6. Sladké odříkání

Moje nová denní rutina byla stejně jako všechno během uplynulých pár dní naprosto mimo běžné starosti a radosti lidského života. Kdysi jsem si myslela, že to, co zažívám s Edwardem, je neskutečné – ale to jsem neměla pro srovnání jednání a chování a čistou přítomnost Ara Volturiho.

Ten člověk – upír – byl neskutečný. Byly chvíle, kdy jsem se vedle něj cítila tak nepatřičně, jak jen se člověk mohl cítit vedle víc jak tři tisíce let starého upíra. Myslím tím, pocházel ze starověkého Řecka a u většiny důležitých historických událostí, které byly seřazeny v úhledném rejstříku na konci naší učebnice historie, osobně byl – některé nejspíš dokonce ovlivňoval. Už jen tahle skutečnost ho stavěla do úplně jiného světla než třeba Carlislea, jehož jsem do teď považovala za toho nejmoudřejšího a nejrozvážnějšího muže, kterého jsem znala.

Aro byl stejně moudrý a stejně rozvážný – pokud se o to skutečně snažil.

Potom tu totiž byly chvíle, kdy jsem jednoduše nechápala a měla jsem chuť mu naplácat. Což ve výsledku znovu vedlo jen k většímu pocitu bizarnosti. Byl tak dětinský! Jako únavný čtyřletý chlapeček, který nezmlkne a nedá pokoj, a jeho nadšení bylo v mnoha ohledech nepochopitelné, stejně jako jeho fascinace.

Oboje se totiž v plné míře soustředilo na mě. Chápu, že jsem byla zajímavá hříčka přírody, ale dokud jsem nezažila přesně, jak moc intenzivní je pozornost zvědavého Volturiho, nedokázala jsem si představit, co přesně Alec mínil.

Vyhlídka na věčnost s Arem a jeho nenechavýma rukama nebyla rozhodně něco, co by se mi líbilo. Hm, to vyznělo trošku hůř, než jsem měla v plánu.

Aro četl člověka – nejen jeho myšlenky, ale rovněž všechny jeho vzpomínky a emoce, které kdy měl, jediným dotek. Neuvěřitelně jej frustrovalo a zároveň přitahovalo, že u mě to tak není. S oblibou proto hledal jakoukoliv záminku se mě dotýkat, aby to zkoušel znovu a znovu. Ve vší počestnosti, samozřejmě – jeho ruce nikdy nezabloudily na nepatřičná místa, ale byly chvíle, kdy si užíval moje rudnutí a zrychlený tep, když mě zahrnoval jemnými doteky na holé kůži.

Nevím, na čem mu záleželo víc. Jestli na možnosti, že tentokrát by mě mohl přečíst, nebo na tom prostém faktu, že pro jednou není zavalen cizími myšlenkami a cizí osobností při nepatrném kontaktu. Musela jsem pro něj v tomto ohledu představovat jistou úlevu.

Během krátké chvíle, aniž bych to vůbec sama postřehla, se ten excentrický upír stal nedílnou součástí mého ubohého lidského života. On a Alec samozřejmě, ačkoliv většinu mých myšlenek zaměstnával především Aro. Dožadoval se mé pozornosti prakticky každý den a postaral se o to, aby ji dostal.

„Cara mia,“ promluvil hned ve středu odpoledne. Stáli jsme pod stříškou u jedné z budov ve škole a čekali, až přestane pršet. Nebo až přestanou padat takové provazce deště, které by mě během mrknutí oka promočily, a já mohla zkusit doběhnout k autu. Tedy, já jsem čekala a Aro se objevil vedle mě s deštníkem a Alecem za zády.

Mladší z upírů se nenápadně jednou rukou téměř dotýkal Arových zad a slabá mlha mezi jeho dlaní a látkou drahého kabátu nebyla skoro vidět. Mrkl na mě a usmál se. Hlídal mě rovněž v úterý večer, než znovu odkvačil odstřihnout čich svému mistrovi. Což, samo o sobě, bylo docela vtipné.

