10 Rodinné záležitosti

   Harry měl velmi živý sen, ale tentokrát si byl určitě jistý, že to byl jen sen. Ukázal mu, jaké by mohlo být jeho dětství, kdyby vyrůstal se svým skutečným otcem, jaké by bylo jeho dětství, kdyby Brumbál po celé ty roky nemlčel. Výsledek byl bezpochyby znepokojující, znepokojivě lákavý.

   Když se ráno probudil, přemýšlel nad tím vším, co se večer v a noci dozvěděl, a zkoumal, jak se cítí a jaké z toho má dojmy.

   Přísahal by, že Snapea nemůže vystát, a on nemůže vystát jeho. Ale zjistil, že Sebastian je opravdu dobrý člověk – a jestliže jsou Snape a Sebastian jedna a tatáž osoba, musí to znamenat, že Snape je někde v jádru rovněž takový. A včerejší ukázka toho, že ten protivný profesor lektvarů dokáže cítit…

   Zvláštním způsobem chlapec chápal, proč Snape udělal, co udělal. Rozhodně jej tento způsob donutil nad vším přemýšlet, zasel pochybnosti…

   Kdyby Snape jednoduše přišel s tím, že je jeho otec, Harry by ho samozřejmě zaklel a potom utekl, dávaje průchod své ohnivé povaze… kterou měl evidentně se Snapem společnou.

   Harry se trošku zašklebil při vzpomínce na Brumbálův výraz, když jej těsně minula sklenka, a vzápětí se zamračil, když dál přemýšlel nad bradavickým ředitelem. Mohl to být moudrý muž, mocný kouzelník a skvělý člověk, ale byl to rovněž manipulátor, který se řídil jen svým vlastním plánem a nebral ohledy na ty, které jeho machinace přímo ovlivňovaly.

   Harry chtěl věřit, že v těch plánech bylo i místo pro něj, aby byl trochu šťastný, že Brumbálovi záleží i na něm jako na člověku, že se o něj nestará jenom jako o nástroj proroctví… A občas měl dojem, že ho ředitel má rád, jako by měl rád svého vnuka, kdyby měl nějakého.

   Ovšem Harry už nebyl malý, aby před ním Brumbál držel tajnosti pro jeho bezpečí. Ta věc s proroctvím… teď tohle… zdálo se, že ředitel o Harryho životě ví daleko víc, než Harry sám, a to chlapce dopalovalo. Kdo mu dal právo rozhodovat, co je pro něj nejlepší? Není to tak, že by Brumbál měl nějaký legální nárok, na jehož základě by se mohl montovat do Harryho věcí a zadržovat tak důležité informace…

   Povzdechl si. Prominul mu proroctví, rozumově chápal jeho důvody. A teď… inu, chápal i tohle. Jeho maminka nikdy nechtěla, aby se kdokoliv dozvěděl pravdu, a jestliže jí Brumbál přísahal, že to nepoví…

   Povzdechl si znovu a začal podrobně zkoumat svůj život.

   Žil v přesvědčení, že jeho rodiče, Lily a James Potterovi, se milovali navzájem a že milovali i jeho. Žil v naději, že jeho první rok života byl přesně takový, jaký měl být – že měl šťastnou rodinu a domov plný lásky. Musel si to říkat, aby přežil hrůzy všech let, které následovaly.

   Bolelo ztratit tu představu, jako by ztratil kus sebe samého. Jednal jako Jamesův syn, zahřálo jej u srdce, když slyšel, že je celý on, a přál si, aby na něj mohl být táta hrdý. Byl by, že ano?

   Pravda, po nahlédnutí do myslánky se Snapeovou nejhorší vzpomínkou Harry přišel o několik iluzí – jeho táta nebyl dokonalý, ale kdo je? Pořád to byl muž, jenž hluboce miloval jeho maminku a kdo se obětoval, aby jim dal čas uniknout…

   Teď bylo všechno tohle pryč, James nebyl jeho otec, i když si Lily vzal. Jeho maminka musela zákonitě něco cítit ke Snapeovi, jestliže… mohla… s ním… tedy… Och, Harry se krvavě zarděl, když mu myslí probleskla nepříliš důstojná myšlenka: Dvanácterák skutečně nosil… parohy.

   Merline, přemýšlet o takových věcech v souvislosti s vlastními rodiči je nepříjemné!

   Rozhodl se uvěřit, že alespoň částečně mu Seb-Snape říkal pravdu. Znal jeho maminku od dětství a byli dlouho nejlepšími přáteli? Fajn, to se dá překousnout, Harry považoval svou maminku za krásnou a šlechetnou, takže pro něj nebylo těžké představit si, jak se přátelila, asi jako jediná, s protivným a odstrkovaným klukem, kterým Snape býval.

