3. Předem prohraný boj

ARO

Felix byl tak mladý. Nejspíše si ani neuvědomoval, že si hraje s ohněm – a oheň byl skutečně to jediné, co dokázalo kompletně zničit naše těla a poslat nás do náruče smrti bez možnosti návratu.

Sledoval jsem je, když si potřásli rukama, slyšel jsem je spolu flirtovat, viděl jsem, jak se na ni dívá a moje Isabella ve své nevinnosti opětovala jeho pohled, jeho zájem. Myslela si, že je pouze zdvořilý? Nebo jí to připadalo zábavné?

Snažil jsem se nehledat v jejích reakcích, v jejích letmých, rozpačitých úsměvech něco víc. Nemohla doopravdy a ve vší vážnosti oceňovat Felixův přístup, nebo ano?

Ty myšlenky byly k smíchu a nehodily se k někomu mého postavení. Přesto jsem se jich nedokázal zbavit. Jak neúnosné bylo sedět a nemít žádný nárok ji zastavit? Jak mučivé bylo sedět vedle ní a nedotýkat se jí.

Stal jsem se nejspíše závislým na jejím doteku, jak jen jsem po něm dychtil! Jak nepatřičné to bylo! Isabella nebyla moje, abych se jí mohl dotýkat. Nebyla moje, abych mohl cokoliv říct, když se usmívala na to přerostlé dítě Felixe. Dohánělo mě to k zuřivosti, která mohla směle konkurovat Caiovu neustálému hněvu.

Oba moji bratři seděli na svých trůnech a čekali na můj příchod. Marcus zíral do zdi s hlavou odvrácenou ode dveří a Caius hněvivě přímo na mě.

„Pohleďte!“ zvolal. „Návrat marnotratného syna! Konečně jsi našel cestu zpět, Aro?“

„Caie,“ odvětil jsem stěží mírným tónem a začal kráčet ke svému trůnu. Nebyl jsem ochotný čelit jedné z útočných nálad svého bratra. „Stále dobře naladěn, jak vidím. To je jednoduše skvostné.“

„Slyším v tvém hlase sarkasmus?“ zamrkal, krátce překvapen. „Co se stalo, že máš takovou náladu? Zakroutil jsi té holce krkem dřív, než jsi ji mohl proměnit?“

„Oceňuji tvoji starost o náš nejnovější přírůstek,“ oznámil jsem mu ostře a usadil se. „Isabella je naprosto v pořádku a připojí se k nám, jakmile to uznám za vhodné. Do té doby ji nebudeš obveselovat svojí okouzlující přítomností.“

„Copak, nechceš se podělit o svou hračku?“ dotíral dál a já cítil, jak blízko jsem hranici výbuchu. Pohyboval jsem se na hraně už nějakou chvíli, a jakmile Isabella zmizela z mého dohledu, cítil jsem se podstatně méně v náladě se i nadále kontrolovat.

„Caie,“ zasáhl Marcus znuděným tónem, který mě donutil se začít ušklíbat. Jeho suché poznámky byly dokonalé a nalézal jsem v nich skrytý humor, který pro Marca býval dříve typický. „Jsem unavený z tvých řečí.“

„Ach, Marcu!“ obrátil jsem se ke svému bratrovi, jemuž jsem vděčil za mnohé. Kdyby nebylo jeho, zabil bych Isabellu hned v ten prvotní okamžik. Kupodivu se na mě díval a cítil jsem, jak mi úsměv sklouzává z tváře.

„Aro,“ řekl jen a prohlížel si mě. „Tvůj výlet tě změnil.“

Zamrkal jsem a znovu se slaběji usmál, přitakávaje. Jistěže Marcus musel vidět pouto, které mě nyní přikovalo k Isabelle. A určitě se nemohlo jednat jen o prosté pouto upíra a jeho sirény – kterou, podotýkám, už nebyla. Z mé strany se jednalo o něco silnějšího, podstatně silnějšího.

