8. My jsme upíři

„Jsi v pořádku?“ zeptal se mě Alec ustaraně ten večer.

Felix uspořádal malý večírek se spoustou balíčků krve a hlasitou muzikou a kupodivu se valná většina stráže zúčastnila. Jejich veselý hovor se nesl až ke mně, ale od svého uvedení mezi stráž jsem nevyšla z pokoje.

Neměla jsem chuť mluvit a vidět nikoho z mé nové rodiny a nechtěla jsem se účastnit bujarého veselí v klubovně, takže jsem co nejzdvořileji odmítla pozvání. Nejprve od Felixe, potom Demetriho a nakonec i od Heidi.

Obrátila jsem ke dveřím a slabě se na svého ‚mladého‘ sladkého přítele usmála. Zase mi připomínal nevinného rozpačitého kluka, jak tam stál ve svém slavnostním skoro černém plášti a s přívěškem Volturiových hrdě položeném na bělostné košili.

„Jistě, děkuji.“

Ne, nejsem.

„Víš, nikdy ti nešlo dobře lhát,“ oznámil mi a svým typicky alecovským způsobem sebou během mžiknutí oka hodil na pohovku vedle mě. „Syp.“

„Co mám sypat?“ zajímala jsem ploše a začala si hrát se svým vlastním přívěškem.

Byla jsem jen ráda, že mě Alec nenačapal s hlavou zabořenou do Arova pláště, protože to by bylo velmi zahanbující. Bohužel tímto trapným způsobem jsem strávila celé odpoledne, a kdybych mohla brečet, patrně bych prolila hektolitry slz.

Byla jsem hrozná masochistka.

„Všechno, Bello,“ povzdechl si a naklonil se dopředu, lokty na kolenou. Najednou mi nepřipadal zase tak mladý. Můj mladší starší bráška.

„Je docela jasně vidět, že tě něco trápí – a přidej k tomu mimořádně nesnesitelnou náladu mistra Ara, se kterou se před několika minutami vynořil z knihovny a zavřel se ve svých pokojích, a máme tu zase jednu parádní hádku. Co se stalo?“

Nemohla jsem si pomoct. V ten moment mi unikl z hrdla hysterický smích a zafrkala jsem. Jistěže – všichni v paláci museli přemýšlet stejně jako Alec právě teď. Upřímně řečeno, po všech Arových projevech majetnictví a jeho nezvyklé jemnosti vůči mně… a po dnešní ukázce v trůnní síni, kdy mě tak dlouho objímal…

Ne, nemysli na to!

Sevřela jsem pevně víčka a zapřela se hlavou o opěrku. Moje tvář musela být zkřivená do bolestivého nebo útrpného výrazu.

„Bello? Bells, promiň!“ zašeptal Alec a najednou jsem cítila, jak mě opatrně zachytil za ruku. „Prosím, hlavně… nebuď smutná, ok? Nemusíme o tom mluvit, chceš? Můžeme… nevím. Jít do města?“

Cítila jsem, jak mě rozpačitě objal a zhluboka jsem si povzdechla, když jsem se nechala utěšovat. Jsem strašná osoba, napadlo mě. Strašná. Všechno jsem si to přece zavinila sama, tak proč to tolik… pálí a dusí a mrazí a bolí?

Věděla jsem podvědomě od začátku, že Arovi nesmím propadnout. Věděla jsem to dřív, než mě vůbec vědomě napadlo, že by mezi námi dvěma mohlo být něco víc než přátelství. A kde jsem byla? Jistěže mě moje srdce zradilo a odmítlo poslouchat dobře míněné rozkazy.

„Tak nějak… jsem se s ním rozešla,“ zamumlala jsem slabě a vnímala, jak Alec celý ztuhl a zadržel dech.

Pomalu se odtáhl a nevěřícně se na mě zadíval.

„Prosím?“ pronesl zaraženě, oči rozšířené.

„Je to naprosto šílené, vzhledem k tomu, že… vlastně k ničemu nikdy nedošlo, ale… nevím, jak jinak to nazvat,“ povzdechla jsem si znovu a odtáhla se úplně.

