8 Šestnáct let lží

   Onen tíživý dojem se Harryho držel dalších několik minut a jídlo se mu v ústech proměnilo na prach a chutnalo po pelyňku. Mohl skutečně uvažovat nad tím, že sedí naproti svému nenáviděnému profesorovi? Jeho příbuznému, prosím, ale Snapeovi? Jakože Severusi Snapeovi? Harry o tom pochyboval. Bylo by to od toho muže neskutečně kruté, kdyby si pohrával s Harryho emocemi jen tak, pro svou zábavu.

   Odstrčil od sebe talíř a zároveň se vyhoupl na nohy – náhle neměl hlad a pod upřeným pohledem svého opatrovníka – ať už to byl kdokoliv – se necítil nejlépe.

   „Jsi v pořádku, Harry?“ zeptal se ustaraně. „Vypadáš pobledle.“

   Merline, jestli tohle je Snape, tak na co si to hraje? Hraje-li si na něco. Ty obavy zněly tak skutečně, jako by se ptal starostlivý rodič svého jediného milovaného dítěte… Harry měl v plánu něco neurčitě zamumlat vyvléknout se z nepříjemné situace, ale proti svojí vůli řekl pravdu.

   „Ehm, ne… tedy… jen jsem si něco uvědomil, pane. Já… nemám hlad, potřeboval bych přemýšlet nad… uh, jistou záhadou,“ odpověděl a podvědomě se mu zadíval do očí.

   „Co sis uvědomil, Harry?“ jeho hlas zněl velice obezřetně, odložil příbor a sevřel ruce v pěst. Harry postřehl, že se trochu třásly. Nervozitou? Hněvem? Proč by měl být Sebastian nervózní nebo naštvaný, že Harry nad něčím závažným přemýšlí, jestliže nemá nějaké ošklivé tajemství, o které se obává?

   Harry nenáviděl tajemství, zvláště ta, která se ho týkala. A nenáviděl lži, zvláště ty, kterými se jej snažili zmást a zmanipulovat. Lhal mu tenhle člověk ve všem? Byly celé ty tři týdny jedna velká lež? Žádný matčin nejlepší přítel, kdepak, nikdo, kdo by mu chtěl dát domov, kdo by mu mohl být vzorem a oporou… ne…

   A přece bylo tak těžké vzdát se svého snu. Tolik si přál, aby ho někdo měl rád a ujal se ho, toužil po ochraně, kterou nikdy nemohl mít – po rodičovské lásce, která mu byla a zůstane odepřena… Na krátkou chvíli doufal, že by snad Sebastian mohl částečně zaplnit to prázdné místo, které zbylo po jeho rodičích. A Síriovi… Sebastian se choval jako on; kdyby Síriovi dovolili vzít si Harryho k sobě, zacházel by s chlapcem stejně jako to dělal jeho opatrovník teď. A Harry ho měl rád stejně, jako by miloval Síria, jen kdyby měl tu možnost…

   A pravda bolela.

   „Sebastian…“ zašeptal, oči stále upřené přímo do těch jeho. „On nikdy neexistoval, že ne? Profesore,“ dodal a v tom slově zazněla bolestivá ztráta. Harry ztratil – znovu – někoho, na kom mu záleželo.

   Cosi v tom muži se zlomilo, když vyslechl chlapcův tón, a Harry s údivem shledal, že doteď si nikdy neuvědomil, kolik emocí se může zrcadlit v něčím pohledu, potom co spadnou všechny masky a zbortí se všechny zdi.

   Trvalo to jen zlomek vteřiny, Harry ani nestačil vstřebat, co viděl, a Seb-Snape odvrátil pohled a pevně semkl víčka, jako by se snažil získat zase kontrolu nad svými pocity. Harry byl zmatený a nechápal, jak se mu podařilo právě teď a právě tím slovem… zranit toho člověka.

