1 Druhá šance

Vracíme se zpět v čase, do tajuplných a zaprášených archivů Pecky z Broskve. Hle! Prvopočátky tohoto příběhu spadají někdy na rok 2009 a po čtyřech dlouhých letech se dočká konečně i jakéhosi uzavření. Užívejte si toulky pamětí, Vaše Pecka :)

   Harry přelétl pohledem učitelský stůl a zastavil se u jediné neznámé tváře. Takže, tohle je nový učitel Obrany? J. Medow…

   Nenápadně si dotyčného prohlížel a došel k závěru, že mu něčím připomíná ministra Popletala – ale nebyl schopen říct čím. Medow byl muž střední postavy ve středních letech – na první pohled ničím nezaujal… a na druhý také ne. Měl nevýrazné rysy, světle šedé oči a špinavě blond vlasy – Harry si trochu potměšile vybavil barvu mokré slámy.

   „Harry,“ vyrušila ho ze zadumání Hermiona, „máčíš si rukáv v omáčce.“

   Trochu nepřítomně zamrkal, nadzvedl ruku a shledal, že je tomu přesně tak – spodní část školního hábitu měl nacucanou hutnou omáčkou krémové barvy z Ronova talíře. Ron na to koukal jako na svatokrádež.

   „No dík, to si pochutnám!“

   „Mohla bys, Hermiono?“ zaprosil Harry a vrhl na ni pohled loudícího štěněte, čímž ji rozesmál.

   „Že jsi to ty…“ špitla, rozhlédla se kolem a nenápadně vytáhla hůlku z kapsy. Během mžiku byl Harryho rukáv dokonale čistý.

   „Díky,“ spokojeně se na ni zazubil a Hermiona pouze zamrkala.

   Ron na zkoušku namočil do omáčky bramboru, zvedl ji do výše očí a několik vteřin ji upřeně pozoroval, než si ji rozhodně vrazil do pusy – mezitím ale trocha omáčky skapala na jeho hábit a udělala mu tam několik dobře viditelných flíčků.

   Hermiona s Harrym vyprskli smíchy.

   „Co je? Sakra!“ odhodil vidličku Ron, popadl ubrousek a začal si zašpiněnou část oděvu čistit. Jen to rozetřel a zvětšil. Zoufale se rozhlédl – všichni kolem se ušklíbli.

   „Hele, nechte si ty výrazy! Ginny, neprotáčej ty oči!“ okřikl je. „Viděl jsem tě!“

   Ginny se ušklíbla a cosi mu odsekla – Harry tomu nevěnoval pozornost, protože se opět zaměřil na zkoumání učitelského sboru.

   Brumbál vypadal ve svém výstředním hábitu pořád stejně – na tváři přátelský úsměv – a když zachytil Harryho pohled, zamrkal na něj a mírně kývl. Harry se rozpačitě zazubil zpět a připadal si mimořádně hloupě. O prázdninách hodně přemýšlel o svém posledním setkání s ředitelem. Neměl si na Brumbálovi a jeho kanceláři vybíjet svůj vztek. Zajímalo by ho, jestli si už obnovil sbírku těch svých prapodivných udělátek a přístrojů.

   Objevily se moučníky a Harry nepřítomně začal ujídat něco sladkého, aniž by opravdu přemýšlel, co to je. V myšlenkách se znovu vrátil na začátek léta a na ty první týdny po Siriusově smrti. Nevzpomínal si, že by byl kdy tak naštvaný na svět a na sebe…

   „Hermiono, vyčisti mi taky hábit!“ zašeptal Ron polohlasně, takže ho nejbližší sousedé slyšeli a začali se zase hihňat. Hermiona povytáhla obočí a upřela na něj nechápavý pohled.

   „Prosím?“

   „No ták, Harrymu jsi ten rukáv taky vyčistila,“ olízl si rty a zabloudil pohledem k prvňáčkům, kteří z něj měli také legraci. Trochu se zamračil. „Jsem přece prefekt, nemůžu se objevit takhle zakydaný!“

   „Na to jsi měl myslet dřív, než ses zašpinil,“ odtušila Hermiona a ostentativně si uhladila kapsu s hůlkou.

