čtvrtek 16. ledna 2014

19 Kroky pokroky

   Začalo to poměrně nenápadně – opravdu málokdo to postřehl, a jakmile byly ony stopy jasně patrné, všichni se náramně divili, co se to stalo a hlavně kdy. Harry sám to nedokázal říct přesně, ale jedno bylo jisté – profesor Snape už nemá šanci být jako předtím, stejně jako Harry už nikdy nebude tím chlapcem, kterým býval.
   Vysvětlení bylo jednoduché – ovlivňovali se navzájem. Byla to samozřejmě Hermiona a její ostříží zrak, kdo na Harrym jako první postřehl nepatrné změny v chování a změnu výrazu. Bylo jen přirozené, že chlapec bez rodiny hledá vzor v nějaké autoritě kolem sebe – a bylo logické, že tím vzorem pro něj bude právě Snape, když si ti dva začali rodinu nahrazovat.
   Byla to gesta, která Harryho prozrazovala. Když se něčemu divil, nakrčil vždy obočí, když s něčím nesouhlasil, nekompromisně zkřížil ruce na hrudi, a pokud byl opravdu vytočený, nasadil vražedný výraz. Jestliže se k něčemu nechtěl vyjadřovat nebo nechtěl, aby někdo odhalil, co si skutečně myslí, často se tvářil neutrálně, takřka kamenně.
   Naproti tomu Snape začínal vypadat i na veřejnosti víc jako člověk – což znamená, že se občas i usmíval, velice, velice nepatrně, ale přece, a hovořil-li s Harrym i v přítomnosti jeho přátel, občas zavtipkoval, čemuž se Harry smál a ostatní nemohli uvěřit.
   Hermioně skutečnost, že se ti dva navzájem ovlivňují, dokonale došla během krátké chvíle na chodbě před učebnou lektvarů.
   Harry stál opřený o zeď, chodidlem levé nohy se dotýkal kamenů a koleno měl pokrčené – sloužilo mu jako provizorní podložka, protože drápal nějakou poznámku na kus pergamu. Vedle něj se v tu chvíli, kdy dopsal, objevil Malfoy.
   Zmijozelský mladík Harryho tu a tam občas provokoval, jako ostatně vždycky předtím, ovšem pravda byla, že byl stále zdeptanější skutečností, že Harry se už vyprovokovat nenechává. Mohla za to Hermiona, která jej vždy krotila, a také Zostřující lektvar.
   „Copak si to píšeš, Pottere?“ zajímal se, „snad ne milostný dopis pro Grangerovic ochechuli?“
   Hermiona si jen povzdechla a automaticky se obrátila, aby viděla na Harryho. „Nerozčiluj se, chce tě jen vyprovokovat.“
   „Já vím,“ souhlasil Harry, složil útržek pergamenu do kapsy a nechal lusknutím zmizet krátký brk. Byl to dobrý trik, a hlavně bylo dobré mít po ruce neustále psací potřeby (to kouzlíčko si, stejně jako pár dalších, vyhledal v knížce Sto a jeden trik pro každodenní použití). Většinu z nich poradil i Hermioně a Ronovi, i když Ron je moc neoceňoval.
   „Co chceš, Malfoyi?“ zeptal se rezignovaně. „Mám ti vmést do obličeje něco urážejícího? Komentovat tvůj excelentní výkon v posledním zápase s Mrzimorem? Nebo dokonce hlasitě obdivovat tvou zpívající konvici? Nadhodit něco o tom, že profesorka McGonagallová musela být unešená, když jsi jí předložil svoje rádoby mistrovské dílo, zpívající neskutečně falešně… ovšem musím tě zklamat, nic z toho neudělám.“
   Draco mírně zčervenal, když se okolo stojící studenti začali šklebit. Harryho nerozhodil, byl jím naopak rozhozen, a navíc tak pěkně, že opravdu nemohl říct ani bů. Skončil tím, že mu nic z toho přece neřekne, třebaže to předem vyjmenoval dosti nahlas.
   Během proslovu Harry zkřížil ruce na hrudi a zíral na blonďáka před sebou s doslova ničemným šklebem ve tváři.
   Hermiona jeho počínání uznale pozorovala. A protože to byla Hermiona, postřehla rovněž, že dveře učebny jsou už chvilku otevřené a v nich stojí Snape – ruce na hrudi v naprosto totožném gestu jako Harry (nebo spíše Harry kopíroval Snapeův postoj). Ušklíbal se způsobem, který jí byl dosti povědomý.
   Přejela pohledem z profesora na kamaráda a zpět a usmála se. Její úsměv se ještě více rozšířil, když si povšimla veselých jiskřiček v Harryho očích – takových čtveráckých, neboť si byl dobře vědom, jak Malfoye setřel – a stejné stopy rozpustilého pobavení nalezla i v pohledu profesora Snapea. Ovlivňovali se, a patrně si to ani neuvědomovali.

