5 Touha důvěřovat

   Sebastian vydal zvuk připomínající pobavené odfrknutí a vytáhl hůlku. Na jediný jeho popud se v celém domě zapálily svíce (vznášely se v prostoru, aniž by ubývaly – stejně jako v Bradavicích) a Harry vydechl překvapením, když se mohl konečně rozhlédnout po hale v jasném světle.

   Chlapec si byl dobře vědom toho, že je upřeně pozorován, ale nemohl si pomoci, aby se netvářil překvapeně a okouzleně zároveň. Předtím si myslel, že ve světle své hůlky si místnost prohlédl dostatečně, ale teď viděl, že tomu tak nebylo – z každého sebemenšího detailu, ať už v preciznosti obložení, blýskavosti leštěné podlahy, dokonalosti nátěru na stěnách až po zlatem zdobené zábradlí na schodišti, na Harryho všechno křičelo: „Snobství!“

   „Půjdeme do jídelny,“ poznamenal Sebastian poněkud panovačně. „Skřítci už pro nás připravili večeři. Potom ti ukážu tvůj pokoj a prohlídku domu necháme na ráno.“ Načež, jako by na to nebyl zvyklý, dodal: „Souhlasíš?“

   Opravdu Sebastian zmínil skřítky? Ó, Merline, domácí skřítci se drží při panstvích tradičních čistokrevných a bohatých kouzelnických rodin! Vzhledem ke svým zkušenostem s čistokrevnými a bohatými rodinami (Blackovi, Malfoyovi) se Harry začínal cítit hloupě a nebyl si jistý svým prvotním rozhodnutím zkusit se svým opatrovníkem vycházet co nejlépe. Nechtěl vycházet dobře s čistokrevným panovačným náfukou…  

   V hlavě mu vířila velká spousta otázek, takže si ani nebyl jistý, na co se zeptat nejdříve. Možná se mu bude lépe přemýšlet s plným žaludkem (uvědomoval si, že má opravdu pořádný hlad), a také si může během jídla utřídit myšlenky a rozhodnout se, na kterou otázku se zeptá nejdřív. Poněkud rozpačitě přikývl.

   Sebastian jej vedl k jedněm dveřím, otevřel je a Harry vešel do jídelny. Byla to velká místnost (všechno tu bylo tak nějak maximalistické), a zase přepychová. Harryho nejistota vzrostla, když se usazoval k bohatě prostřenému stolu. Snažil se nerozhlížet se moc kolem sebe, popřál svému opatrovníkovi dobrou chuť a pustil se do jídla.

   „Tady obvykle jídává rodina,“ řekl Sebastian do ticha, maska se téměř neznatelně pohybovala, jak se přizpůsobovala pohybům jeho rtů. „Při společenských událostech se k večeři používá hlavní sál.“

   Harryho následující myšlenka byla: Snobárna! Opravdu se dostal do domu snobského čistokrevného kouzelníka? Nechápal, jak je možné, že by se Lily mohla s někým takovým znát, natož přátelit, protože postoje takových rodin byly více než jasné a jeho maminka byla přece mudlovského původu. Něco neurčitě zahuhlal, vděčný, že má plnou pusu a nemůže nic říct.

   Sebastian se ještě nepustil do své večeře a přemýšlivě pozoroval Harryho, a nakonec shodil kápi a plášť nedbale odhodil na židli vedle sebe.

   Tím na sebe upoutal Harryho pozornost a na chvíli si vyměnili role – teď to byl Harry, kdo ho pozoroval.

   Byl oblečený do obyčejného tmavého hábitu, pod nímž Harry rozeznával mudlovskou košili, maska mu na tváři držela pevně, asi kouzlem, a černé vlasy měl stažené do gumičky a ulízané, jako nějakým gelem nebo tužidlem. Harry se musel ušklíbnout, když si vybavil Malfoye juniora a jeho pečlivě natužené blond vlasy. Trochu potměšile přemýšlel, jestli existuje něco jak kouzelnické tužidlo, protože si nedokázal představit, jak si takový namyšlený fracek kupuje gel v mudlovském obchodě.

