9. Gravitace

I když jsem původně měla nosit modrý plášť, byla jsem vděčná za svou aktivní službu pod červenou složkou. Proč jsem ale vlastně považovala svou práci za velmi dobrou věc?

Odváděla mou pozornost od skutečnosti, že chvíle, které jsem trávívala v Arově společnosti, jsou nyní volné. Odváděla mou pozornost od toho, jak vehementně jsem se Arovi celé týdny vyhýbala. Odváděla mou pozornost od jeho temných očí, které mě upřeně pozorovaly, kdykoliv jsme se náhodně potkali. Odváděla mou pozornost od dutého prázdna a chladu, které jsem cítila bez jeho doteku a blízkosti.

Zakazovala jsem si uvažovat, jaké jsou jeho myšlenky a jeho emoce. Alec říkal, že je ještě výbušnější než před tím, neustále v mizerné, frustrované a trucovité náladě a vyhýbá se společnosti kohokoliv z paláce. Dokonce si prý hraje s jídlem jako malý. K této poznámce jsem raději ani nechtěla vědět detaily, protože podle mých zkušeností, když si naštvané dítě vybíjí zlost na jídle, obvykle se to neobejde bez nepořádku.

Takže ano, milovala jsem svou práci, a vrhla se do ní po hlavě – k Demetriho spokojenosti.

Trvalo mi jen dva měsíce, než jsem přestala doprovázet standardně dvoučlenné týmy a stala se jednou polovinou takového týmu. Mým nejčastějším parťákem byl ze začátku Demetri, a potom jsem se střídala s Felixem, Alecem a Jane. Stopování a všechny fráze byly pomalu samozřejmostí a začínala jsem se cítit sebevědomě a užitečně – a nejen pro svůj zvláštní talent, který jsem používala jen zřídkakdy. Vystačila jsem si se silou novorozeného.

Popravování jsem nicméně nechávala na ostatních. Demetri to chápal – a dokud jsem spolehlivě plnila zbytek svých povinností, nechával to být. Měla jsem ostatně pověst pacifisty a všichni si uvědomovali, že jsem ještě nikdy nikoho nezabila. Ani upíra, ani člověka. Pokud to bylo na mě, měla jsem v úmyslu to tak nechat.

Moje aktivní služba měla jen jednu nevýhodu – musela jsem se před každou misí účastnit informativních schůzek a po jejím splnění hlášení. Občas úkoly rozdával Caius, ale většinou Aro.

To byly chvíle, kdy jsem se mu nemohla vyhýbat. Nenáviděla jsem to a mlčky a s pohledem upřeným do prázdna jsem čekala, až můj kolega – ať už to byl kdokoliv – podá hlášení. Bylo to tak nepříjemné a často jsem chtěla jen pevně semknout víčka a vypařit se, prostě utéct.

Měla jsem jen velké štěstí v tom, že na mě Arův talent nefungoval – nemusela jsem to tedy být nikdy já, kdo mu dal ruku a informoval ho o celém průběhu mise do nejmenších detailů.

Pokud rozdával instrukce, občas jsem přitakala s tichým ‚ano, mistře‘. Jinak jsem se nevyjadřovala, neprojevovala; předstírala jsem, že neexistuji a nic nevidím a necítím.

Jen málokdy jsem k Arovi zvedla zrak – a pokaždé jsem se střetla s jeho pohledem. Měl vždy kamennou tvář, jakousi neproniknutelnou masku, a shlížel na mě ze svého místa s dech beroucí, žhavou a vroucí intenzitou. Jeho oči byly vždy hladově černé a ruce měl často položené na opěrkách, které svíral, jako kdyby se snažil mermomocí neudělat žádný pohyb směrem ke mně.

Trpěla jsem podobným problémem. Být s Arem v jedné místnosti po víc jak pár minut bylo… skoro nemožné snést. Podvědomě se k němu část mé bytosti vztahovala a toužila po nějakém kontaktu. Nejednalo se jen o magnetickou přitažlivost, to ani zdaleka nevystihovalo míru síly, která mě k Arovi táhla. Byla to spíš zemská gravitace – a nedalo se nereagovat na žádostivost a vášeň v jeho očích, aniž bych v sobě necítila rostoucí horkost.

