Tvářil se vražedně, když vcházeli do Vstupní síně, a potom střelil po
Harrym pohledem: „Ale, ale, Pottere, zase po večerce mimo kolej.“
„Promiňte, pane,“ zatvářil se naoko provinile.
„Dle vaší – tak zjevné – upřímné lítosti soudím,“ řekl, „že netoužíte po
ničem jiném než napravit tuto chybu, nemýlím se?“
„Toužím jedině po návratu na kolej,“ souhlasil Harry.
Snape se ušklíbl: „Tak mazejte. Dobrou noc.“
„Dobrou noc, pane,“ odpověděl Harry a zamířil po mramorovém schodišti do
nebelvírské věže. Pořád neměl žádné řešení a odpovědi na svoje otázky, ale
cítil se lépe, mnohem lépe. Zítra, rozhodl se, se svěří Snapeovi, snad mu
profesor poradí co dělat. Teď věděl, že mu může věřit a že může očekávat pomoc.
I přes značnou únavu, která na něj po náročném dni dolehla, se mu po tváři
rozlil stupidní úsměv. Hermiona s Ronem mu vždycky ochotně pomohli a
sdíleli s ním všechny průšvihy a nebezpečí, ale tohle bylo opravdu něco
jiného – mít za sebou dospělého.
„Kde jsi byl, Harry?“ zeptala se ho přísně Hermiona, sotva strčil hlavu
do společenské místnosti. Bylo už docela pozdě, nečekal, že tam bude.
„Éh,“ řekl rozpačitě a úsměv mu stekl z obličeje, „doučko se Snapem,
pamatuješ?“
„Ve famfrpálovém?“ ušklíbla se. „Harry, přiznej okamžitě, žes byl mimo
školní pozemky!“
Harry se přikrčil, když prudce vystartovala z křesla a zabodla mu během
vteřiny prst do hrudi. Její oči sršely blesky.
„Přiznej se, bude to méně bolestivé,“ dodala.
„Co,“ zapolykal, „co bude méně bolestivé?“
„Harry,“ pevně k němu vzhlížela způsobem, že si připadal sám jako
trpaslík, „jsem prefektka, mám za tebe zodpovědnost! Nemůžeš prostě odkráčet ze
školy, je to proti školnímu řádu! Nevím, jestli jsi to postřehl, ale profesor
Medow tě s radostí nechá vyhodit! A potom, měli jsme s Ronem strach,
že tě někdo unesl! Málem jsme šli za Brumbálem!“
Harry zavřel oči a povzdechl si. „Klid, Hermi, byl jsem se Snapem.“
„Ne ve škole,“ vypálila, „což je pěkně nezodpovědné…“
Harry jí přiložil prst na rty a zadíval se na ni. „Jak to prosím tě víš
tak jistě?“
Hermiona zúžila oči a vytáhla z kapsy pečlivě složený Pobertův
plánek – Harry se jen podmračeně odvrátil a popošel kolem ní do středu
místnosti. „Prohrabávali jste mi věci?“
„Tu mapku jsi měl v nočním stolku,“ řekla pomalu, „Ron si ji jen
půjčil! A když už jsme u toho, je od tebe velice lehkovážné nechávat takovou
věc jen tak válet se skoro všem na očích…“
„No dobře,“ uťal ji rozčíleně, a aby nemusel poslouchat další přednášky
o své hlouposti, raději se přiznal: „Nebyl jsem na školních pozemcích!“
Nechtěl hádat, na to měl moc dobrou náladu a byl příliš unavený, proto
vzápětí na Hermionu šibalsky zamrkal a rošťácky se zeptal: „Takže, co mi chceš
provést? A jak moc to bude bolet?“
„Och, Harry,“ povzdechla si, prošla kolem něj a posadila se do křesla.
„Je čas na vážný rozhovor.“
Bezhlesně zaúpěl a svalil se do křesla naproti ní. Vážné rozhovory
s Hermionou občas bývaly skutečně za trest. „Povídej, ale nezaručuju, že
neusnu.“
Hermiona se na něj soucitně zadívala a přejela pohledem jeho špinavý
famfrpálový dres a celkově prozkoumala jeho obličej. Její závěry byly patrně
nelichotivé, Harry věděl, že po dvojím přemístění má určitě nezdravou barvu,
nemluvě o tom, že dvakrát brečel (z čehož byl na větvi a bylo mu z toho
trapně).
„Nevím, jestli jsi to taky
zaslechl…“ začala neurčitě a Harry zpozorněl – vyhýbala se jádru problému,
takže se jedná o něco nepříjemného. „Ale… určitě bys s tím měl něco
udělat. Říct třeba Snapeovi, nebo Brumbálovi… nebo praštit Medowa po hlavě,
svázat ho a hodit do nějaké hodně hluboké propasti!“ zakončila plamenně původně
mírný proslov.
Zazíral na ni vytřeštěnýma očima – dnes se všichni chovali nějak divně,
napadlo ho… ale Hermiona uměla být pěkně rozvášněná, když se rozčílila (vybavil
si nádhernou ránu, kterou kdysi uštědřila Malfoyovi).