„Přišel už o poslední zbytky rozumu?“ nabídl Caius kousavě. „Skutečně nerozumím, proč jsi trval na tom svém pobytu v Americe! Ze všech míst právě tam, Aro!“

Na rozdíl ode mě, můj netrpělivý bratr těžce snášel změny a pokrok, a objevení celého nového světadílu jím před těmi zhruba pěti sty lety skutečně otřáslo. Jako jím ostatně nepříjemně otřásalo cokoliv, co se kolem něj dělo a on na to neměl žádný vliv.

A mně říkali dětinský! Ts.

„Bratře,“ pomalu jsem k němu otočil a široce se usmál. Věděl jsem, čím ho krásně zabavit. „Co bys řekl, kdybychom uspořádali menší hon?“

Caius se posadil rovněji a jeho pohled se rozzářil – ustavičné zamračení náhle zmizelo, nahrazeno něčím, co připomínalo úsměv. Obvykle se takový výraz objevil v jeho tváři jedině v přítomnosti drahé Athenodory.

„Hon?“ zopakoval a vychutnával si zvuk těch tří hlásek na jazyku. „Proč ne? Koho budeme lovit?“

Pohodlně jsem se zapřel o trůn a zkřížil nohu přes nohu. Očima jsem přejel přes naši trůnní síň a po chvilce, během níž Caius začal vypadat opět iritovaně, jsem odpověděl: „Zkřížila mi cestu jedna nomádka, Victorie.“

„Mělo by mi to jméno něco říkat?“ zajímal se a naklonil se na svém trůně.

„Ne, ale brzo bude,“ zapředl jsem spokojeně. „Přišla o svého druha, což je sice politováníhodné, ale neomlouvá to její riskantní chování. Představuje hrozbu našemu utajení a byl bych rád, kdys jí věnoval… speciální pozornost. Pokusila se zabít moji Isabellu.“

„Tvoji Isabellu?“ zafrkal a já jsem jen na okamžik stiskl ruce a zavřel oči.

Natočil jsem k němu hlavu a spatřil jeho povýšený úšklebek. Caius nikdy nevěděl, kdy přestat. Potom se ale stalo něco zvláštního, když přejel pohledem na Marca a zase na mě. Jeho oči na krátkou chvíli ztratily svůj potměšilý lesk.

„Hádám, že ta holka možná přece jen k něčemu bude,“ řekl nakonec a drze se zašklebil. „Omluvte mě, mám hon na zařízení.“

„To jsem tak průhledný?“ zeptal jsem se rétoricky, když Caius odešel.

„Známe tě tři milénia, Aro,“ povzdechl si Marcus.

„Pravda, to je pravda,“ přitakal jsem, neklidný. Zdálo se, že nejsem schopný nalézt chvilku strpení, když vím, že Isabella je někde poblíž. Po třech dnech nehybnosti, kdy jsem mohl jen doufat, že přežije, bylo odloučení nezvykle těžké. Potřeboval jsem se přesvědčit, že je v pořádku. Vidět ji, cítit ji.

Jak nerad jsem ji nechal za sebou! Byl jsem k ní přitahován jako magnet, teď když jsem z ní učinil jednu z nás. Neuměl jsem si to jinak vysvětlit. Už nemusím mít obavy, že nepatrný nátlak zlomí nějakou křehkou kůstku v jejím těle, ne. Mohl bych se jí dotýkat bez toho věčného strachu, mohl bych se jí dotýkat a přestat se neustále kontrolovat…

Kam by to jen ale vedlo? Jak by reagovala? Ne, ne… všechno by bylo zničené. Isabella byla stále oddaná tomu hloupému klukovi. A nedívala se na mě ve stejném světle, jako já hleděl na ni. Zatím. Potřebovala čas, a já se potřeboval ovládat.

„Marcu, co vidíš?“ zeptal jsem se chraptivě a vztáhl k němu ruku.

K mému překvapení Marcus zavrtěl hlavou. „Sám už víš, co vidím. Připoutal ses k ní.“

Stáhl jsem pravici zpět a opatrně ji sevřel do pěsti. To jsem udělal? Ano, ano, měl pravdu. Věděl jsem, jaká je jeho odpověď. Co za pouto Marcus vidí. Připoutal jsem se k ní, bláhově snad, ale neměl jsem vůbec na vybranou. Nic jiného nepřipadalo v úvahu.