   Neměl by on být ten, kdo se cítí ublíženě? Zrazeně? Zneužitý a obelhaný? Jistě, to všechno Harry cítil, ale ještě se nepoddal rostoucímu hněvu, ještě doufal, že je tu naděje, že…

   Snape si třesoucí se rukou sundal masku a jeho normální hlas, hluboký sametový baryton, Harrymu odpověděl: „Sebastian je mé jméno. Mé druhé prostřední.“

   Harry mlčel a jenom ho sledoval. Zdálo se mu to, nebo profesor vypadal skutečně… zahanbeně? Och, tak zahanbeně, jak jen někdo jako on může vypadat… a ještě… zdrceně. Proč? Proč by Snape litoval, že se nemusí přetvařovat a chovat se hezky k nebelvírskému zlatému chlapci? Divu všech divů, jak by ho nejspíše se štiplavým sarkasmem nazval. Pokud ovšem jeho chování nebylo předstírané, pokud Harrymu nelhal…

   „Brumbál řekl, že tu masku máte kvůli předsudkům,“ řekl nakonec, poněkud přiškrceně. „Myslel jste vážně, co jste říkal… a dělal… ty poslední týdny?“

   Snape přikývl, bylo to pro něj typické trhnutí hlavou.

   „Co se změnilo?“ zeptal se Harry pak a Snape po něm střelil ostražitým pohledem. „Myslím tím, když jste to myslel vážně…“ trochu se začervenal při vzpomínce, že brečel – brečel, u Merlina – Snapeovi na rameni. „Co… prostě… Vždyť vy jste… no, vy. A já jsem já. Tak co se stalo?“

   Snape se skutečně ušklíbl po této vskutku geniální poznámce, načež smrtelně zvážněl. „Pan ředitel a já jsme měli…“ zaváhal, „velice podnětný rozhovor.“

   Harry protočil oči. Skutečně, a tomu má věřit? Měl takový dojem, že podobné hovory, ve kterých se ředitel snažil profesora lektvarů trochu krotit v jeho nenávistném chování, se za ty roky Harryho pobytu v Bradavicích opakovaly hodně často. Nějak nevěřil, že by ten poslední  mohl mít konečně účinek.

   „Opravdu jste můj zákonný zástupce?“ zeptal se Harry pomalu. Možná je klíčem k tomuto tajemství obsah jejich rozhovoru, přemýšlel. Co mohl Brumbál Snapeovi říct? Harryho nenapadlo nic dostatečně závažného, co mohlo změnit profesorův přístup, a to jej začalo znervózňovat. Měl chuť se zeptat, co bylo jádrem jejich hovoru, ale byl si jistý, že by mu neřekl. Jemu se přece zásadně neříkají důležité věci, že?

   „Ano,“ odpověděl Snape stejně pomalu a potom dodal: „Otec, abych byl přesný.“

   Harry zafrkal a znovu protočil oči, takže nepostřehl náhle pobavený lesk v očích svého otce.

   „Jasně… takže…“ otřásl se. Opravdu to nebylo vtipné, jak Brumbál i Snape zarputile trvali na tom označení. Ten člověk ho mohl adoptovat a před zákonem se stát jeho otcem, ale bylo to pouze prázdné slovo, pár písmen na papíře – bezcenné jako vzduch, který je potřeba na jeho vyslovení. Nic víc.

   Harry se otřásl ještě jednou a raději se poroučel z jídelny. Potřeboval vstřebat tohle malé odhalení, potřeboval si na tu myšlenku zvyknout, pochopit ten chaos v sobě… Mělo by mu vadit, že ho adoptoval Snape. Vážně mělo… a proto bylo tak zvláštní, jak se mu ulevilo po ujištění, že se nejednalo o žádnou hloupou šarádu, ani o pokus mu ublížit.

   Zmatený, trochu zrazený a naprosto emočně vyždímán, Harry se natáhl na postel a během několika minut, kdy se mu v přeplněné hlavě míchaly vzpomínky a myšlenky, často protichůdné, usnul.

   ***

   Severus neměl dobrý pocit z toho, jak Harry opustil jídelnu. Ne, vůbec to nebylo dobré, a pohled do chlapcových očí, než je stačil odvrátit, mu napovídal, že brzy nastane chvíle, kdy bude muset přiznat pravdu. Jakmile ho Harry konfrontuje s otázkou, o čem byl rozhovor s Brumbálem, Severus věděl, že nedokáže zalhat.

   Zaváhal a vyčkal nějakou chvíli, než vyrazil za ním. S neskutečným ulehčením shledal, že Harry zůstal a neutekl, jak by mohl. Unáhlený na to byl dost…

   Dovolil si vkročit do pokoje, opatrně se usadil na okraj postele a pozoroval tvář svého spícího syna. Měl podmračený výraz, občas si ze spánku zhluboka povzdechl, několikrát se zachvěl a jednou zazmítal.