„Pane Rossi,“ ušklíbla jsem se. Byli jsme ostatně na školní půdě. „Jaký jste měl den?“

Jeho pohled se rozjiskřil – a zdálo se, že se mu podařilo se přenést přes jeho uraženost z pondělka. A vím, že byl uražený, protože to přesně odpovídalo jeho osobnosti – neměl rád, když si už někdo hrál s jeho hračkami, když jej někdo předběhl.

Ztlumil hlas do důvěrného šepotu a naklonil se ke mně: „Jistě by byl daleko lepší, kdybychom společně sdíleli nějaký čas, nemyslíš?“

„Proč?“

„Přijel jsem tě přece poznat, cara mia,“ vydechl, jako by to byla samozřejmost. Potom žertovně dodal: „Krom toho, jsem tak veselý chlapík. Určitě toužíš po mé společnosti!“ a doplnil to tím svým vrnivým smíchem.

Nervózně jsem se rozhlédla kolem. Na první pohled se zdálo, že nám nikdo nevěnuje moc pozornosti. Pár lidí spěchalo s deštníky slejvákem, a další se choulili pod střechami a čekali na slábnutí.

Aro se samozřejmě stal miláčkem školy – tak hezký, tak tajemný, tolik charisma a všechno pěkně zabalené v dobře padnoucím elegantním obleku a s rudou kravatou. Vlastně nevím, na kolik lidských let bych ho tipovala – mohl mít snad kolem třiceti, když se přeměnil? Těžko říct, jeho obličej vypadal přitažlivě a naprosto nadčasově.

Na nose začal nosit rovněž malé stylové brýle s černými skly, které ke konci jeho hodin zaručovaly, že nikdo nezahlédne jeho červené oči. Rozpouštěl totiž čočky do pětatřiceti minut, co si je nasadil. Jeho italský přízvuk jen přidával jeho vzhledu a během prvního dne se mu podařilo okouzlit všechny dívky ze školy. Některé, včetně Jess, jej pronásledovaly o přestávkách. Viděla jsem je a nechápala. Jistě, byl hezký… a co?

„Máte na mysli něco konkrétního?“

„Co v dnešních dnech lidé dělají?“ odtušil. „Dovolíš?“

A s tím plynulým pohybem zachytil mou dlaň do své a soustředěně se na mě zahleděl. Po chvilce si povzdechl a nechal mou ruku vyklouznout. „Stále nic, nevadí. Inu? Co dnes mladí dělají?“

Pokrčila jsem rameny a pokusila se mezi nás dostat trochu rozumnější vzdálenost. Bylo to ovšem naprosto marné, neboť Aro se pohyboval zároveň se mnou, jako magnet reagující na pohyb toho druhého, a nakonec stál ještě blíž než předtím. Hluboce jsem si povzdechla, smířená s tím, že dokud ho to bude bavit, bude se snažit mě vyvést z míry stejně, jako já jsem vyváděla z míry jeho. Ale to poslední, co bych opravdu chtěla, bylo, aby se k Charliemu donesly nějaké řeči… Jess byla někde kolem a milovala dobré drby skoro stejně, jako byla zlomyslně závistivá.

„Nejsem zrovna typický příklad mladého člověka,“ zamumlala jsem. „Mamka si stěžovala, že jsem se už narodila jako čtyřicátnice.“

„Co tedy dělají dnešní lidé středního věku?“ nevzdával se Aro vesele a roztáhl deštník. „Pojď, cara mia, dovol mi tě doprovodit k autu, ať nám nepromokneš.“

Neměla jsem na výběr, nikdy ne s ním. Alec se vmáčkl pod obrovský deštník rovněž a pomalu jsme mířili k mému otlučenému náklaďáčku. Kupodivu jsem si nepřipadala zase tak zvláštně, jak jsem čekala. Lidé nezírali, ne všichni – a fakt, že Rossiovi s námi sousedili a Alec byl hned za námi a tvářil se, že je součástí konverzace, nejspíše všem drbnám sebral vítr z plachet.