Prakticky vzato, chodili jsme spolu asi půl roku a teď byl konec. Nevěděla jsem jistě, jestli už tehdy jsem cítila něco jiného a jednoduše nepoznala signály. Je možné cítit takto silnou emoci za tak krátký čas? Jen pár obyčejných měsíců… Ovládla jsem nutkání sáhnout po Arově – svém – plášti pro podporu.

„Už tak nemůžu dál, Alecu,“ pokračovala jsem. „Neskutečně mě to… vyčerpávalo.“

Hlas se mi zachvěl a zlomil. Nemohla jsem Alecovi přiznat skutečný důvod. Aro si to dříve nebo později přečte – nemůžu mu dovolit, aby věděl pravdu. Bylo by to pak těžší a ještě nemožnější ukončit, než to právě teď je.

Kdyby jen tušil, že má šanci, nedovolil by mi stáhnout se. Byla jsem si totiž jistá, jak jsem Ara znala a podle jeho úsečného odchodu, že jsem ho nejenže ranila, ale také urazila. Doufala jsem v to; takhle jej jeho dětinské rozhořčení po nějakou dobu udrží dál ode mě, takže budu mít šanci se lépe vyrovnat se svým rozhodnutím. V tom horším případě jsem jej příliš ranila, aby byl schopný na mě nějakou chvíli pohlédnout.

„Tohle rozhodně není… život… který bych chtěla,“ zavrtěla jsem hlavou. Připadalo mi, že všechny moje sny a plány z doby, kdy jsem byla člověk, patřily dávné minulosti. Jako by to nebylo jen půl roku, ale půl století. Jako upír jsem snít nemohla.

„Nejsi tu s námi spokojená?“ zašeptal Alec, a když jsem se na něj zahleděla, tvářil se nezvykle vážně. „Chceš odejít?“

„Miluju Volterru,“ odvětila jsem jemně. Nikdy bych nikam neodešla. Ne když Aro je tady. Bože, to probuzení bylo nečekané a dopad na zem tak tvrdý. Jak jsem mohla někdy ignorovat, nevědět, neuvědomovat si…?

Můj přítel, můj bratr, se na mě usmál a přitakal. „Musím říct, že bychom byli docela smutní, kdybys odešla. A nemyslím jen sebe nebo mistra…“

„Já vím,“ souhlasila jsem. Měla jsem tu dobré přátele, které za pár dalších měsíců nebo snad let budu s hrdostí a radostí nazývat rodinou.

Alec se zdržel pár dalších minut a potom se šel podívat po své sestře. Podle všeho ji opět trošku rozčaroval můj černý mistrovský plášť – protože byl stejného nedotknutelného odstínu jako pláště královské rodiny.

Začala jsem bezcílně bloumat po pokoji a nakonec si sundala přívěšek a vyrazila ven. Nevěděla jsem přesně, kam půjdu a co budu dělat, ale potřebovala jsem udělat něco – cokoliv. Nemohla jsem zůstat zavřená ve svém pokoji a jen neustále myslet na dnešek.

Nevím proč, ale nakonec jsem skončila na střešní terase s výhledem na jižní stranu města. Byla krásná noc, na Toskánsko nezvykle studená, ale nebe bylo jasné a srpek měsíce nádherně osvětloval krajinu dole. Naplnil mě konečně mír a zdání poklidu. Svěží vítr na chvíli odvál veškeré starosti a bolesti.

Stačil mi ovšem jediný hluboký nádech, abych věděla, že se v přítmí podél stěny skrývá ještě někdo – miláček Jane.

„Hezký večer,“ pozdravila jsem klidně. Alec asi neměl mnoho úspěchů v hovoru se svou sestrou. Nechtělo se mi opustit tenhle malý kousek nebe na zemi, tak jsem se přesunula na druhou stranu terasy co nejdál od ní a začala oči pročesávat oblohu.

„Kdepak máš svůj nový plášť?“ zeptala se mě Jane kousavě.

Jistěže ani jednou – jen jednou jedinkrát – nemohla zůstat zticha.

