Hořce by se zasmál, kdyby to bylo vhodné – to jemu tedy nehrozí.
„Ahoj Tome,“ odpověděl nevzrušeně a pozoroval svou hůlku v jeho
prstech – ničeho jiného nebyl schopný. Matně si uvědomoval, že ho zezadu někdo
drží, aby se nepřevážil. Měl dojem, že je to Červíček servilní až na půdu.
„Ts, ts, ts,“ zasyčel Voldemort, „pořád stejně nevychovaný, jak vidno.
Severus nevykonal moc dobrou práci…“
Harry ztuhl a maje na paměti, co se od něj očekává, nasadil ublíženou a
zdrcenou masku.
„Ale jistě, drahý Harry, tvůj nově milovaný profesor tě samozřejmě
zradil. Nečekal jsi ani něco jiného, nebo ano? Nemyslel sis, že by se tě Snape
ujal z dobroty srdce? Že by tě dokonce… měl rád?“ posmíval se Pán zla.
„Och… čekal. Tady vidíš, jak schopné služebníky mám na své straně. No řekni, má
vůbec Brumbál naději mě porazit s tou svou hrstkou potřeštěných mudlovských
šmejdů, špinavých psisek a chudých krvezrádců?“
„Snape…“ procedil Harry mezi zuby, „on…“
Musel znít věrohodně, jako zoufalý a opuštěný kluk vydaný na milost svým
nejhorším nepřátelům, který se právě dozvěděl, že člověk, k němuž se za
poslední měsíce tak upjal, ho ve skutečnosti pouze vodil za nos, aby jej mohl
bolestivěji zradit… Nedělalo mu tolik problémů to zahrát, kdyby mohl, sám sobě
by zatleskal.
Koncentroval se znovu na Voldemorta – Pán zla byl pobaven bolestí, který
se odrážela v Harryho výrazu i hlase.
„Asi se ptáš, drahý Harry, proč ti to vůbec povídám?“ nadhodil pak. „Možná
tvá jednoduchá přímočará mysl nedokáže pochopit, co ještě protahuji… jsi tady,
jsi bezbranný a jen dvě slova tě dělí od smrti…“ pateticky mu sděloval.
Harry tyhle řeči znal – Voldemort se rád poslouchal a rád předváděl
svoji převahu nad klukem s nedokončenou školní docházkou před všemi svými
čistokrevnými Smrtijedy.
„Jsi ještě příliš mladý, abys pochopil, jak sladký je vytoužený triumf…“
„Přestaň žvanit, Tome,“ přerušil ho Harry, „ztrácíš tu čas, na zadek
z tebe nepadnu.“
Voldemort se prudce pohnul kupředu a zastavil se jen pár centimetrů
od Harryho obličeje. Rudý pohled se zavrtával chlapci hluboko do duše, ale
strach ani hrůzu mu nenaháněl.
Ne, Voldemort sám nemohl být děsivý, nebyl zdrojem jeho nočních můr,
třebaže byl zdrojem jeho obav… Nebál se Voldemorta, Harry se bál toho, co
strašného zase udělá a kolik životů to bude stát… a teprve z toho měl
noční můry.
Mladík mu oplácel pohled. Bude drzý, bude stupidní a nedá najevo
slabost, nedá najevo beznaděj. Je sakra Nebelvír, není jím pro nic za nic.
„Máš se mnou ještě nějaké konkrétní plány? Můžeme tu klábosit, než
přijdou bystrozoři a Brumbál, ale na to je vás docela málo…“ významně přejel
pohledem po Červíčkovi a sedmi dalších Smrtijedech.
„Pravda, mladý, netrpělivý hlupáku,“ souhlasil Voldemort, „ještě jednou mi
posloužíš, než smočím své ruce v tvojí krvi…“
Harry protočil oči v sloup. Začínal pociťovat slabou paniku, ale
neměl strach. Dřív si (ve chvílích, na které nerad vzpomínal) přával konec toho
všeho – utrpení a nejistoty, a jen mír… tolik chtěl jít za svými rodiči a
Síriem… a teď, když opět ta možnost vypadala opravdu reálně, neměl strach ze
smrti. Na druhou stranu, Harry nepatřil k těm, kteří se vzdávají. Mohl
myslet na konec, ale to neznamenalo, že ho nemá v plánu oddálit. Spíše byl
ochotný jej akceptovat, kdyby nebylo zbytí.
Nebyla pravda, že by Harry měl nulový pud sebezáchovy, spíše byl ochotný
se obětovat s hlavou hrdě vztyčenou. Typicky nebelvírsky.
Přemístili se někam, kde to nepoznával – žádný to div, na mnoha místech
nebyl. Slyšel jakési hluboké dunění vody nad sebou a ve vzduchu cítil ostrý pach
slané vody a mokrého písku. Nevěděl, jak rozpoznal ten písek, ale prostě ho
cítil. A jakmile se zhluboka nadechl, ucítil i jakési vlnění, které
prostupovalo vzduchem spolu s vůní moře… a byl najednou nechutně klidný.
