13 O nafoukaných a nafouknutých

Doktor Lecter přijal synovu omluvu bez výhrad, ačkoliv na něm bylo znát, že se na Harryho velmi hněvá. Nekonalo se obvyklé objetí, které do této chvíle vždy doprovázelo setkání a loučení mezi otcem a synem, což Harryho nepřekvapilo, ale přesto zamrzelo.

Chlapec snadno vyčetl ze způsobu, jakým si jej otec prohlížel a hodnotil, že mu nebude jen tak snadno prominuto. Harry přemýšlel, jestli táta ví, že Lockhartova smrt nebyla nehoda, a dospěl k názoru, že to musí vědět, a jestli není třeba také nazlobený, že tím Harry ohrozil tolik věcí.

Po několika měsících, kdy od Harryho dostával jen suché výčty školních úspěchů namísto takových informací, měl doktor pravděpodobně právo být poněkud podrážděný. To musel Harry uznat, a zastyděl se za sebe. Choval se přesně jako nějaký rozmazlený nafoukanec.

„Pojďme domů,“ pronesl briskně otec a popadl Harryho vozík na kufry. Hedvika na něj přátelsky zahoukala, a doktor se na ni usmál: „Taky tě zdravím.“

Ti dva si pospíšili napřed a Harry zůstal stát na chvíli na místě, očima pročesávaje své okolí. Hermiona si pospíšila za svými rodiči a Ron byl v houfu Weasleyových skoro nerozpoznatelný.

S povzdechem zamířil za svým otcem a slíbil si, že tohle léto mu musí vynahradit své chování. Nebyl žádný nafoukaný rozmazlený spratek, neměl právo se chovat tak, jak se choval. Dospíval v mladého muže, správně?

Zvládne se tak chovat. Rád by získal svolení na vycházky do Prasinek příští školní rok – a ještě raději by jeden krátký výlet do Států.

Harry zamžikal a pevně si skousl spodní ret ve věrné imitaci své matky. Mimořádně stál o let do Států, aspoň na pár dní.

Jako by doktor věděl, že po něm Harry něco zoufale potřebuje, následující dva dny byly zaplněné horečnou aktivitou a úklidem domu. Většinu práce jako bylo vymetání prachu a přenášení věcí z a do pokojů pro hosty, odváděl právě Harry.

Drhl, myl, nosil, utíral, všechno bez jediného slůvka protestu. Potom nosil ještě o trochu víc, leštil, upravoval a přesouval, a nakonec byl hotov. Všechny tři pokoje pro hosty se skvěly čistotou a novým designem.

„Dobře, už jsi hotový,“ ohodnotil jeho práci doktor toho dne večer.

Procházející paní Weberová Harrymu poslala soucitný pohled – měla zakázáno mu jakkoliv pomoci, a netroufala si jít proti nařízení doktora Lewise. Její sympatie se projevily pouze ve sklenicích vychlazené domácí limonády, které Harrymu oddaně nosila.

Harry se na ni usmál, než zmizela v kuchyni, a s rukama za zády čekal, jak bude otec pokračovat. Nechtěl dávat najevo svou úzkost, ale cítil se špatně a nedokázal si představit, jak se vůbec mohl nechat ovládnout svým vztekem a přestat s tátou komunikovat.

„Měl jsem obavy, Harrisone,“ řekl doktor pak a s povzdechem natáhl ke svému synovi ruku.

„Já vím, je mi to líto,“ odpověděl Harry vděčně a zabořil hlavu do otcova ramene, ze srdce mu spadl asi tak tunový balvan. „Je mi to moc líto.“

Doktor svého syna poplácal po zádech a zamrkal: „Můj ty světe, jak jsi vyrostl, Harry!“

„Kousek,“ souhlasil, dosahoval otci už k ramenům, a odstoupil se širokým šklebem. „Všechno odpuštěno, tati?“

Doktor mu věnoval přemýšlivý, vážný výraz, a potom pomalu přikývl.

Harry se vděčně usmál a sklonil s úlevou hlavu. Nicméně jeho úsměv poněkud zatuhl a nezvedl oči od země, když táta následně pokračoval:

„Musím ti poděkovat za vzornou přípravu pokoje pro slečnu Shrillovou, Harry. Jsem rád, že ses přenesl přes svoje původní předsevzetí nepřivítat ji v našem domově.“

„Který pokoj je pro ni?“ zajímal se odměřeně a cítil, jak v něm začíná doutnat nová vlna hněvu. Místo aby se pokoušel ji potlačit, přijal ji a zamaskoval. Zvedl oči.

