Harry se ošil, když ten dojem analyzoval. Nezměnilo se jeho
myšlení, ani jeho osobnost… měnila se jeho síla. Musela se změnit, už jen
vlivem Knihy mrtvých, a krevní rituál přidal něco ze… Snapeových sil.
„Jestli bude můj patron jelen, Pottere, tak tě zaškrtím,“ temně zavrčel
Severus vzápětí, patrně došel ke stejnému zjištění jako Harry. Syrové proudy
magie, které vířily během rituálu kolem nich, se navzájem poznávaly, učily… a
nehorázně od sebe kopírovaly to nejlepší. Teď Harryho a profesora spojovala
stejná krev a síla Knihy mrtvých. Nic nemohlo být jako předtím.
„Jestli se začnu měnit v netopýra,“ oplatil mu Harry, „tak…“
Profesor mávl rukou a opřel se o zeď, zkoušeje ujít po obvodu síně
několik vratkých kroků. Harry zmlkl a pozoroval ho.
„Je to zvláštní pocit, Harry,“ řekl posléze a protáhl se. „Někde… těsně
za hranicí vnímání… slyším šepot. Nezřetelně. Nejspíše je to zapříčiněno tímto
místem,“ zamumlal.
Harry vytřeštil oči: „Slyšíš to taky? A já se už lekl, že mi začíná
hrabat!“
Severus se na něj zpytavě zadíval. „Předpokládejme, že se nacházíme na
místě, jehož hranice byly vlivem přítomnosti Knihy mrtvých protrženy, nebo
přinejmenším zeslabeny.“
„Hranice?“
„Hranice tohoto časoprostoru, této reality, tohoto světa, jestli chceš,“
upřesnil kousavě a úkosem se zahleděl na Knihu mrtvých. „Dle mého názoru, Kniha
mrtvých má tento vliv na své okolí. Stačí se podívat na skálu jeskyně. Hádal
bych, že i voda, vystavená jejímu působení, musí být něčím zvláštní.“
„Voda?“
Harry to nechtěl, nechtěl působit jako hlupák, ale pravdou bylo, že
právě v tu chvíli prostě nebyl schopný stíhat tok Severusových myšlenek.
Byl na to příliš vyčerpaný, příliš šokovaný a především se mu nechtělo zapínat
mozek. Nebo spíše se odmítal nechat zapnout s tím, že už kus pořádné práce
odvedl vymýšlením, jak zachránit profesorovi život.
„Postřehl jsi, že se jeskyně nacházela pod vodou, že ano?“ zeptal se ho Snape
pomalu, jako by mluvil s mentálně postiženým. Harry kývl. „Vzhledem
k tomu, že jsme prokazatelně poblíž této jeskyně, není příliš těžké
odvodit, že budeme pod či velice blízko vodní hladiny. Domnívám se, že se
nacházíme někde poblíž Mrtvého moře.“
Harry zamrkal a pak se usmál: „Kniha mrtvých leží pod Mrtvým mořem?
To je dobré! Ale pořád mi není jasná ta hranice…“
Profesor protočil oči v sloup a prudce se otočil, aby se nemusel na
mladíka dívat. Asi začínal litovat, koho si to uvázal na krk. Doživotně.
„Duše mrtvých nemohou přebývat v našem světě, Harry. Jsem si jistý,
že Kniha zeslabuje hranice právě s Podsvětím, proto slyšíme šepot.“
Harry se zamračil a kývl. To by bylo možné. A potom se zamračil ještě
víc a zeptal se: „Nemáte náhodou bolesti?“ Jeho výraz byl trochu stísněný, jako
by jemu samotnému bylo trošku špatně.
„Nic, co by se nedalo přežít, to tě mohu ujistit…“ odpověděl a zkoumavě
se na mladíka zadíval. „Ovšem ty vypadáš, jako by ses chystal zhroutit.“
„Je mi najednou… fakt divně,“ přiznal Harry a popošel blíž ke Knize.
„Jako bych… těžko se to popisuje. Všechno mě bolí, tak mě napadlo… ani nevím
proč…“
Severus přikývl – naprosto přesně chápal, co tím Harry myslí, neboť na
tom byl tisíckrát hůř. Je to pár minut, co ještě umíral na následky ochranných
kouzel Knihy mrtvých. Znovu se protáhl a zkoumavě se na mladíka zadíval.
