Snape ho hned pustil a Harry se urychleně odtáhl.
„Ehm,“ zamumlal, „dík.“
Profesor jen kývl hlavou, střelil po něm divným pohledem a odešel rovnou
do kuchyně, zatímco Harry za ním poněkud zmateně koukal.
„Harry, krásný den! Drahý hochu, velice rád tě vidím!“ zahlaholil
Brumbál scházeje ze schodů. Zastavil se před chlapcem a s veselými
jiskřičkami si ho prohlédl.
„Dobrý, pane,“ zdvořile odpověděl. „Snape mi řekl, že mám jiného
opatrovníka. Kdo to je?“
„To ti Severus prozradil?“ usmíval se Brumbál. „No ano, Harry, je to
pravda, skutečně jsme pro tebe našli vhodného zákonného zástupce.“
„Kdo to je?“ opakoval Harry tvrdohlavě otázku. Odmítal se smířit jen
s neurčitým vzkazem, hromadou počátečních písmen a sdělením, že to je rodinný
přítel, kterého zná. Není to Remus – kdo to tedy je?
„Nemáš hlad, synku?“
„Ne!“ vyštěkl. „Chci vědět, kdo je ten opatrovník!“
„Nedovolujte si na pana ředitele, Pottere!“ okřikl ho Snape, který se objevil
ve dveřích kuchyně a s vražedným výrazem se k nim přiblížil.
Harry na něj zlostně zíral a pak se stejně zlostně zadíval na Brumbála:
„Mám zatraceně právo vědět, komu od teď visím na krku!“
Oba kouzelníci na něj zmateně hleděli – Brumbál se ani nesnažil skrývat
svůj šok, zatímco Severus nadzvedl pouze obočí a zamračil se, jak si
v hlavě přerovnával: „Máte dojem, že jste přítěží?“
Harry ztuhl – tohle bylo přesně to, co nechtěl dát najevo. Trochu
poodstoupil od obou mužů a odvraceje tvář zamumlal: „A ne snad?“
„Jistěže ne!“ ujistil ho rychle Albus a položil mu ruku na rameno. Harry
se mu pokusil vytrhnout, aby si zachoval alespoň hrdost, ale Brumbál byl jiného
názoru a nekompromisně ho k sobě přitáhl a objal jej kolem ramen.
„Nesníš si nic takového myslet, drahý Harry!“ napomínal ho dobrosrdečně.
„Nejsi pro nikoho zátěž! To si zapamatuj. Nechceš něco k jídlu?“
Harry byl příliš zmožen náhlou záplavou dojmů, když ho Albus začal
odvádět do kuchyně, s rukou stále kolem chlapcových ramen. Byl to pro něj
úplně nový a neznámý pocit, být konejšen dospělým člověkem, jemuž chtěl věřit a
k němuž vzhlížel. Přesto Harry věděl, že Brumbál mu právě tak trochu lhal.
Nebyl nic než přítěž, někdo, o koho je třeba se starat, dokud nebude
připravený splnit důvod své existence. Zabít Voldemorta.
V kuchyni se Harry překvapeně usadil k nachystané snídani a
zmateně se rozhlédl, kde je jeho zachránce od smrti hladem. Sice Brumbálovi
tvrdil, že nechce jíst, ale to říkal jen tak… Ovšem v dohledu nikdo nebyl.
Kdo mu tedy připravil vydatné jídlo?
Zamračil se, když přenesl pohled na profesora lektvarů, který se usadil
naproti němu a pořád ho tak zvláštně pozoroval. Ten pohled Harrymu pomalu lezl
na nervy, protože si ho nedokázal ani v nejmenším vysvětlit. A teď mu
připravil snídani!
Nebyl Snape nemocný? Harry zatraceně dobře věděl, že ho nenávidí kvůli
té záležitosti s jeho taťkou ve škole. A kvůli tomu, jak ho Harry až moc
připomíná a nosí jméno Potter… povzdechl si a začal snídat.
„Někdy před večeří se odletaxuješ do domu svého…“ Brumbál se odmlčel, vyměnil
si pohled se Snapem, jenž téměř neznatelně přikývl, a zadíval se zpátky na
Harryho, „otce.“
Harry se začal dusit kouskem pečiva a Snape líně mávl hůlkou
s přezíravým šklebem: „Dýchejte, Pottere!“
Chlapec se sípavě nadechl, zašátral rukou po hrnku s čajem, aniž by
odtrhl pohled od rošťácky se tvářícího ředitele, pomalu se napil a zachrčel:
„Cože?!“
„Otce, Harry,“ zopakoval Albus.