   „Chutná ti?“ zeptal se pak a Harry jen zběžně kývl hlavou.

   Pozoroval Sebastiana, jak nakonec nakvašeně vzdal pokus o konverzaci, vzal si ubrousek, položil jej do klína a navyklým pohybem pootočil talíř. Potom si vzal příbor a hbitými prsty jej jaksi zvláštně přechytl. Harry ještě nikoho neviděl držet vidličku a nůž tímto způsobem, ale Sebastian na to byl nejspíše zvyklý, protože mu to nečinilo žádné problémy.

   Po večeři se vrátili zpět do haly, odkud už zmizely Harryho věci, a chlapec nejistě následoval Sebastiana po schodech do patra. Jasně postřehl, že ho svým nezájmem o rozhovor rozčílil, a to přese všechno nechtěl. Nerad by rozčílil naprosto cizího kouzelníka, s kterým se ocitl úplně osamocen kdovíkde… jen prostě nevěděl, co říct.

   Minuli několik dveří v pravé části, až se Sebastian zastavil u těch úplně posledních na konci galerie.

   „Tohle je tvůj pokoj, Harry,“ poznamenal, znělo to, jako by se pokoušel přenést přes své podráždění, a nechal jej jako prvního vstoupit.

   Chlapec zkoprněl na prahu, když se rozhlédl. Byl to prostorný pokoj s velkým oknem naproti dveřím, podlahu pokrýval tmavě hnědý koberec, závěsy byly světle červené a zdi s nádechem dožluta. Pod oknem byl masivní psací stůl z tmavého dřeva, zdobený řezbami a rytinami s lampou a pohodlně vyhlížející polstrovaná židle, po pravé straně stěna s policemi na Harryho věci a s krbem, na jehož římse bylo několik prázdných rámečků, před ním velké křeslo, v němž by se dalo i pohodlně vyspat, se stolkem. Na levé straně se nacházela obrovská postel stejného stylu jako stůl, přesně taková, v jaké si jako malý přál spávat, když ležel zamčený v přístěnku. Nad ní visel obraz zobrazující divokou nespoutanou krajinu s temně zelenými lesy, bystrým potokem, jenž se rozléval do bažin a vřesovišť, a několika skalisky porostlými mechem. V dálce, ale dost zřetelně, se tyčil obrys hradu nad jezerem, který chlapec okamžitě poznal; Bradavice. V levém rohu za dveřmi Harry uviděl velkou masivní skříň, doplňující stůl a postel, a v levém rohu u okna dveře, patrně vedoucí do koupelny.

   „Líbí?“ zeptal se Sebastian trochu nejistě, když Harry dlouho mlčel.

   „Jo,“ to bylo vše, na co se ohromený chlapec zmohl. „Opravdu je to můj pokoj?“

   Sebastian jej lehce vtlačil dovnitř a sám jej následoval. „Jistě, tady máš své věci,“ ukázal na kufr, jenž se v pokoji právě zjevil. „Vybal si, a jestliže máš nějaké otázky, ptej se.“

   Harry přešel ke kufru, otevřel ho a s pocitem narůstajících rozpaků (zase, prostě skvělé) koutkem oka sledoval, jak se Sebastian postavil k oknu, a jen občas po něm střílí pohledem. Chlapec si připadal trapně, když vyndával svoje ošumělé oblečení zděděné po Dudleym, a nezvykle, když vůbec poprvé začal vytahovat všechny hábity, učebnice a další školní pomůcky a skládal je do polic a skříně. Nakonec vyndal i Kulový blesk a opatrně jej umístil na speciální úchyt na stěně, kterého si na první pohled nevšiml. Na dně kufru zůstal už jen neviditelný plášť, který tam raději nechal. Zase tolik Sebastianovi nevěřil.