   Harry si točil hůlkou v prstech a sledoval upřeně Hermionu. Neuvědomoval si, že ji sleduje, zatímco se dívka učí, ale přesto vnímal každý záchvěv její tváře, očima hltal každý pohyb, který učinila – jak nakrčila nos, jak zamrkla, jak si nedbale odhrnula nepoddajný pramen vlasů z čela…
   Přistihl se, že to už dělá zase!
   Přestal si točit hůlkou a zvedl se, aby se k ní připojil. Pokaždé, co ukončil svá nechtěná pozorování nejlepší kamarádky, musel přijít k ní a zapříst hovor, něco v něm si to vyžadovalo s železnou neoblomností. Harry si konečně začínal uvědomovat, že se na ni dívá jinak než předtím, a znepokojovalo ho to.
   „Co se učíš?“ zeptal se jí pomalu a usmál se. Měl sklony se začít stupidně culit, když s ní mluvil.
   „Och, jen si čtu,“ odpověděla a usmála se zpět. Harry nasucho zapolykal, když si uvědomil, že má krásný úsměv. Odvrátil tvář a přitáhl si křeslo hned vedle jejího – opěrky rukou se dotýkaly, a když si sedl, mohl se hravě naklonit k ní a koukat do knihy.
   „Vypadá to zajímavě,“ zalhal se šklebem, „poučné…?“
   „Jistě,“ zasmála se a zaklapla knihu psanou starými runami. Harry se na ni šklebil dál.
   „Copak, už nechceš číst?“
   „Rozptyluješ,“ odvětila a zamrkala na něj: „Potřebuješ něco, Harry?“
   „Vlastně jo,“ náhle si uvědomil, co by mohl říct, naprosto vyvedený z míry těmi řasami. Matně ho napadlo, že by na ně Hermiona měla dostat zbrojí pas, zvláště při použití zblízka. „Patnáctého prosince se jde do Prasinek. Půjdeme?“
   Hermiona na něj koukala snad půl minuty. Analyzovala jeho výraz, držení jeho těla, tón, jakým to pronesl, a způsob, jakým by to mohl myslet. Poté dostala do tváří zdravou barvu.
   Ne, opravil se Harry, na tohle by měla mít zbrojní pas, protože když se na něj takhle dívala, oči zářící a tváře zalité roztomilým růměncem, začaly ho polévat vlny horka.
   „Dobře, minulý výlet jsme promeškali,“ řekla.
   „Takže,“ zapolykal, „půjdeme… spolu.“
   Hermiona přikývla na souhlas. „Jasně.“
   Oba pokyvovali hlavou a dívali se každý jinam.
   „Bezva.“
   „Fajn.“