Kdyby ale věděly, potměšile jsem se ušklíbla. Arův dlouhý kabát vytvářel dost záhybů, aby skryl naše spojené dlaně. Nenabídl mi rámě z očividných důvodů, ale nebyl ochotný mě pustit jen tak, bez kontaktu. Jeho ruka byla příjemně studená, jeho prsty vyvíjely pevný, jistý tlak a byly bezpečně obmotané kolem mých.

Podivně mě to uklidňovalo.

„Co ráda děláš, Isabello?“ naléhal, jak jsme se pohybovali přes parkoviště.

„Já nevím,“ zavrtěla jsem hlavou. Dost těžko bych mohla našeho učitele vzít k Angele na film, nebo s Jess do Port Angeles, nebo ho posadit do houpacího křesla v rohu svého pokoje a jít si číst. „Občas zajdu na film, ráda si čtu, ráda se procházím, když nepadají trakaře.“

„Ach! Výborně tedy!“ Aro se široce zakřenil. „Musíme to všechno vyzkoušet společně, cara mia. Tvoje mysl mi možná je uzavřená, ale tohle je také jeden ze způsobů, jak tě přečíst! Budeme se poznávat, jako to dělají lidé normálně. Okouzlující!“

Následující ráno jsem zjistila, že můj milý náklaďáček je nepojízdný. Alec mě viděl otráveně vylézt zase ven a dřív, než jsem mohla zkusit zmateně zírat pod kapotu nebo zavolat Charliemu, stál u mě.

„Ahoj Bello,“ řekl. „Autíčko zlobí? Budeš chtít svést?“

Podezíravě jsem se mu zadívala do obličeje, a ačkoliv jeho tvář byla kamenná a bez výrazu, jeho levandulové oči v sobě držely jistou pobavenou jiskru.

„Čistě náhodou nevíš, co se stalo mému nebohému náklaďáčku?“ zeptala jsem se ho.

„Ne,“ odvětil a mrkl. „Ale strýček bude nadšený, že s námi pojedeš.“

To se vsadím. Nakonec se ukázalo, že moje auto je nepojízdné, zničehonic – jaká to záhada – a do té doby, než bych si koupila nové, nebo mechanik zjistil, co ti dva udělali mému autíčku, jsem byla odkázaná na odvoz druhých.

Mike byl nadšený. Angela se nabídla s upřímností. Nicméně od čtvrtečního rána bylo jasné, v čím autě pojedu každý den. Bylo to k zbláznění, jak panovačný a nesmlouvaný v tomhle ohledu mistr Aro bylo – a zároveň jsem nedokázala setřást pobavený úsměv nad jeho nevinným výrazem, když jsme jeli do nebo ze školy.

 Tak to tedy začalo. Naše ranní a odpolední cesty. Výlety do Seattlu, kde jsme chodili na filmy, procházky lesy – a posléze i dlouhé hodiny četby, během kterých jsem nebyla schopná přečíst ani řádek. Jak jsem řekla, Aro se dožadoval pozornosti jako malý.

Alec začal tím, že na okamžik uvolňoval svoje držení nad Arem, a v těch chvílích jsem viděla v jeho černých očích propastné hloubky, které mě skutečně znepokojovaly a naháněly strach.

Ty chvíle ale byly rychle pryč, jeden krátký nádech, a Alec znovu vyvolal svou mlhu. Kromě toho, jak jsem pravidelně začala sedávat v jejich drahém mercedesu, moje vůně tam silně ulpívala. Zatímco mě Alec pečlivě střežil, jeho mistr jezdil nocí a učil se, pomalu, odolávat.

Ne že bych nebyla vděčná, že mě nezabil, ale nechápala jsem, proč to tak dělá. Logicky vzato. Byl to Aro Volturi a nebyl zvyklý odpírat si něco, co chtěl, to bylo evidentní; nemělo to nic společného s jeho stravovacími nároky jako prvně u Edwarda a jeho touhou nebýt monstrem.