„Co se děje?“ zeptal se obezřetně.
„Vsadila bych svoje OVCE na to, že je za tím Medow – nikdo jiný není
dost…“ odmlčela se a potom její pohled ztvrdl, „hloupý, aby tak riskoval.“
„Řekni mi už, co se sakra děje!“ vyzval ji s rostoucími obavami.
„Po škole někdo začíná šířit zvěsti,“ Hermiona zapolykala a zčervenala,
hlas jí slábl s každou další slabikou, „že… no… ty a Snape… hm…“
Harry si nebyl jistý, jestli chce slyšet zbytek.
„Že máte… nezákonný poměr!“ zapípala nakonec skoro neslyšně.
„Och,“ vydechl Harry a prudce se postavil, naprosto šokován. „Cože?!“
„Uklidni se, Harry!“ vyzvala ho a vyskočila na nohy. Pověsila se mu
zezadu na krk a zapřela se o zem, aby mu zabránila pokračovat v chůzi. Teprve
teď si uvědomil, že je na půli cesty k portrétu. „Nemůžeš jen tak… Co
vlastně chceš dělat?“
Harry se zastavil a Hermiona ho pustila. Nečekala, že se na patě otočí a
chytí ji za zápěstí – když to udělal, byla nejistá a tvářila se váhavě, nicméně
v očích jí plála známá nebelvírská solidarita s přítelem a rozhořčení
nad nespravedlností… krom něčeho dalšího, co ovšem nedokázal pojmenovat.
Byli velice blízko u sebe. Harry si uvědomil, že ji nikdy neviděl tak
detailně, že ji vlastně nikdy nedržel tímto způsobem za ruce a že se ještě
nikdy Hermiony nedotýkal prakticky celou přední polovinou svého těla. Bylo na
tom cosi znepokojujícího.
Pustil ji a Hermiona pomalu odstoupila.
„Dobře, asi by nebylo řešení… jít… za tím…“ zafuněl, „ním a hodit ho do
nějaké té propasti. Ověříme, jestli to vypustil on, a jestli jo, tak…“ naklonil
hlavu na stranu a ozvalo se zakřupání, brýle se zaleskly.
Hermiona přikývla, popřála mu dobrou noc a šla spát. Harry se vydrbal a
potom zalehl také, třebaže mu trvalo pěkně dlouho, než usnul.
„Hermi,“ oslovil kamarádku a upřeně ji pozoroval. Byla skrytá za
novinami, takže viděl vlastně jen její divoké kadeře a poprvé za celou dobu, co
ji znal, si uvědomil, že mají zvláštní hnědavý odstín – a ve světle ranního
slunce, pronikajícího jedním dílkem čirého skla ve vitrážových oknech, se
zlatavě lesknou. Zajímavé.
„Hm?“ zeptala se a odtrhla pohled od Denního věštce. Harry vypozoroval,
jak na něj její oči zaostřily a živý pohled mírného nesouhlasu nad tím, co si
právě četla, se přetavil do přátelských jiskřiček.
Harry se naklonil nad stolem a Hermiona se mimoděk přiklonila blíž
s povzbudivým úsměvem. Než stačil promluvit, mezi jejich obličeje se
vecpala dlouhá paže a Ron si vzal nádobku s džemem.
„Pardon,“ zahuhlal.
Oba se na sebe usmáli, když se narovnávali. „Dneska musíme provést ten
malý výzkum,“ řekl neurčitě a významně se zadíval k učitelskému stolu,
pohledem probodl profesora Medowa a potom přejel očima zpátky na Hermionu.
Kývla.
„Kdy vlastně začaly tyhle pomluvy?“ zeptal se Harry vzápětí.
Hermiona nejprve pečlivě složila noviny a potom upila z džusu,
ukousla z topinky a znovu upila z džusu. „Ve středu.“
„Já to prostě nechápu,“ zavrtěl pak hlavou. „Lidi tomu věří? Chci říct…
vždyť…“
„Dýchej, Harry,“ poradila mu klidně, ale sama třískla sklenicí o desku
příliš tvrdě, takže dýňová šťáva trochu vytryskla a polila stůl.
„Proč? Jak to… prostě…“
„Nezapomněl sis vzít Zostřující lektvar? Mám dojem, že tě opouští
sebeovládání,“ řekla mu s pohledem upřeným na jeho ruce. Harry se
s překvapením zadíval na svoje chvějící se pěsti, položené na stole.
Nakrčil obočí.
„Možná zapomněl,“ řekl váhavě, „nedokážu si to vybavit…“
„Ale ne,“ povzdechla si Hermiona, „měl by sis okamžitě dát kapku, jinak
bouchneš!“
„Jak bouchnu?“ nechápal Harry, ale vstal.
