12 O bláznovství a šílenostech

Po tomto rozhodnutí šlo všechno od desíti k pěti.

Harrisone Lectere,

Shledávám tvé trucovité chování naprosto nevhodným někoho tvé inteligence a vychování. Neuvědomuješ si, jak se tvoje rozhodnutí neoslavit vánoční svátky v rodinném kruhu odráží na kvalitě tvého vzdělání a původu?

Jsem si vědom toho, že procházíš těžkým obdobím, synu, ale očekával jsem od tebe větší stupeň vyzrálosti. Musíme dříve či později oba přijmout, že tvoje matka si zvolila vlastní cestu, a nechtěl bych vidět, jak na svou nadějnost, že by změnila někdy názor, později doplatíš.

Krom toho, slečnu Shrillovou ani neznáš a už mohu vidět tvůj tvrdohlavě odmítavý výraz. Nerad bych se dočkal zklamání…

Harry otcův dopis ani nedočetl a už letěl do ohně. Následně se posunul z té pětky ještě níž. Neodolal totiž možnosti sledovat zostuzení profesora Lockharta a účastnil se soubojnického klubu, čímž dosáhl dvou věcí.

Ujistil se, že neslyší cizí hlasy v hlavě, ale strhl na sebe podezření, že je Zmijozelovým dědicem. Což bylo jednoduše výborné. Lidé v jeho okolí konečně měli důvod se ho bát, a to ani neznali jeho pravou podstatu a nevěděli, v čím duchu byl vychováván.

McGonagallová mu od té chvíle věnovala otevřeně speciální pozornost, která sloužila k uklidnění rozbouřených emocí ostatních i k chlapcově vlastní bezpečnosti. Harry si byl jistý, že na něj donáší otci, a to jej přivádělo do neustálého rozpoložení nakvašenosti.

Potom se Hermiona dostala na ošetřovnu. A potom, aby toho nebylo málo, se dostala znovu na ošetřovnu a škole hrozilo uzavření. Kromě Rona a Hermiony neměl od Vánoc nikoho, na koho se mohl spolehnout, a když zkameněla jeho kamarádka, Harry dosáhl stavu naprosté zuřivosti.

Máma mu radila, ať se jí nenechá ovládnout, že přesně tohle mu neprospěje. Otec…

S otcem v mezidobí Harry omezil prakticky veškerý kontakt na osobní úrovni a podával mu pouze přesná hlášení o svých školních aktivitách. Rezolutně odmítal byť jen přečíst si jediný dopis, který mu táta následně poslal, ačkoliv v jeho myšlenkách doktor zůstával každý den.

Místo toho hltal všechnu pošty od mámy. Dařilo se jí dobře, záleželo jí na něm, ale Harry nevěděl, jestli z toho má mít radost, nebo jestli se má cítit ukřivděně. Rozhodl se nakonec pro tu první možnost, ale vřele přijal svůj vztek jako dlouho ztraceného bratra, jako svůj hnací motor.

Jediné, co se v těch hrozných měsících dalo počítat za drobný úspěch, byl nález deníku lorda Voldemorta. Upřímně? Anagram já jsem lord Voldemort nemohl být o moc jasnější pro někoho, jehož otec se v písmenkování vyžíval.

Mladý Pán zla byl celkem vtipný společník a Harry si užil pár chvil zábavy, když si nechal ukázat Tomovo slavné dopadení Hagrida. Po tom otřesném valentýnském dnu se Harry potřeboval zasmát. Zároveň to posloužilo jako dobrá stopa, kde pokračovat v pátrání.

Od dobrodružství s Aragogem si Harry byl jistý, že ví, co za monstrum se skrývá v tajemné komnatě. Pavouci prchají? Zabití kohouti? Zkamenělé oběti? To znělo jako jeden z mýtů, které slyšel. Jeho podezření se potvrdilo, když našel ten útržek papíru v Hermionině ztuhlé ruce. Stejně jako měl vtíravý dojem, že Tomův znovu zmizelý deník nějak souvisí se zahájením další vlny útoků, Harry věděl, že v komnatě číhá bazilišek.

