Chlapec to oceňoval, opravdu, a byl velmi rád… nikdy by nevěřil, že se
skutečně najde někdo, kdo by se k němu chtěl bez nátlaku a naprosto
dobrovolně takhle chovat. Snažil se moc neprovokovat, protože v koutku
duše jej bez ustání hlodaly pochybnosti, že když Sebastiana rozčílí, tak se ho
zřekne. A to Harry nechtěl – sám byl překvapen silou nechuti vzdát se toho, co
získal v postavě zamaskovaného člověka.
Žil na Beaver Grove teprve necelé tři týdny – zítra měl narozeniny – ale
líbilo se mu to. Ne proto, že to byl velký a honosný dům a na každém kroku ho
provázel někde ukrytý skřítek, ochotný splnit každé jeho přání (doslova), ne…
Líbilo se mu v sídle, protože tu mohl žít svobodně – mohl chodit na zahradu a
mohl dělat, cokoliv chtěl, pokud dodržoval bezpečností opatření, s nimiž
jej Sebastian seznámil. A líbilo se mu, že jej očividně považuje za natolik
zodpovědného, aby je všechny dodržoval bez dozoru, či za dospělého, že mu
nechává dům k dispozici, kdykoliv musí odejít (musel pryč často). A úplně
nejvíc se mu líbilo, že přes tohle všechno, občas se k němu Sebastian
choval jako k malému dítěti – začal Harrymu vynahrazovat jeho naprosto
zkoněné dětství, přesně jak naznačil.
Pokud neměl Sebastian zrovna mizernou náladu, se značným sebezapřením,
které možná bylo trošičku předstírané, prováděli takové ty záležitosti, které
obvykle utužují rodinné vztahy. K nakupování, Harry děkoval Merlinovi, už
nedošlo, ale například hráli hry a Harrymu došlo, že kouzelnické sporty a hry
nejsou jenom famfrpál.
***
Harry se probudil poměrně brzy – chvilku váhal, jestli by neměl vstávat
okamžitě, když první sluneční paprsky prozářily jeho pokoj. Znal důvod, proč se
probudil tak časně, aniž by skutečně musel – dnes brzy ráno měl jít Sebastian
zařídit něco důležitého pro Řád, proto měl Harry, který si to v koutku
duše přiznal, o svého opatrovníka obavy. Věděl zatraceně dobře, jak riskantní
je pracovat proti Voldemortovi…
Raději se rozhodl zaplašit chmurné myšlenky, co by se stalo, kdyby se
Sebastian nevrátil. Bylo to příliš depresivní a Harry nechtěl být v depresi
– těch si užil za minulé roky až moc. Přesto se mu bez ustání vkrádala
myšlenka, že o svého opatrovníka přijde… a to bylo něco, co Harry nechtěl.
Nechtěl na to ani myslet, protože to bylo příliš… bolestivé. Sám byl překvapen,
jak rychle se k němu upnul – normálně byl poněkud podezíravý a trochu
nedůvěřivý, zvlášť vůči takovým lidem, jako je Sebastian.
Převalil se na druhý bok s úmyslem ještě usnout a zaspat podobné
úvahy.
Cítil se ale příliš frustrován, aby mohl usnout – měl o toho člověka
obavy, tak by rád věděl, o koho se tolik strachuje. To chce opravdu moc? On mu
věřil bezmezně, přesně jak ho o to žádal Brumbál a jak mu jeho vlastní srdce
poroučelo. Nemohl Sebastianovi nevěřit, i když nedokázal vysvětlit proč, tak
proč Sebastian nevěří v tomto ohledu jemu?
Proč zatraceně nosí pořád tu masku?
Když se Harry rozhodl konečně vstát, bylo už něco kolem půl jedenácté a
po rychlé snídani a sprše si umínil, že dnes vyrazí na Grimmauldovo náměstí.
Neměl to zakázané a nechtěl zůstat celý den sám v domě a užírat se
depresivními myšlenkami.
Když ho letax vyplivl na hlavním štábu Fénixova řádu a chlapec se
rozhlédl kolem sebe v nehostinné hale, napadlo jej, že přijít zrovna sem
taky nebylo moudré.
S hlubokým povzdechem se vypravil do kuchyně zjišťovat, jestli je
někdo v domě.
Zpoza dveří k němu dolehly podezřelé zvuky, které zněly jako
směsice nadávek a vrčení, značně podkreslené bolestí. Harry se oklepal
z prvotního šoku a s hůlkou v pohotovosti dveře pootevřel a
nakoukl.