Tmu postupně rozčíslo několik rychle vyslovených ´Lumos´ a Harry zíral
kolem sebe v naprostém údivu. Nacházel se v jeskyni, to tedy ano, ale
nikdy o takové neslyšel. Pod nohama měl dokonale bílý jemný písek,
v nejnižším bodě u vzdálenější stěny se nacházelo malé jezírko. Ale byly
to stěny, které jej donutily otevřít ústa – vlhké od stékající vody (hádal že
jsou v podmořské jeskyni), ale ve světlech se podivně načernale leskly… a
přelévaly.
Jako by kolem nich vířilo něco temného a nebezpečného. Pozoroval šířící
se vlnku, jak sjela od nejvyššího místa na vrcholu nepravidelné kupole, dolů po
hrubé stěně, a vpila se do země. Měl chuť uskočit, když se začal slabě zvedat
bělostný písek a vlna pokračovala směrem k nim…
Smrtijedi kolem něj uskočili, ale Harryho nechali napospas. Bez
podpírání se svalil na zem a vydechl, když ho vlna nabrala a mrskla s jím
do vzduchu Vzápětí dopadl zase zpět a překvapeně zalapal po dechu. Projela jím
totiž silná vlna energie, každým nervem, který měl v těle, a zanechala ho
silně se třesoucího tím šokem. Bylo to, jako by v něm cosi probudila,
jakési napětí.
Podíval se na víření ve stěnách a cítil, jak je jím přitahován.
To místo obsahovalo magii, pradávnou, děsivou. Magii smrti a Harry
patřil k těm, kteří ji cítili, kteří jí byli přitahováni, kteří měli
možnost ji obsáhnout.
„Tak, Harry Pottere,“ zašeptal Voldemort a jeho hlas se dutě odrážel od
stěn. Harry byl opět vyzvednut do stoje a zadíval se na Pána zla. Pozoroval
jeho pohyby a jestli a jak reaguje na magii ve vzduchu a stěnách. Harry sám
cítil, že stále více rozechvívá jeho nervy a něco v něm začíná odpovídat.
„Jsem si jistý, že cítíš vlnění kolem – jak k tobě natahuje svoje
nenechavé prsty, jak šeptá k tvojí vlastí síle… Ó, já vím, že ano! Proto
jsi tady, Harry, víš?“ přešel k němu a pozoroval mladíkův stále překvapený
výraz.
Harry poskládal svůj obličej do masky z kamene. „Co tu mám dělat?“
„Tady,“ Voldemort se rozmáchl rukou kolem, „se nachází věc, o níž patrně
nemáš ani tušení. Velice cenná a velice mocná. A především… moje.“
„Jo, a co tu teda dělám já?“ dožadoval se Harry a nechtěl už slyšet, že
právě jsou na místě, kde je skrytá – kde byla po tisíciletí skrytá – Kniha
mrtvých. Nemohl ji přece najít, že ne? Nebo ano? Je tohle to místo,
k němuž se Voldemort tak dlouho upínal celou svou pozorností? Není možné,
že by byl tak blízko svého cíle… že by ho měl na dosah… nesmí tomu tak být!
Nadechl se, když pod ním a Voldemortem opět projela vlna magie a oba dva
je zanechala rozechvělé. Červíček, který Harryho podpíral a tentokrát si
nedovolil odskočit, vykřikl bolestí, křečovitě sevřel Harryho lokty a zapotácel
se. Zůstal ale stát.
Pán zla zamlaskal a pohledem upřeným na tu imitaci kouzelníka. Na krátký
okamžik mohl Harry vidět, co si o tom malém hajzlíkovi sám Voldemort myslí…
Nula, nicka, ubožák.
„Rozhodl jsem se, že nechci jen ukončit tvůj život, Harry,“ řekl skoro vlídně,
upíraje pozornost zpět na něj, „ale chci, abys zemřel s vědomí, že jsi mi
nakonec pomohl zničit všechno, co pro tebe mělo nějakou cenu.“
Harry na něj chladně zíral, třebaže se v něm začínal vzmáhat vztek.
Ovládal se, pevně se koncentroval na to, co bylo důležité. A pro něj bylo
nejdůležitější nalézt šanci, jak se z toho všeho dostat se zdravou kůží a
jak zabránit Voldemortovi, aby získal Knihu mrtvých…
„Slyšel jsi někdy legendu o Knize mrtvých?“ zeptal se mladíka vzápětí.