„Můj otec je mrtvý,“ odtušil automaticky.
„Říká vám například něco pojem adopce?“ zajímal se povýšeně Snape.
Harry přenesl zmatený a nevěřícný pohled z Brumbála na něj.
„Severus má pravdu, Harry,“ usmíval se ředitel, „je mnoho způsobů, jak
lze získat rodinu.“
Snape se té větě ušklíbl a vstal. „Mám dojem, že se mi začíná dělat
nevolno. Raději půjdu, mám ještě nějaké zařizování. Sbohem.“
Albus mu pokýval a vyměnili si podezřelé pohledy, které ovšem Harry
nevnímal.
„Kdo by mě chtěl adoptovat?“ zeptal se nedůvěřivě. Viděl, jak o něj
stojí jeho pokrevní příbuzní, a nedokázal si představit, že by o něj mohl mít
zájem někdo úplně bez přízně.
Harry tomu nerozuměl – samozřejmě lidé ho měli rádi, jako Weasleyovi,
možná i Brumbál, McGonagallová mu tu a tam vyjádřila sympatie, ale… adopce? Adopce?!
Kdo by ho chtěl za svoje dítě?
„Neměl bys o sobě tímto způsobem smýšlet, Harry,“ napomenul ho Albus,
jako by přesně věděl, jak chmurnými myšlenkami se Harry zabývá. „Jsi hodný
chlapec, nesobecký, s velkým srdcem. To není málo.“
Harry se maličko zarděl. „No, ale já prostě nevěřím, že by mě někdo mohl
chtít…“
„Sebastian tě vzal za svého prakticky v tu samou chvíli, co se o
tobě dozvěděl,“ řekl mu Brumbál vřele. Nechtěli chlapci lhát, a tohle přece
nebyla vůbec lež…
Hoch zamrkal, jako by zaháněl slzy, v očích opravdu cítil nějaké
divné pálení a ve tvářích horkost.
„Dozvěděl? Ten… Sebastian o mně nic nevěděl a hned mě vzal do rodiny?“
zapochyboval ale po chvíli.
Brumbál si zhluboka povzdechl a zadíval se na chlapce před sebou, opět
v módu ´chybující stařec´. „Víš, drahý chlapče, život je někdy hodně
spletité klubko.“
„Hm,“ odpověděl Harry nejistý, co na tohle říct. „Nějak nerozumím.“
„Sebastian…“ Brumbál se mírně zamračil, poposunul si brýle na nose a
koukal na Harryho opravdu lišácky, maje na paměti, že chlapci v této
záležitosti opravdu lhát nebude.
„Sebastian byl… považován za mrtvého. Byl pryč tak dlouho, že každý, kdo
jej znal, si myslel, že se už nikdy nevrátí. Ale já jsem ho našel,“ poněkud
samolibě a stále nechutně čtverácky se na Harryho usmál (měl opravdu štěstí, že
tam s nimi Severus nezůstal).
„Aha,“ zapolykal Harry, „a co je zač?“
„Dovoluji si říct, že byl nejlepším přítelem tvojí maminky,“ začal mu
vykládat Brumbál. „A o jeho charakteru nemám sebemenších pochyb.“
„Viděl jsem ho někdy? Snape říkal, že ho znám, ale já si nikoho toho
jména nevybavuju,“ řekl Harry.
„Tedy, profesor Snape mohl poněkud přehánět,“ zamumlal ředitel. „Jistěže
jsi ho viděl, nesčetněkrát, ale pochybuji, že byste se stačili opravdu poznat…“
přátelsky zamrkal. „Dalo by se říct, že jste mezi sebou měli jakousi…
komunikační bariéru.“
Harry přikývl, vykládal si Brumbálova slova jako narážku na fakt, že byl
ještě malý, takže si to jednak nepamatuje a jednak by toho spolu se Sebastianem
asi moc nenapovídali. Jeho mysl se začala osobou jeho opatrovníka obezřetně zaobírat,
Harry dokonce pocítil radostné očekávání. Ten muž znal maminku! Její nejlepší
přítel… tím se taky vysvětluje, proč si ho tak rychle vzal k sobě a proč
si mohl dovolit tetu Petúnii oslovit ve vzkazu takovým způsobem.
