čtvrtek 16. ledna 2014

24 Zpět mezi lidmi

   Posbírali se na nohy a opatrně se pozorovali. Jak se jejich vnímání vracelo zpět do normálu, cítili, že se něco výrazně proměnilo.
   Harry se ošil, když ten dojem analyzoval. Nezměnilo se jeho myšlení, ani jeho osobnost… měnila se jeho síla. Musela se změnit, už jen vlivem Knihy mrtvých, a krevní rituál přidal něco ze… Snapeových sil.
   „Jestli bude můj patron jelen, Pottere, tak tě zaškrtím,“ temně zavrčel Severus vzápětí, patrně došel ke stejnému zjištění jako Harry. Syrové proudy magie, které vířily během rituálu kolem nich, se navzájem poznávaly, učily… a nehorázně od sebe kopírovaly to nejlepší. Teď Harryho a profesora spojovala stejná krev a síla Knihy mrtvých. Nic nemohlo být jako předtím.
   „Jestli se začnu měnit v netopýra,“ oplatil mu Harry, „tak…“
   Profesor mávl rukou a opřel se o zeď, zkoušeje ujít po obvodu síně několik vratkých kroků. Harry zmlkl a pozoroval ho.
   „Je to zvláštní pocit, Harry,“ řekl posléze a protáhl se. „Někde… těsně za hranicí vnímání… slyším šepot. Nezřetelně. Nejspíše je to zapříčiněno tímto místem,“ zamumlal.
   Harry vytřeštil oči: „Slyšíš to taky? A já se už lekl, že mi začíná hrabat!“
   Severus se na něj zpytavě zadíval. „Předpokládejme, že se nacházíme na místě, jehož hranice byly vlivem přítomnosti Knihy mrtvých protrženy, nebo přinejmenším zeslabeny.“
   „Hranice?“
   „Hranice tohoto časoprostoru, této reality, tohoto světa, jestli chceš,“ upřesnil kousavě a úkosem se zahleděl na Knihu mrtvých. „Dle mého názoru, Kniha mrtvých má tento vliv na své okolí. Stačí se podívat na skálu jeskyně. Hádal bych, že i voda, vystavená jejímu působení, musí být něčím zvláštní.“
   „Voda?“
   Harry to nechtěl, nechtěl působit jako hlupák, ale pravdou bylo, že právě v tu chvíli prostě nebyl schopný stíhat tok Severusových myšlenek. Byl na to příliš vyčerpaný, příliš šokovaný a především se mu nechtělo zapínat mozek. Nebo spíše se odmítal nechat zapnout s tím, že už kus pořádné práce odvedl vymýšlením, jak zachránit profesorovi život.
   „Postřehl jsi, že se jeskyně nacházela pod vodou, že ano?“ zeptal se ho Snape pomalu, jako by mluvil s mentálně postiženým. Harry kývl. „Vzhledem k tomu, že jsme prokazatelně poblíž této jeskyně, není příliš těžké odvodit, že budeme pod či velice blízko vodní hladiny. Domnívám se, že se nacházíme někde poblíž Mrtvého moře.“
   Harry zamrkal a pak se usmál: „Kniha mrtvých leží pod Mrtvým mořem? To je dobré! Ale pořád mi není jasná ta hranice…“
   Profesor protočil oči v sloup a prudce se otočil, aby se nemusel na mladíka dívat. Asi začínal litovat, koho si to uvázal na krk. Doživotně.
   „Duše mrtvých nemohou přebývat v našem světě, Harry. Jsem si jistý, že Kniha zeslabuje hranice právě s Podsvětím, proto slyšíme šepot.“
   Harry se zamračil a kývl. To by bylo možné. A potom se zamračil ještě víc a zeptal se: „Nemáte náhodou bolesti?“ Jeho výraz byl trochu stísněný, jako by jemu samotnému bylo trošku špatně.
   „Nic, co by se nedalo přežít, to tě mohu ujistit…“ odpověděl a zkoumavě se na mladíka zadíval. „Ovšem ty vypadáš, jako by ses chystal zhroutit.“
   „Je mi najednou… fakt divně,“ přiznal Harry a popošel blíž ke Knize. „Jako bych… těžko se to popisuje. Všechno mě bolí, tak mě napadlo… ani nevím proč…“
   Severus přikývl – naprosto přesně chápal, co tím Harry myslí, neboť na tom byl tisíckrát hůř. Je to pár minut, co ještě umíral na následky ochranných kouzel Knihy mrtvých. Znovu se protáhl a zkoumavě se na mladíka zadíval.