Přiznávám to bez zbytečných rozpaků. Chtěla jsem ho i v čistě fyzickém ohledu – v těch nestřežených chvílích, kdy se naše oči střetly, ve mně probouzel pocity a touhy, které jsem se jinak snažila všemožně ignorovat. Překročila jsem hranici nevinnosti, dávno minula platonickou oddanost. Aro nebyl jen hezký muž. Byl zatraceně přitažlivý.

Chtěla jsem Ara a chtěla jsem z něj všechno.

Přesto jsem všemožně bojovala se svou nově objevenou touhou a měla jsem štěstí, že jsem se mohla skrývat za svoje rozpaky a stydlivost, takže nikdy nebylo poznat, co se mi honí hlavou.

Jako člověk jsem byla rozumná, tichá a absolutně hormonálně nepoblázněná dívka; ani s Edwardem jsem nepodléhala takovým myšlenkám – protože s Edwardem bylo fyzično našeho vztahu o dost nebezpečnější. Tohle byla změna, která mě naprosto překvapila, změna, na kterou jsem byla zaručeně nepřipravená.

Vzpomínala jsem na to, co mi Edward jednou naznačil. Co dělají upíři v noci? Zaručeně nespí. Byli jsme daleko živočišnější a živelnější ve všech záležitostech týkajících se intimity. Byla to naše přirozenost, něco, co nás odlišovalo od prudérních lidí, jak by to zpěvavě pojmenovala Heidi. Zatraceně, sexualitu mnozí z nás využívali jako účinnou pomůcku při lovu lidí.

Často jsem si kladla otázku, jestli nejsem tedy úplně bláznivá, když jdu proti svému srdci a svému tělu. Stojím tu s tím nemožným nutkáním dojít k Arovi a strhnout mu tu tvrdou masku z tváře, vykouzlit na jeho rtech ten bolestně známý a mému srdci velmi drahý úsměv… a vím, že on bojuje se stejnými nutkáními. A přece se nepohnu, přece setrvávám v nehybnosti a poté utíkám pryč z jeho blízkosti, i když si nepřeji nic než běžet do jeho náručí.

A potom si odpovídám, že ano, jsem úplně bláznivá. Ale nemůžu nic z toho udělat. Znovu si pokaždé vyjmenuji všechny důvody, proč ne, a naprosto bez nálady se zavřu v pokoji s chmurným uspokojením, že nejsem jen otrokem nízkých pudů.

Mezi Arem a mnou existovalo víc jak tři tisíce rozdílů, byli jsme každý úplně jiný, pocházeli jsme každý z jiné doby a z jiného světa.

I kdybych v sobě našla dost tolerance a dost trpělivosti se denně potýkat s jeho dětinskostí, i kdybychom přežili kulturní a myšlenkové rozdíly pramenící jednoduše z našich rozdílných postavení a pohledů na život, nic z toho neměnilo zásadní fakt.

Nemůžu podlehnout, protože Aro je můj král a já jeho stráž. Z nás dvou jsem byla já ta postradatelnější, byla jsem ve srovnání s ním nikdo a perfektně jsem znala své místo. Nemůžu podlehnout, protože Aro by byl kvůli mně příliš zranitelný a nemohl si to dovolit. Už takhle příliš riskoval – a riskoval by víc.

Caiova žena byla střežena dnem i nocí, protože všichni nepřátelé Volturiových věděli, že je jeho slabinou.

Aro by si mě zkusil zavřít někde ve věži – což bych nesnesla – a jakmile bychom se kvůli tomu několikrát nejspíše neshodli – což bych nesnášela – svolil by a udělal všechno pro mou bezpečnost na úkor své vlastní.

