rusými vlasy byli tak trochu jako banda bratranců, Artur a Molly strýček a tetička, a Ron a Hermiona skvěle zapadali do rolí těch nejlepších sourozenců na světě. A měl tátu, vlastního, což – už se s tím určitě opakoval, ale nedokázal si pomoct – bylo prostě úžasné, a měl vlastní babičku, očividně.

   Zachytil Hermionin pohled a dívka trhla hlavou. Trochu nejistě se tedy vydal k ní a Ronovi, nechávaje Brumbála za sebou, aby se zapojil do diskuze se staršími Weasleyovými.

   „Kdo byla ta ženská?“ zeptal se hned Ron.

   Hermiona ho praštila přes zátylek: „Není slušné se takhle ptát, Ronalde! Nicméně, kdo byla?“

   „To,“ Harry se odmlčel, „byla moje babička.“

   „Ech?“

   Hermiona nevydala žádný pochybný zvuk, jen na něj tázavě hleděla.

   „Ech, cože?“ specifikoval Ron.

   Harry se zakřenil a nadzvedl obočí: „Sedíš si na uších? Babička jsem řekl.“

   „Nebuď labuť, jak by to…Jau, přestaneš mě mlátit?“ Ron si promnul zátylek, kam ho Miona znovu praštila.

   „Přestaneš projevovat taktu jako čajová lžička? Harry,“ obrátila se na něj. „Mohl bys to prosím trochu víc vysvětlit? Nemůžeš na nás vyrukovat s tímhle oznámením, jako by se nechumelilo.“

   Harry nadzvedl druhé obočí. „To bych neměl dělat, že?“

   „Tohle je moc děsivé. Nezněl teď jako Snape, Mio?“ zašeptal Ron a ucukl, ačkoliv tentokrát ho nemínila praštit. Schytal to Harry.

   „Ber to vážně, na mou duši, jste jako malí!“

   „Dobře… víte, tak nějak jsem si myslel, že mě někdo adoptoval.“

   „Sebastian? Ale to skvělé!“

   „No, ne…“ zamrkal. „On vlastně nemusel. Totiž, je to můj otec.“

   „Och,“ řekla Hermiona, na její poměry velice neinteligentně. Ron jen zíral.

   „A tamto,“ Harry se široce usmál, „byla moje babička. Eileen Snapeová.“

   Zlomyslně pozoroval, jak se veškerá barva vytratila z lící jeho nejlepších přátel. Někdy, právě třeba teď, bylo skutečné lehké uvěřit pravdě. Snape jednoduše byl jeho otec.

   Ještě pár chvil trvalo, než se ti dva vzpamatovali, načež mu Miona roztřeseně pogratulovala, že má konečně rodinu, a Ron kondoloval, že jsou to Snapeovi. Hermiona ho kvůli tomu znovu praštila, začali se hašteřit a Harry se spokojeně natáhl na židli a sledoval je. Takhle nějak to podle popisu začínalo mezi jeho rodiči. Ovšem nepovažoval za moudré to svým přátelům oznámit. Krom toho věděl, že Miona se v létě seznámila s nějakým mudlou a podle všeho jim to klapalo.

   Po dalších pár minutách na okénko v kuchyni zuřivě zaklepala sova a po vpuštění dovnitř slétla k Brumbálovi. Harry zvědavě sledoval, jak odvázal krátký vzkaz a přečetl si ho. Potom se stalo něco, co se stávalo málokdy. Brumbálova tvář se stáhla, kompletně uzavřela, a zbledl jako smrt, bělejší než jeho vousy, jeho pravice vylétla směrem k hrudi, jako kdyby jej bodlo u srdce a Harry byl málem na nohou, naplněný obavami o ředitelovo zdraví. Nicméně potom se Brumbál zachytil desky stolu, krátce pevně zavřel oči, jako by se pokoušel ovládnout příval emocí, znovu prolétl očima vzkaz a vzápětí ho zmačkal v pěsti.

   Prudce se zvedl z místa, čímž na sebe kompletně upoutal pozornost každého v místnosti. Jeho výraz byl vážný, jeho oči studené jako led naplněné potlačovaným čímsi. Na krátkou chvilku se zadíval přímo na Harryho a jeho pohled zjihl, jako by ho chtěl uklidnit.

