čtvrtek 16. ledna 2014

7 Lektvary, lektvary

   Ve společenské místnosti si Harry vytáhl svou vypůjčenou odrbanou učebnici lektvarů pro pokročilé a třikrát si pečlivě pročetl postup přípravy Rodového dryáku, který nalezl na straně třicet osm. Byl to značně složitý lektvar, ale jeho příprava neměla zabrat víc jak dvě hodiny, pokud by dotyčný věděl co a jak míchat, krájet, přidávat… což Harry už věděl.
   Dřív, než mohl potkat Rona, který by se patrně náramně divil, že se Harry učí zrovna do lektvarů, zaklapl učebnici, hodil ji do brašny a vyrazil směrem ke sklepení.
   Hermiona už čekala před učebnou a věnovala mu zkoumavý pohled.
   „Jak je?“ zazubil se na ni Harry.
   „Já jsem v pořádku, ale co ty?“ strachovala se. „Madame Pomfreyová se nechala slyšet, že by se ještě mohlo ozvat…“
   Harry se uchechtl a přerušil ji: „Nebolí mě nic, je mi vlastně skvěle.“
   „A co…“ Hermiona opět nedokončila větu, protože Snape je mlčky pustil do učebny. Harry se zadíval na tabuli – a skutečně tam byl postup Rodového dryáku.
   Než začali s vařením lektvaru, Snape se vztyčil a začal plachtit mezi studenty a vyptával se jich na jeho vlastnosti a použití (Hermionina ruka zůstávala bez povšimnutí ve vzduchu), posrážel za špatné či neúplné odpovědi několik bodů – jen Draco Malfoy zaperlil a získal dvacet bodů pro Zmijozel – a Harryho přítomnost nebral na vědomí.
   Harrymu to nevadilo… bylo mu jasné, že když by si ho Snape všiml a na něco se ho zeptal, patrně by neznal odpověď, i když si o dryáku četl. Takže takhle to bylo lepší, nekalit zbytečně vodu.
   Další dvouhodinovka lektvarů proběhla v poklidu – Harry si míchal svoje a okolí ignoroval, stejně jako byl ignorován okolím – kromě Hermiony, samozřejmě. Netroufali si mluvit, tak se povzbuzovali pohledy a Harry si povšiml, jak souhlasně sleduje jeho práci – to bylo snad poprvé, kdy si byl opravdu jistý co dělat, dokonce se občas nemusel ani dívat na tabuli, za což si od ní vysloužil uznalý pohled.
   Samozřejmě se Harry snažil být co nejpečlivější, raději všechno zvážil a zkontroloval dvakrát, než to přisypal do kotlíku, takže mu čas vyšel opět taktak. Zazvonilo na konec vyučování, když teprve dokončoval.
   Ostatní pokročilí měli už sbaleno a rychle vyklouzli z učebny.
   Snape počkal, než za posledním – loudající se Hermionou, která na Harryho vrhala postranní pohledy – zapadnou dveře, a pak přešel k Harrymu a koukal mu přes rameno.
   Souhlasně nakrčil obočí, zatímco Harry, orosený potem, naposledy zamíchal – jednou proti směru a jednou po směru hodinových ručiček. Tohle byla ošemetná záležitost, hodně lidí u toho posledního bodu zaměnilo pořadí – a tím znehodnotili celý lektvar.
   Tekutina v kotlíku získala příjemnou pomerančovou barvu, čili přesně takovou, jakou měla.
   Harry si hlasitě oddechl a odebral, stále pod pečlivým dozorem, vzorek, který podal profesorovi.
   Snape si opět vzorek prohlédl a dokonce se spokojeně ušklíbl: „V pořádku.“
   Chlapec se zazubil a beze slov začal sklízet pracovní plochu. Už byl u dveří, když ho Snapeův hlas zastavil: „Okamžik, Pottere!“
   Harry se tedy otočil a vyčkávavě na něj zíral.
   Snape se zhluboka nadechl a pak se na něj bezvýrazně zadíval, jako by mu to bylo nepříjemné. „Onehdy mě profesor Brumbál požádal, abych se opět pokusil vás naučit nitrobranu.“