   Severus byl překvapný, jak dobře Harry vzal shození masky – podstatně lépe, než v co doufal. Nicméně měl obavy, že ho ztratí. Harry byl prchlivý – Merlin ví, že by za to měl svoje rodiče zažalovat…

   Nedokázal si vysvětlit, kde se to v něm bere, ale byl si jistý, že se mu definitivně zamlouvá mít toho otravného spratka pod nohama, zamlouvá se mu odpovídat na jeho hloupé dotazy a užívá si dokonce i jeho blábolení. Rovněž si nedokázal představit, že by náhle měl o tohle všechno přijít. Věděl už ten první den, kdy se rozhodl stát se Harrymu otcem, jakého si chlapec zaslouží, že to tak bude, takže opravdu nebyl překvapený, že mu činí radost být Harrymu nablízku a dohlížet na něj. Byl ovšem překvapen intenzitou toho citu.

   Harry mu dal důvod přestat přežívat a začít žít, hoch ho potřebuje, potřebuje, aby se o něj někdo s láskou postaral, a Severus na sebe toto břímě chce vzít – již tak učinil a s radostí.

   Rodičovství s lidmi dělá zvláštní věci.

   Přemýšlel, co chlapci poví, až se probudí. Co bude nejvhodnější? Pokračovat v předstírání? Jedna mýdlová bublina lží už praskla, nebylo by lepší propíchnout je všechny najednou? Jako čistý řez, stržení náplasti… Nechtěl mu lhát.

   Ovšem rád by si nejdřív s chlapcem vybudoval základy pro pevný vztah, něco, co není snadné překonat, co se nedá ignorovat. Harry bude zuřit, bude vyvádět, bude se nehorázně vztekat… ale nakonec se díky těm solidním základům uklidní a akceptuje pravdu. Nakonec mu i odpustí a bude ochotný navázat, kde skončili…

   Severus si zhluboka povzdechl a zavrtěl hlavou. Nechtěl mu lhát, ale nechtěl ho ztratit – a to by se stalo, kdyby zjistil pravdu. Vzdálil by se a nikdy nevrátil, protože by nebylo nic, co by chlapce táhlo zpět.

   Opatrně mu sundal brýle, odložil je na noční stolek a přikryl ho. Když se nad ním nahýbal, pocítil ostrý záškub v boku a s tváří staženou bolestivým šklebem se narovnal.

   Dnešní den se mu skutečně nevydařil.

   Jako ´dvorní´ mistr lektvarů Temného pána měl zařízenou dobrou laboratoř daleko od zvědavých očí a uší, v níž měl shromážděny podklady ohledně vývoje převážně nebezpečných směsí, které neměl v plánu přenechat Voldemortovi. Musel se tam vrátit a zničit laboratoř a veškeré dokumenty vzít s sebou, nebo je spálit. Počítal se společností, ovšem nečekal, že bude tak… hojná účast. Jeho zrada Voldemorta musela pálit víc, než čekal, když na něj poštval tolik lovců.

   Otec Harryho Pottera! Kdyby tohle věděli jeho drazí kolegové, snažili by se mířit určitě přesněji!

   Otec tohoto úžasného hocha… jak už to myšlenky dělávají, i ty Severusovy se zatoulaly, kam neměly, když se jemně dotkl synových vlasů, přesněji pramene, který měl temně rudou mahagonovou barvu. Kdyby Lil viděla, jak přešlapují kolem sebe… ach, patrně by se smála.

   Ó ano, Lily by se bavila…

   I po patnácti letech od její smrti bylo těžké na ni myslet. Po většinu doby se Severus snažil přesně tohle nedělat, a byl poměrně úspěšný. Vzpomínky mu způsobovaly bolest, dráždily neuzavřené, hnisající rány na jeho srdci a dělaly z něj tvrdého člověk, jenž raději necítil nic, než aby přijal žal. Žal s ním však zůstával…

   Neidentifikovatelný záchvěv paniky se přihlásil o slovo a zanechal jej mírně omráčeného. Nesmí ztratit svého syna, jako před lety ztratil jeho matku. Přišel o Lily kvůli své hlouposti, pýše, kvůli své slabosti? Nezáleželo na tom, už ne – věděl jediné: nesmí přijít i o Harryho.