V kuchyni právě profesor Snape usedal na židli, což by samo o sobě
pro Harryho nebyl takový šok; horší to bylo proto, že se na ni doslova zhroutil
a zapřel se o stůl. Byl shrbený, se skloněnou hlavou a rozcuchanými vlasy a
hábitem nasáklým krví z několika ran a spálenin na hrudi. Levou ruku,
zatnutou v pěst, měl celou délkou lokte přitlačenou k desce stolu a
pravou si předloktí křečovitě svíral. Zpomaleně otočil hlavu za zvukem slabě
vrzajících dveří a spatřil Harryho.
Chlapec nebyl schopný identifikovat výraz v jeho tváři, protože
profesorovy vlasy mu zabraňovaly v jasném výhledu, ale necítil se
pohodlně. Rychle zastrčil hůlku do kapsy a nejistě vkročil do kuchyně.
„Pane profesore…“ začal opatrně.
„Pottere!“ vyrazil ze sebe Snape skrze zaťaté zuby, přemáhaje bolest.
„Co tu zatraceně děláte v tuhle dobu?! Nemáte být někde jinde?!“
Harry se napružil, jak přenášel váhu ze špiček na paty, a potom se
odhodlal k dalšímu pohybu a došel skoro až k profesorovi.
„Hádám, že je mě potřeba tady,“ zamumlal a přešlápl. „Můžu nějak
pomoct?“
Snape pohodil hlavou a zíral na Harryho – z jeho očí se nedalo nic
vyčíst a jeho obličej ustrnul v nic neříkajícím výrazu. Harry se zachvěl,
když se díval do profesorových očí, které byly tak podobné těm jeho
opatrovníka… tolik k jeho prchavé domněnce, že Sebastian je se Snapem do
přízně – musí být, jsou si až moc podobní!
„Neočekávám, že se vyznáte v léčivých kouzlech, hm?“ zasípal
profesor a přivřel oči. Zdálo se, že Harryho zkoumá a odhaduje, co chlapec
udělá, sám vlastně velice nejistý, jak reagovat.
Harry pokrčil rameny a gestem Snapea vyzval, aby se opřel o židli a
dovolil mu prohlédnout si jeho zranění.
„Teoreticky ano,“ řekl pomalu a vyčkával, jestli Snape spustí svoje
obvyklé komentáře o tom, že by Potterovi nesvěřil ani drhnutí kotlíků pomocí
hůlky, natož léčení evidentně těžkých zranění, nacházejících se na jeho trupu…
Profesor na něj nepřestal upírat ten znepokojivý pohled, poté se však začal
pomalu narovnávat. Zarazil se asi ve třech čtvrtinách pohybu – kdyby pokračoval
dál, musel by pustit svou levou ruku, a to podle všeho nechtěl.
Harry stočil oči ke Snapeově předloktí a spatřil ostře vystupující
Znamení – tetování se kroutilo a svíjelo jako živé a způsobovalo mu křeče –
profesor tiskl ruku v pěst tak silně, že mu tekla krev i z dlaně.
Snape sledoval Harryho pohled a potom se jejich oči krátce střetly a Harry
měl prchavý dojem… Ne, to nemůže být pravda!
Odkašlal si a váhavě zvedl ruku – zarazil se, ale Snape nic nenamítal,
tak přitlačil profesorovo předloktí ke stolu sám. Paže se pod jeho rukou
zmítala a cítil, jak jí procházejí vlny palčivého žáru, které jeho samotného
pálily.
Snape se opřel a vydechl prudce nosem; předtím, než stačil ovládnout
svůj výraz, Harry zahlédl, jak mu přes tvář přelétl stín bolesti. Hoch si
uvědomil, že muž je bledší než obvykle.
Tahle situace mu přišla krajně podivná, že tu stojí u zraněného Snapea a
přidržuje mu ruku na stole, aby mu pomohl zvládnout křeče…
„Proč?“ zeptal se a posunkem ukázal na Znamení.
„Do toho vám nic není!“ zavrčel Snape a volnou rukou zalovil
v hábitu a vytáhl lektvar, Harry hádal, že proti bolesti.
Chlapec scvakl zuby a začal studovat rozsah zranění, zatímco Snape zuby
odzátkoval lahvičku a vypil ji.
Za posledních pět let strávil Harry na ošetřovně na svůj vkus až příliš
času – a protože neměl rád, když tam musel chodit kvůli takovým hloupostem,
jako je třeba odřenina nebo malé říznutí, prošel si s Hermionou nějaká
léčivá kouzla. Samozřejmě, protože se učil s Hermionou, přesvědčila ho,
aby se podíval i na nějaká těžší zaklínadla… Co kdyby?