Jeho obličej se stačil seskládat do uzavřené, zdvořilé masky, kterou doktor poznal a oplatil stejně. Vřelý moment, kterým mezi sebou právě urovnali vztahy, jako by byl zapomenut. Stáli tu nyní dva chladnokrevní vrazi.

„S těmi vzorkovanými tapetami,“ odvětil doktor poklidně a jen s minimem varování dodal: „Stráví s námi léto. Mohu se doufám spolehnout, že se budeš chovat slušně?“

Harry zvolna přikývl a založil si ruce za zády: „Budu, pokud bude ona.“

Beth Shrillová, kapitánka Holyheadských harpyjí a nejlépe placená famfrpálová hráčka Británie, dorazila ze své šňůry zápasů o dva dny později. Famfrpálová sezona skončila, a jak sama vesele ujistila všechny obyvatele domu, neměla začít zase pěkně do září.

Harry byl znechucen po deseti minutách od jejího příchodu.

Byla živá, veselá a temperamentní, neustále se širokým úsměvem ve tváři a nějakým vtipem po ruce. Neustále žvanící. O svém seznámení s doktorem (na dobročinném zápase pro podporu jeho nadace), o svém trenérovi, o své rozvětvené rodině, o spoluhráčích, o svých sousedech, o neúrodě brambor a kukuřice, o příchutích Bertíkových lentilek…

Harry uznával, že měla sličnou tvář, jiskru v modrých očích a pěkně vyčesané blond vlasy, nebyla ani hloupá nebo neotesaná. Patřila k těm typům lidí, které bylo snadné si oblíbit. Ale právě proto pro Harryho samotného představovala člověka, kterého za těchto okolností nemohl vystát.

A ten pocit se nedal skrývat, nedal se potlačit. Ani Ronova cesta do Egypta nebo uprchlý azkabanský vězeň nedokázali odvést Harryho pozornost od toho, jak moc nenávidí Beth Shrillovou.

„Juniore?“ ozvalo se za ním a Harry zaskřípal zuby, než se obrátil k proskleným dveřím vedoucím z malé terasy zpět do domu. Jeho chvíle ticha před večeří byly opět narušeny jejím zvonivým hlasem, zvyklým udílet rozkazy přes celé hřiště.

„Ahoj, Beth,“ kývl hlavou. „Vážně nemám zájem podívat se na tvůj příští trénink, ale děku-“

„Nechci s tebou mluvit o famfrpálu,“ zarazila ho Beth a zavřela za sebou dveře. Opřela se o zábradlí hned vedle něj a oba přemýšlivě sledovali malou zahradu za jejich domem. Pečlivě udržovaný trávník, několik stromků, malé posezení, bylinkový záhonek paní Weberové.

„Táta už je doma?“

„Měl by tu být každou chvíli,“ oznámila a pak se na něj zadívala jasnýma očima. Její bezelstný pohled Harryho rozčiloval. Nemohl být ani minutu sám sebou, ne s někým tak, tak… hodným v domě.

U Merlina, on a otec byli vrazi! Byla jedna věc to tajit před dobrotivou paní Weberovou a dočista jiná to tajit před ženskou, která vždy tak nepozorovaně vyklouzla ze svého pokoje do otcovy ložnice.

„Co jsem ti udělala, juniore?“ zeptala se přímo. Jak ji za její upřímnost nenáviděl.

„Mohla bys mi tak přestat říkat? Mám svoje jméno, víš?“ požádal ji místo toho. Nebylo by dobré nechat se ovládnout svým vztekem. Po pravdě, Beth nebyla jeho původcem, ačkoliv si nebyl přesně jistý, co jím bylo.

„Vadí ti to?“ podivila se. „Dobře, dobře. Co jsem ti udělala, Harry?“

Harry neodpověděl ihned, místo toho prstem mapoval letokruhy v dřevěném zábradlí. Potom se zhluboka nadechl a oznámil: „Neudělala jsi mi nic, mrzí mě, že jsem v tobě vyvolal takový dojem.“

„To je blbost, zlato,“ oznámila mu suše. „Můžeš se schovávat za tou svojí zdvořilostí, jakkoliv chceš, ale ten svůj zakyslý úsměv nedokážeš ovládnout. Proč mi to jednoduše neřekneš, ať to zkusíme nějak vyřešit?“

„Nic proti tobě nemám!“ odsekl Harry, tentokrát už méně zdvořile. „Doopravdy. Jsi… jsi normální, v pohodě, to je všechno. Žádný problém.“

Byla až moc v pohodě, nezapadala do jejich rodiny, nemohla do ní zapadnout!