   Naposledy prohrábl synovy vlasy a otočil se k odchodu. S dojmem, že potřebuje panáka, zamířil do knihovny.

   ***

   Harrymu se zdál sen – odněkud z nejasných hlubin podvědomí k němu pronikl obraz, jak si někdo přisedl vedle něj na postel a beze slov jej pozoroval. Potom mu sundal brýle, řádně ho přikryl a nakonec se jemně, s nezpochybnitelnou rodičovskou láskou, dotkl pramene jeho vlasů …

   A Harry si najednou nebyl jistý, jestli to opravdu byl sen, když mžoural kolem sebe v temném pokoji. Nepamatoval si, že by se zakrýval a že by si sám sundal brýle… ale zároveň si nebyl jistý, že by to mohla být pravda. V tom snu to byl totiž definitivně Sebastian. Snape. Prostě jeho opatrovník.

   Zůstal ještě chvíli ležet – bylo pár minut po půlnoci a Harry si vychutnával první chvíle, kdy mu bylo oficiálně šestnáct. A také vstřebával dojmy a urovnával myšlenky. Ležel v pohodlné posteli v úžasném pokoji, ráno jej čekala bohatá snídaně v honosné jídelně a dopoledne mohl uvažovat o tom, že vytáhne svého opatrovníka ven, aby si s ním trochu zalétal, nebo něco… Odpoledne, pokud dobře pochopil ty jemné náznaky, jej čekala oslava na Grimmauldově náměstí s přáteli a rodinou. Tyhle narozeniny měly být ty nejlepší, jako kdy zažil, a za to všechno vděčil svému opatrovníkovi. Snapeovi.

   Přál si věřit, že Snape není slizký parchant, ale nedávalo mu smysl, proč by to jinak udělal. Harry nechápal, proč by Snape udělal tu nejzvláštnější věc na světě – vzal ho, zrovna ze všech lidí na světě jeho – do svého domu, aby se mu pokusil nahradit rodinu. Ne… ne… Harry mohl být sám k sobě upřímný. Poslední tři týdny v jeho životě, i přes Síriovu ztrátu, byly dobré. Velice dobré… a Sebastian… ech, Snape… byl fajn. On se nepokusil Harrymu dát domov a rodinu. On to udělal.

   Co ale změnilo profesorův přístup? Ta otázka se Harrymu neustále vracela a nabýval dojmu, že odpověď na ni bude mít zásadní důsledky na jeho další život. Kdyby jen věděl co! Merline, nebude mít klid, dokud to nezjistí. Musí najít odpověď, musí tomu přijít na kloub – a přijmout cokoliv, co z toho vyplývá…

   Zavrtěl se – a znovu a znovu. S vědomím, že už neusne, vstal a vyšel na chodbu, aniž by přesně věděl, kam míří a co tam bude dělat. Možná v tom bylo nějaké kouzlo, jako by ho něco navádělo, aby šel…

   Ticho a temno v domě působilo ještě hůř než za jiných nocí, kdy se Harry probudil, aby se napil nebo si odskočil. Teď měl dojem, že je jakýmsi způsobem vůči němu nepřátelské, protože tu vlastně nemá co pohledávat. Potter ve Snapeově sídle… Když se rozhlédl sem a tam, spatřil světlo proudící na chodbu pootevřenými dveřmi knihovny.

   Nezaváhal, když se vracel pro neviditelný plášť a s bušícím srdcem se vydal k matnému světlu. Táhlo ho blíž, zvědavost mu nedala. Třeba bude mít štěstí a zjistí odpovědi, po kterých tak prahne…

   Proklouzl dveřmi do rozsáhlé místnosti; knihovna na Beaver Grove byla, jako všechno v domě, obrovská a pompézní, naplněná velkým množstvím svazků, z nichž dobrá polovina byla velice vzácná. Jeho nijak neoslovila, ale taková Hermiona by byla u vytržení, kdyby se sem dostala. Harry tu byl za celou dvou svého pobytu jen dvakrát – když mu ji Seb-Snape ukazoval, a poté když si chtěl zkrátit čekání a půjčil si něco lehčího na čtení. Nelíbilo se mu v ní, protože obrazy na zdech, kde nebyly police s knihami, jej provrtávaly tvrdýma černýma očima…

   Och, ano, jistě – zabijácký pohled musí být charakteristický rys pro Snapeovu rodinu, uvědomil si Harry.