Zdálo se, že to ´co kdyby´ právě nastalo; byl rád, že kamarádku
poslechl.
„Hm, myslím, že to zvládnu,“ zamumlal pak. Rozpoznal řezací kletbu a
nějaké ohnivé zaklínadlo. Hádal by to na Incendio, které se profesorovi
podařilo částečně zablokovat – kdyby ne, neseděl by tady.
Snape mu věnoval nanejvýše pohrdlivý pohled a ušklíbl se: „Jistě, jste
školený lékouzelník, že, Pottere?“
„Ne,“ zahučel Harry a odstoupil od stolu, pouštěje jeho ruku a odvraceje
tvář. Neviděl proto, jak se Severus zatvářil na vteřinu lítostivě, když se
předklonil zpět a přitlačil svou levici znovu ke stolu.
„Chtěl jsem vám pomoct, pane, ale jak chcete,“ řekl chlapec dutě. „Právě
jste dorazil, že?“
Snape na něj hněvivě zíral, takže usoudil, že ano. „Zavolám madame
Pomfreyovou, ona je školená lékouzelnice,“ zamířil zpět do haly odkud zavolal
bradavickou ošetřovatelku.
Nadával si, že ho vůbec napadlo zkoušet pomoct tomu nejprotivnějšímu
profesorovi na škole, jako kdyby to ten mizera nějak mohl ocenit! Snape nestál
o jeho pomoct a Harry zase nestál o to, aby mu profesor byl nějak zavázaný nebo
tak. Jenom chtěl být užitečný a ulevit mu od bolesti. To přece lidé dělávají,
nebo ne? Přinejmenším ti dobří – a Harry by sám sebe za dobrého člověka
považoval rád.
Byl zvědavý, co se profesorovi stalo, ale tato zvědavost, stejně jako
všechno další, ustoupila do pozadí, když jej napadlo, že něco podobného se
mohlo stát i Sebastianovi. Mohl být na misi třeba se Snapem! Mohlo se stát
cokoliv…
Stál zadumaně v pozadí, zatímco madame Pomfreyová Snapea
ošetřovala, ale občas jí byl k ruce – ke značné profesorově nelibosti a
jejímu velkému překvapení. Harry nikdy předtím neviděl lékouzelnici pracovat
z pohledu třetí osoby – vždycky byl on tím pacientem. S jistým
zaváháním dokonce vyčistil některé méně vážné rány, zatímco si ošetřovatelka
připravovala vše potřebné, a potom s nadšením pozoroval její ruce a zapamatovával
si pohyby hůlkou, když spouštěla vyšetřovací zaklínadlo, nebo uzavírala rány a
napravovala nervy… a byl potěšen, že jí mohl podávat lektvary, masti a obvazy…
Cítil se dobře, tak nějak užitečný – i když se Snape mračil, protože ho
zrovna Harry pomáhal léčit, chlapci to vůbec nezkalilo tu radost.
„Podej mi tu zlatou lahvičku, Harry,“ řekla bezmyšlenkovitě poté, co byl
Snape více méně ošetřen.
Harry poslechl – když se dotkl lahvičky, v níž byla jakási zlatavá,
hutná tekutina, i přes sklo cítil teplé a uklidňující vlny, které vysílala.
Zvědavě pozoroval, jak lékouzelnice lahvičku otevřela a trochu tekutiny nalila
na Znamení zla a Snape si ji rozetřel po celé jeho ploše.
V tu ránu se křečovité sevření ruky uvolnilo a Poppy zběžným
mávnutím hůlky vyčistila a vymyla drobné ranky na profesorově dlani.
„Co to je?“ zeptal se Harry dřív, než se mohl zarazit, a sklidil za to
vražedný pohled od Snapea a přátelský od madame Pomfreyová.
„Mírní to bolesti, které způsobuje volání Vy-víte-koho, pane Pottere,“
pověděla mu.
Harry se poškrábal na jizvě a oči upíral na zlatavou tekutinu. „Myslíte,
že by…“
„Ne!“ štěkl Snape.
„Není to vyzkoušené,“ pravila mírněji, zazátkovala lahvičku a beze slov
ji podala Snapeovi, jenž s mírným pokývnutím přijal.