Ale potřeboval jsem vědět, jestli je to oboustranné. Vede od Isabelly nějaké vlákénko emocí zpět ke mně? Činí si na mě alespoň nějaký nárok? Jako na mentora, nebo přítele? Nebo alespoň svého stvořitele?

„Vidíš… cítí ke mně něco?“

„Tvoje pouto se jeví jako kompletně jednostranné,“ zamyslel se Marcus a já ustrnul. Následně nevzrušeně, ačkoliv trochu zvláštním tónem dodal: „Nejspíše je zaštítěná.“

Pokračoval jsem v přerušeném dýchání a mírně se zhroutil na svém trůně – svěsil jsem ramena a sklonil hlavu, na krátkou vteřinu jsem byl opařený. Jistěže nemůže cítit jenom nic – nějaké pouto mezi námi je i z její strany. Byl jsem její král a ona se měla brzy stát součástí stráže.

Blokovala i Marcovu schopnost, jak úžasné! Moje šikovná, šikovná Isabella!

Podle bratrova výrazu byl skoro překvapený, což se rovnalo téměř ohromení u kohokoliv jiného.

„Jak stabilní to pouto je?“ zajímal jsem se s trochou více veselosti, jistý si odpovědí. Byl jsem veselejší a rozhodl jsem se, že se půjdu podívat, jak se moje Isabella zabydluje. Snažit se od ní držet dál, nedotýkat se jí, byl totiž předem prohraný boj.

„Ty pověz,“ odvětil.

Poprvé po dvou tisících letech mě napadla šokující myšlenka, když jsem se k Marcovi otočil a zadíval se na něj pozorněji. Úmyslně se vyhýbal odpovědím a to takovým způsobem, že to bylo nehorázné. Naposledy projevil tolik úsilí a zájmu dobírat si mě, když žila moje sestra.

Bývali otřesná, své okolí neustále škádlící dvojice a Marcův hluboký dunivý smích se skvěle mísil s jemnými zvonečky, které zaznívaly ve smíchu Didyme, a ten spojený zvuk dokázal vykouzlit jakousi zvláštní uvolněnou a přátelskou atmosféru, kdekoliv se rozezněl.

„Pomalu tě opustím, bratře,“ řekl jsem mu tedy a zvedl se k odchodu. Nebyl jsem na dobírání zvyklý, pokud se nepočítají Caiovy štiplavé poznámky.

„Pozdravuj Isabellu,“ pronesl jako by mimoděk a já se zastavil uprostřed pohybu.

„Potřebuji zkontrolovat, jestli naši mladí ve stráži netropili neplechu,“ odpověděl jsem ve snaze zachovat si alespoň nějakou důstojnost a otočil se k němu.

Seděl s tím samým truchlivým výrazem, s nímž tu vždy sedával, a zíral do zdi ztracený ve vzpomínkách. Přesto bych přísahal, že na zlomek vteřiny vytočil jeden koutek směrem vzhůru.

„Samozřejmě.“

Jenom proto, abych si dokázal, že vydržím okamžitě neběžet za Isabellou po první hodině separace, jsem se šel převléknout a poté skutečně zamířil do klubovny s úmyslem přečíst si myšlenky své stráže na náš nejnovější přírůstek a objev.

Byl jsem upřímně zvědavý, jak ji přijali mezi sebe.

Jane seděla na jedné straně pohovky, zatímco Alec zůstával ve vzdálenějším křesle. Oba si četli, ale cosi mezi nimi mi dávalo tušit, že se pohádali. Někdy bylo lehké zapomenout, že i přes víc jak tisíc let zkušeností, v obou se mohla místy projevovat personalita třináctiletých dětí.

„Mistře!“ rozzářila se, viděla mě jako první. Tiché pozdravy jsem obdržel i od Renaty, Demetriho a znovu Felixe, který se k nim připojil teprve před okamžik soudě dle jeho jasně rudých duhovek.

„Jane, nejdražší,“ usmál jsem se na to sladké děvčátko. Kolik radosti jen dokázala vnést do mého života – a jaké nadšení měla pro svou práci!