„Jediná cesta vede opět přes jeskyni,“ pronesl zachmuřeně, „bude nás
čekat malé uvítání.“
Harry se přiblížil ke Knize a položil ruce na dva svitky. „Ale co
s tímhle? Copak to tu necháme? Kdo ví, kdy se budeme moci vrátit.“
Severus přišel blíž – ochranná bariéra na okamžik rudě zasvítila, ale
nechala ho projít. Profesor škubl hlavou v nedobrovolném tiku a postavil
se vedle Harryho. I on složil ruce na další dva svitky a na vteřinu vstřebával
pulzující magii.
„Vezmeme je s sebou,“ řekl klidně. „Podej mi hůlku.“
Mladík se rozhlédl kolem a všiml si, že profesorova hůlka zůstala ležet
na zemi poblíž jeho bundy. Soustředěním zkrabatil obočí a přál si, aby mu obě
věci vklouzly do dlaní…
„Přidej na vůli, dodej svému rozkazu hloubku. Ty jsi kouzelník – to jsou
jen věci. Musí uposlechnout,“ povzbudil ho Severus a Harryho obočí se
v pekelném soustředění spojilo skoro dohromady… a najednou věci zmizely a
objevily se v jeho napřažených dlaních.
„Dobré,“ odsouhlasil jeho výkon Snape a převzal si svou hůlku. Chvíli si
s ní točil v prstech a Harry měl dojem, velice letmý, že vnímá prouděná
magie mezi ní a profesorem. Skutečně to chvění vnímal.
Poté Severus namířil na svitky a zaklel je do obyčejných pergamenů,
které se dají koupit v jakémkoliv obchůdku s psacími potřebami, a
dodal jim několik ochranných kouzel, aby nebylo možné je poškodit.
„To nebylo nutné,“ zaprotestoval Harry. „Tipuju, že se Kniha ochrání
sama.“
„Pro jistotu.“
Harry si oblékl bundu a tři svitky vzal, načež je poněkud nevybíravě
strčil do kapsy s pohledem: „No co? Nic se tomu nemůže stát.“ a zbylé
čtyři Severus skryl do záhybů svého pláště.
„Je dobrý nápad…“ zaváhal Harry a potom s jistotou upřel na
profesora zpytavý pohled: „Necítíš se dobře.“
„Především se necítím dobře na tomto místě,“ upřesnil otráveně. „Nerad
bych se stal chovancem psychiatrické léčebny po delším pobytu
s šeptajícími hlasy zesnulých. Půjdeme.“
Mladík tedy přikývl, vytasil svou hůlku a zatvářil se odhodlaně. Přišlo
mu směšně jednoduché se přenést zpět do jeskyně.
Byl to pohled pro bohy, když se ti dva zjevili na stejném místě, jako
před několika hodinami zmizeli. Harry i Severus věděli, kdo na ně číhá a jaké
má úmysly, a bez nutnosti se domlouvat, rozhodli se Pánu zla uštědřit lekci, na
jakou do smrti nezapomene.
Štvát Vyvoleného a jeho Opatrovníka se opravu nevyplácí – mohli by se
zhmotnit v jeskyni jen na nezbytně nutnou chvíli a pak se okamžitě přenést
k Bradavicím, jistě… ale proč by to měli dělat?
Mírné vlnění prostoru všechny Smrtijedy upozornilo, že se jejich
očekávaná kořist vrací. Předtím se neodvažovali mluvit hlasitěji než šeptem a
nyní i ti nejdrzejší ztichli, hůlky namířené na tetelení.
Voldemort se taky zatetelil, radostí, nedočkavostí a patrně chutí
Harrymu utrhnout hlavu a jeho tělem umlátit Severuse. Byl opravdu naštvaný, jak
mu profesor vyklouzl, sebral hůlku toho spratka a navíc – což si zasluhovalo
nejkrutější trest – evidentně zradil!
Když bylo přemístění dokončeno, na jeden dlouhý okamžik Smrtijedi a
jejich pán ustrnuli v překvapení – a překvapit Pána zla není jednoduché,
protože za svůj život i smrt viděl všelijaké divné věci.