   „Jediná cesta vede opět přes jeskyni,“ pronesl zachmuřeně, „bude nás čekat malé uvítání.“
   Harry se přiblížil ke Knize a položil ruce na dva svitky. „Ale co s tímhle? Copak to tu necháme? Kdo ví, kdy se budeme moci vrátit.“
   Severus přišel blíž – ochranná bariéra na okamžik rudě zasvítila, ale nechala ho projít. Profesor škubl hlavou v nedobrovolném tiku a postavil se vedle Harryho. I on složil ruce na další dva svitky a na vteřinu vstřebával pulzující magii.
   „Vezmeme je s sebou,“ řekl klidně. „Podej mi hůlku.“
   Mladík se rozhlédl kolem a všiml si, že profesorova hůlka zůstala ležet na zemi poblíž jeho bundy. Soustředěním zkrabatil obočí a přál si, aby mu obě věci vklouzly do dlaní…
   „Přidej na vůli, dodej svému rozkazu hloubku. Ty jsi kouzelník – to jsou jen věci. Musí uposlechnout,“ povzbudil ho Severus a Harryho obočí se v pekelném soustředění spojilo skoro dohromady… a najednou věci zmizely a objevily se v jeho napřažených dlaních.
   „Dobré,“ odsouhlasil jeho výkon Snape a převzal si svou hůlku. Chvíli si s ní točil v prstech a Harry měl dojem, velice letmý, že vnímá prouděná magie mezi ní a profesorem. Skutečně to chvění vnímal.
  Poté Severus namířil na svitky a zaklel je do obyčejných pergamenů, které se dají koupit v jakémkoliv obchůdku s psacími potřebami, a dodal jim několik ochranných kouzel, aby nebylo možné je poškodit.
   „To nebylo nutné,“ zaprotestoval Harry. „Tipuju, že se Kniha ochrání sama.“
   „Pro jistotu.“
   Harry si oblékl bundu a tři svitky vzal, načež je poněkud nevybíravě strčil do kapsy s pohledem: „No co? Nic se tomu nemůže stát.“ a zbylé čtyři Severus skryl do záhybů svého pláště.
   „Je dobrý nápad…“ zaváhal Harry a potom s jistotou upřel na profesora zpytavý pohled: „Necítíš se dobře.“
   „Především se necítím dobře na tomto místě,“ upřesnil otráveně. „Nerad bych se stal chovancem psychiatrické léčebny po delším pobytu s šeptajícími hlasy zesnulých. Půjdeme.“
   Mladík tedy přikývl, vytasil svou hůlku a zatvářil se odhodlaně. Přišlo mu směšně jednoduché se přenést zpět do jeskyně.

   Byl to pohled pro bohy, když se ti dva zjevili na stejném místě, jako před několika hodinami zmizeli. Harry i Severus věděli, kdo na ně číhá a jaké má úmysly, a bez nutnosti se domlouvat, rozhodli se Pánu zla uštědřit lekci, na jakou do smrti nezapomene.
   Štvát Vyvoleného a jeho Opatrovníka se opravu nevyplácí – mohli by se zhmotnit v jeskyni jen na nezbytně nutnou chvíli a pak se okamžitě přenést k Bradavicím, jistě… ale proč by to měli dělat?
   Mírné vlnění prostoru všechny Smrtijedy upozornilo, že se jejich očekávaná kořist vrací. Předtím se neodvažovali mluvit hlasitěji než šeptem a nyní i ti nejdrzejší ztichli, hůlky namířené na tetelení.
   Voldemort se taky zatetelil, radostí, nedočkavostí a patrně chutí Harrymu utrhnout hlavu a jeho tělem umlátit Severuse. Byl opravdu naštvaný, jak mu profesor vyklouzl, sebral hůlku toho spratka a navíc – což si zasluhovalo nejkrutější trest – evidentně zradil!
   Když bylo přemístění dokončeno, na jeden dlouhý okamžik Smrtijedi a jejich pán ustrnuli v překvapení – a překvapit Pána zla není jednoduché, protože za svůj život i smrt viděl všelijaké divné věci.
