3 Trest

   Hermiona se nepřestala celý oběd vyptávat – Medow se vrátil do učebny vzteky bez sebe, samozřejmě ji zajímalo, co se stalo. Harry ovšem neměl chuť se o tom bavit, tak na ni vyjel, proč si nehledí svého, načež se Hermiona urazila a on shledal, že se dnešní den vyvíjí čím dál tím lépe.

   Pozoroval učitelský stůl a Medowa, jak se pilně baví se Snapem – dokonalé, tohle mu scházelo… ti dva se proti němu spřáhnou a patrně ho společnými silami vyrazí ze školy. Ještě štěstí, že čtvrteční odpoledne měli bez hodin – jinak by Harry nevěděl, co dělat. Byl tak rozčilený, že by nevydržel v klidu, po jídle se sebral s tím, že se půjde trochu proletět. Potřeboval přijít na jiné myšlenky a trochu se zklidnit.

   Stoupal po schodech k nebelvírské věži, když ho zastavil Snapeův hlas, přetékající potměšilou radostí.

   „Pottere,“ vyplivl, „profesor Medow mě požádal, abych se ujal vašeho dnešního trestu.“

   Harry se zastavil na čtvrtém schodě, prkenně se otočil a pohlédl z výšky na profesora lektvarů. Snape se tvářil opravdu radostně, což bylo velice špatné znamení.

   „Proč?“ pokusil se o vyrovnaný tón, ale cítil, jak mu hlas přeskakuje novým přívalem vzteku.

   „Chtěl, abyste si trest opravdu užil,“ protáhl Snape, „tak mě požádal, abych vám to osladil. Pottere, Pottere…“ povzdechl si naoko. „V osm ve Vstupní síni, vezměte si rukavice z dračí kůže.“

   Harry přikývl a vyrazil do schodů.

   Zbytek odpoledne strávil nejdříve poletováním nad famfrpálovým hřištěm a poté nad úkoly do formulí a přeměňování. Šlo mu to pomalu, protože Ron se s ním nebavil a Hermiona měla výuku.

   V osm hodin byl ve Vstupní síni a čekal na Snapea, ale jako první se objevil Medow, dlouhými kroky zamířil k Harrymu a ve tváři mu pohrával zlomyslný úsměv.

   „Tak, Pottere,“ řekl a podíval se na něj přimhouřenýma očima. Bylo opravdu zvláštní, jak moc ho chtěl Harry zaklít. Vůbec nechápal, že v tomhle člověku poprvé mohl vidět něco z Popletala – nebyl to zabedněný, v nitru přece jen dobrácký hlupák, ale zlomyslný blbec.

   „Pane,“ odtušil a zíral na něj.

   „Už si nedovolíte nic podobného, jako dnes dopoledne,“ řekl mu. „Jsem ochoten to přejít, jakmile si odpykáte svůj trest, a můžeme pokračovat, jako by se nic nestalo.“

   Harry po něm šlehl zavrženíhodným pohledem, ale mlčel.

   „Neodpovíte mi?“

   „Jen se divím, že to chcete ještě zkusit se mnou, coby vaším… asistentem,“ zamumlal. „Nečekal jsem, že jste až tak zoufalý.“

   „Pottere!“ vyjel na něj Medow. „To už je moc!“

   „Kolego,“ ozval se Snape dřív, než mohl Medow či Harry něco dalšího říct, „varoval jsem vás, jaký Potter je, neměl byste se nechat vytočit pokaždé, když naše pidihvězda otevře ústa. Vypadávají z něj jen samé bláboly, že, Pottere? Máte ty rukavice?“ Profesor se vynořil ze schodů do sklepení a povlával k nim. Harry přitakal a poprvé byl rád, že Snapea vidí. Ještě okamžik s Medowem a asi by totálně ztratil nervy.

   „Už si ho převezmu, kolego,“ pokračoval lektvarista, v hlase mu zaznívalo něco, co Harry dobře poznával – oslovení ´kolego´ myslel samozřejmě posměšně, ale dokázal to natolik zamaskovat, aby to Medow nepostřehl.