„Takže,“ řekl chlapec pomalu, „Sebastian je teď můj zákonný zástupce,
jako byli Dursleyovi?“
„Ano, všechny potřebné dokumenty už jsme vyřídili a neměl by s tím
být žádný problém. Je velice milé mít tolik známých na ministerstvu,“ Albus se
poklepal na nose. „Nicméně…“
Harry poposedl a naklonil se nad stůl. Vůbec se mu nelíbil lesk
ředitelových očí.
„Tvůj otec… nechce, abys viděl jeho tvář, má obavy, že by ses mohl
vyděsit,“ pověděl mu vážně a ignoroval, jak sebou Harry cukl při slově ´otec´.
„Ehm, proč?“ zeptal se chlapec.
„Naprosto s ním souhlasím, drahý hochu,“ tíživě na něj zahlížel
Albus. „Jsme oba toho názoru, že bude lepší, když se poznáte, aniž byste byli
ovlivněni předsudky…“
„Jak bych mohl mít…“ začal chlapec, ale byl přerušen.
„Sebastian je dobrý člověk, Harry, a já tě prosím, abys zpočátku přijal
všechny jeho podivnosti.“
A i když se Harry chtěl ptát dál, ředitel se mu omluvil a nechal ho v
prázdném domě až do večera prakticky samotného.
Během dne se zastavilo pár členů Řádu, které chlapec znal jen od vidění,
a prohodili spolu sotva hrstku slov. Napsal dopisy Ronovi a Hermioně, v nichž
se pochlubil tou velkou novinou, a jakmile se objevila Hedvika, poslal je. Zbytek
doby jen čekal a byl sžírán rostoucí zvědavostí a rovněž něčím, co se pokoušel
potlačovat.
Harryho začala naplňovat naděje, když seděl v prázdném, ošklivém
domě svého zabitého kmotra. Bylo to k Síriovi nefér, to zatraceně dobře
věděl. Měl by truchlit, měl by být sražen na kolena výčitkami, protože
zapříčinil jeho smrt… jenže si nemohl pomoct.
Po Síriovi se mu stýskalo, ale musel se přes to přenést, aby se
z té viny a žalu nezbláznil. A Harry to udělal.
K večeru se vrátil Brumbál a počkal na Harryho u krbu
s květináčem s letaxem v ruce a přátelsky na něj pomrkával.
„Dům tvého otce je naprosto bezpečný, stejně jako zahrada. Musím ti
ovšem připomenout, abys neopouštěl hranice pozemku těsně přiléhajícího k domu.
Krb je připojený pouze sem,“ řekl, když se chlapec nejistě postavil vedle a
táhl za sebou svůj kufr.
„Neříkejte to,“ zamumlal rozpačitě.
„Copak, hošku?“
„Otec,“ odpověděl Harry. „Neříkejte to. Můj táta je mrtvý,“ s tím
se postavil i s kufrem do krbu a nabral si hrst prášku do rukou. „Jaká je
adresa?“
„Beaver Grove,“ odpověděl mu Brumbál a pozoroval, jak Harryho pohltily
zelené plameny.
***
Vyletěl z krbu a přistál na kamenné podlaze – a na něm jeho kufr.
Jen zoufale zalapal po kyslíku, jehož se mu najednou tak nedostávalo. Naštěstí
si neublížil, i když jeho zavazadlo bylo pěkně těžké. Vysoukal se na nohy a
rozhlédl se kolem sebe v naprosté tmě.
Aby se nepřizabil, vytáhl hůlku a bez obav zakouzlil Lumos. Jak mu
jednou vysvětloval pan Weasley, ministerské poplachy ohledně kouzlení
nezletilých jsou zabudovány jedině kolem domů mudlů, žije-li mladý kouzelník
mezi nimi, protože se očekává, že v kouzelnických rodinách na svoje děti
dohlédnout rodiče. Chlapec nepochyboval, že tohle je kouzelnické sídlo, takže
tu žádné poplachy nebudou.
Z velké haly vedlo schodiště rozdvojující se na otevřenou galerii obkružující
místnost v patře a několiko dveří. Místnost byla temná, vysoká okna ve
stěně se vstupními dveřmi zůstávala patrně po celý čas zatažená a z celého
domu na Harryho dýchal chlad, jako kdyby byl majitel dlouho pryč a svou krátkou
přítomností ještě nestačil zahnat ponurost a bezútěšnost opuštěného sídla. A že
to bylo sídlo! Žádný domek na hypotéku, jako měli Dursleyovi, nebo barák
poslepovaný kouzly, jako vlastnili Weasleyovi!