   Byl docela rád, že Sebastian mlčí, protože chlapci ticho vyhovovalo. Nechtěl slyšet nějaké poznámky nebo něco podobného, a na bezpředmětný hovor neměl chuť. Dokud chodil po pokoji a uspořádával svoje věci, mohl i přes svoje rozpaky přemýšlet nad celou tou situací. Jeho pokoj jej uchvátil, Sebastian ho zařídil přesně tak, aby se to Harrymu líbilo, a z toho byl Harry tak trošku naměkko.

   „Hotovo?“ zajímal se jeho opatrovník, když se chlapec poněkud bezradně zastavil a chvilku na něj koukal. Bezhlesně přitakal.

   „Čekal bych záplavu otázek,“ nadhodil pak a ukázal mu, aby si sedl na svoji postel, zatímco sám se usadil do křesla.

   Harry k ní došel a obezřetně se posadil na její okraj. Nebyla tak měkká, jak vypadala na první pohled, ale to mu nevadilo. Byl zvyklý spát spíše na tvrdší matraci, a tahle byla akorát. Bezmyšlenkovitě přejížděl prsty po hebkém přehozu tmavě červené barvy se žlutě vyšitými vzorky zlatonky. Zajímalo by ho, jak Sebastian mohl tohle tušit… pokud to nebyla jen náhoda.

   „Mám jich plno,“ řekl nakonec a zadíval se na něj. Poprvé se mu podařilo zachytit pohled Sebastianových očí, a podvědomě se zachvěl a schoulil do sebe. Měl černé oči, které jej trochu znepokojovaly, protože mu připomínaly Snapea. Zamračil se, zdálo se, že ho dneškem přízrak nenáviděného profesora pronásleduje. Muselo za to jeho divné chování…

   Sebastian si založil ruce na prsou a pohodlněji se opřel: „Tak začni.“

   „Brumbál říkal, že jste byl nejlepší přítel mojí maminky,“ zamyslel se krátce Harry. „Nějak mi není jasné…“ nedokončil a do tváří se mu vlila červeň. Jistě, zase vyklopil přesně to, co nechtěl.

   „Jak se s ní mohl přátelit snobský čistokrevný kouzelník?“ uchechtl se Sebastian a tón a způsob, jakým promluvil, Harrym otřásl. Prudce se nadechl a zadíval se na něj s podezřením. Najednou měl zatraceně silný dojem, že se za maskou skrýval Snape! Jeho domněnku krom toho, jak promluvil, potvrzovaly i jeho černé oči a vlasy, i výškově se profesorovi rovnal…

   Vteřinu na sebe oba hleděli a Harry viděl, jak se oči za maskou zúžily. Další důkaz.

   Harry podvědomě vyskočil na nohy a s rukama v pěst očekával, že i profesor prudce vstane a sundá si masku. Nechápal, co tou komedií zatraceně sleduje! Proč to udělal? Aby mohl Harrymu ještě víc ublížit? Aby měl další možnosti, jak se mu vysmívat?!

   Nicméně muž se nuceně uvolnil a založil si ruce za hlavu. „Snad tě ta poznámka neurazila, Harry. Máš mezi čistokrevnými rodinami nějaké přátele?“

   Harry chvíli neodpovídal a snažil se zahnat svoje vtíravé paranoidní myšlenky. Jak je, u Merlina, pravděpodobné, že tohle je Snape? Jsou spolu už tři čtvrtě hodiny a on ho ještě ani jednou neurazil a nepokusil se ho uškrtit. Dobře, asi začíná už trochu bláznit, protože tohle zjevně nemohl být Snape…

   Přemluvil sám sebe, aby se také uvolnil a vrátil na postel.

   „Ne,“ odtušil krátce a odkašlal si.