„Vždycky bouchneš,“ vysvětlila mu s pobavením, „půjdu
s tebou.“
Společně vyšli z Velké síně a vraceli se zpět do nebelvírské
společenské místnosti. Harry si říkal, že neudělal opravdu velkou chybu, když
si opomněl vzít Zostřující lektvar. Bylo pro něj důležité, aby se dokázal
ovládat a koncentrovat, ale včera se toho událo prostě příliš najednou, nemůže
si vyčítat jednu malou chybičku… Pokud se ovšem teď nedopustí něčeho, čeho je
schopný jedině při zatmění mysli. Jako třeba jít a proklít Medowa…
A jako kdyby si profesor Medow vyloženě říkal o jednu hezkou kletbu,
opustil Velkou síň a těsně dvojici minul na schodišti s výrazem, že si je moc
dobře vědom, co je zdrojem Harryho očividného rozrušení.
„Neumíte ani pozdravit, Pottere?“ zarýpal si a s uchechtnutím
pokračoval dál.
Harry zatnul zuby. „Zdravím!“
Medow se otočil, asi nečekal, že Harry skutečně něco řekne a sešel o
schod níž. Úspěšně jim blokoval cestu do věže. „Ten tón, Pottere, se mi vůbec
nelíbí!“
Hermiona vzala Harryho za ruku a chtěla ho odtáhnout zpět dolů, jenže on
neměl v úmyslu někam jít. Rozhlédl se kolem sebe a shledal, že nikdo není
poblíž. Schodiště i přilehlé chodby byly prázdné.
Volná ruka jej brněla touhou zatnout se v pěst a vyrazit
profesorovi aspoň dva zuby, ideálně všechny. Namísto toho, aby sešel dolů, jak
jej usilovně nutila kamarádka, vystoupil o schod výš.
„Chci se zeptat, profesore,“ začal…
„Harry!“ varovala ho Hermiona a položila mu ruku na rameno. Vystoupala
na stejnou úroveň jako on a zašeptala mu do ucha: „Neblázni!“
„Měl byste poslechnout svou kamarádku, Pottere,“ poradil mu Medow,
„jinak se postarám, abyste byl vyloučen z této školy! A je mi jedno,
jestli budu muset jít na ministerstvo!“
Harry se vyškubl Hermioně a došel na schod těsně pod profesora. „Začal
jste šířit ty nechutné pomluvy vy?“
Otázka zůstala viset ve vzduchu několik dlouhých vteřin, během nichž
Medow zúžil oči a ve tváři se mu objevila nevídaná zlomyslnost. „Myslíte,
jestli jsem to byl já, kdo pouze poukázal na pravdu a nehorázné praktiky
Severuse Snapea? Není divu, že máte tak dobré známky z lektvarů a
z mého předmětu, Pottere, když…“
Nedořekl, neboť Harry se tak rozčílil, že ho popadl za klopy a vší
silou, kterou v sobě dokázal nalézt, ho přirazil k boční stěně
schodiště.
„Vy! Jak se opovažujete, vy lháři?! Ubožáku!“ zachrčel, ale pořád se
držel vykání. Přece jen dokáže zachovat jistý respekt, napadlo ho…
„Okamžitě mě pusť, ty malej všiváku!“ zařval Medow a srazil Harryho ruce
stranou a odstrčil ho od sebe.
Oba hmátli po hůlkách, ale Harry byl rychlejší: „Mdloby na tebe!“
Medow se zhroutil na schodiště a jeho hlava dutě narazila na jeden
schod. Harry se celý třásl a stál tam na dním. Vztek jí pulzoval jako jed,
jediné, na co dokázal myslet, bylo, že před sebou má toho nejubožejšího prolhaného
června na světě – jakou službu by lidstvu asi prokázal, kdyby Medowa jednoduše
proměnil v červa a vyhodil na kompost za Hagridovou hájenkou? Pravda, ta
přeměna by se mu nemusela povést, ale mohl třeba říct Hermioně, nebo Snapeovi…
„Ne!“ řekla přísně Hermiona a vzala ho za zápěstí. Upřel na ni tvrdý
pohled a ona mu jej oplácela. „Prosím tě, Harry, ovládej se. Nechceš mu
skutečně ublížit, jsi jenom rozčílený. Prosím, skloň tu hůlku…“
„Já mu neublížím!“ zalapal po dechu šokovaně a ruka mu poklesla. Prosila
ho pohledem a on nedokázal nevyhovět. „Neublížím přece bezbrannému!“
Hermiona se na něj mírně usmála a rychle poodstoupila. Zadívala se na
Medowa a potom rychle kolem sebe. Stále nikdo nebyl v dohledu, ale ze
spodu se ozývaly hlasy.
„Rychle!“ zavelela a Harry vyzvedl nehybné tělo do vzduchu. Hermiona
vyběhla schodiště do druhého patra a vběhla do nepoužívané učebny s Harrym
v těsném závěsu – Medowovo tělo levitovalo poslušně za nimi.
„Napadl jsi učitele!“ řekla, jakmile zamkli dveře a zajistili je
ochrannými kouzly (na tohle byli oba opatrní). „To je na vyhazov pro nás oba!
Co budeme dělat?!“
Žádné komentáře:
Okomentovat