   Ale… že by k němu mohla cítit něco víc? Co na něm viděla? O tom, co Snape cítil k ní, nepochyboval, neboť to profesor vyjádřil docela jasně už jen tím, jak o ní mluvil.

   Teď pro Harryho bylo lehčí chápat toho muže, opravdu. Chápal daleko lépe nenávist, kterou k němu cítil…a chápal i, proč tak náhle otočil. Hádanka rozřešena!

   Je jeho otec! Ze všech lidí na světě to musí být zrovna Snape…

   Ale na druhou stranu, za těch pár týdnů se Sebastianem docela dobře vycházel – naučil se ho respektovat, rád pobýval v jeho společnosti a vybudoval si k němu určité emociální pouto. Netřeba se v tom dále babrat, měl Sebastiana opravdu rád… Možná, že by nebylo špatné zkusit to teď aplikovat na Snapea.

   Z myšlenek ho vytrhlo rázné zaklepání na dveře, typicky snapeovské – ale přece jen měl Harry dojem, že je tak trochu nervózní. Potlačil potměšilý úsměv, když si představil, že se mu opravdu podařilo vynervovat bradavického mistra lektvarů. Vytočit ho? Kdykoliv, na to měl Harry patent, ale skutečně mu způsobit neklidné obavy?

   „Jo!“ zavolal a převalil se na posteli, aby viděl na dveře. Snape vešel, pobledlý, evidentně nevyspalý a s lehkou kocovinou, nemluvě o tom, že měl jednu ruku přiloženou k zraněnému boku.

   Hleděli na sebe, ani jeden nevěděl, co by měl říct. Harry se nakonec odhodlal věnovat ještě posledních pár vteřin přemýšlení o všem, co by rád měl a co by mohl být, a především vzpomínce na to, jak k němu byl Seb-Snape otevřený v těch nejosobnějších věcech. Jistě, mohl o tom pochybovat, ale Harry nechtěl. Rád by věřil, že jediná věc, v níž mu Snape lhal, byla jeho totožnost – a bylo to docela pochopitelné, když se nad tím zamyslel.

   Před ním stál nejistý muž, jenž byl jeho maso a krev. Muž, který miloval jeho matku. Muž, který Harrymu nabízel domov a rodinu. Na Harrym teď záleželo, jestli dovolí své hrdosti a tvrdohlavé povaze, své dětinskosti, aby mu zabránila přiznat, po čem touží.

   Před ním stál jeho otec.

   „Slyšel jsem vás v noci. V knihovně,“ řekl Harry tiše a převalil se zády k němu a mžoural z okna na jasně modrou oblohu. Nic, odpovědí mu bylo jen ticho a nechtěl se otáčet a vidět Snapeův výraz. Nechtěl mu čelit.

   „Hádám, že tím se vyjasňuje, co tu dělám,“ pokračoval dutě.

   „Já…“ Severus se odmlčel. „Přiznám se, že nevím, co říct.“

   Harry se posadil a otočil se čelem k němu. Snape se opíral o dveře, oči zavřené, ve tváři útrpný výraz. Zhluboka se nadechl.

   „Neměl ses dozvědět pravdu takhle, Harry,“ zašeptal lítostivě. Promlouval jako někdo, kdo ztratil příliš mnoho a obával se, že přišel i to poslední, na čem mu záleželo. Hořký tón, bolest pramenící z hlubin duše, sebepohrdání, ale i láska k jediné ženě jeho života a jejich synovi – to všechno zaznívalo v jeho hlase: „Měl jsem ti to říct já, chtěl jsem ti říct sám… až… až bychom spolu začali vycházet. Vím, že jsem v životě udělal mnoho chyb – když jsem dovolil tvojí matce, aby odešla… když jsem tě považoval za Potterovo vtělení… když jsem mlčel. Ale Harry…“ Severus byl utišen něčím naprosto neočekávaným.

   Přistál na něm polštář.

   Harry po něm hodil polštář, otřesený ztrátou jeho chladné masky, dojatý tím, co slyšel. Nepotřeboval se už na nic ptát, nepotřeboval přemýšlet. Před ním stál jeho otec, kterému vzali možnost vychovávat ho, stejně zrazený a podvedený jako sám Harry, člověk, který litoval svých chyb a nedoufal v odpuštění…

   Harry by byl krutý, kdyby neodpustil.

   Severus otevřel oči a zamrkal. Zaraženě se zadíval na polštář na zemi a potom na svého syna, který klečel na posteli, ruku stále nataženou, jako sám nevěřil tomu, co udělal. Hodil po něm polštář?