   „Zpět k tvojí otázce. Já nejsem čistokrevný kouzelník,“ řekl se zřetelným váháním. „Moje matka byla, ale provdala se za mudlu, čímž si znepřátelila celou svoji rodinu a otec se jí zřekl. Bydleli jsme na předměstí a kousek od nás žili Evansovi. Lily jsem znal od nějakých šesti let.“

   Harry se musel pousmát, jakmile zaslechl okamžitou změnu v zahořklém tónu, když padlo jméno jeho matky. Z těch několika slov bylo dokonale patrné, že Sebastianovi na ní opravdu záleželo a dosud záleží… což byl evidentně důvod, proč si ho tak zčistajasna vzal k sobě.

   „Teprve nedávno se panství dostalo do mých rukou,“ dodal po chvíli. „Můj strýc zemřel bezdětný a děd nesnesl myšlenku, že s ním zanikla i jedna z nejstarších kouzelnických krevních linií, takže si vzpomněl na svoji dceru…“

   „Nemáte to tu rád,“ poznamenal Harry pomalu.

   „Nemám,“ souhlasil po dalším krátkém zaváhání Sebastian a Harry na sobě cítil další zkoumavý a přemýšlivý pohled. Netroufal si k němu zvednout oči.

   „Vlastně jsem byl donedávna přesvědčený, že sem nikdy nevkročím a nechám dům zřítit se. Trvalo by to pár set let, než by se vůbec uvolnila ochranná zaklínadla, ale stačilo by mi to vědomí…“ odmlčel se.

   Harry se několikrát nedobrovolně otřásl, pokaždé, když v Sebastianově hlase zazněla hořkost a hněv. Chlapec si o sobě nemyslel, že je nějak extrémně dobrý v posuzování druhých, ale nebylo těžké odhalit, že Sebastian je muž ovládaný temnými emocemi, jako je zlost a nenávist. Neuměl odpouštět a mohl být smrtelným protivníkem, nicméně…

   Na Sebastianovi bylo dobře patrné, že není ale vůbec zvyklý mluvit s někým o svém životě, a Harry oceňoval, že mu to říká. Sám věděl, jak je těžké se někomu svěřit­… hocha naplnil zvláštní pocit očekávání, protože se zdálo, že se Sebastianem mají aspoň jednu věc společnou – neradi se svěřují se svými problémy. To není špatný začátek, a společně s faktem, že muž s ním hraje od začátku na důvěru (fajn, až na tu masku), Harry nabyl dojmu, že se opravdu snaží, aby celá tahle podivná situace byla vyřešená dobře.

   Chlapec byl ovšem velice zmatený. Dobrá, vysvětlili mu důvody, kde se jeho opatrovník vzal, pochopil i proč o něj má zájem, ale nevěděl, jak by k celé té věci měl přistupovat on sám. Ještě nikdy nebyl v situaci, jako je tato… a rozhodl se, že pro jednou bude hrát se Sebastianem, protože najednou věděl, že cokoliv mu muž nabízí, je lepší něž to, co měl doposud možnost mít.

   Není to rodina, zachmuřeně přemýšlel, ale je to… možná domov a péče, kterou nezažil.

   „A tak proč jsme tady?“ zeptal se a konečně byl rozhodnutý se zapojit do konverzace naplno.

   „Je to dobře zabezpečené místo,“ odpověděl Sebastian. „Zdejší ochrany byly budovány po staletí. Rodina mé matky patřívala k obzvláště svárlivým, a vedla několik krvavých vendet… což vedlo ke značné paranoie…“

   „Jasně,“ přitakal Harry a cítil, jak mu červenají tváře, když mu došlo další poznání. Sebastian očividně nesnášel tento dům, a přece tady byl, kvůli jeho ochraně.

   „Je mi to líto!“ vyhrkl bez dalšího přemýšlení. Samozřejmě, že to byl on, kdo způsobil opět komplikace…

   „Co je ti líto, Harry?!“ zeptal se ho ostře Sebastian a napřímil se v křesle. S jasně rozeznatelným sarkastickým tónem řekl: „Že tě někdo chce zabít? Nebuď směšný, to můžeš těžko ovlivnit!“

   Chlapec se při těch slovech napružil a potom sebou práskl na postel a zavřel oči: „No jo, ale jde mi na nervy, jak kvůli mně všichni dělají nějaké ústupky. Nesnáším to…“

   „Co ještě nemáš rád?“ změnil téma Sebastian.