   Zmizely i moučníky.

   „Ale Harrymu jsi pomohla!“ zasyčel prosebně a koukl na svého kamaráda: „No tak, přimluv se za mě, ne?“

   „Mě do toho netahejte,“ zamumlal Harry a díval se na ředitele, který na něj velice důrazně kývl a očima zabloudil na vteřinu do strany… Harry pochopil.

   „Proč mi nepomůžeš?“ zeptal se dotčeně Ron vzápětí.

   „Protože nejsem tvoje otrokyně! Ronánek má špinavý hábitek? To mu to musím vyčistit, aby nechodil po škole jako čuně? Kdepak!“ vztekle se na něj zadívala, ale Ron nevypadal, že by pochopil narážku. Zvedla se a začala svolávat první ročník.

   „Cože? Harry, ty to chápeš?“ zeptal se Ron skuhravě, rozepnul si hábit a pokusil se zamaskovat fleky.

   „Měl jsi ji poprosit, Rone,“ odpověděl unaveně Harry a pozoroval Brumbála, který poklepal Snapeovi na rameno, znovu se ohlédl za Harrym a odcházel postranními dveřmi.

   Trochu se zamračil, když postřehl, že Snape zmizel stejnými dveřmi.

   „Jdu si promluvit s Brumbálem, jaké je heslo do věže?“ obrátil se na kamaráda, ale Ron už vedle něj nestál. Pokrčil rameny a vzal to poklusem směrem k ředitelně normální, delší cestou.

   Doběhl ke kamennému chrliči přesně ve chvíli, kdy zrovna zapadl zpět na své místo. Zaúpěl, přesně tomu se chtěl vyhnout. Jak se má asi dostat do ředitelny, když nezná heslo?

   „Pustíš mě? Brumbál se mnou chtěl mluvit,“ oslovil kamennou příšeru, ta na něj ale nehybně shlížela. „Prosím,“ dodal.

   Chrlič nereagoval, a tak si Harry povzdechl, zavřel na vteřinu oči a říkal si, že přesně tohle je ten důvod, proč zničil vzteky půlku ředitelny. Brumbál to bere všechno jinak! Pokládá za samozřejmost, že každý smýšlí jeho způsobem – asi mu ani nedošlo, že Harry se nahoru bez hesla nedostane… Teď aby si nějaké vymýšlel…

   „Dortíčky, citrónová zmrzlina, šumivé bzučivky, čokoládové žabky, žemlovka…“

   Harry zamrkal, protože na ´žemlovka´ chrlič ožil a uskočil mu z cesty. Spokojeně se ušklíbl a tiše vyběhl schody – byly nově potaženy hustým, jasně žlutým kobercem, takže jeho kroky nevydávaly téměř žádný hluk. Těsně předtím, než zaklepal na dveře, zaslechl hlasy a zarazil se.

   „… mi konečně, proč jste mě zavolal, pane řediteli? Sice si bombasticky užívám vaší pohostinnosti – ne, nechci bonbon, děkuji – ale mám na práci spoustu věcí,“ promluvil kousavě Snape.

   Harrymu se zježily vlasy na zátylku a skousl. Stáhl napřaženou ruku zase zpátky k tělu a přenesl váhu z jedné nohy na druhou. Věděl, že si počíná špatně, ale nedokázal si pomoci. Minulý rok ho drželi v nevědomosti – kdyby věděl na začátku to, co mu Brumbál řekl při jejich posledním shledání, mohlo by být všechno jinak… Sirius by žil.

   „Jedná se o Harryho, Severusi.“

   Harry se mimoděk naklonil ke dveřím blíž, tak že by přece jen něco?

   „Pottera? Co zase provedl?“

   „Měl bys ho tak přestat posuzovat. Proč si myslíš, že zase něco udělal?“ pokáral ho Brumbál.