   Harry sklouzl z postele s údivem ve tváři a jakýmsi podivným světlem v očích a došel k němu. Severus se odlepil od dveří, aby se sehnul a podal mu polštář, ale Harry ho naprosto neočekávaně objal.

   „To je v pořádku. T-tati,“ zakoktal se na tom oslovení chlapec a zapolykal. „Tati,“ zkusil to znovu, převaloval to slovo na jazyku, zkoušel jak zní. „Prominul jsem ti.“

   Harry byl rád, že Brumbál nemlčel, když jej jeho otec pevně sevřel v náručí, bez ohledu na svoje zranění, a dočista zbaven slov pouze vtiskl letmý polibek do jeho vlasů. Někde uprostřed Harryho hrudi se začalo rozlévat příjemné horko – takhle a právě takhle to bylo správné. Tak to mělo být už dávno a konečně to tak je: rodina patří k sobě.

   ***

   Posnídali v relativním tichu, oba příliš rozpačití z neobvyklé situace, ale Harry si všiml, že se jeho otec usmívá – věc věru podivná. Nikdy by nevěřil, že nastane den, kdy se na tváři profesora lektvarů objeví úsměv, pravý a nefalšovaný, ne nějaká posměšná replika. Ale ruku na srdce, Harry sám se zubil jako blázen, takže to nemohl svému otci vyčítat.

   Poté se přesunuli do knihovny, kde se usadili ke krbu a Severus začal objasňovat svůj vztah k Lily. Harry naslouchal s dychtivostí, protože mohl zjistit nejen něco o svojí matce, ale zároveň i o otci jen tím, že ho poslouchal.

   Dozvěděl se, že přátelství jeho rodičů začalo ještě dávno před Bradavicemi, a jak pokračovalo během školních let, jak se pomalu ze strany jeho otce měnilo v něco víc a jak je málem ona záležitost s mudlovskou šmejdkou, kterou viděl v myslánce, rozdělila. Ale byla to právě takhle Severusova chyba, která je nakonec sblížila. Předtím se hádali často, pošťuchovali se a škádlili, oba si užívali takové hádky a škorpení – a oba měli výbušné povahy. Toho večera se kvůli odpoledním událostem dohádali do krve a nebavili se spolu do konce školního roku, z čehož byli oba docela špatní.

   Harry se culil, když mu naslouchal. Snape měl jeho mamku opravdu rád; na rtech mu pohrával letmý úsměv, v očích se mu zračilo podivné světlo, jeho hlas zněl jemněji a vřeleji v okamžicích, kdy popisoval všechny jejich hádky a střety, a nejvíc ve chvíli, kdy popisoval letní smíření. To léto, Harry věděl, se vztah jeho rodičů změnil z přátelství v něco daleko víc.

   Poslouchal, jak svůj vztah skrývali před světem, protože jejich přátelé v Nebelvíru a Zmijozelu by je roztrhali na kusy, a jak to bylo ve škole zábavné (Harry byl vděčný, že Severus nezacházel do detailů o takzvaném doučování v učebně lektvarů) a romantické (která dívka by nepokládala za romantické plížit se temnou nocí za svou láskou s vědomím, že odhalení by mělo katastrofální následky?). I přesto to ale nebyl ten nejideálnější ze všech vztahů, protože oba Harryho rodiče měli pekelnou povahu a tvrdé dubové palice.

   Po Bradavicích na ně oba těžce dolehla realita a Harry se přestal usmívat, stejně jako hlas jeho otce ztratil svou vřelost a jeho rysy se seskládaly do truchlivého výrazu. Lily logicky odporovala Voldemortovi a jeho učení, už jen proto, že byla mudlovského původu a Pán zla by ji a jí podobné rád rozmázl, a hádky ohledně Severusových přátel začaly nabírat na vážnosti a bylo jich hodně. Dvojici čerstvých absolventů semlela realita skutečného života a válka, tak neohleduplně zuřící kolem nich; čas pro dětské fantasie o dobrodružstvích prostě skončil.

   Rozešli se ve chvíli, kdy se Harryho mamka přidala k Fénixovu řádu. Lily sice urgovala svého partnera, aby se připojil k ní, aby spolu sdíleli i tohle dobrodružství a boj za správnou věc, ale Snape byl v tu chvíli už příliš hluboko v černé magii a příliš blízko přijetí Znamení zla, aby ji mohl následovat.