   „Nó,“ zamyslel se a přetočil se, aby ležel na břiše tváří ke svému opatrovníkovi a mohl jej tak pozorovat. „Vlastně si na nic nemůžu vzpomenout…“

  „Ve škole ti paměť rovněž vynechává, že?“ zeptal se napůl kousavě a napůl přátelsky potom.

  „Ale to zas ne!“ Harry pokýval hlavou a cítil se najednou velice dobře, tak uvolněně… zdálo se, že i přes ty počáteční drobné zadrhnutí se Sebastianem bude vycházet v pohodě… i když to nechtěl zakřiknout, protože náhle věděl, že s ním dobře vycházet chce. „Nejsem úplně beznadějný.“

   „Brzo ti přijdou výsledky zkoušek, tak se podíváme,“ zabodl Sebastian prst jeho směrem. „Jsem zvědavý, jak si vedeš.“

   „Já taky!“ zasmál se Harry. „Vím naprosto jistě, že u dvou zkoušek jsem pohořel…“

   „Tak?“ zajímal se povzbudivě.

   Chlapec náhle cítil nutkavou potřebu se Sebastianovi svěřit. Na jeho známky se nikdo neptal, nikdy… tedy ne někdo dospělý, pokud nepočítal některé učitele ve škole.

   „Dějiny, v půlce zkoušky jsem se zhroutil…“ zahanbeně se odmlčel a zamžoural na svého opatrovníka. Neměl tušení, co mu Brumbál prozradil, a kolik by měl říct on sám. Několik okamžiků váhal, a potom se rozhodl. Sebastian mu prozradil něco ze svého života, takže Harry usoudil, že jestliže spolu mají vycházet, taky by měl. Vždyť ho ten člověk adoptoval! Zaslouží si to… a krom toho, Harry se chtěl svěřit, samotného jej zarazilo, jak moc. A stačilo k tomu tak málo… tak málo, aby chlapec zatoužil Sebastianovi důvěřovat.

   „Víte, občas se mi to stává… vize… a tak. Tehdy jsem měl jednu takovou… falešnou vizi,“ hlas se mu zlomil, jakmile se jeho mysl dostala dál, k jejím následkům. Ani si to neuvědomil, ale začal se chvět a zuřivě mrkal. Nikdy nechtěl dávat najevo slabost, ale teď se neudržel. Bylo to příliš čerstvé a celý den v Síriově domě mu nepřidal…

   Sebastian ho pozoroval poměrně vyjeveně, po mučivě dlouhé chvíli se zvedl a zjevně nesvůj k Harrymu došel. Opatrně se posadil vedle něj a položil mu ruku na rameno: „Nemusíš o tom mluvit.“

   Po jednu kratičkou chvilku se přesně tohle zdálo jako dokonalé řešení, prostě sedět vedle rozrušeného chlapce a bez pohnutí mu jen tím jediným přátelským gestem dávat najevo, že není na všechny hrůzy světa sám. Muž za maskou se usmál a bílá hmota kopírovala ten pohyb spolu s ním. Chlapec si toho však nevšiml, protože se pokoušel vzpamatovat.

   „Jasně,“ souhlasil Harry. „Já jen… že… no, to je jedno.“

   „A co je ten druhý předmět, který ti nevyšel? Lektvary?“ změnil téma Sebastian a Harry v jeho hlase zaslechl popíchnutí. Fungovalo to, protože se jeho myšlenky okamžitě přestaly zabývat depresivními věcmi.

   „Áha,“ zabručel trošku uraženě, „vidím, že už jste mluvil se Snapem.“

   „Dle čeho tak usuzuješ?“

   „Myslí si, že jsem na lektvary úplně vygumovanej,“ vysvětlil chlapec se zašklebením. Jakmile se prolomila významnost pokojného okamžiku, přišlo mu zvláštní, když vedle něj Sebastian seděl. Trochu se odtáhl a maskoval to snahou se přetočit na záda, protože kolem sebe měl raději volný prostor.