„Jak jste se tu měly, děti moje?““ zajímal jsem se jemně a rozhodil ruce ve všeobjímajícím gestu. Jane byla nejblíže a rychle se chopila mé dlaně.

Byl jsem dojatý její radostí nad mým bezpečným návratem, měla obavy. Byl jsem ovšem nepříjemně překvapen jejími pocity hněvu a žárlivosti, které byly soustředěné na Isabellu, a pohoršen jejím dětinským jednáním, když se potkaly a nepodařilo se jí Isabellu vyprovokovat. Rovněž jsem byl zklamán její reakcí na Alecovu snahu jí vysvětlit, že Isabella je skutečně jedinečná a soucitná bytost.

„Moje milá,“ řekl jsem Jane lehce a popleskal její dlaň. „Snaž se chovat na svůj věk, až se příště setkáš s Isabellou. Chci, aby se tu cítila jako doma, a vy jí budete prokazovat zdvořilost jako by byla jedna z vás už léta.“

„Jistě, mistře,“ Demetri se uklonil a Felix se široce zazubil. Inu, možná bych byl raději, aby se ti dva k mojí Isabelle raději už příliš nepřibližovali, uvažoval jsem. Oba byli pověstní sukničkáři.

Jane přikývla, ale nepodívala se mi do očí, jako obvykle měla ve zvyku, když dostala rozkaz. Ach, bude nějakou chvíli trucovat, než se umoudří. To už jsme tu měli tolikrát!

Renata sklopila pohled k zemi a přitakala. Nemusel jsem se ani namáhat k ní vztáhnout ruku a přečíst ji, abych věděl, že Jane nebyla jediná ze stráže, kdo nebyl z Isabelliny přítomnosti nadšený. Náhle jsem se cítil popuzen.

Jak si dovolují o ní pochybovat? Svým nepřátelstvím k ní ukazovaly obě dvě nevíru v můj úsudek a zpochybňovaly moji vůli, a já rozhodně nebyl zvyklý na jakoukoliv formu neúcty a nekázně.

Zhluboka jsem se nadechl a rozhodl se, po krátkém přemýšlení, nadále nekomentovat tohle téma. Pokud jsem skutečně tak snadno čitelný, že i Caius pochytil náznak mých skrytých emocí, měl bych se skutečně začít kontrolovat. Bylo neuvěřitelné, jak mě Isabella dokázala ovlivňovat, aniž by si to vůbec uvědomovala.

„Demetri, Felixi, mládenci,“ oslovil jsem svého stopaře a jeho přítele. „Mluvil už s vámi můj bratr ohledně honu na Victorii?“

„Ano, mistře,“ přitakal stopař. „Vyhlásil na její hlavu velice lákavou odměnu.“

„Výborně,“ tleskl jsem a přešel k nim blíž, neochotně popoháněn plíživou nutností zjistit jejich reakce na moji drahou Isabellu.

„Dobrý lov, synu?“ přejel jsem očima Felixe a nadzvedl obočí.

Okamžitě pochopil a podal mi ruku. Jen stěží jsem udržel klidný výraz a zdvořilý úsměv na tváři, když jsem o vteřinu později pouštěl Felixovu medvědí tlapu. Tu pařátu, kterou by tak rád ohmatával každičký kousek těla mojí Isabelly.

Bylo to jen Felixovo krátké uvažování, jak by pokročil, pokud by projevila skutečný zájem. Takovým myšlenkám podrobil téměř každou ženu, která nějak upoutala jeho pozornost.

Každopádně v rámci jeho zdraví doufám, že se Felixovy ruce ani kterákoliv jiná jeho část v Isabellině blízkosti jen tak neobjeví.

„Nezlobili moji mladí moc?“ zeptal jsem se s úsměvem Demetriho. Byl to velitel stráže a v mnoha ohledech měl mou plnou důvěru. V mé nepřítomnosti dokonce dohlížel na mladší členy klanu.

„Naprosto bez problémů, mistře,“ usmál se a podali jsme si ruce. Jeho myšlenky se soustředily především na dění uplynulých měsíců, což jsem ocenil, ale já hledal něco dočista jiného.