   „Dovolil jsem jí odejít,“ řekl Severus a s bolestným výrazem se letmo zadíval na svého syna. „A ona šla.“

   Harryho by docela zajímalo, co otec viděl, když se na něj díval, ale neodvažoval se v tu chvíli zeptat. Jen tam nejistě seděl a byl trochu zmatený, protože rozchod jeho rodičů jaksi nevysvětloval, jak jeho mamka skončila jako paní Potterová s malým Snapem pod srdcem.

   Něco v jeho tváři jej prozradilo, protože Severus se pousmál, a byl to slabý, toužebný úsměv s nádechem pobavení a smutku.

   „Musíš rozumět jednomu, Harry,“ zadíval se z okna na pozemky kolem Beaver Grove. „Lily byla jako oheň, nezkrotitelná. Nepřeji si, aby sis o svojí matce myslel nepatřičné věci, ale pravda byla, že se potřebovala hádat, že se potřebovala rozčilovat, aby ten plamen nevyhasl, a Potter…“ odmlčel se, na vteřinku vítězný. „Potter jí tohle nemohl dát, příliš si slintal na boty nadšením, že se na něj vůbec po všech těch letech podívala, natož aby jí odporoval.“

   A přece, nakonec to byl James, koho Lily vybrala, aby byl otcem pro její dítě. Harry věděl, že stejná myšlenka napadla i Snapea, protože profesorova tvář se znovu zatáhla a frustrovaně si povzdechl.

   Otázka proč zůstane pro oba dva nezodpovězená. Harry se kousl do rtu, aby náhodou nepodlehl nutkání říct něco nevhodného. Jestli se jeho rodiče po většinu času hádali, protože je to prostě bavilo, možná Lily právě proto dávala přednost Jamesovi, který by pro ni a svého syna udělal první poslední bez řečí? Pravda byla, že Snape odmítl následovat cestu, kterou si Lily zvolila, odmítl světlo, i když se k němu po její smrti vrátil.

   Každopádně nechal otce jeho vlastním myšlenkám a šel vstřebávat všechno, co se dozvěděl.

   ***

   „Tati?“ zeptal se při obědě Harry. Znělo to rozpačitě, ale ona myšlenka se mu začala vtírat prakticky ve chvíli, kdy se rozhodl otci prominout. „Zajímalo by mě, jestli máš nějaké příbuzné? Tetičky, bratrance, sestřenice, synovce…“

   Severus se studeně usmál, když odpovídal: „Ano.“

   Harry se na něj zahleděl s očekáváním.

   „Má matka žije v Paříži.“

   Harry na něj hleděl dál, stále s očekáváním.

   „Předpokládám, že bys ji chtěl poznat,“ Severus nadzvedl obočí. „Dobrá, spojím se s ní a zasvětím ji do celé situace.“

   „Zasvětíš?“ zopakoval Harry.

   „Matka je v otázkách války striktně neutrální,“ objasnil Severus. „I když jen Merlin ví proč, odmítá mít cokoliv společného jak s Voldemortem, tak bojem proti němu.“

   „Mohla by přijít třeba dnes odpoledne na štáb?“ uvažoval Harry.

   Severus mu věnoval neurčitý pohled: „Dnes?“

   „Nemusíš si na nic hrát. Já vím, že bude party,“ zazubil se chlapec. „Mimochodem dík. Nikdy předtím jsem neměl narozeninovou oslavu.“

   „Netuším o čem to mluvíš,“ řekl na to škrobeně, ale vřelý výraz v očích ho zrazoval.

   „Jasně, jasně,“ pokýval hlavou Harry. „Tak, co myslíš? Přišla by?“

   „I kdyby se na štábu, čistě hypoteticky, konala jakási… oslava, proč bys tam chtěl cizího člověka?“

   „Tak čistě hypoteticky, byla by to skvělá příležitost. A čistě hypoteticky, nemohla by moc dobře odmítnout, ne? Myslím tím, mám narozeniny. Na to, že jsem její vnuk, kterého neviděla…“ Harry se usmál a pokrčil rameny. „Slušná motivace přijít, i kdyby nechtěla.“

   „A tohle je zlatý nebelvírský hoch,“ protáhl Severus pobaveně. „Velice zmijozelské myšlení.“  

   „Mám po kom dědit, ne?“ odpověděl a zaškaredil se. Teď už bylo o něco jasnější i to, proč si kdysi Moudrý klobouk myslel, že Zmijozel bude správná volba. Byl rád, že ho umluvil k Nebelvíru – rozhodně by nechtěl, aby ho někdo obvinil z další protekce!

   Jeho otec zafrkal a poté se zeptal: „Jsi si jistý, že chceš zrovna dnes poznat mou matku?“

   „Jo,“ řekl rozhodně.