   „Omluvte mě, musím něco neodkladně vyřídit,“ oznámil ztichlé kuchyni a vyrazil s razancí hurikánu pryč. Nechal za sebou otevřeno, a než se dveře zavřely, bylo ho slyšet spěchat halou a ven, odkud se hlasitě přemístil.

   Harry pro všechnu Brumbálovu pošetilost a barevné róby a úchylku na sladké zapomínal, s kým má tu čest. Ten člověk porazil Grindelwalda a byl jediný, koho se Voldemort kdy bál. Nejmocnější kouzelník tohoto století.

   Muselo se stát něco skutečně závažného, když odsud vystřelil tak rychle. Ale kupodivu, Harry se nestrachoval, skutečně uklidněn tím krátkým, prchavým pohledem. Věřil řediteli, navzdory všemu mu pořád věřil. Brumbál by mu vědomě neublížil.

   Oklepal se a vyrazil hledat otce s babičkou. Vzhledem k tomu, že jeho táta byl Snape, hledal ho v knihovně. Kde taky jinde?

   Eileen se zdála být už v pořádku, alespoň si to Harry myslel, když se k nim připojil u ohně.

   Tiše rozmlouvali – nečekaně o něm.

   „Chytač v první ročníku,“ říkal zrovna otec. „Upřímně, nedovolil bych mu hrát s takovou nevýhodou – určitě ne proti Zmijozelu. Však taky jeho první zápas málem skončil katastrofou…“

   „Harry,“ promluvila na jednou a Harry se na ni rozpačitě usmál a stejný úsměv věnoval otci, který nadzvedl obočí. Harry se přikradl neslyšně.

   „Pojď blíž, ať si tě pořádně prohlédnu,“ řekla mu vzápětí. Pár vteřin studovala jeho tvář se znepokojivým leskem v očích, a pak se pousmála: „Připomínáš svého dědečka.“

   „Matko, prosím,“ zafrkal Snape a okamžitě tu myšlenku smetl. Eileen se úkosem podívala na Harryho a jen se měkce usmála, jako by věděla svoje.

   „Sedni si s námi,“ vyzvala ho pak, a v jejím tónu snadno rozpoznával způsob, jakým profesor velel v učebně lektvarů. Pravda byla, že tímhle tónem by pravděpodobně dokázala zahnat Voldemorta na útěk, kdyby došlo na boj.

   „Chci tě poznat,“ oznámila s pevnou dikcí dámy z vyšší společnosti, ačkoliv její pohled byl vřelý. „Co tě baví ve škole?“

   Harry tedy začal obšírně mluvit o obraně proti černé magii a dokonce o Brumbálově armádě, moudře vynechávaje jméno jejich malého nelegálního kroužku. Když skončil, uvědomil si, že otec se opírá o stěnu knihovny a jenom je spokojeně pozoruje.

   „A ještě je na porušování školního řádu hrdý!“ zvolal, předstíraje pobouření. „No, pochlub se ještě, kam tě to přivedlo?“

   „Na ministerstvo jsem se dostat musel!“ bránil se Harry, stejně pobaveně. A uvědomil si, že nebolí na ty chvíle myslet. Ne teď. Sirius, jakkoliv ho miloval, byl pryč. Nikdy zapomenutý, ale už nikdy víc důvodem pro Harryho smutek. Siri by to stejně nechtěl.

   „Stejně jako jsi prostě musel zničit polovinu Odboru záhad, že?“ zajímal se sarkasticky. „Stejně jako jsi musel dostat ten skvělý nápad pronásledovat Bellatrix Lestrangeovou, správně? Stejně jako jsi prostě musel strkat nos do souboje mezi Pánem zla a Brumbálem, ano?“

   Ke konci už nezněl tolik pobaveně, ale bez nejmenších pochyb rozčíleně: „Prostě riskovat krk jako typický pošetilý Nebelvír!“

   Harry na něj vytřeštil oči a jeho vlastní povaha  - Merlin věděl, že měl po kom dědit – se prodrala na povrch.

   „Pro tvou informaci, jsem Nebelvír! A jsem na to hrdý!“ oznámil ohnivě. „A pak, nebyl jsem to já, kdo tomu zatracenýmu Hadímu ksichtu vnukl myšlenku mě posednout!“

   „Dávej si pozor na jazyk!“ oponoval mu Snape, ale s hlubokým nádechem se trochu zklidnil. „Vyjadřuj se slušně, tvoje babička má vytříbený sluch.“

   Harry se zadíval na Eileen a okamžitě se zklidnil. Paní Snapeová byla bledší než před okamžikem a očima naplněnýma něčím nepopsatelným hleděla na svého vnuka.