   Nebyl si jistý, jestli to stejně cítí i Sebastian, nebo mu jen došlo, jak to vadí Harrymu, ale muž se v tu chvíli taky začal odtahovat.

   „Má k tomu dobré důvody,“ poznamenal vzápětí.

   „Je mi jasný, že vám to vysvětlil po svým. Jo, vybuchujou mi kotlíky, a jo, většina z toho, co mi nebouchne do obličeje, se hodnotit nedá,“ zamračil se Harry, „ale když už se mi něco podaří, tak to profesorovi čirou náhodou upadne, nebo… ale, to je jedno.“

   Sebastian vedle něj během jeho řeči ztuhl a bezvýrazně prohodil: „Ehm, předpokládám, že takového učitele nemáš v oblibě.“

   „No,“ zamyslel se Harry. „Asi je to dobrý předpoklad,“ souhlasil pak. „Kdo by měl v oblibě člověka, který mu dělá ze života peklo? Jo, nesnáším ho.“

   „Neměl bys soudit jiné, když o nich nic nevíš,“ upozornil ho podrážděně a Harry se ještě víc stáhl, ten tón zněl až příliš útočně a chlapec z něj neměl dobrý pocit.

   Se Sebastianem to bylo jako na houpačce, v jednu chvíli si dokázal získat Harryho důvěru, a v další v něm vyvolal něco hodně podobného obavám, které přerůstaly v paniku, když si hoch připomínal, že s tím člověk je teď svázán stejně, jako býval s Dursleyovými. Harry rozhodně nestál o dalšího opatrovníka, který by se vyžíval v jeho týrání. To by raději utekl.

   „To byste měl říct jemu,“ poznamenal potichu a pro jistotu se vrátil k původnímu tématu: „Ale ne, lektvary by mohly být v pohodě. Jasnovidectví jsem zbabral…“

   „Jasnovidectví,“ opakoval po něm. „Chápu.“

   „Znáte Trelawneyovou?“ zajímal se Harry, rád, že se Sebastian zase dostal do té dobré nálady. Odpovědí mu bylo odfrknutí, vyjadřující zjevně ano.

   Muž se zvedl z postele a upravil si hábit. „Je docela pozdě, měl bys spát.“

   Harry taky vyskočil: „Jasně.“

   „Zítra, ačkoliv jsem měl v plánu ukázat ti dům a zahradu, půjdeme na nákupy,“ řekl mu a nespouštěl z něj oči.

   „Nákupy, pane?“ zeptal se Harry nejistě a byl si stoprocentně jistý, že se začíná červenat jako rajče. Ne, Merline, ať to není tak, jak si myslí, že to je…

   „Jistě,“ odtušil Sebastian. „A přestaň mi vykat. Dobrou noc.“

   A než mohl Harry cokoliv říct, odkráčel z pokoje a zavřel za sebou dveře. Chlapec si tedy hluboce povzdechl, vzal si ze skříně pyžamo a vyrazil do koupelny, která k jeho úlevě nebyla tak bombastická, jak očekával (vana měla rozměry jen 2x1 metr a nebyla zapuštěná do země, pouze s patnácti kohoutky). Rychle se umyl a vyčistil si zuby (všechno tu našel už předem nachystané a pomyslel si, že není marné mít domácí skřítky) a potom padl do své nové postele (kterou mu někdo mezitím rozestlal) a zmožen událostmi dne, během chvilky usnul.

   Jedna z jeho posledních myšlenek byla, že Sebastian není špatný, jen se bude muset naučit snášet jeho náladovost, s čímž by Harry neměl mít moc problémů. Překousl už mnohem nepříjemnější lidi a jeho opatrovník, pokud byl v dobrém rozmaru, byl docela fajn.