   „Dobrá, tak já půjdu…“ odtušil profesor obrany hned, podlézavě se usmál a vyrazil.

   Harry to pozoroval s jistým zadostiučiněním – Medow měl před Snapem pořádný respekt, až mu to přišlo směšné, zvlášť proto, že Harry před Snapem respekt neměl. Ale líbilo se mu vidět ho tak. Na vteřinu se střetl s profesorovým pohledem a na tu vteřinu měl dojem, že Snape si o Medowovi myslí to samé – břídil. Nevěděl proč, patrně si nemohl pomoct, ale vytočil koutky směrem vzhůru a přísahal by, že Snape se taky ušklíbl – ale bylo to tak rychlé, že si nebyl vůbec jistý. Raději se sebral a zamířil ke dveřím.

   „Kampak, Pottere?“ zavolal za ním Snape.

   „Ven?“ zeptal se, otočil se a zatěkal očima kamsi za učitele – viděl už jen záda profesora Medowa mizet v záhybu schodiště. Hlasitě si vydechl.

   „Proč si myslíte, že jdete ven?“ řekl Snape kysele a došel k němu. Shlížel na Harryho a propaloval ho očima. Harry se trochu zachvěl, když vzdorovitě oplácel ten pohled… zdálo se mu, že ho Snape zkoumá, že si ho prohlíží, jako kdyby byl něco velmi zajímavého pod zvětšovacím sklem. Nelíbilo se mu to – proti své vůli si vybavil včerejší večer a hovor, jehož byl neúmyslným svědkem.

   Snape si ho prohlížel zkoumavě mnohokrát, zvlášť proto, že Harry měl co skrývat a on to věděl, ale teď to bylo… jiné. Nepříjemnější, protože tentokrát Snape zkoumal Harryho, ne jeho skryté úmysly, tentokrát nehledal nějaká tajemství, ale prohlížel si přímo a jedině jeho.

  „No,“ zaváhal, „myslel jsem, že budu dělat něco nechutného – proto ty rukavice – a no… hádal bych, že to budu dělat asi venku, protože v hradě je docela dost rozbitných věcí…“

   „Už zase blábolíte, Pottere,“ řekl mu učitel a zavrtěl hlavou. Během toho mžiku se mu v očích objevilo něco, co Harry pouze postřehl, ale nestačil identifikovat – měl ovšem takový dojem, že to bylo jakési rozhodnutí.

   „Ale máte pravdu. Za mnou,“ dodal Snape a minul ho.

   Ulehčeně za ním poklusával. Bylo to tak… divné. Měl dojem, že Snape doopravdy dal na ředitelovu radu, nebo tak. Ale otázka zní – proč? O co lépe by měl Snape snášet Harryho coby syna Lily Evansové?

   „Tak první den a zase trest…“ prohodil pak Snape nenuceně, zřejmě aby řeč nestála. Harry začínal pochybovat o jeho duševním zdraví, ale nechtěl si víc zavařit, tak se rozhodl hrát s ním, zároveň si ale přísahal, že tomu musí přijít na kloub.

   „Znáte mě,“ řekl pomalu a zkoušel, co si může dovolit, „nebyl bych to já, kdybych neměl hned na začátku průšvih.“ Přitom po očku pozoroval Snapeův výraz – a on se ušklíbl.

   „Pottere, proč to děláte? Nemáte už tak dost problémů?“

   „Není to moje chyba,“ bránil se, „maléry si hledají mě, já o ně nestojím! Nestojím o nic z toho, co se mi děje! O žádnou protekci, popularitu, Voldemorta…“

   „Neříkejte jméno Pána zla nahlas!“ sjel ho vztekle.

   „Pardon,“ zahučel Harry neochotně a chvíli mlčeli.

   Snape mu poté věnoval pochybovačný pohled. „Nevšiml jsem si, že byste nestál o  protekci včera večer.“

   „Víte,“ řekl Harry a chtěl to blíže rozvést, jenže si uvědomil, s kým mluví, a tak zase sklapl.