„Nemám náladu ani chuť se hádat, Jane,“ odvětila jsem. Mým vlastním uších zněl můj hlas neskutečně, ale neskutečně unaveně. „Prosím tě, můžeš být alespoň dnes potichu?“

„Trable v ráji? Nepodařilo se ti mistra Ara donutit, aby ti přistavil taky další trůn?“ zavrčela jako malé vzteklé kotě a přesunula se vedle mě. „Očividně nejsi zase až tak dobrá v posteli, jak si myslíš, že? Ty jedna ubohá…“

Moje dlaň reagovala sama od sebe. Najednou se ozvalo slabé plesknutí a šokovaný nádech. Nebyla to ani pořádná facka, spíše slabý pohlavek, který dáváte zlobivému dítěti.

Zadívala jsem se na ni a potlačila nutkání jí poděkovat. Úspěšně jsem se na krátkou chvíli zbavila myšlenek na Ara. Byla jsem rozzuřená. Jak si jen dovoluje naznačit…! Nejsem takový druh ženy!

„Ještě jedno slovo o věcech, o kterých nemáš ani to nejmenší ponětí, a zapomenu, že jsi Alecova sestra,“ promluvila jsem vážně. „Jak už jsem ti několikrát řekla, tvůj nedostatek vychování mě nijak neohromuje, právě naopak. Dej mi jedinou záminku…“

„Nemůžeš si dovolit mě jen tak udeřit, ty jedna děv-“ začala.

Moje dlaň kolidovala s její tváří podruhé, teď s trochu větší razancí, až to plesklo.

„Nezkoušej mou trpělivost, Jane,“ odtušila jsem a ke svému překvapení jsem sledovala, jak se v jejích očích najednou objevily slzy a její tvář se zkřivila do plačtivého výrazu. To byl zcela jistě neočekávaný obrat.

„Nikdo mě neudeřil, nikdy,“ vyhrkla. „Ani matka.“

Odvrátila jsem se od ní a cítila jsem mírné výčitky. Alec mi říkal o jejich minulosti. Jejich rodiče je nikdy nemilovali a báli se jich a Jane to těžce nesla jako dítě. Neměli nic, byli sami a nemilovaní – a pak je Aro našel a najednou měli všechno, na co si vzpomněli.

Věděla jsem, že není jen rozmazlený malý spratek, ale že její chování vychází z něčeho hlubšího, než by kdokoliv jen tušil. Bylo to snadno rozpoznatelné ze způsobu, jakým se k ní Alec stále choval – tak ochranitelsky, i když Jane ochranu zaručeně nepotřebovala, alespoň ne fyzicky.

Ovšem emočně… to bylo něco jiného. Najednou bylo velmi snadné vidět v ní vyděšené děvče, které její vlastní rodiče nechali přivázat na hranici. Necítila jsem k ní lítost, Jane by lítost nikdy nepřijala. Ale určitým způsobem jsem ji chápala.

„Moje máma byla všechno, jen ne pořádná máma,“ promluvila jsem mírně. „Většinu času jsem já vychovávala ji. Řekla bys, že mně je čtyřicet a jí deset podle toho, jak se chovala. Někdo prostě není ten správný rodičovský typ.“

„Ale měla tě ráda, že?“ Jane se zamračila a začala si třít oči, naprosto zahanbená. Další slova opustila její rty téměř proti její vůli, jako by je nedokázala zastavit: „Mě nikdo rád nemá!“

„To je ten největší nesmysl, jaký jsi kdy vypustila z pusy – a že jsi jich už pěkných pár stihla,“ odvětila jsem pobaveně, ale s jemností.

Kdybych jednala s kýmkoliv jiným, nabídla bych mu nějakou formu podpory – ruku na rameni, možná dokonce objetí. Jane by se ale určitě zkusila vytrhnout, tak jsem se místo toho opřela jsem o zábradlí a shlédla dolů.

„Je to pravda,“ řekla tvrdohlavě a opřela se hned vedle mě – o kousíček blíž, než bych od ní kdykoliv jindy čekala. „Jenom se mě bojí, nic jiného!“

„Ani se jim nedivím, Jane. Máš poněkud výbušnější povahu a v kombinaci s tvým darem…“ pokrčila jsem rameny a střelila po ní zkoumavým pohledem. Přišlo mi trošku zvláštní, že po měsících prskání se mi najednou otevírá.