   Severus – ve smrtijedském plášti, s hůlkou pevně v pravé ruce, ale s pažemi zkříženými na hrudi – se začal objevovat jako první. Harry následoval, stál po Snapeově pravé straně a postojem i výrazem kopíroval profesora. Sebejistí a s pohrdavými úsměšky na tváři přejeli shromáždění a pohodili hlavami v posměšném pozdravu v dokonalé synchronizaci. Severus se vzápětí rozkročil, impozantním švihnutím levice rozvířil plášť a jen se mihl směrem vlevo. Harry v tu samou chvíli, jako by reagovali na smluvené znamení, které ale ani jeden nevydal, ukročil doprava, hůlku přenášeje do pohotovostní polohy. Byl to opět pohyb identický s mávnutím profesora Snapea. Teď byli částečně zády k sobě a vzájemně se vykrývali. Sledovat ty dva bylo neskutečné.
   Na první pohled na nich bylo něco znepokojivého, vyzařovala z nich… Smrt ve své podstatě. Nebylo to nic zlého, pouze cosi mimo chápání ostatních.
   Během mžiku se vzduch naplnil kletbami – ovšem nebyla to Avada. Harry si tento poznatek zapsal do paměti – jediný, kdo nikdy neváhal mrštit vražednou kletbu, byl Voldemort. Temný pán ale nenávistně pozoroval dvojici a své věrné a vyčkával. Očekával rychlý boj a snadné vítězství…
   Severus byl v soubojích velmi dobrý, ovšem po dnešku by mohl aspirovat na označení nedostižný. Proti značné přesile se stačil včas krýt či uhýbat a pokud nebylo zbytí, užíval přenášení. Na světě bylo velice málo soubojových mistrů, schopných tak rychle a efektivně reagovat. A jeho kletby byly neobvykle silné.
   Harry naproti tomu měl přirozený talent dostávat se z malérů a základy soubojnictví mu Snape stačil už dostatečně vštípit. Nebyl nedostižný, ale vedl si dobře. Pokud neuskočil, zakouzlil prostě štít, nebo ho Severus dosti nevybíravě strhl stranou – nebylo jasné, jak to dokázal souběžně s proklínáním tří dalších Smrtijedů, vzdálen od něj mnohdy i na délku celé jeskyně. Každopádně se mu to dařilo.
   Brzy se začal poměr sil obracet a v ten moment do bitvy zasáhl i Voldemort.
   „Tome!“ zavýskal Harry s hranou nadšeností, když kolem něj prosvištělo zelené světlo a vpilo se do stěny jeskyně, zablokoval blížící se kletbu, ukročil doleva a přikrčil se, vyhýbaje se druhé. „Už jsem myslel, že zmeškáš všechnu legraci. Přece bys nenechal ty břídily, aby si zadováděli bez tebe?“
   Tento proslov více než cokoliv jiného v tu chvíli dohnalo Voldemorta do stavu nepříčetné zuřivosti – dokonce nebyl schopen Harrymu vynadat. Začal po něm mrskat jednu Avadu za druhou a Harry se začal rovněž přemísťovat.
   Voldemortovi ani nevadilo, že zabil několik vlastních lidí ve snaze trefit Harryho.
   Mladík vracel rovněž nějaké ty kletby, jak tak těkal sem a tam. Ani nepostřehl rozšklebenou ránu na levém lokti (třebaže nebyl schopný ho vůbec ohnout), jak byl zabraný do boje o přežití. Ovšem zásah do pravého kolena už postřehl, protože ho to vyřadilo z rovnováhy a on se skácel k zemi.
   Ihned se sebral, přenesl jinam a rozeznal Voldemorta jen pár metrů od sebe. Dráha kletby byla nezastíněná…
   Ozvalo se burácivé: „Avada kedavra!“ a vyšlehlo zelené světlo.
   Byl to však Harryho hlas, který rozechvěl základy jeskyně a vzduch zapraštěl magickými výboji. Zelené světlo bylo jasnější, se smaragdovým leskem, připomínalo živý plamen a s hukotem ohně se vyřítilo proti Pánovi zla. Voldemort včas uskočil, ale kletba se vpila do statné postavy Smrtijeda za ním.