Severus – ve smrtijedském plášti, s hůlkou pevně v pravé ruce,
ale s pažemi zkříženými na hrudi – se začal objevovat jako první. Harry
následoval, stál po Snapeově pravé straně a postojem i výrazem kopíroval
profesora. Sebejistí a s pohrdavými úsměšky na tváři přejeli shromáždění a
pohodili hlavami v posměšném pozdravu v dokonalé synchronizaci.
Severus se vzápětí rozkročil, impozantním švihnutím levice rozvířil plášť a jen
se mihl směrem vlevo. Harry v tu samou chvíli, jako by reagovali na
smluvené znamení, které ale ani jeden nevydal, ukročil doprava, hůlku přenášeje
do pohotovostní polohy. Byl to opět pohyb identický s mávnutím profesora
Snapea. Teď byli částečně zády k sobě a vzájemně se vykrývali. Sledovat ty
dva bylo neskutečné.
Na první pohled na nich bylo něco znepokojivého, vyzařovala z nich…
Smrt ve své podstatě. Nebylo to nic zlého, pouze cosi mimo chápání ostatních.
Během mžiku se vzduch naplnil kletbami – ovšem nebyla to Avada.
Harry si tento poznatek zapsal do paměti – jediný, kdo nikdy neváhal mrštit
vražednou kletbu, byl Voldemort. Temný pán ale nenávistně pozoroval dvojici a
své věrné a vyčkával. Očekával rychlý boj a snadné vítězství…
Severus byl v soubojích velmi dobrý, ovšem po dnešku by mohl
aspirovat na označení nedostižný. Proti značné přesile se stačil včas krýt či
uhýbat a pokud nebylo zbytí, užíval přenášení. Na světě bylo velice málo
soubojových mistrů, schopných tak rychle a efektivně reagovat. A jeho kletby
byly neobvykle silné.
Harry naproti tomu měl přirozený talent dostávat se z malérů a
základy soubojnictví mu Snape stačil už dostatečně vštípit. Nebyl nedostižný,
ale vedl si dobře. Pokud neuskočil, zakouzlil prostě štít, nebo ho Severus
dosti nevybíravě strhl stranou – nebylo jasné, jak to dokázal souběžně
s proklínáním tří dalších Smrtijedů, vzdálen od něj mnohdy i na délku celé
jeskyně. Každopádně se mu to dařilo.
Brzy se začal poměr sil obracet a v ten moment do bitvy zasáhl i
Voldemort.
„Tome!“ zavýskal Harry s hranou nadšeností, když kolem něj
prosvištělo zelené světlo a vpilo se do stěny jeskyně, zablokoval blížící se
kletbu, ukročil doleva a přikrčil se, vyhýbaje se druhé. „Už jsem myslel, že
zmeškáš všechnu legraci. Přece bys nenechal ty břídily, aby si zadováděli bez
tebe?“
Tento proslov více než cokoliv jiného v tu chvíli dohnalo
Voldemorta do stavu nepříčetné zuřivosti – dokonce nebyl schopen Harrymu
vynadat. Začal po něm mrskat jednu Avadu za druhou a Harry se začal rovněž
přemísťovat.
Voldemortovi ani nevadilo, že zabil několik vlastních lidí ve snaze
trefit Harryho.
Mladík vracel rovněž nějaké ty kletby, jak tak těkal sem a tam. Ani
nepostřehl rozšklebenou ránu na levém lokti (třebaže nebyl schopný ho vůbec
ohnout), jak byl zabraný do boje o přežití. Ovšem zásah do pravého kolena už
postřehl, protože ho to vyřadilo z rovnováhy a on se skácel k zemi.
Ihned se sebral, přenesl jinam a rozeznal Voldemorta jen pár metrů od
sebe. Dráha kletby byla nezastíněná…
Ozvalo se burácivé: „Avada kedavra!“ a vyšlehlo zelené světlo.
Byl to však Harryho hlas, který rozechvěl základy jeskyně a vzduch
zapraštěl magickými výboji. Zelené světlo bylo jasnější, se smaragdovým leskem,
připomínalo živý plamen a s hukotem ohně se vyřítilo proti Pánovi zla.
Voldemort včas uskočil, ale kletba se vpila do statné postavy Smrtijeda za ním.
Harry nevěděl, kdo to byl, ale jeho oči jeho tělo hněvivě pozorovaly
padat k zemi. Ne, to nemělo být. On nebyl cílem, jemu nebyla souzena smrt.