Aro neměl problémy se zabíjením lidí a za monstrum se bez hanby považoval. Jeho odhodlání překonat vlastní slabost, společně s tou jeho proklatou zvědavostí, z něj dělalo velmi disciplinovaného upíra a sečteno a podtrženo, jeho sebekontrola ho stála daleko víc, než kdy stála mého prvního upíra. Přinášel vyšší oběť, daleko víc se omezoval, protože potlačoval tři tisíce let staré a k dokonalosti vybroušené instinkty.

Svým způsobem mě to dojímalo a byla jsem zas a znovu překvapená, jak snadno a rychle se podařilo dvojici lidi zabíjejících upírů vměstnat se do mého života jen proto, že chtěli. Alec byl překvapivě dobrý přítel a Aro – Aro byl sám sebou, což by mělo být dostatečně vypovídající.

Pamatuji si první páteční večer, dva týdny po návratu z Itálie a necelý týden od jejich příjezdu. Byl to večer, kdy jsme poprvé vyrazili do Seattlu do kina. Původně jsem uvažovala nad Port Angeles, ale to město bylo příliš blízko a bylo příliš malé. Mohli bychom tam, zvláště v pátek večer, potkat někoho ze školy.

Jakmile jsme zmizeli z Forks, všechno jejich předstírání a role historika Rossiho a jeho synovce moje společníky opustily. Najednou v autě seděl upíří lord a jeho věrný vazal. Alec začal řídit – a já se modlila, ať nás nezastaví hlídka – a Aro a já jsme se přesunuli dozadu.

„Takže, kino,“ řekl vesele a pohodlně se uvelebil. Bylo zajímavé sledovat, jak hledal pohodlnou pozici na kožených sedadlech, bez bezpečnostního pásu. Nakonec skončil ležérně roztažený prakticky přes valnou část sedadla, s paží nataženou za hlavou a mou rukou ve své.

Zabroukal si cosi, když propletl naše prsty a pak zavrtěl hlavou, když zase nic neviděl.

„K čemu je dobré chodit do kinematografu?“ zeptal se zvědavě, jako by koncept návštěvy kina byl mimo jeho sféru chápání.

„Je to zábava,“ odvětila jsem. „Skvělý způsob, jak se zabavit s přáteli a sdílet společně… nějaký zážitek. Spousta lidí to taky považuje za dobrou volbu pro první rande. Když nepřeskočí jiskra, nemusí spolu vůbec mluvit a pak se po promítání rychle rozloučí a vytratí.“

„Rande,“ zahihňal se. „A když tady ta ‚jiskra‘ přeskočí? Co potom lidé dělají?“

„Obvykle jdou na večeři a začnou mluvit. Jestli jde všechno dobře, začnou se scházet víc.“

„Úžasné,“ prohodil vesele. „Nevěnoval jsem v poslední době vůbec pozornost těmto… seznamovacím zvykům smrtelníků. Jednoduše úžasné!“

Přísahala bych v tu chvíli, že na mě Alec mrkl – nemohla jsem si ale být jistá, viděla jsem jeho tvář v zrcátku jen částečně. Sama jsem se ovšem usmívala nad Arovým myšlením. Bylo to vtipné.

Po promítání ve 3D, které Ara opět nadchlo, a večeři, během které mí společníci předstírali, že srkají svoje pití, zatímco já jsem si pochutnávala s jistými rozpaky na pizze, jsme vyrazili zase zpět.

Během jízdy domů Alec opakovaně vracel Arovi čich a já, trochu vyplašená, ale jinak odhodlaná nevyděsit se, trpělivě čekala a snažila se nevnímat chvějící se ruce mistra Ara nebo jeho hladový pohled.

Kousek před Forks jsme zastavili, aby se Alec s Arem zase vyměnili. Tátovi jsem totiž řekla, že nás pan Rossi s Alecem veze do kina. A byla to perfektně uvěřitelná výmluva, protože jsme do kina jeli a s Alecem jsem si rozuměla, což i táta musel uznat, aniž by začal panikařit ve strachu o moje Edwardem zlomené srdéčko.