Byla bych pro Ara mimořádně zranitelným bodem a to jsem nesměla dopustit. Musela jsem ho ochránit za každou cenu. Bylo to daleko víc než jen povinnost, než zaměstnání. Nedělala jsem to z loajality, jako by pro něj ostatní položili životy.

Svým způsobem jsem byla sobecká, protože Aro byl také mou největší slabinou a nedokázala jsem si představit, že by přestal existovat, že by se mu cokoliv stalo. Protože já bych v ten moment přestala existovat.

Co mi to jen udělal? Jak? S každým dnem to bylo jasnější a jasnější. Pane bože, já ho milovala tak, jak jen žena může milovat muže. A bylo to tak šíleně špatně.

Jakmile Alec skončil i s krátkým shrnutím naší noční mise pro Marca a Caia, vyklouzla jsem vděčně ze dveří trůnní síně a zhluboka se nadechla. Mistři vycházeli obvykle bočními dvířky za trůny, takže jsem se mohla bez ostychu na chvíli zapřít o stěnu a se dát dohromady.

Alec mě minul a věnoval mi soucitný pohled. Můj bráška věděl, jak jsou pro mě tahle setkání nepříjemná. Neuvědomoval si jen, proč přesně.

Byla totiž nepříjemná pro nás všechny – rozhodně nikomu nepřidávalo na pohodlí a klidu neustálé napětí, které mezi Arem a mnou vládlo. Jeho pohledy byly cokoliv jen ne nevinné a mezi dospělými několik stovek let starými upíry nemělo smysl hrát si se slovíčky. Svlékal mě očima, každým pohledem, a to sexuální napětí a veškerá ta frustrovaná energie se daly téměř krájet.

Už jsem dokonce neměla ani sílu cítit zahanbení. Chtěla jsem jen nějakou změnu. Upřímně jsem nevěděla, jestli dokážu žít pod tímhle tlakem celé roky a celá staletí. Mohla jsem jen doufat, že Aro s postupem času přestane být tak intenzivní, tak bolestně posedlý mou osobou.

Přečkala jsem svoje krušné nováčkovské období a zatím se nezhroutila. Ještě nějakou chvíli vydržím, musím…

„Piccola,“ pronesl chraptivý hlas a nadskočila jsem, otáčejíc se zpět ke dveřím.

Naproti mně stál Marcus a pokynul mi, ať jej následuji. Nikdy nemluvil, pokud vyloženě nemusel – ale kdykoliv jsem se potkala s tímto bratrem, věnoval mi alespoň pohled, což bylo co říct. Rozhodně lepší než otravný vědoucí úšklebek třetího královského bratříčka, kterému přišla celá ta situace nejspíš velmi vtipná.

Přestože jsme spolu sotva prohodili pár vět, měla jsem ho ráda.

Pomalu jsme prošli palácem do Marcovy soukromé studovny. Byla stranou od všech hlavních a používaných částí budovy, protože měl rád svůj klid a ruch stráže jej vyrušoval. Usadil si mě naproti sobě do pohodlného křesla a pár minut na mě hleděl.

Věděla jsem, jaký je jeho dar, a byla jsem neskonale ráda, že jsem imunní.

„Aro si nepřeje, abych s tebou hovořil,“ řekl nakonec a nadzvedla jsem obočí. Jemně se ušklíbl a pokračoval: „Můj bratr občas potřebuje připomenout, kdo z nás je starší. Nepřijímám rozkazy, které nepovažuji za moudré.“

Tohle byl nejspíše ten nejdelší proslov za posledních pár let, který Marcus pronesl najednou. Už jen tohle mě donutilo věnovat jeho slovům zvýšenou pozornost.

„Bude to naše tajemství,“ řekl.

„Nepřečte si to?“ zeptala jsem pomalu.