Ovšem na druhou stranu – komu jinému by měla? Stráž se jí skutečně stranila a já jsem byla jediný upír kromě Aleca, kdo nebyl na větvi z jejího daru a kdo ji prohlédl a viděl. Ne to věčně vzteklé sadistické dítě, viděla jsem jenom ji, jenom Jane. Možná to sama věděla, a byl to jeden z důvodů její útočnosti? Nějaký obranný mechanismus?

„Tvůj bratr a mistr Aro tě mají rádi, jen abys věděla.“

„Alec tomu nemůže pomoct, uvázl se mnou, se svou hryzavou sestrou,“ znovu to chvilku vypadalo, že má oči plné slz, když použila přezdívku, kterou jí stráž říkala. „A mistr! Copak si to dobře neuvědomuji? Hodím se mu, to je všechno.“

„Alec tě má moc rád a jsi vážně hloupá, když si myslíš opak. Je to tvůj bratr, tvoje rodina. A Aro… měla bys ho slyšet, jak pyšně o tobě mluví – jako o milované neteřince, Jane. Nemám pochyb o tom, že tě mají oba dva skutečně rádi.“

Věnovala mi jedovatý pohled a zamračila se víc.

„Tebe víc. Na mě už skoro zapomněli. Je to jen Bella tohle, Isabella tamto. Proč nemůžeš jednoduše odejít a nikdy se nevrátit?“

Povzdechla jsem si a zavrtěla hlavou. Jakkoliv jsem byla ráda, že vedeme tuhle konverzaci, která mi snad pomůže vycházet s ní někdy v budoucnu lépe, nejednalo se o nic snadného. Byl to podivuhodně otevřený rozhovor a musela jsem našlapovat zlehka, majíc stále na paměti, že Jane trpěla ve svém životě jako každý jiný. Jen byla o dost lepší v tom to maskovat.

„Nemám kam jinam jít,“ odvětila jsem měkce. „Jsem si jistá, že znáš ten pocit. Tady ve Volteře je moje rodina a mám vás ráda.“

„To pochybuju,“ zafrkala – zachytila moji skrytou zprávu, že tím myslím i ji. Byla pěkný spratek, to ano, ale byla to Alecova sestra. Jistěže jsem ji nemohla jednoduše nesnášet. Ubližovala bych tím Alecovi a nechtěla jsem ublížit už nikomu dalšímu v těchto zdech.

„To určitě můžeš, ale stejně je to pravda.“

Několik minut jsme jen mlčely a pak se na mě Jane přemýšlivě zadívala. Chvíli to vypadalo, že chce něco vážného říct, ale potom mírně trhla rameny a zase se odvrátila. Jednalo se kratičký okamžik, který ale znamenal hodně.

„Zítra s Felixem vyrážíme do Alp, nějaký nomád se zcvoknul. Chceš jít taky?“ nabídla mi neutrálně.

   ***

Nakonec jsem se naučila mít ráda svoji práci. Moje první mise šla dobře – nečekalo se ode mě nic jiného pozorování všech postupů, s kterými mě Demetri seznámil. Měla jsem stát v pozadí a pouze přihlížet, jakým způsobem Volturiovi pracují. Přesto jsem byla nervózní jako ďas – a byla jsem za to ráda. Skvěle mě to rozptylovalo.

Do hor na severu Itálie jsme dorazili po několikahodinové zběsilé jízdě autem. Ačkoliv by bylo rychlejší běžet, měli jsme v kufru náhradní oblečení, kdyby došlo k, ehm, nehodě a bylo třeba se převléknout. Felix nesnášel, když musel čichat zakrvácené nebo začouzené oblečení, natož v tom sám chodit. Byl na tohle taková citlivka…

Nechali jsme auto na jednom zastrčeném odpočívadle s romantickou dřevenou boudou a vyrazili po svých hlouběji do místních lesů.

„Chceš stopovat, Bells?“ zajímal se Felix po pár minutách běhu.

Moje první myšlenka byla, že ani omylem, ale potlačila jsem ji. Jistěže to zvládnu – nemám o nic horší čich a zrak než kdokoliv z nás, a Demetri se mnou prošel trpělivě a několikrát všechny detaily, kterých si mám všímat.