Harryho šestý smysl byl dobře vyvinutý a jeho instinkty mu skvěle sloužily, proto netrvalo dlouho, než si spojil Uršulu s jedinou zabitou obětí, a ještě kratší dobu mu trvalo najít vchod dovnitř.

Chvíli se houpal na špičkách a sledoval otevřený otvor vedoucí do hlubin školy. Neměl u sebe nic než nůž a hůlku, ale nepředpokládal, že by potřeboval něco víc. Byl ostatně kouzelník. A byl Lecter.

Skočil do otvoru.

Harry se začal smát, když sklouzl dolů a přistál ve špíně a myších kostřičkách, protože až na tu špínu mu to připomínalo horskou dráhu, na kterou se s tátou jednou projížděli. Příjemně to rozpumpovalo krev, vyvolalo adrenalin, nabudilo smysly. Vynikající.

Přestal se šklebit, uhladil si hábit a zamířil a dál. Bylo na čase si pokecat s baziliškem.

Do samotné komnaty se dostal bez větších potíží a prohlížel si se zájem ohyzdnou sochu páně Zmijozela.

„Kdepak máme našeho pejsánka?“ zajímal se pro sebe a nasál zhluboka vzduch. Byl tu mírný průvan, ale jen směrem od sochy k Harrymu doléhal pach, který nedokázal tak přesně zařadit. „Tady ho máme!“

Lehkými pružnými kroky přistoupil blíž a zavřel oči. Znovu se zhluboka nadechl.

„Otevři!“ rozkázal autoritativně a cítil, jak se socha se slabým chvěním pohnula. Potom se uvnitř cosi vzedmulo, vnímal změny v pohybech vzduchu, pach zesílil.

„Kdo to volá? Ty nejsi… ona!“

Ona? Harry si tuto informaci uložil pro chvilku přemýšlení. Cítil nad sebou jakousi přítomnost a sklonil hlavu, úkosem si prohlížeje velké zelené šupiny a podivné dlouhé výrostky, které zdobily hadovu hlavu v imitaci koruny a dosahovaly až do chlapcova zorného pole. Byl to zatraceně velký had.

„Jsem tvůj přítel.“

Byly to dlouhé, silné výrůstky, které vypadaly dost pevně.

„Nemáme přátel.“

Had zakomíhal hlavou.

„My?“

Harryho svaly se napjaly, do levé ruky mu vklouzl nůž.

„Já a mé zuby!“

S tím had zaútočil. Harry uskočil stranou, čepel vyskočila ze svého lůžka, a pravou rukou se zachytil za jeden z baziliškových výrůstků. Napjal se, vymrštil a zabodl nůž do pevné kůže plazí hlavy.

Bazilišek vydal vzteklý skřek a zazmítal se, Harry se ale pevně držel, a podařilo se mu zaklínit se hadovi za hlavou, nohama zapřený o další trny z jeho koruny. Vytrhl nůž z tlusté kůže, ta rána hada nemohla ani bolet, a s přesností vlastní chirurgovi zabodl čepel přímo do jeho oka. A potom druhého.

To už muselo bolet o trochu víc, protože prskání a syčené, které do té doby bazilišek produkoval, se změnilo v bolestivé kvílení. Harry neváhal, a když se zmítající se tvoření blížilo k zemi, ladně se odrazil a přistál v kotoulu.

Bleskově se vymrštil na nohy a mazal se ukrýt za sloup.

Bazilišek sípal a Harry musel vytáhnout hůlku; čepel jeho nože zůstala zaklíněná v hadově pravém očním důlku. Vypadalo by komicky, kdyby to nebylo nechutné.

„Zabít, rozsápat, zardousit!“

„No, když myslíš,“ odtušil Harry téměř líně a ležérně švihl hůlkou. „Avis!“

Z jeho hůlky místo roje opeřených ptáčků zpěváčků vylétl jediný pyšně načepýřený kohout, změřil si svého stvořitele pohledem, a pak mocně a samolibě zakokrhal. Následně se rozplynul.