„Aro bude respektovat mé rozhodnutí nepodat mu ruku,“ zavrtěl hlavou. „Kromě toho, jakmile už jednou přečte druhému jeho vzpomínky, je při dalších kontaktech schopen navigovat se dle svého. Už dávno jsem se naučil, jak před ním skrývat určité věci. Stačí nevzbudit jeho zvědavost a nemít k myšlenkám připojené emoce. Takové vzpomínky jej nudí a nestojí mu za pozornost, proto je přeskakuje.“

Mírně jsem pootevřela ústa a pak se zašklebila. To znělo zcela určitě jako něco, co by Aro dělal – v mysli jsem si vybavila dítě listující knihou, které přeskakuje stránky bez obrázků.

Marcus se rovněž slabě ušklíbl a poté si odkašlal. Nebyl zvyklý tolik hovořit a jeho hlas zněl rezavě. Přesto se nezdál být zaražen délkou svého proslovu a uvažovala jsem krátkou chvíli, jestli Marcus před smrtí své ženy náhodou nebyl tak trochu užvaněný.

Rozhodně se uměl vyjadřovat jako někdo, kdo se rád poslouchá. Ne tolik jako Aro, ale dost. Není divu, že Caius byl neustále tak vytočený, jestli měl dvojici takových kecalů neustále pod nohama.

„O čem se mnou chcete mluvit, mistře?“ zeptala jsem se.

„Chtěl bych vidět tvoje pouta, piccola,“ pronesl slabě. „Chci si ověřit jednu svoji teorii, dříve než se o ni podělím s ostatními. Anebo nepodělím. Dovolíš?“

Zaraženě jsem se na něj zahleděla a několik vteřin jen mlčky zvažovala jeho požadavek. Jak věděl, že bych mohla být schopná uvolnit svoji kontrolu?

Nikdy jsem ani nepřemýšlela nad takovou možností. Nechtěla jsem se vystavit jakémukoliv ohrožení, být jakkoliv zranitelná, a vrstva energie obalující mou mysl, zaštiťující mě před talenty ostatních, byla založená právě na mých niterních potřebách.

„Nejsem si jistá, jestli to bude možné,“ řekla jsem váhavě. Nevěřila jsem, že bych ji mohla na chvíli oslabit, natož úplně stáhnout. Nechtěla jsem, aby zrovna Marcus věděl…

On, který ztratil svou lásku. Co by mi asi řekl, kdyby věděl, jak si po té své šlapu?

„Věřím v tebe. Aro si je jistý pokrokem v ovládání tvého nadání, dítě,“ prohlásil. „A nebudu tě nijak soudit za to, co uvidím. Slibuji.“

Marcus se na mě zadíval s tím svým velmi smutným výrazem – a byla jsem si skoro jistá, že si byl vědom toho, že působí jako mimořádně opuštěné štěňátko. Nevěděla jsem přesně, jestli tohle je jeho obvyklý způsob chování, protože podle všech Arových popisů i mých pozorování nebyl. Nicméně jsem nakonec jen kývla a zavřela pevně oči.

Několik minut jsem se soustředila a cítila svou vnitřní bariéru. Několikrát jsem ji prohmatala a nakonec zkusila stáhnout, nebo jen trošku zmírnit. Zazmítala se, zavlnila, a nebyla jsem si vůbec jistá, jestli k něčemu došlo.

„Děkuji,“ zašeptal Marcus vzápětí a donutil mě tím otevřít oči.

Díval se na mě nezvykle jasným pohledem. Byla jsem zvyklá na jeho zakalený, i přes drobné úsměvy vždy alespoň částečně truchlivý pohled. V jeho očích se skrýval neutišitelný žal. Teď jsem viděla něco zvláštního, podivný jas – jako kdyby naději.

„Fungovalo to?“ zeptala jsem se roztřeseně. Byla jsem ze svého pokusu podivně mentálně vyčerpaná.

Přitakal a nepřestal mě pozorovat. Potom se natáhl a vzal moje dlaně do svých s úsměvem, který byl jemný, vřelý a podivně hořkosladký.