   Harry se bolestně zašklebil, nitrobranu ne, cokoliv, jen ne tohle. Ale co měl odpovědět? Děkuji pěkně, nikdy víc? Zrovna, když se Snapem začal vycházet? Zamžoural na profesora a zjistil, že se tváří zhruba stejně nadšeně.
   „Taky to nepovažuji za dobrý nápad,“ řekl mu, „po loňských… zkušenostech.“
   „Ehm,“ polkl, „takže co tedy…“
   „Pamatujete si ještě, jak jsem vám říkal, co máte dělat každý večer před spaním? Vyprázdnit svou mysl?“ zeptal se ho Snape a pak se ušklíbl. „Pokuste se o to, jsem si jistý, že prozatím to bude stačit. Musíte si to nacvičit. Dokud nezvládnete tohle, nemá smysl pouštět se do čehokoliv dalšího.“
   „Hm,“ souhlasil Harry neochotně, „a jak to mám ještě udělat, to mi neřeknete?“
   „Pottere,“ zavrčel Snape podrážděně, „to si ze mě snad děláte dobrý den, ne? Chcete mi tvrdit, že po tři čtvrtě roce, kdy jste to měl nacvičovat, jste dosud nepřišel ani na to jak?“
   Harry potlačil prvotní impuls začít se zuřivě bránit a svalovat vinu na profesora, protože mu to neřekl, a on to sám opravdu nezjistil… Chce být dospělý, nebo ne? Měl by tedy přijmout zodpovědnost za své chyby. Jeho povinností bylo naučit se nitrobranu, kdyby to uměl, Sirius by…
   „Nó,“ protáhl přiškrceně a mluvil k podlaze, „já jsem se pokoušel… a… hm… nedopadlo to…“
   Snape chvíli mlčel a pozoroval Harryho. Chlapec nakonec popotáhl nosem a odhodlaně se na profesora zadíval.
   „Měl jsem se víc snažit, ale já se na to vykašlal,“ řekl tvrdě, „choval jsem se jako idiot – a chyboval jsem. Za moje chyby ale platí druzí životem. Prosím, pane profesore, řekněte mi, jak to mám udělat, abych už nechyboval.“ Harryho oči zářily neobvyklým jasem – smaragdovým jasem, rozhodností.
   „Dobře, pane Pottere,“ odtušil Snape, „pro začátek se pokuste ukáznit svou mysl natolik, abyste myslel na co nejméně věcí – ideálně na jednu. Něco prostého a jednoduchého – to by mohlo být jistým způsobem nápomocné.“
   „Děkuji,“ odpověděl na to prostě a Snape pouze krátce přikývl. Už měl nakročeno k sobě do kabinetu a Harry vyšel na chodbu, když ho ještě jednou zastavil: „Pottere!“
   „Ano?“ popošel trochu zpátky.
   „Máte školní trest, víte to?“ zeptal se ho Snape a ušklíbl se. „Sice ani mně není jasné, co s vámi budu měsíc dělat, ale přijít musíte.“
   „Pane?“ zamrkal Harry mimořádně zpomaleně.
   „Dostal jste měsíc školního trestu, Pottere,“ vysvětloval mu pomalu Snape, jako kdyby promlouval k hlemýžďovi, „zapomněl jste?“
   „Ehm,“ odkašlal si chlapec a vytřeštil oči, „nemyslel jsem, že to… berete doslovně, pane.“
   „Já také ne,“ zatvářil se Snape mimořádně znechuceně, „nicméně profesor Medow si byl ztěžovat i u pana ředitele, takže jsem mu musel potvrdit, že opravdu máte měsíc trestů. Obávám se, že v této situaci vám ani mně nezbývá nic jiného, než to přetrpět.“
   Harryho obličej hovořil za vše.
   „Ovládejte svůj výraz, kdo se má na ty vaše škleby dívat?“ zpražil ho Snape pohledem, „Pokud opravdu nechcete běhat po škole a vykonávat úklidové práce, nejjednodušší bude, když prostě večer přijdete.“
   „A musím? Chci říct, nedalo by se jen předstírat…“ zatvářil se zoufale.
   „Profesor Medow si pohlídá, abyste na tresty chodil – stačí, abyste vynechal jen jeden, a bude u ředitele žádat nejen vaši, ale i moji hlavu!“ zavrčel Snape, „Vypadám snad, že jsem nadšen vyhlídkou na vaši společnost celý a každý večer po následující jeden předlouhý měsíc?“
   Harry musel uznat, že nikoliv, a s vizáží spráskaného psa opustil sklepení.