   „Posednout?“ zeptala se přiškrceně.

   Harry trhl rameny a červenaje se odvrátil. Dočista zapomněl, že jeho babička žije v poklidu ve Francii, daleko od války, o které pravděpodobně nemá moc detailní, natož přesné informace. K čertu, většina lidí v Británii netuší, s jakou vehemencí ho chce mít Voldemort mrtvého.

   „Pán zla je na Harryho poněkud… fixovaný,“ pronesl Severus pomalu. Jeho otec se posadil do křesla a nalil jim všem konečně ten slibovaný čaj. „Vždycky byl.“

   „Tak by se to taky dalo říct,“ zamumlal a svalil se do třetího křesla poblíž ohniště. Tvrdohlavě odmítal pohlédnout na svou babičku, do jejích zpytavých tmavých očí, které byly velice podobné očím jeho otce.

   Perfektní uvolněná chvíle byla zničená a ti tři upíjeli v tichosti čaj.

   ***

   Vaše dcera zmizela. Zmizela. Vaše dcera zmizela.

   Albus se zhroutil na volnou židli u Lilina prázdného lůžka. Dočista prázdného. Několik minut jen nevěřícně a poněkud ztraceně hleděl do prostoru, kde by mělo ležet nehybné tělo jeho dcery, a kde očividně neleželo. Nemohl to být únos. Nemohl. Nikdo nevěděl, že je naživu, a kde je hospitalizovaná. Byli v kanadském Winnipegu, u Merlina!

   Zapolykal a cítil nepřekonatelné nutkání si promnout pálící oči.

   Asi tak poprvé po sto letech si připadal tak šokován, že nevěděl, co si počít. V tu jednu chvíli byl naprosto bezradný. Sesbíral se ovšem poměrně rychle a s nově obnovenou energií vyrazil vyslechnout personál.

   Když se vracel do Británie, mírně se usmíval a radost z ně nebezpečně pulsovala ve vlnách. Možná to taky trochu přehnal se sladkým, ale cítil se rázem o pár desetiletí mladší, jeho krok byl lehčí a jeho úsměv velice široký.

   Lily totiž nebyla unesena, díky Merlinovi. Přepadla sestřičku, ukradla jí hůlku a civilní oblečení a zmizela do noci. To definitivně znělo jako něco, co by Lily přesně udělala, tatínkova holčička…

   Teď už mu jen zbývalo ji najít a přesvědčit, aby nezapálila jeho vousy.

   ***

   Bylo to naprosto normální poledne. Profesorka McGonagallová jej trávila poklidným odpočinkem v zahrádce svého domku, vychutnávajíc si neobyčejně přívětivé skotské počasí. Takový teplých a mírumilovných dnů nebylo v poslední době zase tolik – ne když zuřila válka. Třicátý první červenec tohoto roku ale sliboval podivný pokoj.

   Jak Minerva i další členové řádu věděli, něco viselo ve vzduchu. Mohli sice přijít o Severusovy informace, ale nebylo těžké nepostřehnout změnu v taktice Voldemortových sil. Jako by jim znenadání přitáhl uzdu – žádné útoky a prakticky minimum zmizení.

   Bylo to varovné znamení?

   Tichem se najednou rozezněl zvonek.

   Minerva se přestala rýpat v záhoncích, otřela si ruce do hlínou zašpiněné zástěry a s drdolem, z něhož jí naprosto svévolně unikalo několik pramenů, vyrazila otevřít. Hůlku samozřejmě v pohotovosti, ačkoliv neočekávala nic vážného. Její letní dům byl ostatně na mudlovském předměstí a chráněn Fideliovým kouzlem, které už před dvaceti lety provedl sám Albus.

   Podívala se nejprve kukátkem a zalapala po dechu. Nevěřila svým očím, ani když dveře otevřela dokořán a zůstala s ústy mírně pootevřenými hledět na dívku… ne, už dávno ženu, kterou neviděla bezmála patnáct let.

   „Merline…“ zašeptala poté.