   „Chtěl jsem se zeptat,“ začal Harry velice opatrně a ustaraně pozoroval Snapea. Šli zrovna přes sněhem zasypanou cestu k hlavní bráně ze školních pozemků. Snape mu slíbil, že ho naučí přemisťovat, a teď konečně našli volnější chvilku v jejich napjatém časovém harmonogramu.
   Vlivem brzkého soumraku byly totiž famfrpálové tréninky zkráceny, takže Harry měl víc času, který mohl využít na výuku přemisťování. Tajně, jak jinak… chlapec se bude smět přemisťovat až dosáhne plnoletosti a složí zkoušky. Vzhledem k tomu, kolik lidí by ho rádo zabilo, je lepší, když to bude umět co nejdřív.
   Čím víc toho bude umět, tím větší má naději. A Harry se snažil.
   „Na co?“ zajímal se profesor a otevřel bránu. Vyšel ven a nejprve se rozhlédl, jestli za ochranami školních pozemků nečíhá nějaké nebezpečí, než pokynul chlapci, by vyšel za ním.
   „No,“ zaváhal a pak se odhodlaně zadíval do sněhu. Pořád mu dělalo problémy mluvit se Snapem otevřeně o věcech, které byly trochu nezvyklé, o věcech onoho ´rodinného´ charakteru.
   „Mohl bych patnáctého do Prasinek? Chceme tam s Hermionou…“ střelil očima po profesorovi – tvářil se zaskočeně.
   „Ptáš se mě na svolení jít do vesnice?“ ujistil se nejprve a upřel na Harryho zkoumavý pohled.
   „Hm,“ vyjádřil se chlapec a přikývl. Čučel stále do sněhu.
   „Pottere,“ řekl přezíravě, „povolení k návštěvě Prasinek máš přece podepsané už nějaký ten pátek. Nevidím důvod, proč by ses měl dovolovat mě.“
   Harry si odkašlal. „Tedy… přišlo mi to… zdvořilejší… se zeptat. Tak nějak… hm…“
   Trochu šokovaně nadskočil, když ucítil na rameni profesorovu ruku a zvedl pohled k jeho tváři. Tohle bylo už vyloženě… otcovské gesto. Harrymu se to líbilo.
   „Jistěže můžeš, Harry,“ ujistil ho a ušklíbl se. „Jsem rád, že ses zeptal.“
   „Nevadí vám to?“ ujišťoval se Harry. „Chci říct…“
   „Nevidím zde žádnou nutnost, abys dál rozmazával tuto trapnou situaci,“ utnul ho Snape a zamrkal. „Oba víme, jak je to myšleno, což stačí. Teď se budeme věnovat přemisťování.“
   Harry rychle přitakal, vděčný za to, že ho Snape nenechává zbytečně blábolit.
   Jeho první praktická lekce proběhla nadmíru dobře – roztrhl se pouze dvakrát, a to tak, že mu chybělo nejprve ucho a poté malíček. Dobrý výsledek.
   „Hm, pane,“ ozval se na cestě zpět.
   Snape na něj kývl, aby pokračoval, a Harry tedy promluvil dál: „Tak mě napadlo… Hermiona mi onehdy naznačila…“
   „Ano?“
   „Tedy… všimla si… no…“ zamračil se. „Prý… nevím jak bych to přesně řekl, ale vyjádřila se, že prý… vás beru jako svůj vzor.“
   Snape nadzvedl obočí a ušklíbl se. „Opravdu?“
   Harry přitakal a cítil, že si připadá trapněji a trapněji. Na chvíli zapřemýšlel, jestli nebylo těch trapných proslovů na jeden večer dost. „A ehm… je to poznat.“
   „Poznat?“ protáhl profesor. „V jakých ohledech?“
   Harry zčervenal a odvrátil se. „No, údajně napodobuju… určitá vaše gesta,“ zahuhlal. „Přemýšlel jsem o tom, a musím uznat, že… asi jo. A taky jsem si všiml­…“ odmlčel se a kopl do sněhové závěje, „že… hm… víte, jak jste zmiňoval ten kouzelnický grif…“
   Snape krátce přikývl a z nějakého důvodu se pousmál.
   „No, tak… postřehl jsem, že… už jsem začal taky používat ten… univerzální.“
   „Postřehl jsem to rovněž, Harry,“ ujistil ho Snape.
   „Nevadí vám to?“ podivil se chlapec s obavami.
   „Nikoliv.“