   V osm hodin večer neochotně zabušil na dveře Snapeova kabinetu a přes rameno vrhl nenávistný pohled na Medowa, který ho sledoval.
   Profesor prudce otevřel, sjel ho přezíravým pohledem a pak Harryho mlčky pustil dovnitř, zatímco chlapec zahuhlal: „Dobrý večer, pane profesore.“
   Snapeův kabinet vypadal pořád stejně – neměnil se, stejně jako jeho majitel – temný, chladný, nepřívětivý… snad jen na policích přibylo několik podivných živočichů v roztodivných nálevech.
   „Tak Pottere,“ začal Snape, jakmile zabouchl, „vzal jste si něco na zabavení?“
   „Ehm, ne.“
   „Pro příště to udělejte – nějaké učení, nebo úkoly, nebo cokoliv na čtení,“ poradil mu tedy profesor. „Nepřipravil jsem si pro vás žádnou práci, pokud vyloženě něco nenamítáte, domnívám se, že nemá význam vás bezdůvodně trestat.“
   „Dobře,“ zabrblal Harry a rozhlédl se kolem. „Co tu mám ale dělat, pane?“
   Snape se usadil za psací stůl a zabořil nos do hromady esejů. „Sedněte si a buďte zticha, musím tohle všechno opravit.“
   Harry se tedy usadil na židli naproti profesorovi a pokoušel se být neviditelný. Moc mu to nešlo, nudil se a rozhlížel se kolem, ovšem pohledu na mrtvé živočichy se chtěl vyhnout, takže této činnosti byl po krátké chvíli nucen zanechat. Nepřítomně si opřel lokty o stůl a bradu o dlaně, zatoulal se pohledem na protější stěnu nad úroveň polic a zůstal tak sedět nějakou chvíli.
   Toulal se v myšlenkách všude možně, zvlášť dumal nad famfrpálem. Letos by mohli zase vyhrát, pokud ho vezme nový kapitán do týmu, s čímž počítal – až na pár výjimek neprohrával. Musí se zeptat profesorky McGonagallové, kdo je vlastně kapitánem…
   Pak Harry zamrkal a uvědomil si, že už je nějakou dobu pozorován. „Pane?“
   Snape se na něj díval, jako kdyby něco ošklivého provedl. Ovšem potom se jeho výraz trochu zmírnil a kývl hlavou, odkládaje opravenou esej (poškrtanou červeným inkoustem) na hromádku (stejně červených): „Pottere, mohl byste v lektvarech prospívat daleko lépe než doposud.“
   Harry na něj nevěřícně zíral a stáhl lokty ze stolu.
   „Dokázal jste, že umíte jakž takž míchat – ale to je málo, nevyužíváte dostatečně svůj potenciál,“ vysvětlil mu Snape a nepřestával ho pozorovat. „Odhaduji, že vám chybí… lehká ruka. Jste schopný se koncentrovat dostatečně na to, abyste lektvar umíchal, ale stojí vás to příliš mnoho úsilí.“
   „Já se ale snažím, pane!“ namítl konečně chlapec. „Co víc můžu dělat?“
   „Vaši snahu neznevažuji,“ ujistil ho Snape, „jen vám říkám, že jste schopný být lepší. Chce to jen cvik – a sebejistotu…“ ušklíbl se a pokynul mu, aby vstal.
   Harry tak učinil a vzápětí byl odveden do prázdné učebny lektvarů. Profesor mávl hůlkou a na tabuli se objevil postup dnešního Rodového dryáku a skříně se školními přísadami a ještě další se školními kotlíky standardní velikosti čtyři se otevřely dokořán.
   „Myslím,“ ušklíbl se profesor, „že jsem už přišel na to, co s vámi. Budete mít doučování z lektvarů.“
   Harry nasadil obličej á la chcíplý pes. „A já myslel, že mě nechcete trestat.“
   Opravdu se mu málem podařilo u Snapea vyvolat pobavený úsměv, neboť mu zacukaly koutky, když viděl Harryho výraz.
   „Abyste neřekl, tohle drobné doučování podstoupíte jen třikrát týdně… a nebo pokaždé, když nebudete mít vlastní zabavení.“
   Harry přitakal, protože věděl, že lepší podmínky si asi nevymůže. Bez dalšího zdržení se pustil do opětovné přípravy Rodového dryáku a snažil se být stejně pečlivý, jako odpoledne. Zase se zpotil, ale tentokrát, protože už věděl co a jak, se mu to povedlo o trochu dřív.

   Večer, když ležel v posteli, pokusil se myslet jen na jednu jedinou věc – ale vůbec mu to nešlo, nedokázal svou hlavu ukáznit – a taky se nedokázal rozhodnout, na co prostého a obyčejného by mohl myslet.   

3 komentáře:

  1. Tak zase skvělá kapitola jako každá poč to sem vlasně píši když je to samostzdřejmost no to je jedno hodně mě pobavilo to doučování z lektvarů stoprocentně mu to prospjeje a mě to připadalo jako takvá perlička na závěr

    Asas

    OdpovědětSmazat
  2. Snape se fakt snaží, příjemná změna.

    OdpovědětSmazat