„Jasně,“ souhlasila jsem a zakřenila se na něj.

„Obvykle je stopař ten vepředu,“ podotkla Jane s protočenýma očima, ovšem bez přílišné jedovatosti, a věnovala mi pohled typu ‚tak sebou hejbni‘.

Přesunula jsem se o pár kroků dopředu a zhluboka nasála nosem. Ten nomád se už několik dní pohyboval v téhle části hor a napadal turisty, zanechávaje za sebou otřesný nepořádek. Nebylo zase tak těžké zachytit všude kolem jeho slabý pach. Teď to jen chtělo oddělit staré stopy od těch novějších.

Pomalu jsem se rozběhla vpřed. Nebyla to zrovna vyloženě čerstvá vůně, ale rozhodně nás mohla dovést blíž.

Felix zavětřil také a pak mi ukázal zvednuté palce. Oba se drželi kousek za mnou a bedlivě mě kontrolovali.

Běželi jsme asi deset minut a několikrát změnili směr podle toho, kam vedl upírův pach a jak silně. Často se stopy křížily, a potom jsem konečně narazila na jednoznačně nejnovější. Vítr k nám přinášel i vůni čerstvě prolité krve.

V ten moment to převzal znovu Felix.

„Drž se opodál, Bells,“ zašeptal. „Je blízko. D by mě přizabil, kdybych tě hned na první misi nechal potlouct.“

Poslechla jsem se slabým úsměvem. Demetri by byl především zklamaný tím, že jsem si nedala já sama pozor. Uměla jsem některé jeho proslovy o bezpečnosti zpaměti -  byl v tomhle ohledu hotová matka kvočna.

Po krátké chvilce jsme našeho nomáda našli, jak hoduje na mladé dvojici – alespoň myslím, že se jednalo o mladou dvojici. Kusy jejich těl se válely a visely všude kolem a ten upír, taková drobná osoba celá zamazaná od krve a dalších věcí, byl spokojeně uvelebený uprostřed toho největšího bordelu. Hnus.

Zvedl na okamžik hlavu, zavrčel a začal utíkat.

„Jménem Volturiových, stůj!“ zaburácel Felix a vyrazil za ním. Jane se v tu chvilku zběsile zašklebila a předběhla ho, jako by se nechtěla dělit.

V  moment, kdy na nomáda padl její zrak, začal křičet a zhroutil se k zemi. Všichni jsme zmírnili a pomalým tempem došli k jeho chvějící se postavě.

„Zdivočel,“ zkonstatoval Felix a na vteřinu vypadal, jako by mu to pomyšlení neudělalo dobře. Pokynul mi, ať přijdu o kousek blíž, zatímco jsme nechali Jane se bavit. Ani Felix a ani já jsme neměli chuť ji napomínat – vedlo by to akorát k hádce, to mi bylo jasné.

„Co přesně to znamená?“ zeptala jsem se. Na upírství bylo dobré, že jste nemohli zvracet. Díky bohu za tyhle drobnosti.

„Prostě zešílel a kontrolu převzala šelma,“ vysvětlil mi. „Občas se to stane – a může se to stát komukoliv. Je to jako s novorozeným, ale zatímco mladej si postupně odvyká chovat se jako zvíře a učí se ovládat, tenhle takovej to má obráceně.  Když do toho pak naplno spadne, máme už jen jednu možnost, kotě.“

„Jak to postupuje?“ zašeptala jsem a pozorovala zmítající se a křičící stvoření na zemi. Všechno lidské jej už dočista opustilo a nebyl to ani upír. Bylo to dravé a nebezpečné zvíře.

„Startuje je to pomalu. Ztrácíš přehled o tom, co je a co není přípustný, přestáváš uvažovat v logických souvislostech, a nakonec ti prostě hrábne a skončíš jako prašivá potvora se vzteklinou. Smutná realita, Bells, když se nedokážeš ovládat. Došel k hranici propasti a spadl, jak by asi řekl D,“ zavrtěl hlavou a na vteřinku vypadal, že nomáda snad lituje.