   „Ale, došla vám řeč?“ posmíval se Snape.

   „Kam to vlastně jdeme?“ zeptal se místo odpovědi Harry. „Do lesa?“

   „Ano,“ pohodil Snape hlavou, „do lesa. Máte snad strach?“

   „Ne.“

   Dál šli v tichosti – ponořili se mezi stromy, klopýtali přes kořeny a spadané větve, až se před nimi konečně objevila malá stezka. Mezi stromy byla tma, pohltila je hned, jakmile vešli do lesa, ale s přibývajícím časem Harry odhadoval, že i mimo les padl soumrak. Pěšina je dovedla na mýtinu, tou dobou už zalitou měsíčním světlem, v jehož záři Harry viděl třpytit se desítky květů. Hádal by, že mají rudou barvu, ale viděl je jen jako zářící černotu.

   Vydechl překvapením. „Co je to, pane?“

   Snape se na něj podíval stylem, že nechápe, jak se Harry může řadit mezi lidský druh, když neví něco tak základního. „Tohle jsou přece krvavé orchideje, Pottere.“

   „Aha,“ řekl na to Harry a věnoval se zkoumání nejbližšího květu.

   „Víte, co to je, že ano?“ ujišťoval se a pozoroval ho.

   „Hm.“

   Snape si zhluboka povzdechl a zaklonil se, očima přejížděje hvězdnou oblohu. Pečlivě ovládaným hlasem řekl: „Ignorantství je nechutná vlastnost, kdo tím trpí, vysmívá se vědě, pokroku i samotnému lidství. Jste ignorant, Pottere?“

   „Ne,“ zavrčel Harry.

   „Pak byste se tak měl přestat chovat,“ doporučil mu suše. „Profesor,“ opět to znělo posměšně, „Medow mi prozradil, co jste mu dnes řekl. Bylo to hrubé a nevychované – urážet se dá daleko sofistikovaněji a přitom daleko palčivěji.“

   „A v tom jste expert?“ zachrčel Harry.

   „Pane profesore,“ dodal Snape a přenesl na něj pohled. „Máte problém s autoritami, Pottere – na jednu stranu je dobře, že se nebojíte kouzelníků, kteří vás dalece převyšují zkušenostmi i nadáním,“ odmlčel se – oba věděli, na koho tím naráží, „ale měl byste projevovat více respektu.“

   Harry na něj zlostně zíral.

   „Nemyslím tím jenom vůči mně,“ ušklíbl se Snape, „ale i vůči profesoru Medowovi. Nechtějte ho mít za nepřítele, Pottere, je to zbabělec a podrazák – čili nebezpečný protivník.“

   „Medow je břídil.“

   „To nepochybně je,“ souhlasil Snape, „ale je to váš nadřízený. Měl byste se tak k němu chovat, Pottere. Je to základ slušného chování.“

   „Nemůžu mít respekt před někým, kdo je…“ zavrtěl hlavou. „Prostě nemůžu.“

   „Trochu vám pomůžu, Pottere,“ řekl mu Snape. „Chovejte se k Medowovi zdvořile, jinak poletíte z mých hodin.“

   Harry se natolik ovládl, aby se nerozkřikl, proto pouze přidušeně zasípal: „Ale to by bylo proti dohodě!“

   „Myslíte, že nejsem schopný nalézt důvod vás vyrazit? S vaším přístupem by k tomu stačilo méně než pět minut.“

   „Fajn, už na Medowových hodinách ani nepípnu,“ zavrčel nakvašeně.

   „Výborně, Pottere, přece jen se s vámi dá i rozumně mluvit… A teď k věci – nasbíráte mi na zítřejší hodinu pár květů orchidejí – tak třicet bude stačit.“

   „To je všechno?“ podivil se Harry a nakročil k nejbližšímu.

   „Proč myslíte, že máte ty rukavice?“ otázal se mile Snape a pozoroval ho, jak o dost opatrněji přišel ke květině a obezřetně ji vzal za stonek. V okamžiku, kdy se jí dotkl, orchidej ožila a vystřelila proti němu několik drásavých úponků s velkými trny – kdyby neměl rukavice a dlouhé rukávy, poškrábaly by ho do krve. Ucukl hlavou, aby si ochránil obličej, prudce škubl a uskočil zpět – v ruce držel krvavý květ.