   Harry se zazubil. Jak mu samozřejmě sdělila Hermiona, v kouzelnickém světě opravdu bylo zvykem, že si mladí časem našli svůj vlastní pohyb s hůlkou, ale také bývalo časté, že jednoduše přejali nebo mírně poupravili grif některého ze svých rodičů. Harry nevěděl přesně, kdy podvědomě vyzkoušel prudké mávnutí, které používal profesor Snape, ale pravdou bylo, že mu fungovalo u všech prováděných kouzel. Byl to účelný, energický pohyb, jenž šetřil čas a hodil se na souboje.
   Snape chvíli mlčky pozoroval Harryho nadšení a nakonec si hluboce povzdechl a rozhodl se mu udělat ještě větší radost. Od toho tu přece rodina je.
   „Tvoje matka používala stejný, pokud tě to zajímá,“ naklonil se k němu a poklepal ho po rameni. „Když jsme přijeli do Bradavic, naučil jsem ji to.“
   „To je… bezva!“ vydechl.
   „To samé řekla tenkrát i ona,“ bolestně se usmál profesor a odvrátil hlavu. „Mimochodem, proč to vytahuješ? Netušil jsem, že si tak libuješ v rozpačitých situacích.“
   Harry se okamžitě přestal usmívat a trochu se zamračil. „Napadlo mě, že když je poznat… že vás prostě kopíruju, že by mohlo spoustně lidí dojít… no, prakticky měsíc chodím do sklepení, aniž bych k tomu měl nějaký zřejmý důvod… chci tím říct, že by to mohlo někomu připadat podezřelé.“
   „To by jistě mohlo,“ souhlasil Snape, „narážíš na něco konkrétního, Harry?“
   „Voldemort… tedy… nemohlo by se mu to donést? Mám tak trochu… obavy.“
   „Neříkej to jméno,“ poučil ho automaticky, „a nedělej si s tímhle starosti. Pán zla ví, že jsem jeho oddaný služebník…“ naklonil hlavu na stranu a zamrkal: „Krom toho, dal mi za úkol si získat tvou důvěru.“
   Harry šokovaně vytřeštil oči. „Opravdu?“
   „Jistě,“ přitakal profesor, „nejvíce člověku ublíží ti, od nichž by zradu nečekal.“
   Chlapec se otřásl. To bylo přesně ve Voldemortově stylu… vybavil si Pettigrewa a zaskřípal zuby. Možnost, že by Snape byl zrádce, mu na mysl nepřišla vůbec.
   „Nic mi do toho není,“ zamručel, „ale viděl jste někdy teď Červíčka?“
   „Vídám ho jen příležitostně,“ řekl Snape odměřeně, „nebýváme povoláni ve stejnou dobu.“
   Harry se zamračil ještě víc. To bylo vůbec poprvé, kdy se odvážil zapříst hovor na smrtijedské téma. „Aha.“
   „Pán zla ví, že se mu nedá důvěřovat,“ vysvětlil mu Snape, „kdo jednou zradí, může to udělat kdykoliv.“
   „Jak často… tedy, jak často vás volá?“ zeptal se chlapec stísněně.
   Profesor ztuhl a prodloužil krok. „Proč se zajímáš?“
   „Já…“ vybleptal, „vlastně ani nevím.“
   „Jsem si jistý, že to nepotřebuješ vědět,“ promluvil po chvíli.
   „Asi ne,“ přikývl neochotně, „jen mě to zajímalo…“

   Listopad byl pro Harryho vůbec podivným obdobím. Začínal si uvědomovat, že na Hermionu pohlíží naprosto jiným způsobem než dříve, také se nepatrně zlepšil prakticky ve všech předmětech (ač to bylo k neuvěření, bylo to tak) a Snape s ním jednal opravdu hezky. Přes všechny ty rozpaky a hluché chvíle mlčení si Harry uvědomoval, že ho těší mít rodinu. A pokud mohl posoudit z toho, jak se k němu choval Snape, i jemu se to zamlouvá… třebaže být něčím jako náhradním otcem zrovna jemu není zatraceně žádná výhra.

   Byl k sobě už natolik upřímný, že se tomu musel smát. Ze všech nepravděpodobných možností mu tahle připadala nejnepravděpodobnější, a ono se ukázalo, že je nejlepší pro ně oba. Kdepak, Brumbál přece jen ví, co dělá.

1 komentář:

  1. Harry a Hermiona? :-) To se mi líbí, hodili by se k sobě. Oba znají mudlovský svět a slušelo by jim to spolu. Vždy mi připadalo, že pro Rona je Hermiony trochu škoda.

    OdpovědětSmazat