Demetri shledával Isabellu rozkošnou a byl příjemně překvapen její sebekontrolou a sarkastickým humorem. Nepoznal do této chvíle ženu, která by jej brzy nenudila, a jeho úvahy těkaly mezi pouty pevného přátelství a romance sem a tam. Už několik dekád zvažoval, že by se usadil, a tohle bylo v popředí jeho myšlenek týkajících se mojí Isabelly velice silné.

Bylo tedy očividné, že s Isabellou Demetrimu věřit zaručeně nebudu.

Po chvíli jsem se vzdálil a uvnitř cítil rostoucí… ne, nebyly to obavy. Rozhodně se nejednalo o panický strach, že by Isabella mohla uvítat pozornost jednoho z mých mužů. Nebyli pro ni dost dobří a nedovolím, aby se zahazovala s někým tak hluboko pod její úroveň.

Potlačil jsem všechny další nepříjemné úvahy a začal kráčet k jejím pokojům. Potřeboval jsem ji, potřeboval jsem ujištění, že tu není nikdo kromě mě. Ačkoliv to bylo samo o sobě naprosto pošetilé.

Pokud by se rozhodla, že chce vstoupit do vztahu s Demetrim nebo kýmkoliv jiným, jak jen bych jí mohl bránit? Jaký jsem na ni měl nárok?

Měl jsem chuť začít vzteky řvát a trhat a bušit. To napětí stoupalo, cítil jsem to. Jak dlouho vydržím ten tlak, než se zlomím, a udělám něco, čeho budu nadosmrti litovat? Jak dlouho se vydržím kontrolovat?

Otřásla mnou do základů a já se bortil.

   ***

„Ach, Alecu!“ zvolal jsem s jistou úlevou, když jsem na svého mladého přítele narazil v klubovně. „Kde je naše Isabella?“

Připadal jsem si, že vzdoruji zemské přitažlivosti, a ani já nemám dost sil vzdorovat fyzikálním zákonům; touha hovořit s ní a ukrást si další letmý dotyk mě dostihla ke konci druhého dne a dovolil jsem jí mě ovládnout.

Hledal jsem Isabellu v jejím pokoji, kde nebylo nic jiného než hromada tašek plných knih a dalších drobností a lehký pach Felixe a Demetriho, který mě znepokojil. V jejich zájmu jsem doufal, že jí pomohli vynést věci z jejího nákupu s děvčaty.

Alec se zatvářil lehce nepohodlně a odmítl se mi podívat do očí. Jako malý chlapec! Ale jeho chování mě nenechalo na pochybách, že ví, kde je – a je mu nepříjemné se o tu informaci podělit.

Kde byla? S kým? Co dělala? Potřeboval jsem to vědět a potřeboval jsem to vědět hned!

„Alecu,“ zavrčel jsem a začal se k němu blížit. K čertu s diskrétností, nešlo zastavit ten hněvivý zvuk, stejně jako následující slova: „Kde je moje Isabella?“

Neochotně mi podal ruku a úkosem po mě střelil pohledem. Nevím, jak přesně vypadal můj výraz, ale Alec se zatvářil vyděšeně. Ne že by mi na tom záleželo.

Byla s nimi. Byla s nimi.

Nedokázal jsem se soustředit na žádnou jinou myšlenku, než na skutečnost, že mě neposlechla. Byla s nimi; jak s Demetrim, tak Felixem. Nejen ve městě, ale i na tréninku. V těsném fyzickém kontaktu. Viděl jsem milionkrát, jak Demetri trénuje novorozené – zahrnuje to spousty a spousty fyzického kontaktu.

Och, bohové, jestli se jí jeden z nich jen nepatřičně dotkl, utrhnu mu příslušnou tělesnou partii a spálím ji na popel.

Byla s nimi a já jsem viděl rudě. Uvolnila ve mně monstrum a nebyl jsem schopný jej zastavit. Nechtěl jsem, protože jsem byl už tak otrávený tou neustálou frustrací a únavně žalostným nutkáním ji vyhledat. Musí to přestat, musí to už skončit. Nebyla s námi ani celé dva dny a já jsem byl už na konci svých sil.