Byl tohle obraz monstra, které se skrývá v každém z nás? Takhle vypadal upír, který nechal svého démona, aby jej pohltil? Nemohla jsem tomu plně rozumět, ne jako ostatní, protože jsem nikdy nezažila novorozenecké období bez kontroly. Ale stačilo se podívat na Jane a  Felixe, dokonce na Demetriho či Aleca – nebo na mistra Caie a Ara. Stačilo si vzpomenout na Jaspera a Edwarda… Všichni z nich věděli, jaké to je – a co se jim může stát. Byla tohle nejhorší noční můra upírů?

„Chceš ho popravit?“ zabručel pak Felix směrem k Jane a přesunul se nad nomáda, značně neochotně. Ani já jsem k tomu ubožákovi nechtěla být nijak blízko, i když mi jej bylo líto.

„Samozřejmě!“ odsekla a neochotně přestala projektovat bolest.

 „Ne! Ne!“ zasípal chraptivě upír, jakmile se vzpamatoval a uvědomil si, že jej Felix zachytil a zkroutil mu ruce za zády. Zuřivě vrčel a prskal a zmítal se.

„Mlč!“ napomenul ho a vytáhl do kleku. „Můžeš si pohnout, Jane?“

„Byl jsi obviněn z porušování zákona o utajení. Při pohledu na ten binec kolem, nezbývá než souhlasit,“ Jane zatrylkovala zvesela. „Tvým trestem je smrt.“

Krátce se obrátila na mě a zamrkala, jako by mě chtěla žertovně – a napůl výsměšně – varovat. Věděla jsem, že to udělají, nemusela mě varovat… ale přesto to byl šok.

Drobounká Jane nomáda vzápětí popadla za spánky a jediným prudkým záškubem oddělila jeho hlavu od ramen. Nechutně to zapraskalo, ale podařilo se mi neodvrátit pohled, což si vysloužilo souhlas mých společníků.

Nebyla jsem si ale jistá, jestli to byl dobrý nápad. V té vteřině, než zemřel, vyhledal pohledem totiž mě. Viděla jsem jeho oči – tak jasné a přitom tak zatažené jakýmsi stínem šílenství. Byly červené, ovšem nezvykle tmavě červené, i pro upíra nepřirozené. A ten pohled a výraz v nich mi byly nepříjemně, mrazivě, nebezpečně povědomé, jako bych je už u někoho někdy zahlédla.

Felix následně roztrhal zbytek torsa na kusy a znechuceně si otřel dlaně o svoji zničenou košili. Jak ho přidržoval, celý se zamazal krví a špínou. S nespokojeným výrazem pak rozdělal oheň a brumlal něco o tom, že příště popravuje on, že už má dost toho neustálého dokupování nových košil.

Najednou nebylo tak těžké chápat, proč s sebou vezeme převlečení.

O týden později jsem vyrazila s Alecem a Demetrim. Opět jsem pod pečlivým dohledem svých přátel vyzkoušela trošku stopování a následně pomohla přidržet provinilce u země, zatímco mu Demetri utrhl hlavu. Bylo důležité, abych se neštítila práce, kterou budu dělat, jak mi stopař poněkolikáté zdůraznil.

Nemohu říct, že bych byla nadšená, ale chápala jsem logicky důvody a motivy toho, co a proč jsme dělali. Jednalo se o nutnost neukázat slabost při výkonu našeho polování. Tomu jsem dobře rozuměla. Nebylo to o sadistickém potěšení, jak si spousta upírů včetně Edwarda a jeho rodiny myslela – u většiny členů stráže.

Demetri samotný byl příliš kultivovaný, aby si to skutečně užíval. Jak mi osobně řekl, byl stopař, ne kat. Jane na druhou stranu ráda trhala hlavy a Felix se bavil jakýmkoliv agresivním výpadem. Ale Jane měla svoje frustrace z dětství, kterých se nejspíše nikdy nezbaví, a Felix to bral jako zábavný sport, po kterém se pěkně převlékne a nechá to za sebou. Asi jako by člověk bral nějaké brutální krvavé zápasy.

Byli to upíři, kteří nepředstírali nic jiného, a tohle patřilo k naší přirozenosti. Moje rodina se neskládala z monster, ačkoliv jsem občas nemohla souhlasit s tím, jak si počínali.