Harry skousl spodní ret a zavtěl hlavou. Protahování je dobrá strategie
– třeba pak konečně na něco přijde, třeba mu osud zase jednou přihraje únikovou
možnost, třeba…
Vzduch rozčísl zvuk přemístění a v Harryho zorném poli se objevilo
několik černě oděných Smrtijedů.
Voldemort se otočil a přejel je pohledem: „Výborně, mí nejvěrnější…“
Harry pozoroval čtveřici a cítil na sobě upřený pohled jednoho
z nich. Všichni na něj zírali, ale tohle bylo jiné. Skoro mohl cítit, že
tenhle pohled je plný obav…
Který z nich je Snape? Nepochyboval, že profesor patří
k nejužšímu Voldemortovu kruhu.
„Už jsme tu všichni. Vybral jsem jen několik mých nejloajálnějších, aby
byli svědky této finální etapy mého vskutku geniálního plánu…“ otočil se
Voldemort zase k mladíkovi. „Teď mi ale dovol, Harry, abych tě svěřil do
starostlivých rukou tvého milovaného profesora… Severusi.“
Jeden z nově příchozích Smrtijedů si sňal masku a vykročil
k němu – tvářil se naprosto kamenně – a ani jeho oči o ničem nevypovídaly.
„Omluvte mé zpoždění, můj pane,“ řekl dokonale medovým hlasem,
v němž ovšem nezaznívala ani kapka obvyklé ironie, a uklonil se
Voldemortovi. „Pan ředitel naléhal a nebyl ochoten…“
Harry věděl, co musí udělat; začal se zmítat a nasadil výraz
nenávisti a pohrdání.
„Ty parchante! Věřil ti! Zrádče! Já ti věřil! Zabiju tě, ty sketo!
Nenávidím tě, nenávidím!“
Snape se narovnal a s dobře patrným dotazem ve tváři se otočil na Voldemorta.
Ten kývl a profesor k mladíkovi došel, pohrdavě si odfrkl a rozpřáhl se.
„Mlčte, pane Pottere!“ zašeptal a nechal svou ruku dopadnout. Muselo to
vypadat věrohodně, s těmi všemi Smrtijedy kolem a Voldemortem tak proklatě
blízko, že by na něj Harry doplivl. Bylo to věrohodné – Harryho hlava poskočila
a navíc se zapřel a zhoupl v kolenou, jak jen mohl, takže do Červíčka za
sebou přenesl nějakou tu pohybovou energii. Vypadalo to tak, že rána od Snapea
byla opravdu pořádná, když Harryho málem složila.
Zvedl ublížený pohled a zlomeně na ně zíral.
Snape se jen ušklíbl a odstrčil Pettigrewa a sám zaujal jeho místo.
Třebaže navenek to působilo jako drtivý stisk, jeho prsty Harryho držely docela
jemně. Mladík uznal, že je to značně uklidňující – cítil, jak se pomalu
probouzející panika zase uklidňuje. Nebyl tu sám.
„Pokoření, Harry Pottere, pro tebe bude opravdu bolestivé. Řekni, věřil jsi
svému profesorovi?“ zachechtal se Voldemort. „Jak dokonalé bude, když tě zrovna
Severus obětuje. Přijmeš smrt z jeho rukou?“
Oba se na něj zadívali – Harry s nenávistí, zatímco Severus
s neskrývaným překvapením.
„Můj pane,“ začal, „opravdu si nejsem jist, zda zrovna já jsem… hoden
takové pocty.“
„Zasloužíš si to,“ ujistil ho Voldemort a teatrálně zabodl prst do
Harryho hrudi. „Mít tohle na očích každý den a muset se chovat mile… och, vím,
jak moc ho chceš zabít, takže jsem se rozhodl, že ti to privilegium přenechám.“
„Ale vždy jste chtěl být vy tím, jenž vezme život tomuto… rádoby
hrdinovi, můj pane, klukovi, co je výsměchem všech kouzelníků…“ zkusil to Snape
ještě jinak. Harry cítil, jak přesunul ruku z jeho ramene za záda, takže nikdo
nemohl vidět, jak se snaží Harryho uklidnit poklepáváním ukazováku. Harryho
ovšem nezalévaly vlny zděšení, nepotřeboval ujištění, že ho Severus nezabije…
Vždyť mu přece věřil.
„Jak jsem řekl!“ zvedl Voldemort ruku a zarazil další diskuzi. „Budeš to
ty! To je má vůle… Podívej se na toho kluka, jak vytřeštěné a velké má oči!“
Snape neochotně sklonil pohled a na vteřinu se zadíval Harrymu do očí.
Harry se na tu vteřinu pokusil vyslat ve svém pohledu něco optimistického,
protože měl dojem, že profesor se zoufale snaží mu zachránit život. Ale
nedochází mu, že to není třeba. Tedy, Harry věděl, že se stane jenom to, co je
souzeno. Někdy bylo dobré věřit na osud, ochránilo to člověka před šílenstvím a
hysterií.