„Tvoje pouta jsou překrásná, Isabello,“ řekl mi. „Jen málokdy jsem viděl tak jasné, čisté barvy. Jsem velmi poctěn tím, jakým způsobem o mně smýšlíš. Neměl jsem tak věrného přítele už hodně dlouhou dobu.“

Zahanbeně jsem uhnula očima.

„Není třeba cítit se nepatřičně, piccola,“ zasmál se maličko. „Jsi milující, nesobecké a obětavé stvoření. Dovol mi ti něco málo povědět…“

Zvědavě jsem se na Marca znovu zadívala. Krátce se odmlčel a zdálo se, že se ztratil ve vzpomínkách.

„Partnerské pouto mezi mužem a ženou našeho rodu má velmi krásnou, velmi zářivou kovově zlatou barvu,“ začal promlouvat skoro neslyšně. „Značí to oddané odevzdání se tomu druhému. Donedávna jsem věřil, že jakmile je jednou zlomeno, upír už nikdy není schopen navázat jej znovu.“

Mlčky jsem naslouchala jeho zarmoucenému hlasu. Podle výrazu v jeho očích myslel na svou ženu a svoje vlastní zlomené zlaté pouto.

 „Lidé někdy používají termín spřízněná duše – a já bych řekl, že je to velmi trefné označení. Postupnou péčí a láskou obě duše splynou v jedno,“ zasnil se. Potom poněkud střízlivěji dodal: „Jen málokdy se potkají dva našeho druhu, kteří se k sobě tak hodí, že dohromady tvoří jeden dokonalý celek hned ze začátku. Když se tak ale stane, je mezi nimi okamžitě patrné slabé žluté pouto, které se může změnit ve zlaté velmi rychle. Vládne mezi nimi neoddiskutovatelná přitažlivost.“

Zapolykala jsem.

„Pokud jeden z dvojice zemře nebo je to pouto nějak narušeno, druhý postupně odumírá a propadá zoufalství. Temnota a stíny, chlad věčnosti jej pomalu zahlcující a nakonec ztrácí rozum, stává se jen dravou šelmou, pokud plně podlehne žalu. Potkala jsi upírku, která přišla o svého druha, že ano?“

Victorie, ano. Přejel mi mráz po zádech při vzpomínce na její nehty – a její oči, značně připomínající oči toho zdivočelého nomáda… Teď jsem si to uvědomila! Skrývalo se v nich stejné šílenství.

„Je to tak lákavé, pustit se veškeré té bolesti a dovolit stínům tě pohltit. Musím se přiznat, že jsem byl mnohokrát velmi blízko tomu bodu – a nejen já, piccola, nejen já. Můj bratr ztratil svou ženu v ten samý den, a ačkoliv je daleko silnější než já, postupně i jeho opouštěl zdravý rozum.“

Co tím myslí? Vytřeštěně jsem se zadívala Marcovi do očí – a uvědomila si, že i z jeho pohledu na mě zírá propastná temnota, ta hořkost, osamělost věčnosti. Stovky a tisíce nevyslovených proseb, zoufalství a potlačovaná bolest. Ty stejné stíny, děsivá šelma, kterou jsem občas spatřila i v Arovi.

Byla výraznější s každým uplynulým dnem. Jak já jen nenáviděla a děsila se Arových vnitřních démonů, zrcadlících se v jeho tmavnoucích očích!

„Než začneš kompletně panikařit, dovol mi pokračovat,“ řekl mírně pobaveně. „Téměř před tři čtvrtě rokem můj bratr ucítil volání své sirény. Jakmile se k Arově čichu dostal tvůj pach, z jeho hrudi vytryskl žlutavý paprsek, piccola. Je podivuhodné, jak totožná jsou pouta mezi dvěma spřízněnými dušemi a upírem a jeho sirénou.“

Pár vteřin jsem se snažila zpracovat Marcova slova. Nemyslím, že se mi to dařilo.