„Takže, Severusi,“ řekla vzápětí velice přísně mrzutému profesorovi,
„několik dní se nebudeš namáhat. Výslovně ti zakazuji přemisťování, a
doporučuji nejvyšší míru opatrnosti při používání letaxu. Rovněž ti důrazně
nedoporučuji vystavit se působení čehokoliv, co by mohlo ovlivnit tvou fyziologii. To znamená
žádné přeměňování nebo mnoholičný lektvar. Rozuměno?“
Snape jen pohodil hlavou – mohlo to být bráno jako neochotný souhlas, a
Harry si užíval tu chvíli. Konečně někdo mohl usadit toho parchanta – a co víc,
usadil ho! Zazubil se na ošetřovatelku a vzal její brašnu, jakmile vykročila ke
dveřím.
„Vyprovodím vás, madame Pomfreyová,“ řekl jí a byl odměněn úsměvem.
„Přemýšlel jste, pane Pottere, o svém budoucím povolání? Vím, že
Minerva… tedy, profesorka McGonagallová s vámi o tom hovořila…“
„Chtěl bych být bystrozorem jako rodiče,“ odpověděl Harry.
„Škoda, chlapče, máte vlohy pro léčitelství. Dnes vám to opravdu šlo,“
poklepala jej po rameni a zmizela v krbu.
Harry zkoprněle zíral do pohasínajících plamenů a trošku se usmíval – a
pak postřehl, že mezi dveřmi stojí Snape opřený o rám a tváří se… zase tak
divně.
Na okamžik se měřili pohledy a pak nasadil svou obvyklou masku.
„Vy a léčitel, Pottere?“ zeptal se s pohrdáním.
Harry se udržel v klidu, takže přešel jeho komentář jen
s pokrčením ramen. „Radši budu chytat zlé hochy, pane, takže o
katastrofální stav lékouzelnictví v Británii se nemusíte bát.“
„Pořád stejně arogantní, jak vidno…“
„Pořád stejně protivný, jak vidno…“ odtušil Harry, nabral si letax a se
slovy: „Beaver Grove!“ vkročil do ohně.
Harry byl zmatený – a dalo by se říct, že hodně. Na několik okamžiků měl
dnes dojem, že na něj ze Snapeovy tváře hledí Sebastianovy oči. Ale Snape
nemohl být Sebastian, že ne? Jak pravděpodobné to je? Dobře, přiznejme si, že
ti dva si jsou povahově i vzhledově podobní. Byli zhruba stejné postavy, měli
stejnou barvu očí i vlasů… a byli oba arogantní a protivní a používali stejné
slovní obraty.
Harryho rozbolela hlava, když nad tím začal přemýšlet.
Je možné, že by…? Ne!
Vztekle sebou hodil na postel ve svém pokoji. Ve svém pokoji vyvedeném částečně
v nebelvírských barvách, hezkém, pohodlném pokoji, který mu dal Sebastian.
Jeho opatrovník nemůže být Snape…
Ne, to prostě nejde, i když mu tuto domněnku potvrzuje několik důkazů.
Snape nemá důvod se o Harryho starat. Snape Harryho nenávidí. Snape je ten
parchant ze sklepení, co strávil uplynulých pět let tím, že Harrymu dělal ze
života peklo. Snape by ho vzal k sobě a stal se jeho adoptivním otcem
jedině v tom případě, že by mu někdo vymazal paměť, dal mu matoucí lektvar
a ještě navrch použil Imperius!
Ovšem Harry se už nedokázal zbavit svého podezření, ať se mu ta možnost
sebevíc příčila. Vždyť už ten první večer měl na krátkou vteřinu dojem, že se
za maskou skrývá právě nenáviděný profesor!
Chlapec nevydržel v klidu a začal pochodovat po pokoji sem a tam.
Sice jej to už napadlo, ale vážně se tou myšlenkou nezabýval. Merline, nechtěl
se zaobírat takovými myšlenkami! Byl by dokonale spokojený, jestliže by se s profesorem
Snapem nemusel už nikdy víc potkat; určitá jeho část se dokonce těšila
z pomyšlení, že nesložil NKÚ na požadovanou úroveň, a nebude tudíž pokračovat
v lektvarech…
Sám sebe opět přesvědčil, že Sebastian rozhodně není Severus Snape –
protože kdyby tomu tak bylo, už by ho dávno uškrtil. Severus Snape ho
nenáviděl, ne kvůli Harrymu samotnému, ale kvůli tomu, kdo byl jeho otec. Hoch
to věděl, a věděl zatraceně dobře, že neexistuje nic, co by to změnilo
(Zatraceně, kdyby jemu někdo prováděl to, co dělal James Potter Snapeovi, taky
by ho nenáviděl až za hrob a ještě dál!).