Bazilišek sebou s posledními dozvuky kokrhání třískl o zem a Harry se uchechtl: „Tak je hodný pejsánek. Hmm, nemám piškotek, ts, tsss.“

Chlapec vystoupil zpoza sloupu a došel k padlému baziliškovi. S jistým znechucením postřehl, že jeho nůž je částečně rozleptaný látkami v hadích očích, a se zamračením odklidil hadovo tělo zpět do jeho pelechu.

„Wingardium leviosa!“ Pořádek musí být.

„Zavři!“ dodal zvesela a Zmijozelova socha pěkně zase sklapla. Opatrně ještě nohou očistil drobnou skvrnku na podlaze a jinak nebylo nikde ani stopy po tom, že by tu byl a zabil senilního baziliška. Naposledy se rozhlédl kolem sebe a pak vyrazil zpět.

Už jen zbývalo zjistit, kdo je ona.

Druhý den se s Ronem dozvěděli, že Ginny byla odvlečena do tajemné komnaty, čímž Harry dostal svou odpověď. Nepochybně je to neustále rudé děvče nějak ovládané naším šikovným panem Raddlem, hm?

Harry se zamyslel, a pak uvnitř své hlavy nahlas zaklel. Nevěnoval Ginny Weaselyové víc pozornosti, než by věnoval svým tkaničkám u bot. Ale teď, teď si uvědomil, že je to už nějaká chvíle, kdy se neustále červenala. V poslední době byla spíš pobledlá a působila dojmem, že něco není v pořádku.

Kdyby jen byl víc soustředěný, kdyby jen dával větší pozor, možná by si toho všiml.

Jelikož nebezpečí baziliška již odstranil, neměl námitky vzít Rona a Lockharta s sebou do podzemí. Společně se dostali až k hadově vysvlečené kůži, a pak se začaly dít zajímavé věci.

Lockhart ukradl Ronovi hůlku a namířil na ně. To byla už doopravdy ta poslední kapka Harryho trpělivosti a měsíce potlačovaného hněvu a frustrace vybublaly napovrch. Dnešní den profesor nepřežije.

Harry přesunul svoje těžiště, připravený se bleskově pohnout. Když začal profesor zaklínat, Harry mu vykopl hůlku z ruky a paprsek kouzla zasáhl strop.

Jeskyně se začala bortit, začali utíkat.

„Lumos,“ zvedl svou hůlku vysoko do vzduchu, když se otřesy ustálily. Kameny zatarasily chodbu, a Harry ke své neutuchající radosti zjistil, že na straně vchodu je Ron, na straně komnaty on a drahoušek profesor.

Lockhart byl ušpiněný, rozcuchaný a vyděšený. Zhluboka dýchal po svém krátkém běhu do relativního bezpečí před padajícími kameny a rukama se opíral o kolena v hlubokém předklonu.

„Silencio,“ zašeptal Harry a Lockhart se k němu obrátil, oči rozšířené.

„Harry! Harry! Jste tam? Jste v pořádku?“ ozval se tlumený Ronův hlas.

Aniž by odtrhl pohled od svého profesora, Harry se k němu začal blížit. Lockhart otevřel ústa, ale nevyšel z nich sebemenší zvuk. Potom se jeho výraz proměnil ze zmateného překvapení do čirého děsu.

Harry vyklepl z rukávu svůj rezervní zavírací nůž, krátký, plochý, nenápadný. Usmál se na profesora.

„Rone?!“ zakřičel zpátky s lehounkým náznakem šokované nevíry, jakou by projevil každý normální dvanáctiletý. „Myslím, že Lockhart je mrtvý!“

V tu chvíli Harry nevypadal vůbec jako kluk v druhém ročníku. Nevypadal vůbec jako dítě. V tu chvíli stál před Lockhartem chladnokrevný syn kanibala a vraha, pravý syn svého otce. Byl to znepokojivý obrázek, a byl by znepokojivý i pro muže silnější nátury, než byl blonďatý páv.