„Upíři v tomto výjimečném případě cítí jistou gravitační přitažlivost, jakmile se setkají se svým téměř dokonalým protějškem. To nutkání může být ignorováno, což bývá obtížné, a pro úplné naplnění pouta se musí oba dobrovolně odevzdat tomu druhému tělem i duší. Lidé naproti tomu mají málokdy takovou výhodu. Víš, k jakým závěrům jsem došel, Isabello?“ zeptal se mě.

Zavrtěla jsem odmítavě hlavou, ačkoliv jsem měla jisté tušení.

„Volání sirény není nic jiného než volání duše člověka k duši upíra,“ zašeptal. „Velmi mě rmoutí pomyšlení na to, kolik potenciálních svazků bylo zničeno, protože naši bratři a sestry nebyli dost silní, aby odolali takové vůni.“

„Takže Aro je moje spřízněná duše? Jsme spolu spoutaní?“ zeptala jsem se. Bylo smutné, kolik svazků bylo zmařeno, ano… Ale daleko důležitější pro mě bylo tohle odhalení. Představila jsem si před očima Arovu tvář a nevěřila jsem tomu. Bylo tohle možné? A vzápětí se rubínové oči změnily ve zlaté a já zalapala po dechu.

Byla jsem i Edwardova siréna. Co tohle jen znamená?

„Máte potenciál být. I přes toto silné volání jen upír sám rozhodne, jestli se k tomu druhému upírovi připoutá nebo ne, piccola,“ připomněl mi. Potom, jako by věděl, co se mi honí hlavou, dodal: „Aby pouto vzniklo v plné síle, musí oba být již přeměnění.“

Moje nebijící srdce se bolestivě sevřelo a sklonila jsem se tváří ke kolenům, paže obtočené kolem sebe. Nemyslela jsem na Edwarda už měsíce s takovou intenzitou. Mohli jsme společně najít svoje dokonalé navěky, jenom kdyby…

Zavrtěla jsem rázně hlavou a znovu se narovnala.

„Ztráta druha, i toho potencionálního, bolí a bude ještě chvíli bolet,“ jemně zašeptal Marcus. „Nemusíš předstírat, že tě to nezasáhlo – viděl jsem sytě žluté a v odlescích téměř zlaté pouto, které tě s tím hochem spojovalo, přeseknuté a stále trošičku krvácející. Kdybys byla už tehdy jednou z nás, nepochybuji, že by jeho barva byla oslepující. Je normální litovat takové ztráty.“

„Ale neměla bych,“ zašeptala jsem. Věděla jsem, že bych neměla. Milovala jsem ho, ano, ale náš čas pominul. Byla jsem dokonale smířená s tím, že s Edwardem je konec a nechtěla jsem ho ani zpátky ve svém životě. Jen mě opravdu bolelo pomyšlení na to, co mohlo být, kdyby zůstal, kdyby nebyl tak zatraceně obětavý a nechtěl mě tak vehementně ochránit.

To mě přivedlo rovněž na myšlenky na to, co by mohlo být, kdybych já nebyla tak zatraceně tvrdohlavá a obětavá a nechtěla vehementně ochránit Ara.

„Co jste viděl, když jsem zvedla bariéru?“ téměř neslyšně jsem promluvila. Velmi jsem se obávala odpovědi.

Krátce se ušklíbl, jako kdyby tuhle otázku neslyšel poprvé, a já věděla, že Aro se ho musel ptát na to samé.

„Ve vzájemném poutu mezi dvěma jedinci se zrcadlí jejich emoce a dohromady se proplétají a mísí,“ prozradil mi.

„V poutu mezi tebou a mým bratrem vidím dvě barvy, které se proplétají a slévají s překrásnou lehkostí. Z jeho strany k tobě vede mohutná linie tekutého zlata, piccola,“ zamrkal. „Z tvé strany vede intenzivní a hřejivé žluté pouto. Jsem si jistý, že by stačilo málo a zezlátlo by. Ty dvě barvy by se snadno mohly smísit do jediného mohutného proudu zlata.“

Nadechla jsem se a zadívala se na Marca, moje oči určitě komicky rozšířené, jak mě najednou zaplavilo uvědomění. Takový dohazovač! Nedivím se, že si Aro nepřál, aby se mnou mluvil – očividně si byl vědom všetečných tendencí svého staršího bratra.