Znechuceně zavrtěl hlavou a přenesl pohled na Voldemorta.
V tu chvíli si teprve začal uvědomovat to hrobové ticho – chyběly
mu výkřiky a nadávky boje. Nedostali Severuse, že ne? Na vteřinu si dovolil
rozhlédnout kolem sebe a shledal, že mlčenliví Smrtijedi na něj všichni zírají,
hlavy otočené sice k němu, ale stále ještě připravení bojovat proti
Snapeovi.
Zanadával si za svou neopatrnost a očekávaje Voldemortovo kouzlo, otočil
se k němu. Pán zla na něj hleděl s něčím neznámým v očích a
Harrymu trvalo chvíli, než to identifikoval.
Strach. Poprvé viděl v očích svého nepřítele strach.
Beze slova se přemístil a jeho rudé oči byly plné obav. Stalo se něco,
čemu nevěřil a co jej vyděsilo. Harry Potter prokázal, že je schopný zabíjet –
a intenzita vražedné kletby byla působivá a především hrozivá. Po letech
podceňování a evidentního sebeklamu, Voldemort prohlédl, pochopil, že
v mladíkovi má skutečného protivníka na život a na smrt. Smrtijedi,
vykolejení ještě více než jejich pán, jej následovali.
Severus k němu překulhal – dostal zásah do levého lýtka a krom toho
krvácel ještě z několika ran na hrudi.
„Harry,“ promluvil tiše a položil mu ruku na rameno.
Mladík odtrhl oči od prázdného prostoru, bez jakéhokoliv pohnutí emocí
ve tváři, a potom sklonil hlavu a hluboce si povzdechl.
„Co to s nimi bylo?“ zajímal se, když opět vzhlédl.
„Byli překvapení,“ odtušil Severus vyhýbavě. „Živý plamen… Jsem si
jistý, že zanedlouho o sobě budeš opět číst v tisku.“
„Asi není obvyklé, aby světlo kouzla připomínalo plamen,“ souhlasil
Harry. „Bezva, další spekulace v novinách… za co mě označí teď?“
„Za nejmocnějšího kouzelníka všech dob, nejspíše.“
Harry znechuceně zavrtěl hlavou a dopajdal k zabitému, Severus
kulhal za ním.
Nebyl jediným mrtvým, další těla Smrtijedů, které zasáhl Voldemort,
společně s těmi, jež omráčili oni dva, ležela v písku. Zranění byli
ponechání na pospas… Ovšem Harryho pohled byl zafixován jen na toho, koho
zabil.
Snape tělo otočil a strhl mu masku. Byl to velký muž… nebo spíše
rozložitý, ošklivý, zjizvený, špinavý a zapáchající. Poměrně známý mezi
kouzelníky.
„Fenrir Šedohřbet,“ řekl Severus tiše a zadíval se na Harryho.
Mladík s obtížemi přiklekl a zatlačil obávanému vlkodlakovi oči –
nechtěl vidět ten vytřeštěný pohled.
„Ten, co pokousal Lupina?“ zeptal se klidným hlasem.
„Právě ten. Zabil nebo v lidské formě zmrzačil stovky dětí… další
desítky jich přeměnil.“
„Nemusíš mě přesvědčovat, jaký to byl mizera, abych se cítil líp,“
zarazil ho. „Nemám výčitky, že jsem ho…“ hlas Harrymu selhal a zadíval se profesorovi
do očí. Konečně v těch jeho problesklo uvědomění skutečnosti…
„Já jsem ho zabil!“ vzkřikl spíše překvapeně, než vynervován
skutečností, že se právě stal vrahem.
Severus jej konejšivě poplácal po rameni. Neměl co k tomu říct,
pocity, které doprovázejí první vraždu, si musí mladý muž protrpět sám a vzít
si z nich ponaučení. On sám si velice jasně pamatoval prvního člověka,
kterého zabil.
„Nemám vůbec výčitky, Severusi,“ řekl Harry zoufale. „Necítím lítost, že
jsem právě zabil… já… mám dojem, že je to prostě nutnost, kterou musím přetrpět…
jediné, co mě v tuhle chvíli mrzí je, že jsem netrefil Voldemorta!“
„Jsi patrně v šoku,“ poznamenal na to profesor, „to přejde.“
„Ne,“ zamumlal Harry. „Já vím, že ne. Tak to bude napořád…“
„Možná jsi ovlivněn mrtvými, Harry. Pro ně smrt nebyla ničím významným…
ale přestaň být hysterický.“
„To se mi nelíbí,“ zamručel pak mladík, ale vydrápal se na nohy,
rozhlížeje se kolem. Přestal být hysterický.