   Harry nevěděl, kdo to byl, ale jeho oči jeho tělo hněvivě pozorovaly padat k zemi. Ne, to nemělo být. On nebyl cílem, jemu nebyla souzena smrt. Znechuceně zavrtěl hlavou a přenesl pohled na Voldemorta.
   V tu chvíli si teprve začal uvědomovat to hrobové ticho – chyběly mu výkřiky a nadávky boje. Nedostali Severuse, že ne? Na vteřinu si dovolil rozhlédnout kolem sebe a shledal, že mlčenliví Smrtijedi na něj všichni zírají, hlavy otočené sice k němu, ale stále ještě připravení bojovat proti Snapeovi.
   Zanadával si za svou neopatrnost a očekávaje Voldemortovo kouzlo, otočil se k němu. Pán zla na něj hleděl s něčím neznámým v očích a Harrymu trvalo chvíli, než to identifikoval.
   Strach. Poprvé viděl v očích svého nepřítele strach.
   Beze slova se přemístil a jeho rudé oči byly plné obav. Stalo se něco, čemu nevěřil a co jej vyděsilo. Harry Potter prokázal, že je schopný zabíjet – a intenzita vražedné kletby byla působivá a především hrozivá. Po letech podceňování a evidentního sebeklamu, Voldemort prohlédl, pochopil, že v mladíkovi má skutečného protivníka na život a na smrt. Smrtijedi, vykolejení ještě více než jejich pán, jej následovali.
   Severus k němu překulhal – dostal zásah do levého lýtka a krom toho krvácel ještě z několika ran na hrudi.
   „Harry,“ promluvil tiše a položil mu ruku na rameno.
   Mladík odtrhl oči od prázdného prostoru, bez jakéhokoliv pohnutí emocí ve tváři, a potom sklonil hlavu a hluboce si povzdechl.
   „Co to s nimi bylo?“ zajímal se, když opět vzhlédl.
   „Byli překvapení,“ odtušil Severus vyhýbavě. „Živý plamen… Jsem si jistý, že zanedlouho o sobě budeš opět číst v tisku.“
   „Asi není obvyklé, aby světlo kouzla připomínalo plamen,“ souhlasil Harry. „Bezva, další spekulace v novinách… za co mě označí teď?“
   „Za nejmocnějšího kouzelníka všech dob, nejspíše.“
   Harry znechuceně zavrtěl hlavou a dopajdal k zabitému, Severus kulhal za ním.
   Nebyl jediným mrtvým, další těla Smrtijedů, které zasáhl Voldemort, společně s těmi, jež omráčili oni dva, ležela v písku. Zranění byli ponechání na pospas… Ovšem Harryho pohled byl zafixován jen na toho, koho zabil.
   Snape tělo otočil a strhl mu masku. Byl to velký muž… nebo spíše rozložitý, ošklivý, zjizvený, špinavý a zapáchající. Poměrně známý mezi kouzelníky.
   „Fenrir Šedohřbet,“ řekl Severus tiše a zadíval se na Harryho.
   Mladík s obtížemi přiklekl a zatlačil obávanému vlkodlakovi oči – nechtěl vidět ten vytřeštěný pohled.
   „Ten, co pokousal Lupina?“ zeptal se klidným hlasem.
   „Právě ten. Zabil nebo v lidské formě zmrzačil stovky dětí… další desítky jich přeměnil.“
   „Nemusíš mě přesvědčovat, jaký to byl mizera, abych se cítil líp,“ zarazil ho. „Nemám výčitky, že jsem ho…“ hlas Harrymu selhal a zadíval se profesorovi do očí. Konečně v těch jeho problesklo uvědomění skutečnosti…
   „Já jsem ho zabil!“ vzkřikl spíše překvapeně, než vynervován skutečností, že se právě stal vrahem.
   Severus jej konejšivě poplácal po rameni. Neměl co k tomu říct, pocity, které doprovázejí první vraždu, si musí mladý muž protrpět sám a vzít si z nich ponaučení. On sám si velice jasně pamatoval prvního člověka, kterého zabil.