   „Zatraceně!“ zaklekl.

   „Tak pohyb, Pottere,“ vyzval ho Snape, došel ke stromům, pohodlně se zády opřel o mohutný kmen starého dubu a zkřížil ruce na hrudi. „Nemáte na to celou noc.“

   Harry strávil dvě hodiny úmorným bojem se zákeřnými krvavými orchidejemi – už chápal jejich název. Když skončil, byl podrápaný v obličeji a na pažích, rukávy hábitu měl rozervané na cáry… ale před Snapem bylo vyskládáno přesně třicet třpytivých květů.

   Snape si je prohlížel a pak vykouzlil mísu s jakousi tekutinou, do které je všechny přendal, zatímco Harry opodál sípal a utíral si pot a krev z obličeje.

   „Potřebujete na ošetřovnu?“ zeptal se pak Snape, znělo to vážně starostlivě, a Harryho tím vykolejil.

   „Éh, myslím, že to není nutné.“

   „Jak myslíte, tak vyrazíme.“

   Cesta zpět probíhala v tichosti, Harry byl překvapený, že o něj Snape měl doopravdy obavy – ale koneckonců, asi by z toho měl problém, kdyby se mu něco stalo. Snape byl jeho dozor a Brumbál byl pro něj měl určitě pár nepříjemných slov.

   „Máte opatřené věci na zítřejší vyučování, Pottere?“ zeptal se najednou u vchodu do hradu.

   Do Harryho uhodil blesk – zítra dopoledne měli lektvary a on si ještě nesehnal kotlík, přísady ani učebnici. Zavřel oči a povzdechl si.

   „To beru jako ne,“ protáhl Snape. „Viděl jsem vás dnes poletovat po hřišti – nestrávil byste ten čas lépe, když byste si opatřoval pomůcky?“

   „Asi ano,“ souhlasil neochotně.

   „Aspoň, že to uznáte,“ prohodil Snape, zamyšleně si poklepal na bradu a potom se ušklíbl: „Jak jsem řekl, zítra nebudete omluven.“

   Harry se na něj hnusně podíval, ale uhnul rychle očima. Byl moc unavený na to, aby se ještě teď hádal se Snapem, a uznával, že je to tak trochu jeho chyba – dočista na to zapomněl.

   „Tak mě napadá, že staré učenice jsou k sehnání v knihovně, v tom rohu před oddělením s omezeným přístupem,“ řekl zamyšleně profesor a na Harryho se nedíval. „A staré pomůcky, jako jsou kotlíky, lidé odkládají na roztodivná místa – stačí mít potřebu je odložit…“ teď už se na něj zahleděl – a díval se na něj do té doby, než Harry pochopil.

   „Co se přísad týká,“ zamyslel se Snape, „myslím, že zítra nebudu kontrolovat, komu ve skutečnosti patří – bude stačit, že studenti budou mít z čeho vařit.“

   Harry se už neudržel – opravdu se musel usmát. Připadalo mu to neskutečné – opravdu tu stojí a směje se, protože mu Snape právě udělal laskavost? Snape? Jemu?

   „Asi bych měl jít, mám ještě… malé zařizování. Dobrou, pane profesore,“ řekl tedy.

   „Dejte si pozor, je po večerce,“ varoval ho ještě. „Pan školník a jeho kočka se budou toulat kolem Pamětní síně.“

   Harry se zase usmál, kývl a rozběhl se. Tohle byl vskutku neočekávaný průběh školního trestu, ale pořád mu vrtalo hlavou, jak je to možné. Snape se k němu choval dobře – až na pár kousavých poznámek jako normální učitel, dokonce mu poradil, co dělat…

   Proč? To byla ta nejdůležitější otázka, na kterou Harry musí najít odpověď. Proč se Snape tak chová a co to má společného s Harryho matkou?