„Půjdeme se kousek projít, cara mia,“ řekl znenadání Aro. „Alecu, počkej tady.“

S jistými obavami jsme tedy vyrazili po lesní pěšině mezi stromy, stranou od Aleca a silnice. Poslední, co jsem viděla, než jsme zmizeli za zatáčkou, byl Alecův mladistvý obličej stažený do nejistého a ustaraného výrazu – a mlhovinovou stopu, která se přerušila.

Cítila jsem to okamžitě. Byla jsem opět zavěšená do svého společníka a jeho volná ruka zakrývala mou dlaň spočívající mu na předloktí. Jakmile získal zpět svůj čich, přestal téměř dýchat a celý ztuhnul.

Moje srdce se rozbušilo a nevěděla jsem, co přesně Aro zamýšlí – proč tak riskuje. Všichni jsme věděli a viděli, že nemá dostatek kontroly. Možná se rozhodl odpískat celý svůj projekt a jednoduše mě ochutnat a přeměnit už teď?

Och, můj bože. To bych vážně nerada. Měla jsem v plánu se aspoň trochu připravit…

„Isabello,“ řekl. Jeho hlas nebyl jako obvykle jemný. Byl hluboký a trochu chraptivý. Roztřásla jsem se a pohlédla mu do černých očí. Arova tvář mi v tu chvíli silně připomněla Edwarda, ačkoliv si nebyli vůbec podobní. Bylo to něco v tom bolestném výrazu, co mi jej připomnělo, ale o tolik silnější…

„Nehýbej se,“ zavrčel rozkazovačně. Znovu jsem se rozechvěla a semkla víčka.

„Co to děláte?“

„Nemluv!“ vyštěkl vzápětí.

Cítila jsem jeho dech na své tváři, cítila jsem jeho ruce, jak si pohrávaly se šátkem, který jsem měla kolem krku. Cítila jsem, jak jej rozvázal a stáhl dolů. Cítila jsem jeho studené prsty, jak přejíždějí přes mou šíji.

„Prokaž mi laskavost, cara mia,“ zamumlal a já cítila jeho rty, jak se pohybují proti mému hrdlu. Odtáhl se a o krok ustoupil. „Daruj mi svůj šátek.“

Němě jsem přitakala a sledovala bolestivý úsměv, který mi věnoval. Ovázal si můj šátek kolem krku a sklonil hlavu na znamení díků. Vzápětí byl pryč.

„Bello!“ zakřičel Alec od auta. „Dojdeš sama?“

„Hned jsem tam!“ křikla jsem zpátky a zkoprněle se vydala zpět. Alec seděl na zadním sedadle a sledoval mě pečlivě, jeho oči stále ustarané, zatímco se jednou rukou přímo dotýkal ramena svého mistra. Při osobním kontaktu byl jeho talent ještě daleko silnější. Aro, na druhou stranu, seděl na místě řidiče a jemně se usmíval. Ten úsměv ostře kontrastoval s jeho stále černýma, nebezpečnýma očima.

„Posaď se vedle mě, cara mia,“ řekl a já zamířila na místo spolujezdce.

Nastartoval a vyrazili jsme, já jediná stále bez dechu. Vsadili mě před naším domem a já se otočila, abych zamávala – a zahlédla jsem něco, co nebylo určeno mým očím, tím jsem si jistá.

Přes slabě tónovaná skla jsem spatřila, jak Aro zvedl cípy mého šátku a přiložil si je ke rtům, přivřel oči a zhluboka nasál vzduch, než je nechal padnout. Jeho tvář byla tak otevřená, tak zranitelná, a bylo vidět, kolik jej jeho sebeovládání stojí.

Rychle jsem se otočila zase zpátky a pospíšila si domů, ale ten obraz zůstal vypálený v mé mysli po celý zbytek věčnosti.