   „Tvoji přátelé se budou ptát,“ varoval. „Kdo to je, proč přišla – jestli přijde – a když jim odpovíš…“

   „Tedy, na to jsem nepomyslel,“ přiznal Harry a starostlivě se na svého otce zahleděl. Poté zúžil oči a podezíravě se zeptal: „Nechceš, aby to lidi věděli?“

   Severus se zhluboka nadechl. „Jistěže ne. Ale tví přátelé by mohli reagovat… nemístně. Pan Weasley je prudký. Přemýšlej o tom. Chceš jim sdělit pravdu tímto způsobem?“

   „Vezmu je stranou a řeknu jim to v soukromí. A potom můžete přijít vy. Stejně všichni vědí, že už nebydlím s Dursleyovými, a Ron si na novou situaci bude muset zvyknout ještě před školou.“

   „Ty sis zvykl kupodivu rychle.“

   „Ten tvůj zamlčovací plán fungoval docela dobře,“ Harry se zakřenil. „Takže platí?“

   „Trváš na tom?“

   „Jasně.“

   Severus na něj upřeně díval několik dalších vteřin a potom přikývl. Neměl dojem, že to bude dobrý nápad, ale Harry měl v jednom pravdu: jejich tajemství dříve či později vyjde na povrch – přinejmenším ve škole. Už se vzdal role špiona, vzdal by se čehokoliv kvůli svému synovi, takže jej může a chce uznat před celým širým světem jako svého syna a dědice, jako důkaz, že s ním Lily sdílela určitý hluboký cit. A že definitivně vytřel s Jamesem Potterem podlahu.

  „Budiž,“ řekl pomalu. „Kontaktuji ji neprodleně.“

   ***

   Paní Snapeová reagovala velice dobře, alespoň pokud mohl Harry soudit. Neslyšel z knihovny žádné zvýšené hlasy, takže předpokládal, že se vyhne velikým scénám. Měl trošku obavy, že jeho babička – páni, bylo tak divné najednou používat taková slova – bude mít pár nehezkých vlastností. Koneckonců, po někom to Seb-táta podědit musel.

   Ne, prostě si jen tak lehce nezvykne. Ale bude se snažit, to tedy ano!

   Harry se zakřenil na svůj odraz v zrcadle, pečlivě vymydlený a oblečený v bílém tričku, tmavě modrých džínech a zelené proužkované košili. Jasně, že se bude snažit – jeho život je příliš dobrý na to, aby o něj přišel kvůli nějaké drobnosti, jako je třeba roky zaběhnutý způsob uvažování…

   Takže ještě jednou.

   „Táta. Táta. Táta. Jo, teď to má ten správnej cink,“ pokýval hlavou, zakřenil se ještě jednou a vyrazil z pokoje.

   „Tak co?“ zeptal se, když bez dechu seběhl schodiště do vstupní haly a prudce zastavil před Snapem. „Přijde?“

   Profesor na něj čekal, rovněž převlečený do něčeho společenštějšího – jeho černý hábit byl z lepší látky a fakticky na sobě měl tmavě modrou košili… která ale nebyla vidět.

   Jeho doteď neutrální výraz se lehce přeměnil ve slabý, pobavený úsměv: „Och, ano, ano. Byla nadšená, že jsem vyprodukoval dědice, takže je na tebe velice zvědavá, bohužel. Brumbál a má matka v jedné místnosti, dokážeš si představit tu radost?“

   „To zní, jako bysme se měli bát,“ podotkl Harry přemýšlivě.

   „Jako bychom se měli bát,“ opravil ho. „Zkus být pro jednou uctivý ke své mateřštině, Harry, a ano, měli. Má vůči němu pár výhrad. Pár desítek výhrad.“

   „Och, a není tohle třeba důvod, proč se nezúčastnila války?“ zajímal se.

   Severus mu pokynul, a společně vykročili ke krbu. „Možná jeden z mnoha. Motivy mojí matky jsou pro zbytek běžné populace skryté. Pojď, půjdeš první.“

   Grimmauldovo náměstí bylo naprosto tiché, když Harry vešel, a už jen tento náznak jej donutil usmívat se od ucha k uchu, jak neomylně mířil ke dveřím do kuchyně, kde – jak tušil – byli namačkaní všichni jeho přátelé.

   Pomalu pootevřel dveře a potom vtrhl dovnitř, zatímco kdesi za ní se jeho otec uchechtl.

   Harrymu se je svým náhlým vpádem podařilo překvapit, a Ronovi bohužel zaskočilo – nicméně Fred a George ho zběsile bušili do zad, načež se Harryho oficiálně první narozeninová oslava rozproudila k životu.