Co se to se mnou dělo?

Určitá moje část se domáhala jasné věci. Nárokovat si ji jako svou.

Potom by se všechno uklidnilo. Nebyl bych nucen přemýšlet každou bdělou minutu nad tím, kde co dělá a s kým. Věděl bych, že na tom by nezáleželo, protože Isabella je čistého srdce. Jestliže by byla moje, nedopustila by, aby se jí dotkl kdokoliv jiný. Stejně jako by všichni v paláci věděli, že je pro ně nedosažitelná, naprosto a kompletně jen moje.

Došel bych pokoje. Došel bych míru. Jsem Volturi a nejsem zvyklý nemít, co chci, a to pomyšlení mě neustále pronásleduje. Tak proč ji neučinit mou? Bylo by to tak snadné. Mohl bych mít její tělo. Ale, bohové, znovu ten posměšný obraz. Chci ji celou. Nejen ve fyzickém slova smyslu.

A Isabella, sladká čistá Isabella necítí absolutně nic oplátkou.

Pokud se to má někdy změnit, je příliš brzo… příliš, příliš brzo.

Vtrhl jsem do tréninkové místnosti a zarazil se nad neobvyklým úkazem.

Isabella stála v kopuli modrého světla, netečná k okolnímu světu, a Demetri s Felixem postávali opodál a mluvili o novém napětí s Rumuny. Stefan a Vladimir nikdy nevěnovali pozornost našim zákonů, ne příliš pečlivě.

„Demetri, Felixi!“ luskl jsem a vyrazil k nim. Oba mi podali ruce, vyvedení z míry. Zachytil jsem je pevně za předloktí, na vteřinu zavíraje oči. Sotva jsem je přečetl, další vlna oslepujícího hněvu a zuřivosti mě zaplavila.

„Felixi!“ zaburácel jsem. Síla toho zavrčení rezonovala místností a nepříjemně zraňovala naše citlivé uši. Felix se pokusil moudře dostat se mi z dosahu, ale pustil jsem Demetriho a napůl přikrčený mu utrhl celou paži.

„Mistře!“ Felix padl na kolena a zavyl bolestí, svou v tuhle chvíli jedinou rukou si držel rameno. Zalykavě dýchal a jeho paže sebou v mých dlaních škubala.

Vycenil jsem na něj zuby a pohrdavě se ušklíbl. Napůl jsem se pak otočil ke stopaři, který se stáhl, co nejdál ode mě mohl. Netroufal si utéct, i když to bylo to jediné, po čem toužil. Cítil jsem jeho strach a nevíru.

„Demetri, synu,“ zasyčel jsem. Dýchal jsem přerývavě, stále připravený zaútočit, a jen s obtížemi jsem se narovnal a uvolnil svůj postoj. „Pojď sem.“

„Mistře,“ Demetri udělal několik váhavých kroků k nám a poklekl se sloněnou hlavou. Jeho ramena se slabě chvěla.

„Co jen s vámi udělám, děti?“ zeptal jsem řečnicky a přemýšlivě poklepal Felixovou paží o svou levou dlaň. „Podej mi ruce, Demetri.“

Zhluboka se nadechl a s očima stále upřenýma k podlaze ke mně natáhl svoje ruce. Rovněž se mírně chvěly a musel jsem ocenit jeho loajalitu. Byl jsem jeho mistr a Demetri byl připravený přijmout jakýkoliv trest, který jsem uznal za vhodný, za hřích, o němž si nebyl vědom, že provedl.

Strčil jsem mu do rukou Felixovu paži a snažil se neroztrhat ani jednoho ze svých mužů na kusy. S hlubokým nádechem jsem se rovněž pokusil alespoň trochu poklidně prezentovat, co chci.