Je možné, že je tedy Sebastian s nenáviděným mistrem lektvarů
pokrevně spřízněn, že je mu dokonce podobný, a proto nosí masku? Aby Harry mohl
poznat, jaký skutečně je, než ho začne srovnávat s umaštěným mizerou z
bradavického podzemí? Vždyť něco o předsudcích, které by Harry mohl případně
vůči svému opatrovníkovi mít, naznačil i Brumbál.
Harry si dal pozdní oběd a rozhodl se, že tuto otázku je třeba rozřešit.
Už nevydrží další týden bez odpovědi, kdo se skrývá pod maskou. Má svého
opatrovníka upřímně rád, a jestliže je Snapeův bratr nebo bratranec… nebo
cokoliv… budiž, Harry to dokáže překousnout… žádný problém.
Sebastian mu dal domov – a to mu Harry nezapomene.
***
Harry se po zbytek dne pokoušel zabít čas všelijak; chvíli si četl, chvíli
přemýšlel… a nakonec se sebral a zamířil na zahradu, i když se už smrákalo.
Scházel ze schodiště, když se plameny v krbu zeleně rozhořely a
vystoupil z nich Sebastian.
Harry ho pozoroval bez hnutí a
zkoumal způsob, jakým se pohybuje. Bylo v tom nesporně něco snapeovského –
rozpoznával ty detaily, které předtím ignoroval… zavrtěl hlavou, aby se zbavil
těchto domněnek, a vyrazil mu vstříc.
„Ahoj,“ řekl obezřetně a sledoval, jak se Sebastian pomalu narovnává a
opatrně míří k němu.
„Dobrý večer,“ odpověděl mu. Harrymu se nezdálo, jak váhavě se pohybuje
– jako by byl zraněný, a na krátkou chvíli jeho mysl podlehla naprostému
ohromení…
Ne! Není to Snape, nemůže to být on…
„Co se ti stalo?“
„Nic důležitého,“ zamumlal Sebastian a mávl rukou, aby dal najevo, jak
nedůležité to je. „Ale doneslo se mi, že jsi byl mimo dům, Harry.“
Harry se trošku narovnal a pokrčil rameny. „Nezakázal jsi mi opouštět
sídlo.“
„Nemyslel jsem si, že to bude nutné,“ odtušil Sebastian chladně.
„Evidentně jsem se mýlil – takže, mladý muži, máš zakázáno opouštět Beaver
Grove bez svolení a doprovodu.“
Harry se zamračil a zlostně si protáhl ruce, až mu zapraskaly klouby.
„Práskl mě, co?“
„Kdo?“ Sebastian se unaveně opřel o stolek a na vteřinku vypadal k smrti
unaveně. Harry skousl spodní ret, přišel k němu a podepřel ho. Nevšímal si
překvapení v mužových očích, když mu pomáhal do jídelny.
„Snape, hádám, a hádám, že to vyznělo tak, že jsem se pokoušel vyhodit
štáb do vzduchu, nebo něco na ten způsob…“
„Proč myslíš, že to byl on?“ zeptal se jeho opatrovník napjatě a Harrymu
to neušlo.
„Protože je to on, kdo mi chce vždycky zavařit,“ vysvětlil a bedlivě
pozoroval, jak bude muž reagovat. S jistým znepokojením shledal, že
Sebastian na vteřinku ztuhl.
„Vlastě to byla madame Pomfreyová,“ opravil ho potom.
„Aha,“ přitakal Harry a předstíral, že se tím už dál nezabývá, ale jeho
mozek analyzoval každé jeho slovo a každý pohyb. „Zmínila se ti taky, že bych
podle ní mohl být lékouzelník?“
„Jistě,“ zamumlal Sebastian a usadil se ke stolu. „Co o tom soudíš ty?“
Harry pokrčil rameny, když si sedal naproti němu a natáhl se pro pití,
jakmile se před nimi objevila večeře. „Vlastně to není tak špatný nápad, dneska
jsem jí pomáhal ošetřovat Snapea, a docela mě to bavilo.“
„Ano, prý jsi byl poměrně schopný,“ souhlasil muž váhavě. „Domníval jsem
se ale, že chceš být bystrozorem.“
„To chci,“ ujistil ho horlivě. „Ale tohle by mě bavilo. Kdyby…“ odmlčel
se a zatěkal očima z okna, náhle nejistý. Potom si zhluboka povzdechl,
protože ho tmavé oči jeho opatrovníka začaly intenzivně propalovat. „Kdyby byla
jiná doba, myslím, že bych tu práci měl rád.“
Sebastian mlčel, tady nebylo co říct. Nebyla jiná doba a oba to věděli.