„Podívej se mu do očí… je vidět, že tě má opravdu rád,“ rozplýval se
Voldemort, „jak naivní… A představ si tu bolest, kterou mu způsobíš, když ho
budeš pomalu, pomalu zabíjet… Je to Nebelvír, zlatý Brumbálův hoch,
sentimentální až do posledního dechu…“ hlas Pána zla zněl zasněně, „do
okamžiku, než si pro něj přijde smrt, bude náš dobrý Harry Potter věřit, že jsi
ho nezradil… a to bude velice, velice krásná smrt. Myslím, že se těším, až
uvidím konečný záchvěv utrpení z definitivního odhalení pravdy v těch
jeho zelených očích.“
Harry si odkašlal. Čas, zdržování.
„Takže, přitáhl jsi mě sem jen proto, aby mě mohl jeden bastard zabít? Tome,
to je fakt dost ubohý… a pěkná ztráta času, abych byl upřímný.“
„Hlupáčku Harry,“ zasyčel vražedně Pán zla, „už jsi zapomněl, co jsem ti
řekl předtím? Tak znovu – než bude mít Severus tu čest tě umučit k smrti,
pomůžeš mi.“
„Ne,“ řekl pevně Harry.
Voldemort se k němu naklonil, že téměř dotýkaly čely. Harry zrovna
neoceňoval tak blízký detail na hadí nozdry…
„Fuj, fakt ošklivý frňák,“ protáhl mladík. „Mudlové mají jedno odvětví
medicíny, kterému se říká plastická chirurgie… Neuvažoval jsi někdy o malém
vylepšení svého vzhledu, Tome?“
„Ty to uděláš,“ zašeptal Voldemort, naprosto ignoroval Harryho
pobuřující prohlášení a namířil hůlkou na Snapea, „jinak ho zabiju.“
„Není v tom nic osobního, Severusi,“ dodal ke Snapeovi. „Náš Harry
tě má rád, upřímně nechápu, jak jsi toho docílil, ale je to velice dobrý
způsob, jak ho donutit spolupracovat.“
Harry se na mžiknutí oka neovládl a střelil vyděšeným pohledem na
profesora, ale nedohlédl na jeho tvář – jen cítil, jak jej Snapeovy ruce trochu
pevněji stiskly. Pokračuj v roli. Rychle se tedy sebral a zahučel:
„Klidně.“
Úsměv, jenž se objevil na tváři Pána zla, mohl být popsán jediným
slovem: děsivý. Nikdo se ještě nikdy tak příšerně neusmál.
„Harry,“ řekl trpělivě, „oba víme, že to nedopustíš. Uděláš cokoliv,
abys zachránil lidský život… a navíc někoho, na kom ti záleží.“
„Ne,“ zachrčel pevně mladík, „má mě zabít – proč bych se měl starat o
něj?!“
„Protože jsi Nebelvír. Vysvětlím ti situaci, hochu,“ poplácal ho po
rameni, ale jinak se nedotkl Harryho holé kůže. Asi ho to ještě pořád pálilo.
„Ty nevyvázneš, to máš jisté. A když dobrovolně uděláš, co po tobě chci, zachráníš
Severuse. Když ne, zemře.“
„Zachráním ho, aby mě mohl zabít,“ zavrtěl hlavou Harry. „Byl bych úplně
blbý, kdybych to udělal.“
Voldemort se na něj díval stylem, že právě tak blbý Harry je.
„Takže ještě jinak,“ pokýval hlavou. „Ty zemřeš, a zabije tě buď on
s tím, že ho nechám žít, anebo to budu já – v tom případě tě donutím
dívat se, jak tvůj profesor umírá.“
Harry zlostně zablýskal očima za brýlemi: „S radostí.“
Byl hrdý na krvežíznivý tón, který se mu podařil do svého hlasu vpravit.
Jinak začínal panikařit, nehledě na to, že tu nebyl sám – nebo spíše právě
proto. Riskoval by svůj život bez váhání, ale riskovat život někoho jiného?
Voldemort věděl přesně, co po Harrym chce – a sakra věděl, že Harry nedokáže
odmítnout. Nenechal by Snapea zemřít, ani kdyby věřil, že ho zradil. O to horší
bylo, že v tu chvíli ho začal profesor znovu konejšivě poklepávat
ukazovákem do zad.
„Crucio!“ skoro líně pronesl Voldemort a Severus prudce vydechl, upustil
Harryho a zhroutil se, přesto nevydal ani hlásku. Harry následoval vzápětí a už
při dopadu na zem věděl, že to musí zastavit.
Zamrskal sebou a přetočil se tak, aby viděl na profesora. Stačil mu
jediný pohled.
„Dobře!“ vykřikl. „Udělám to, Tome! Udělám to!“
Žádné komentáře:
Okomentovat