   „Vždycky něco provede. Ustavičně něco provádí!“

   „Jsi plný předsudků, Severusi,“ pronesl smířlivě Brumbál a Harry si dokázal vybavit jeho přátelskou tvář. Zavrtěl hlavou… důvěřivý děda, myslí si, že ty jeho řeči zapůsobí na někoho, jako je Snape? Ha, ha!

   „Harry je hodný chlapec, zaslouží si druhou šanci.“

   „Potter je nenapravitelný darebák, přesně jako jeho otec. Nezaslouží si víc, než vyhazov ze školy za ty lumpárny, co provádí,“ zavrčel Snape v odpověď.

   „Měl bys o něm přestat smýšlet jako o Potterovi, Severusi, vyvolává to v tobě dojem, že se jedná o Jamese… Ale on je Harry. Já osobně si myslím, že se spíše povahou podobá Lily.“

   Za dveřmi bylo několik okamžiků podivné ticho, až Harry přemýšlel, jestli dva kouzelníci na druhé straně nezaslechli jeho rychle bijící srdce nebo se nějak jinak nedozvěděli o jeho přítomnosti.

   „Proč mi to říkáte, Brumbále?“ zeptal se pak Snape bezvýrazně.

   „Měl by ses mu přiblížit, Severusi – jako jsi to měl udělat už dávno. Přestaň v tom chlapci vidět jen Jamese, ale začni v něm hledat Lily. Byl to i její syn.“

   „A k čemu by to bylo dobré, pane řediteli?“ odtušil Snape kysele.

   Harry nervózně nastražil uši a čekal na odpověď. Dělo se něco moc divného, rozhovor mezi ředitelem a profesorem lektvarů se začal ubírat zvláštním směrem. Smířit se s tím umaštěncem? Tím nespravedlivým parchantem? Nikdy, nikdy, nikdy! A proč vůbec? Proč do toho Brumbál tahá Harryho matku? Kromě vzpomínky v myslánce se Snape nikdy nezmínil, že by Lily Evansovou znal – stejně jako se o tom nezmínil Lupin a ani… Sirius. Harry se zamračil.

   „Ale Severusi!“ vyčetl mu Brumbál. „Neříkej, že tě nenapadlo…“

   Harry přešlápl – co, co ho nenapadlo? Jak ale udělal ten pohyb, hustý koberec zradil – podlaha pod ním zaskřípěla a Brumbál se odmlčel.

   Jen na vteřinu semkl víčka a pevněji skousl, načež zabušil na dveře.

   „Dále!“ vyzval ho ředitelův hlas a Harry vešel.

   Rozpačitě se rozhlédl kolem sebe – pokusil se vzpomenout si, kde byly umístěny všechny ty složité nástroje a zjistit, kolik z nich zůstalo zachováno, ale nebyl toho schopný. Měl dojem, že v ředitelně se nic nezměnilo – vše, co rozbil a poničil, bylo opraveno a na svém místě. Ulevilo se mu, že neudělal Brumbálovi nenávratné škody. Stačilo, jak sprostý na něj byl. Když si prohlédl vybavení, nezbylo mu nic jiného než se konečně zahledět na dva kouzelníky.

   Brumbál seděl pohodlně opřený za svým stolem, ruce před sebou spojené do stříšky. Často to tak dělal, napadlo Harryho. Na židli naproti řediteli seděl profesor Snape, záda dokonale rovná, v obličeji výraz maximálního znechucený, sotva se jejich pohledy zkřížily.

   „Dobrý večer,“ řekl Harry do prostoru a Snape jen neznatelně pohodil hlavou.

   „Dobrý, krásný večer, Harry!“ rozzářil se Brumbál a gestem ho vyzval, aby se posadil na druhou židli před svým stolem a Harry tak učinil. „Užil si hostinu?“

   „Ano,“ přitakal chlapec a ušklíbl se. „Byla to zábava, jako každý rok.“

   „Jak ti chutnala letošní specialita? Jak se to jen jmenovalo… Severusi?“ obrátil se ředitel na Snapea, „Nevzpomněl by sis, jak se jmenovala ta krémová omáčka, taková hutná, velice, velice žertovná?“ Přitom na Harryho zamrkal a přísahal by, že tím Brumbál naráží na incident s fleky.