Po chvíli se muž ozval: „Popravdě jsem Poppy nevěřil, když se zmínila,
že jsi jí úspěšně pomohl ošetřit profesora Snapea.“
Harry zvedl oči od talíře. „Jo, taky jsem si říkal, co to sakra dělám.“
„Měl jsem dojem, že toho člověka nesnášíš…“ prohodil Sebastian ledabyle,
jenže Harry mu to nevěřil. Ten muž měl v očích úzkost, třebaže v jeho hlase
nic podobného nezaznělo. Jakmile postřehl, že na něj chlapec zkoumavě hledí,
obavy mu z očí rovněž zmizely, ale jakýsi prchavý stín stejně přetrval.
Harry zaváhal nad odpovědí; všechny jeho myšlenky za celý uplynulý den
se zkoncentrovaly do jedné jediné…
„Já vlastně nevím,“ zamumlal, maje na paměti, že na jeho dalších slovech
skutečně záleží. Poslouchal svůj instinkt, a ten jej nabádal k opatrnosti,
proto ovládl své nutkání plácnout první věc, která mu přišla na mysl (A kdo ho
snáší?), a úkosem se zahleděl na svého opatrovníka.
Sebastian předstíral, že mu na chlapcově odpovědi vůbec nezáleží, a svým
navyklým způsobem přetočil talíř a přechytl příbor.
„Nemám rád, jak se ke mně chová,“ řekl nakonec.
„Máš na mysli tu údajnou šikanu?“ nadhodil Sebastian.
„Není údajná,“ zabručel Harry. „Kdyby se choval normálně, jako myslím
tím jako každej jinej učitel, bylo by to v pohodě. Nevadilo by mi ani,
kdyby prostě dělal, že mě nevidí. Jo, to by bylo fajn – mohl bych ve škole
svobodně dýchat bez obav, kde se zase vynoří a napaří mi školní trest.“
Sebastian odložil příbor a zaklonil se na židli, přitom na krátký
okamžik zavřel oči a bezděky se zachytil za bok, načež se na Harryho zkoumavě
zadíval. „Jsem si jistý, že profesor Snape tě hlídá tak důkladně, protože má
starost o tvé bezpečí.“
Harry se zašklebil: „Ech, já jsem si zase jistý,
že tím si to akorát zdůvodňuje…“
Sebastian vydal nesouhlasný zvuk. „Byl bych rád, kdyby ses v mé
přítomnosti vyjadřoval o všech členech učitelského sboru s respektem,
rozumíš mi, Harry?“
„Jasně,“ souhlasil bez protestů chlapec, utvrzen ve své domněnce, že
Sebastian je se Snapem spřízněn, a proto se teď snaží profesora obhajovat.
„Pověz mi, Harry…“ muž se na chvíli odmlčel a intenzivně na něj hleděl.
„Jsi schopný odpouštět?“
Harry byl zaražen tou otázkou, ale byl si jistý, že ví, kam Sebastian
míří. Celý tenhle rozhovor se tak nějak týká profesora Snapea, takže i tato
otázka byla namířena na něj. Chlapec se zadíval na dýňový džus ve sklenici a
pozoroval jej dobrých pět minut, kdy si vybavoval všechny ty nespravedlnosti,
kterých se na něm Snape dopustil – a zároveň i všechny ty chvíle, kdy se ho
profesor snažil chránit. Chápal, proč je tím mužem nenáviděn, nebo si myslel,
že to chápe…
Harry rozuměl nenávisti, a stejně tak věděl, že je špatná, že je to
něco, co člověku odpírá klid a nutí jej to dělat zlé věci. Neměl Snapea rád,
ale byl by schopný zapomenout i odpustit, už jen proto, aby nedopadl stejně
jako on.
Zadíval se svému opatrovníkovi do očí a zase měl dojem, že Sebastian a
Snape jsou jedna a tatáž osoba, proto pro něj bylo těžší to říct – jako by to
říkal svému nejméně oblíbenému profesorovi…
„Myslím, že jsem.“
děkuji,těším se na další kapitolu. Mám moc ráda povídky Severitus, tato mě hodně těší.Je těžké najít dobrou povídku, tato vypadá slibně.Dík.
OdpovědětVymazat