Harry začínal chápat význam slova rezidence, protože jen hala byla obrovská,
její stěny byly do výše dvou metrů obloženy dřevem a poté vymalovány bíle a nad
schodištěm, kde očekával další okno, bylo velké plátno zobrazující bitvu
kouzelníků se skřety. Výjevu dominoval heroicky ztvárněný mocný mág, který
přihlížel boji s povýšeným výrazem ve tváři ´já jsem Někdo´.
Harry vyběhl schody potažené modrým kobercem a posvítil si na něj –
malba byla dokonalá, hlavní postava v životní velikosti. Prohlížel si
kouzelníka a v nitru pocítil poněkud svíravý strach – byl mu něčím
povědomý… ty tmavé oči a vlasy, ostré rysy…
Začal se rozhlížet po nějakém popisném štítku, ale žádný nenašel.
V tu chvíli se vyobrazený muž na chlapce zadíval a ironicky se zeptal
hlubokým hlasem: „Hochu, mohu ti být nápomocen?“
Harry se zachvěl, to mu úplně připomnělo Snapea. „Ehm, jasně. Jaký výjev
znázorňuje váš obraz?“
„Toto je vítězná bitva proti skřetímu povstání u Slzavého Křemene, rok
1598,“ odpověděl a v obličeji se mu usadil nadřazený výraz, když Harryho
začal zkoumat.
„Hm,“ odtušil Harry
a přál si, aby mu ten údaj něco říkal – Hermioně by možná mohl. Necítil se moc
dobře pod těmi zkoumavými pohledy, protože se mu zdálo, že ho muž dokáže prohlédnout
skrz naskrz…
„Nevíte náhodou, co je tohle za dům?“ zeptal se ho opatrně Harry.
„Tvůj dům, jsi zde doma, hochu,“ poznamenal tvrdě, znělo to, jako kdyby
mu vyčítal, že jej tak pitomý dotaz vůbec napadl.
„Ech?“
„Harry?“ ozval se zezdola hlas, z něhož Harryho mrazilo, protože
byl nejspíše pozměněn nějakým kouzlem, které fungovalo jako mudlovský
deformátor hlasu. Zavřel oči, a když se znovu podíval, muž na obraze mu již
nevěnoval sebemenší pozornost.
Otočil se na patě a spatřil pod schodištěm vysokou postavu v tmavém
plášti s kápí a maskou. Na první pohled připomínal Smrtijeda, ale na druhý
Harry postřehl, že plášť není černý, ale jen hodně tmavě modrý a maska má
k té smrtijedské vskutku daleko. Nebyla nikterak děsivá, jen úplně
obyčejná, nevýrazná bílá maska, sloužící jedinému účelu – zakrýt rysy toho, kdo
ji nosí.
„Ocenil bych, kdybys nemluvil s obrazy ani s čímkoliv jiným
v tomto domě, pokud nebudu přítomen,“ požádal jej přísně a Harry urychleně
přitakal. Po tom nepříjemném hovoru s nafoukancem na obraze si ani sám nic
jiného nepřál.
„Jste… Sebastian?“ zeptal se váhavě a sešel k němu. Byl rád, že má
v kapse hůlku, jen pro jistotu – plášť a maska jej znervózňovaly, navíc dokázal
docela dobře poznat, když byl ve společnosti někoho nebezpečného. Teď si jistý byl,
že tenhle člověk nebezpečný je, ovšem ten stejný smysl mu napovídal, že není
nebezpečný přímo jemu, což Harryho trochu uklidňovalo. Musel si připomínat, že
Brumbál je taky nebezpečný Smrtijedům, ale ne studentům…
Ostře se nadechl, jakoby vyveden z míry, a odvětil: „Ano.“
„Prý jste mě adoptoval,“ pokračoval chlapec a podezíravě studoval masku,
avšak nedokázal prohlédnout stín zakrývající mužovy oči. Cítil se velmi
nejistě, ale pokoušel se přes to přenést – Brumbál Sebastianovi věřil, a
ujišťoval ho, že je dobrý člověk. Dobře, Harry tedy bude ignorovat jeho
zvláštnosti a pokusí se.
„Dá se to tak říct,“ souhlasil po krátkém zaváhání a mírně se pohnul –
jeho oči se zablýskaly ve světle Harryho hůlky.
„Brumbál mi o vás něco málo řekl,“ nadhodil pak Harry.
„Brumbál občas až moc mluví,“ Sebastian se napjal a obezřetně Harryho
sledoval. „Máš hlad, nebo si nejdříve prohlédneme dům?“
Harry se roztržitě rozhlédl kolem. „Tak tomu říkám těžká volba.“
Žádné komentáře:
Okomentovat