Profesor začal utíkat, packal a padal, ale snažil se zachránit. Najednou nebezpečí tajemné komnaty a vyhlídka na setkání s jejím monstrem byla daleko příjemnější a zdraví prospěšnější než svačinový úsměv na tváři Harryho Lectera.

„Doufal jsem, že budeš utíkat, Zlatoslave,“ zašeptal, ale Lockhart ho slyšel, jako by stál hned za ním. „Je to takhle mnohem zajímavější.“

„Zkusíme to odházet, jo?“ zavolal pak Harry nahlas a sledoval profesora ztratit se ve tmě.

„Dobře!“ odpověděl mu jeho kamarád a Harry zhasl hůlku. Jejich polovinu jeskyně zahalila tma, ovšem chlapcův zrak nebyl potřeba, jeho další smysly mu posloužily stejně dobře.

Lockhart zabočil do jednoho z tunelů a utíkal vodou, která čvachtala pod jeho nohama. Neviděl, kam běží, neviděl ani na krok. Pak se zastavil a naslouchal, ale kromě svého přerývavého dechu neslyšel vůbec nic. Každá vteřina byla jako hodina.

„Jediná věc, která mě mrzí,“ ozvalo se najednou ze strany, kam předtím mířil, „je, že si společně nedáme večeři. Škoda, škoda. Táta by na mě byl hrdý.“

A ze tmy najednou zahlédl záblesk. Zelené oči. Potom profesorovi něco horkého začalo téct po krku a na hrudník. Upadl do vody a podzemní proudy smyly jeho krev a odplavily poslední zbytky jeho vědomí.

Než ale přišel úplný konec, slyšel povzbudivé: „Pá pá.“

Harry přesunul Lockhartovo tělo zpět k sesuvu a hlasitě zanadával: „Taková otrava!“

„Musíme to dodělat!“ zakřičel Ron z druhé strany.

Harry lehkými pohyby hůlky nadzvedl několik velkých kamenů, ten s mimořádně ostrými hranami nasměroval nad profesorovo rozpárané hrdlo, a s povzdechem souhlasil: „Nebudeme to přece odbývat!“

Švihnout a mávnout, profesore! Nahoru, dolů, nahoru a dolů. Křup, křup, plesk. Spokojen se svou prací, zhluboka se nadechl. To bude stačit.

„Pokračuj v ohazování, nemůžeme ztrácet čas! Kdybych nepřišel… tak najdi McGonagallovou, jasné?“

S očištěným nožem a hůlkou v rukávech, Harry se vydal poklidně čelit tomu, co jej čekalo v komnatě… a shledal, že jízda na baziliškovi byla ta akčnější, ale nikoliv zábavnější část.

Uprostřed komnaty ležela Ginny v bezvědomí a vedle ní otevřený deník. Harry zavrtěl hlavou a obezřetně vyrazil k jejímu místu snad ne posledního odpočinku. Neměl v plánu nechat tu její kosti ležet navždy.

„Hej, Ginny, probuď se,“ šťouchl do ní jemně a přetočil ji na záda. „Nechci ti kazit den, ale s takovou chytneš rýmu. Ginny?“

„Neprobere se.“

Harry se znovu narovnal a obrátil se k hlasu, který přicházel ze stínů. Vzápětí se vynořil Tom, o něco barevnější a živější, než by na padesát let starou vzpomínku Harry čekal.

„Och?“ podivil se Harry a zatěkal očima mezi deníkem a Raddlem. Že by, že by?

„Ne,“ zavrtěl Tom hlavou a přiblížil se o kousek blíž. „Čím slabší slečna Weasleyová je, tím silnější já se stávám…“

Vzápětí se pustil do svého vyprávění o tom, jak se mu podařilo obalamutit jedenáctileté dítě. Byl na sebe hrdý?

„Ušetři mě dalšího sáhodlouhého monologu jako ze špatného filmu, prosím,“ Harry mlaskl a zkontroloval si hodinky. Skoro tři minuty, tohle byla sranda.

„Posledně jsi zmínil, že jsi vzpomínka. To je tak fascinující. Máš spojení s tím člověkem, jehož vzpomínka jsi?“

Raddle mu věnoval pohrdlivý úsměv.