Otočil se, ale Beth ho zachytila za loket a zatahala. Jen taktak potlačil instinkt přehodit ji přes rameno a přimáčknout k dlažbě terasy.

„Pusť mě!“ zasyčel. „Nechci pokračovat v téhle konverzaci.“

„Ale budeš muset,“ řekla ohnivě. „Podívej, já vím, že se ti nelíbím, ale chci jen vědět proč! Harry, zlato, bydlím tu v tomhle domě už dva týdny a nevypadá to, že se jen tak budu stěhovat. Měli bychom spolu zkusit vycházet!“

„Nech mě na pokoji, nejsi moje máma!“ Harry zavrčel a vytrhl se z jejího sevření. V okamžiku, kdy to vyslovil, oba dva ustrnuli a zírali na sebe s identickými výrazy šoku.

Harry si připlácl ruku k čelu a zaúpěl. Jak to, že mu to nedošlo hned ze začátku? Choval se jako typické dítě, které se odmítlo smířit s rozvodem rodičů! Jenže problém byl v tom, že jeho rodiče nebyli nikdy svoji v první řadě.

„Och, Harry, zlato, to mi nemusíš říkat,“ Beth zavrtěla hlavou. „Svou mámu máš a ani se mi nesnilo o tom, že bych do toho nějak zasahovala.“

To bylo ono, ta poslední kapka. Zdroj jeho neklidu, zdroj jeho hněvu, té vzteklé bolesti, která hledala marně viníka nejprve v otci a potom v chudince Beth.

Harry svou mámu neměl, správně? Ani tehdy, ani teď – a ani nikdy v budoucnu. Nezáleželo na tom, že si otec našel novou partnerku, nebo že to samé udělala ex-agentka Starlingová. Nezáleželo na tom, že si s ní pravidelně psal. Záleželo jedině na tom, že jeho máma nevěděla. Mohla ho znát, mohlo jí na něm záležet, ale nebyla to mateřská náklonnost.

Jeho rodina nikdy neexistovala.

Do Harryho očí se dostaly slzy, něco se zlomilo. Nevybavoval si, kdy naposledy brečel kvůli emočnímu vypětí. Nemohl to už vystát, nedokázal to snést. Musel pryč. Kamkoliv, jakkoliv, hned.

Ven, ven, pryč!

Otočil se na patě a začal utíkat.

„Harry! Harry, stůj, kam běžíš?!“ Beth utíkala rovnou za ním a během několika kroků ho dostihla mezi dveřmi do domu. Pevně ho chytila za rameno a soucitně si povzdechla: „Nechtěla jsem tě rozrušit…“

„Pusť!“ zakřičel Harry a na okamžik se oba dva zarazili. Jejich pohledy se upřely na ruku, kterou Beth držela Harryho rameno. Na ruku, která se začala nafukovat.

„No do pekla!“ zanadávala jen, než se začala enormní rychlostí enormně nafukovat a vzlétla do vzduchu. Poprvé ve svém životě bez koštěte.

„No do pekla!“ zopakoval po ní Harry a nepřítomně ji sledoval vznést se nad zábradlím a pokračovat dál nad zahradu a výš, nad střechy dalších domů v ulici. „No do pekla! Do pekla, do pekla!“

Ven, ven, pryč!

Harry rychle zmizel v domě a v šoku, pouze se zapnutým autopilotem, vyběhl schody do svého pokoje, kde vyprostil z falešného panelu za dveřmi svůj nouzový batoh a automaticky sebral svou hůlku a nůž z nočního stolku. Během minuty proběhl vchodovými dveřmi ven s křikem paní Weberové za zády.

„Pane Harry! Kam jdete! Pane Harry, otec se bude hněvat!“

Harry se neohlédl a sprintoval podél ulice. Na druhé straně, než běžel, se ze zatáčky vynořily světlomety otcova jaguáru. Harry zapolykal, naprosto vyděšený, a zmizel za rohem dřív, než měl jeho otec šanci ho zahlédnout.

Ven, ven, pryč!
---
A/N: Tak, muheheh... Blížíme se do části povídky, pro kterou mám naplánováno trochu toho starého dobrého peckovského šokování. Přece jen, jsme už v knize třetí;) Mějte trpělivost, hezky se bavte a podělte se se mnou o svoje komentáře :) S přáním krásného dne, Vaše Pecka