   „Obávám se, že nikoliv,“ odtušil profesor.

   „Nevadí, nevadí… však já si vzpomenu,“ usmál se Brumbál.

   „Hm,“ osmělil se Harry. „Proč jste se mnou chtěl mluvit? Pane?“

   „Jistě, chlapče, hned…“ přitakal Brumbál a nabídl mu misku s bonbony – všechny byly citrónové.

   Harry se zadíval na nabízené cukrovinky a váhavě si jeden vzal. „Děkuju.“

   „Zavolal jsem si sem vás dva,“ kývl k nim, „abychom se domluvili na jistém kompromisu.“

   Snape střelil po Brumbálovy pohledem.

   „Kompromisu, pane řediteli?“ ostražitě se zeptal profesor.

   Harry potlačil znechucené zachvění, když na sobě ucítil ten mrtvý pohled (i tak se ale málem zadusil bonbonem), a vzdorovitě ho ignoroval. Namísto toho zavrtal oči na špičku ředitelova křivého nosu a pokusil se zatvářit trochu zvědavě, i když nebyl vůbec zvědavý, jaký kompromis Brumbálovi přišel na mysl. Jakkoliv ustoupit Snapeovi bylo proti Harryho smýšlení.

   „Profesorka McGonagallová mi prozradila, že se chceš stát bystrozorem, je to tak?“

   „Ano,“ přitakal Harry, „pane,“ dodal.

   „Ale k tomu potřebuješ mít složené OVCE i z lektvarů, není-liž pravda?“

   Harry se zachmuřil. „Pravda, pane.“

   „Takže, Severusi, neudělal bys pro Harryho výjimku a nevzal bys ho do svých kurzů pro pokročilé?“ obrátil se teď Brumbál na Snapea – i Harryho hlava se trochu natočila.

   Už se vzdal toho, že by byl bystrozorem, sotva obdržel výsledky NKÚ. Nikdy nebyl v lektvarech zvlášť dobrý, ale když neměl za zády Snapea, zvládal to poměrně dobře, to ´přesné umění přípravy´. Nad očekávání je slušný výsledek u něčeho tak náročného, jako jsou lektvary, ale…

   „Jak jistě víte, pane řediteli,“ začal Snape medově, „do svých pokročilých kurzů přijímám pouze studenty hodnocené jako Vynikající. Probírané učivo je vysoce nad rámce možností studentů s průměrnými schopnostmi.“

   Harry se zašklebil, jak jinak.

   „Harry byl hodnocen… Nad očekávání, že?“ usmál se Brumbál, „Podle mého mínění je tento výsledek rovněž nadprůměrný, vezmeme-li v úvahu, že průměr je označován bodem Přijatelné.“

   Snape na něj zlostně zíral. „Náročnost lektvarů si žádá jen ty nejlepší studenty. Nerad bych, aby moje učebna byla vyhozena do vzduchu kvůli nepozornosti. Pan Potter jistě nezapře, že v hodinách je často roztěkaný.“

   Harry se kousl do rtu.

   „A proto jsem mluvil nejprve o kompromisu. Přece bys nezničil Harrymu budoucnost, Severusi,“ smířlivě se na něj usmál ředitel a v očích se mu zablýsklo. Harry to postřehl a obrátil se na Snapea, jenž na Brumbála hleděl s neskrývaným rozhořčením, jako kdyby se dopustil něčeho neodpustitelného.

   „Jakém tedy?“ zavrčel.

   „Přijmeš Harryho na pokročilé lektvary a Harry ti oplátkou slíbí, že se bude snažit. To je přece rozumné, nebo ne?“ Brumbál se spokojeně zavrtěl a vzal si bonbón.