„Myslím, že jsem byl značně laxní v ustanovení určitých pravidel. Nikdo z vás, a vyřiďte to svým bratrům, se nedotkne Isabelly nijak jinak, než je patřičné. Nemám zájem na tom, aby si o naší rodině udělala špatný obrázek,“ promluvil jsem nakonec. „Jsme tu všichni gentlemani, nikoliv divoká zvířata, že ano, Felixi?“

„Jistě, mistře,“ zamumlal hlasem zabarveným bolestí. Jak jsem kdysi řekl – zranit ho bylo obtížné, docházelo k tomu málokdy a bolest snášel hůř než pětileté dítě zubaře.

 „Výborně. Teď ven!“ zahřímal jsem a nemusel jsem se opakovat.

Jakmile byli pryč, začal jsem zuřivě procházet kolem Isabelliny clony. Bylo zbytečné na ni mluvit, zkusit se jí dotknout. Isabella byla ponořená hluboko ve své mysli a zkoumala svůj dar.

Byl to nádherný dar!  Nikdy jsem neviděl tak zářivou, živoucí manifestaci jakéhokoliv štítu a vlastně jsem od Isabelly nečekal ani nic jiného než skvostnou dokonalost. Ta barva, ta energie! Za jiných okolností bych byl hrdý, pyšný a nadšený.

Ale teď…

Tichem kolem se rozlehlo hluboké zavrčení, které vycházelo ze mě. Nedokázal jsem přestat.

Nedokázal jsem vytěsnit z hlavy myšlenky na to, jak strávila dnešní den. Všechny ty letmé doteky, flirtování, konverzace, úsměvy. S každým tím úsměvem, s každým nevinným pohledem jsem se víc a víc ztrácel.

Kde se to ve mně bralo? Kým jsem se během několika krátkých měsíců stal? Co mi to jen udělala?  Všechny ty myšlenky se mi vracely znovu a znovu jako bumerang, jako vtíravá ozvěna. A žádná z těch otázek neměla odpověď a já nenáviděl, když jsem něco nevěděl.

Náš rod byl velmi ochranitelský a v případě mužů i teritoriální co se týkalo svých druhů, byl to vrozený instinkt, ale tohle…

Takové emoce, takový divoký vír pocitů jsem nezažil.

Miloval jsem svou ženu, ale nikdy jsem neprojevoval tuhle posedlou touhu vlastnit ji. Věděl jsem totiž, že mi oddaně patří a neexistuje pro ni nikdo jiný. Její tělo, její srdce, dokonce i její duše bývala moje, než jsem ji přeměnil.

Znal jsem svoji Sulpicii od jejích šestnácti let. Pečlivě jsem ji studoval a dlouze se rozmýšlel, a když jsem se rozhodl, že to ona bude mou ženou, mou královnou, sám jsem ji přeměnil. Znal jsem každou její touhu, každou její myšlenku.

Isabella…

Zastavil jsem se a zahleděl se do její soustředěné tváře. Její mysl mi byla uzavřená. Její duše patřívala jenom jí. Jejího těla se dotýkal už někdo jiný přede mnou a její srdce… její srdce rovněž nebylo moje.

Jak jen mohu tohle strpět, tohle přežít? Vždyť bych jí daroval, cokoliv by po mně žádala. Měla mou oddanost, všechno, co zbylo z mého mrtvého srdce, patřila jí každá moje myšlenka, byl jsem nadobro její.

Dva tisíce let jsem čekal, až ji potkám. A tady byla, tak výsměšně na dosah, přesto nedotknutelná. Nehleděla na mě jinak než na Aleca, se stejnou přátelskou vřelostí, která mě jednoduše doháněla k šílenství.

Byl jsem ukřivděný z jejího naprostého nedostatku zájmu, z té nevinné nevědomosti. Byl jsem zraněný, zklamaný, frustrovaný… a udělal něco neodpustitelného. Ranil jsem ji oplátkou a otřásl tou čistou důvěrou, která mi prve patřila. Neřekla mi snad předtím, že se v mé přítomnosti cítí bezpečně?

Pomyšlení na to, že bych přišel i o to málo, co jsem měl možnost s ní sdílet, bolelo. Byla to fyzická bolest, jako bych zevnitř odumíral. Nesměl jsem ji ztratit. Kdyby odešla, zanechala by za sebou jen trosku, jen zlomené, zmučené, ubohé nic.

Bohové, musíte mě nenávidět.