„Až tu spolu skončíme, najdu své starší já, ale to tě, Harry Pottere už nebude muset zajímat…“

„Hm, takže s Voldym nemůžeš komunikovat, že?“ Harry znovu mlaskl a usmál se.

Vzpomínka se na krátkou chvíli zarazila a pak Tom zúžil oči.

„Jsi docela chytrý, Pottere. To bych nečekal.“ ušklíbl se. „Ale snad sis nemyslel, že někdo mé velikosti si nechá jméno nějakého špinavého mudlovského ubožáka…“

„Tatínek tě neměl rád? Jak smutné,“ zavrtěl Harry hlavou. „Ovšem doopravdy tě prosím, už žádný monolog, ano?“

„Ne? To chceš tak rychle umřít? Budiž!“ Tom zavrčel a vzápětí zvolal: „Co takhle změřit síly lorda Voldemorta, dědice slovutného Salazara Zmijozela, a slavného Harryho Pottera, Chlapce, který přežil?“

 „Když na tom trváš,“ pokrčil Harry bez zájmu rameny a znovu si okázale zkontroloval hodinky.

Pokud byl Tom trochu vyveden z míry Harryho chováním, nedal to na sobě příliš znát. Se vzletným gestem se obrátil k soše a zasyčel: „Promluv ke mně, Zmijozeli, největší z bradavických čtyř!“

Doupě baziliška se znovu otevřelo a oba dva se zadívali k ústí. Nic.

„Víš, kdybys řekl: otevři, ono by to stačilo,“ poznamenal po chvíli Harry a usmál se, usedaje na zem vedle Ginny. „I když, to zvolání má určitý styl, to uznávám. Jsi si vážně jistý, že se nemůžeš spojit s Voldym?“

„Cože?!“Raddle se obrátil na patě a zadíval se na něj s ohněm v očích. Ne, očividně vážně ne. Chlapec se na něj zakřenil a natáhl se pro jeho deník.

„Hm, možná by od tebe bylo chytré ověřit si, že tvůj mazel stále žije, Tome, než se začneme navzájem trumfovat,“ poradil. Potom se zamrkáním pokračoval: „Protože víš co? Já na rozdíl od tebe něco v rukávu mám.“

„O čem to mluvíš? Nemohl jsi dost dobře zabít baziliška…“

„To já ne, to kohout,“ odpověděl Harry a do dlaně mu vklouzl nůž. Raddleovy oči se rozšířily a nakročil rychle k němu. Byl ale příliš daleko a příliš pomalý, takže mohl už jen pozorovat, jak Harry zabodl špičku nože přímo do otevřené stránky deníku.

„Pfuj,“ prohlásil pak, když ho ohodil proud inkoustu a krve. „Na tohle už Pulírexo nezabere. Tsss.“

Harry si vytřel ten humus z očí a strčil hůlku do rukávu. Ze dvou setkání s Voldemortem v obou případech nabyl dojmu, že jeho protivník není zrovna tak inteligentní, jak by na někoho takové pověsti čekal. Čímpak to bylo?

Zavrtěl hlavou a začal v hlavě formulovat důvěryhodnou historku. Čekala ho zase spousta vysvětlování a hned poté cesta domů. Kam se, k vlastnímu pocitu úlevy, začal zase těšit a veškeré Harryho rozhořčení na otce zmizelo. Protože jeho táta ho rád měl, na rozdíl od toho Voldemortova.

Ta myšlenka mu vyloudila úsměv na tváři. Byl vlastně velký šťastlivec, že měl takového tátu. Musí se mu omluvit hned, jak ho uvidí.

Sklonil se k Ronově důvěřivé sestřičce, vyzvedl ji do náruče a vyrazil ven, broukaje si.

---

A/N: Tak. Harry se nám krásně potatil, eh? :D Omlouvám se za zpoždění, ale byla jsem přes týden mimo domov a teprve teď doladila detaily. Doufám, že jste se hezky bavili ;)