   Teď se Harry a Snape vzájemně poměřovali pohledem. Sklonil oči jako první – nechtěl, aby Snape viděl jeho váhání, nechtěl ukázat nejistotu a slabost, ne před tím slizkým parchantem. Má cenu se vůbec trápit v lektvarech? Nevěděl, jestli to přežije – jedna jeho část byla nadšená, že už nebude muset chodit na Snapeovy hodiny…

   Harry vážně nepřemýšlel, co by dělal jiného, než že by bojoval proti zlu a chytal černokněžníky, už v tom ostatně měl praxi, že… O prázdninách se rozhodl, že je na čase jednat dospěle. Štěstí mu nebude přát věčně, musí se sám postarat o to, jakým směrem se bude jeho život ubírat. Musí se stát tím, čím být potřebuje, aby přežil… i za cenu dvou let teroru navíc. Takže… bude se snažit.

   Zvedl hlavu a zase se zadíval Snapeovi do očí. Viděl, jak je profesor pobavený jeho zaváháním, které přes všechnu Harryho snahu postřehl. Snape očekával, že Harry se svou povahou a nechutí k jeho osobě nepřijme, sázel na to.

   Už jen vědomí toho, že Snapeovi udělá čáru přes rozpočet, Harrymu dodalo na odhodlání.

   „Budu se snažit,“ řekl tak, že měl chuť se poplácat po zádech. Znělo to tak dospěle, skoro slavnostně. Jako přísaha, slib.

   Snape nenávistně přivřel oči a rychle kývl, že bere na vědomí.

   „Budiž, pane Pottere,“ řekl odměřeně. „Samozřejmě od slavného Harryho Pottera se dalo jen čekat, že využije svého jména, aby si vymohl zvláštní zacházení…“ střelil pohledem po Brumbálovi, „ale upozorňuji vás, Pottere, že stačí jeden výbuch a z mých hodin letíte. Rozuměno?“

   Harry potlačil chuť se zašklebit. Jednej dospěle, dospěle… uf… Kývl.

   „A nečekejte, že vás omluvím, protože nebudete mít všechny pomůcky,“ štěkl ještě nakvašeně profesor. Zdálo se, že on sám je na pokraji výbuchu – Harry to rozpoznával, protože ho v podobném rozpoložení už párkrát viděl. Třeba tehdy, když pomohl utéct Siriusovi a Snape vtrhl na ošetřovnu málem nepříčetný…

   „Už mohu odejít, pane řediteli?“ zeptal se a prudce vstal.

   Brumbál zamrkal. „Ale jistě, vše důležité jsme už projednali, Severusi.“

   „Dobrou noc,“ řekl tedy Snape upjatě a odplachtil.

   „A nezapomeň, o čem jsme dnes mluvili, Severusi!“ zavolal za ním ředitel, ale nebylo jisté, zda ho Snape slyšel.

   Harry si odkašlal: „Ehm, asi bych měl jít na kolej, pane.“

   „Jistě Harry,“ usmál se na něj ředitel. „Vezmi si bonbon na cestu a dobře se vyspi. Zítřek bude určitě náročný.“ Podal mu misku s citrónovými dropsy a Harry si jeden vzal.

   „Děkuju,“ řekl, strčil si ho do pusy a vstal ze židle. „Dobrou noc.“

   Už došel ke dveřím, málem za sebou zavřel, ale ještě se nakonec zarazil a obrátil se: „Hm, a nevíte náhodou, jaké je heslo do věže? Pane?“

   Brumbál vyhodil do vzduchu bonbon a v letu ho zachytil. Široce se na Harryho usmál a odpověděl: „Odpuštění.“

   Harry kývl a začal scházet schody. Odpuštění? Snaží se mu tím něco naznačit? Brumbál přece vždy jedná s určitým záměrem, ale současný úmysl Harrymu právě unikal. Ledaže by ředitel plánoval, že vyslechne jeho rozhovor se Snapem. Snaží se je snad vlivem stařecké pošetilosti dohnat k tomu, aby spolu začali vycházet? Druhá šance, odpuštění…

   Zavrtěl hlavou, když proházel prázdným hradem k nebelvírské koleji. Vycházet se Snapem je nemožné, protože je to prostě Snape. Vždycky to byl Snape a vždycky bude. A on je Potter, vždycky byl a taky vždycky bude. Tečka.