„Co s nimi?“ poukázal na bezvědomé přisluhovače Temného pána.
Severus zamyšleně sledoval těla a poté se ušklíbl: „Ministerstvo?“
„Popletala klepne.“
„Pan ministr toho využije ve svůj prospěch,“ ujistil ho Snape a začal
svižně mávat hůlkou a jednotlivá těla se přenášela na jednu hromadu a začala se
spojovat pevnými, ohnivě planoucími provazy.
Harry ho vyčerpaně pozoroval a matně si uvědomoval, že se cítí mizerně.
Duševně byl otřesen, třebaže si to nepřipouštěl. Poměrně dost toho zažil… Byl
také fyzicky vyčerpán a zraněn, a navíc jej ovládal takový divný dojem…
„Jsi… vyčerpaný,“ prones náhle s jistotou a zíral na profesora.
Severus jen pokrčil rameny.
Harry k němu přešel a zkoumavě si ho prohlížel. „Nějak to prostě
vím.“
„Jasnovidectví není tvůj obor,“ utrousil, ale natáhl k němu ruku.
„Pomoz mi, přemístíme je na ministerstvo.“
Harry se ušklíbl – za jiných okolností by se ptal, jestli to je vůbec
možné, ale teď věděl, že když na to budou dva, třebaže jsou tak vyčerpaní,
podaří se jim to. Chytil Snapea za loket a začal se soustředit, nechal ale
Severuse, aby vedl přenos, protože nevěděl, jak to pořádně udělat.
V okamžiku, kdy začala těla bezbranných Smrtijedů mizet – včetně mrtvých –
vyslal svou energii, aby přemístění podpořil. Bylo úžasné, s jakou
lehkostí Harry a profesor dokázali spolupracovat.
„Můžeme pohnout se Zemí?“ zajímal se pak mladík s dalším šklebem.
„Netrpíš ty rozštěpem osobnosti?“ usadil ho Snape. „Ještě před chvílí
ses tu topil v depresi a teď se směješ.“
Harry se opět zašklebil: „No, mám talent na ignorování nepříjemných
situací. To je třeba důvod, proč jsem si roky nepamatoval nic z hodin
lektvarů!“
„Pottere!“ vyštěkl pohoršeně profesor. „Nepokoušíte se tím snad narážet
na něco konkrétního, že ne?“
„Jak bych mohl, pane profesore?“ zeptal se Harry s dočista nevinným
výrazem a očima upřímně rozšířenýma.
„Vy? Naprosto neohrabaně, jak jinak,“ zamumlal.
Harry se začal upřímně smát, což ale nebyl dobrý nápad. Zapomněl, že má
stát jen na jedné noze a skácel se na zem. Severus ho opatrně – sám musel dávat
pozor – vytáhl a vrtěl přitom hlavou.
„Au,“ poznamenal mladík a přitiskl si ruku na ránu na paži, načež Snape
protočil oči.
„Ještě několik minut a budeš na ošetřovně.“
„Snad budeme, ne?“ protestoval Harry.
Severus se na něj tak zvláštně důrazně zadíval. „Madame Pomfreyová se o tebe jistě dobře postará, mou asistenci
neocení.“
„No, ale co ty?“ nechápal.
„Nejsem v tak špatném zdravotním stavu, abych musel zabírat čas
lékokouzelnice. Ošetřím se sám, děkuji pěkně.“
Harry se zatvářil napůl ustaraně a pohoršeně: „Počkej! Vždyť to není
fér! Proč já bych měl snášet ty její řeči o dalším pobytu na ošetřovně sám? A
to…“ trochu se otřásl, „opečovávání!“
Odpovědí mu byl pohled: „A proč bych to měl snášet já, když nemusím?“
Harry to jasně dokázal vyčíst Snapeovi v očích, ani to nemusel říkat
nahlas.
„To fakt není fér.“
„Tak už to chodí.“
Žádné komentáře:
Okomentovat