   „Nemám vůbec výčitky, Severusi,“ řekl Harry zoufale. „Necítím lítost, že jsem právě zabil… já… mám dojem, že je to prostě nutnost, kterou musím přetrpět­… jediné, co mě v tuhle chvíli mrzí je, že jsem netrefil Voldemorta!“
   „Jsi patrně v šoku,“ poznamenal na to profesor, „to přejde.“
   „Ne,“ zamumlal Harry. „Já vím, že ne. Tak to bude napořád…“
   „Možná jsi ovlivněn mrtvými, Harry. Pro ně smrt nebyla ničím významným… ale přestaň být hysterický.“
   „To se mi nelíbí,“ zamručel pak mladík, ale vydrápal se na nohy, rozhlížeje se kolem. Přestal být hysterický.
   „Co s nimi?“ poukázal na bezvědomé přisluhovače Temného pána.
   Severus zamyšleně sledoval těla a poté se ušklíbl: „Ministerstvo?“
   „Popletala klepne.“
   „Pan ministr toho využije ve svůj prospěch,“ ujistil ho Snape a začal svižně mávat hůlkou a jednotlivá těla se přenášela na jednu hromadu a začala se spojovat pevnými, ohnivě planoucími provazy.
   Harry ho vyčerpaně pozoroval a matně si uvědomoval, že se cítí mizerně. Duševně byl otřesen, třebaže si to nepřipouštěl. Poměrně dost toho zažil… Byl také fyzicky vyčerpán a zraněn, a navíc jej ovládal takový divný dojem…
   „Jsi… vyčerpaný,“ prones náhle s jistotou a zíral na profesora. Severus jen pokrčil rameny.
   Harry k němu přešel a zkoumavě si ho prohlížel. „Nějak to prostě vím.“
   „Jasnovidectví není tvůj obor,“ utrousil, ale natáhl k němu ruku. „Pomoz mi, přemístíme je na ministerstvo.“
   Harry se ušklíbl – za jiných okolností by se ptal, jestli to je vůbec možné, ale teď věděl, že když na to budou dva, třebaže jsou tak vyčerpaní, podaří se jim to. Chytil Snapea za loket a začal se soustředit, nechal ale Severuse, aby vedl přenos, protože nevěděl, jak to pořádně udělat. V okamžiku, kdy začala těla bezbranných Smrtijedů mizet – včetně mrtvých – vyslal svou energii, aby přemístění podpořil. Bylo úžasné, s jakou lehkostí Harry a profesor dokázali spolupracovat.
   „Můžeme pohnout se Zemí?“ zajímal se pak mladík s dalším šklebem.
   „Netrpíš ty rozštěpem osobnosti?“ usadil ho Snape. „Ještě před chvílí ses tu topil v depresi a teď se směješ.“
   Harry se opět zašklebil: „No, mám talent na ignorování nepříjemných situací. To je třeba důvod, proč jsem si roky nepamatoval nic z hodin lektvarů!“
   „Pottere!“ vyštěkl pohoršeně profesor. „Nepokoušíte se tím snad narážet na něco konkrétního, že ne?“
   „Jak bych mohl, pane profesore?“ zeptal se Harry s dočista nevinným výrazem a očima upřímně rozšířenýma.
   „Vy? Naprosto neohrabaně, jak jinak,“ zamumlal.
   Harry se začal upřímně smát, což ale nebyl dobrý nápad. Zapomněl, že má stát jen na jedné noze a skácel se na zem. Severus ho opatrně – sám musel dávat pozor – vytáhl a vrtěl přitom hlavou.
   „Au,“ poznamenal mladík a přitiskl si ruku na ránu na paži, načež Snape protočil oči.
   „Ještě několik minut a budeš na ošetřovně.“
   „Snad budeme, ne?“ protestoval Harry.
   Severus se na něj tak zvláštně důrazně zadíval. „Madame Pomfreyová  se o tebe jistě dobře postará, mou asistenci neocení.“
   „No, ale co ty?“ nechápal.
   „Nejsem v tak špatném zdravotním stavu, abych musel zabírat čas lékokouzelnice. Ošetřím se sám, děkuji pěkně.“
   Harry se zatvářil napůl ustaraně a pohoršeně: „Počkej! Vždyť to není fér! Proč já bych měl snášet ty její řeči o dalším pobytu na ošetřovně sám? A to…“ trochu se otřásl, „opečovávání!“
   Odpovědí mu byl pohled: „A proč bych to měl snášet já, když nemusím?“ Harry to jasně dokázal vyčíst Snapeovi v očích, ani to nemusel říkat nahlas.
   „To fakt není fér.“

   „Tak už to chodí.“

Žádné komentáře:

Okomentovat