Pořád to nemůžu pochopit. Proč já? Co je na mně, ve
mně, tak unikátního, že k sobě přitahuju pozornost zrovna těch
nejnebezpečnějších predátorů na světě? Hloupá, hloupá Bella to znovu dokázala!
Potlesk, mám tu opět upíra na krku, který prostě neodolal mojí vůni.
Může jedna krev, jediná vůně, zpívat svou píseň pro
víc než jednoho upíra? Volat ho k sobě? Pro něj jsem byla jeho siréna, jeho osobní značka heroinu. Pro všechny
ostatní jsem byla vynikající dezert, který by se skvěle hodil po chutném jídle.
Voňavá a lahodná, ale nic skutečně extra. Ne tak jako moje krev probouzela bestii
v něm.
Pohlédla jsem znovu do karmínových očí upíra na
druhém konci chodby a odpověď na tu otázku se zdála být vlastně naprosto
nepodstatná. Když zavolá siréna, upír reaguje jediným způsobem – podle
instinktu, který v tu chvíli přemůže všechno další: veškerou logiku,
uvažování, myšlení. Je takřka nemožné ovládnout žízeň tváří v tvář své
siréně… to jenom on byl výjimka,
protože nechtěl být monstrem, protože si vybral jinou cestu a potlačil všechny
svoje přirozené pudy.
Zapolykala jsem, moje srdce freneticky bušilo a jeho
údery mě samotnou ohlušovaly. Cítila jsem svůj hlasitý tep rezonovat, jako
kdyby chtělo vyskočit z hrudi.
Můj společník se široce usmál a spojil před sebou
ruce, přivíraje oči. Hluboce nasál vzduch a můj pach, jako kdyby to byla čirá extáze,
a pak naklonil hlavu stranou a stále s přivřenými víčky mě opět pozoroval.
Zase jednou jsem hleděla tváří v tvář smrti – a
ona na mě zase jednou mrkla. Nebýt jeho,
nikdy bych se do ničeho podobného nedostala. Nebo bych si aspoň neuvědomovala
přesně, co a proč přede mnou stojí.
Před nedávnem byla doba, kdy bych s radostí umřela,
kdy by mi nezáleželo na tom, co se stane. Když odešel, nechal mě tak prázdnou,
tak zlomenou… ale ne teď, teď už ne.
Měla jsem Charlieho a svou ztřeštěnou matku, a ti by
byli zničení, kdyby se mi něco stalo. Nechci ani myslet na to, jak moc jsem je
děsila ty uplynulé týdny po jeho
odchodu. Když jsem se konečně dala dohromady a přestala se s křikem budit
ze spaní, bylo by tak nefér umřít. Ne potom, kolik energie a úsilí to stálo.
Nemůžu proto umřít, správně? I když, s upírem
ne-vegetariánem, který si mě úmyslně vystopoval, asi nemám moc šancí na
přežití. Utíkat? Těžko. Bránit se? Ha-ha.
Zamrkala jsem, protože upír stál najednou hned přede
mnou, tak těsně přede mnou, že jsem i já mohla cítit jeho vůni. Proč všichni
musí tak příjemně vonět, uvažovala jsem matně a vzhlédla k jeho tváři.
Bylo to jako nenadálé zjevení jednoho z antických bohů.
A v tu chvíli jsem zalapala po dechu a kolena
pode mnou podklesla. Z takové blízkosti jsem měla nezastřený výhled na
jeho obličej a moje slabé lidské oči konečně zachytily všechny detaily a
drobnosti, které zdálky nebylo možné pro člověka vidět.
Pro mě, obyčejného smrtelného člověka, to bylo jako
skutečně stát před jedním ze starých bohů. Těch, co se vyžívali v lidských
obětech. Moje mysl se soustředila na jedinou utkvělou myšlenku, která přebila
všechny ostatní.
Já ho znám!
Žádné komentáře:
Okomentovat