Marcus mi věnoval slabý úsměv, který vůbec nevypadal omluvně. Spíše zaváněl samolibostí, když se znovu natáhl pro mé dlaně a vřele stiskl.

„Sledovat vás dva imitovat dvě hromádky neštěstí není zrovna příjemné, piccola,“ pronesl se slabým hravým nádechem. „To je moje privilegium… Nemluvě o tom, že jsem musel zasáhnout dříve, než se pro to rozhodne Caius. To by byl teprve nepříjemný rozhovor.“

Zamrkal na mě, na chvíli naprosto vážný. Potom se znovu hravě usmál a já jsem žasla nad tou změnou v jeho chování. Co ji jen mohlo způsobit?

„Ocenil bych, kdyby sis nechala projít hlavou všechno, co jsme dnes prohovořili,“ pokračoval. „Ideálně dřív, než se u mého bratra objeví nějaké další příznaky postupující nepříčetnosti. Bohové vědí, že Arova zvědavost stačí.“

Rozesmála jsem se a Marcus jemně popleskal mou dlaň, jeho koutky sebou cukaly, jako by se ke mně chtěl připojit. Nakonec si ale udržel pouze důstojný – obstojně šibalský – úsměv.

Můj smích vzápětí odumřel a potlačila jsem vzlyk. Bylo neuvěřitelné, že bychom s Arem mohli být spřízněné duše – ale o to nebezpečnější. Neměnilo to nic na mých důvodech, proč jsem si chtěla držet odstup. Pořád jsem Arův nejzranitelnější bod! Pokud jsem já byla to, co jej mohlo zachránit před stíny, byla jsem já i to, co jej mohlo nenávratně postrčit přímo do náruče šílenství.

Uvědomění, že ať udělám, co udělám, stále se nepohnu z místa, bylo strašlivé.

„Nechci mu ublížit,“ zasípala jsem a odvrátila se. „Není to bezpečné. Jestli… je to pravda… tak… Jsem tak snadný cíl – o kolik snazší bude zbavit se mě, aby dostali jeho?“

Marcus se neslyšně zvedl a vzápětí mě jemně objal. Byl opravdu vysoký a mohutný – dokonce vyšší než Felix. Vypadala jsem vedle něj jako dítě – a jako dítě jsem se také nechala utěšovat bez ohledu na to, jak zahanbující to bylo.

„Máme nepřátele, ano,“ řekl mi chraptivě. „Ale nemůžeš žít neustále ve strachu, co by se mohlo stát.“

„Nebojím se o sebe,“ pověděla jsem jen.

„Ach, dítě,“ zašeptal Marcus a krátce se na mě bolestivě usmál. „Přinesla jsi do našeho domu tolik čerstvého vzduchu a naděje; mému bratrovi i mně! Co přijde, to přijde, piccola, a ty máš mé slovo, že Volturiovi se nenechají snadno položit na lopatky. Já ani mí bratři to nedovolíme. Pokud nebezpečí zaklepe na naše dveře, budeme bojovat.“

Zajíkla jsem se a zmáčkla pevněji toho velkého truchlivého muže se srdcem ze zlata a vražedným smyslem pro humor. Viděla jsem v něm dnes víc života, než pravděpodobně projevil za uplynulých pár dekád dohromady – a to jen díky tomu, že jsem mu dala naději do budoucnosti. Bylo snadné si to vyvodit z toho, co mi dnes řekl.

Doufala jsem z celého svého srdce, že i Marcus jednoho dne zaslechne znovu to volání nějaké duše, která bude v téměř dokonalém souladu s tou jeho, že jeho utrpení taky jednou skončí. Doufala jsem také, že dokáže do té doby vzdorovat svým stínům – a byla jsem pevně odhodlaná mu v tom pomoci.

Nepřála bych nikomu věčnost v osamění.