   Známá postava se nacházela v křesle přisunutém hodně blízko ke krbu a Harry zaváhal, co dělat. Opustila jej všetečnost a vzpomněl si, jak byl Snape nepříčetný, když naposledy narušil jeho soukromí – a Harry sám se necítil moc na další špehování, protože na incident s myslánkou nebyl hrdý, neměl právo do ní strkat nos… Chystal se už otočit a odejít pryč, když jeho pozornost zaujaly zelené plameny.

   Potlačil rostoucí nervozitu a setřásl drobné výčitky svědomí, zatímco postoupil blíž do místnosti, vděčný za to, že hustý koberec mu dovoluje kráčet neslyšně. Přikrčil se za druhým křeslem trochu dál od ohně, třebaže věděl, že jej pod pláštěm není možné vidět. Bylo to prostě podvědomé jednání.

   „Severusi, drahý hochu,“ rozpoznal starostlivý Brumbálův tón.

   „Brumbále,“ odpověděl drsný hlas a Harry zmateně zamrkal. Znělo to jako jeho profesor, ale něco bylo špatně. Trochu se posunul, aby na ně viděl, ale nepodařilo se mu to a strnul.

   Několik vteřin bylo ticho, až měl hoch dojem, že jej jeho vlastní zuřivě bušící srdce muselo oběma starším kouzelníkům prozradit. Poté se odhodlal k dalšímu postupu a poposunul se víc k nim. Uvědomoval si, že dráždí hada bosou nohou, nebo ještě hůř – lechtá spícího draka… ale jeho život by byl nudný bez drobných dobrodružství. A pak, měl právo konečně znát pravdu, a tenhle rozhovor vypadal jako přesně jeden z těch, kdy se pravda probírá. Harry to poznal ve chvíli, kdy uviděl výraz v Brumbálově tváři.

   Ředitel Snapea zkoumal očima bez jiskřiček. „Slyšel jsem o tvém zranění. Jsi doufám v pořádku?“

   „Pár škrábanců bych stěží pokládal za zranění, Albusi,“ zavrčel.

   „Mise byla úspěšná?“

   „Vskutku,“ souhlasil Snape dutě.

  Brumbál přejel profesora znovu zkoumavým pohledem. „Jak pokročila věc s Harrym? Řekl jsi mu pravdu?“

   Harry zadržel dech, očekávaje odpověď.

   „Ne,“ vydechl po chvíli vztekle. „Ale už prohlédl masku…“ dodal s jasně patrnou lítostí. Poté jeho hlas dostal ostřejší podtón: „Do toho, spusťte svůj další vzdělávací proslov!“

   Albus na něj několik vteřin zíral a Harry se snažil rovněž, ale šlo mu to těžko, protože Snape seděl opřený v křesle, tvář ve stínu. Nechápal, jak někdo může vypadat tak zničeně a naštvaně zároveň jen držením těla, ale Snape to evidentně zvládal.

   Profesor natáhl ruku do šera na druhé straně, kde chlapec tušil malý kulatý stolek, vzal odtud sklenku s ohnivou whisky a upil.

   „Kolik jsi toho vypil?“ zeptal se přísně ředitel. „Víš přece, že ti to nedělá dobře, Severusi.“

   „Ne dost, aby tenhle den vypadal líp,“ odpověděl kysele. „Bez obav, řediteli, jsem stále více méně střízlivý. S radostí si vyslechnu cokoliv, co mi chcete sdělit… a budu si to i pamatovat, bohužel…“

   „Nechovej se jako dítě,“ napomenul ho. „K čemu došlo?“

   „Ráno vám podám písemné hlášení,“ řekl mrzutě. „Bude vám to vyhovovat?“

   „Neptal jsem se na misi, chlapče. Co tě trápí?“

   „Ó, Albusi, ty jsi takový pokrytec!“ zavrčel Snape a Harry jej pozoroval, jak se předklonil, aby byl blíže řediteli. Byl to prudký pohyb, který by muž vzhledem ke svému zdravotnímu stavu neměl dělat, napadlo Harryho s obavami. Mohl by si znovu otevřít ránu na boku.

   Snape ztišil hlas do nebezpečného šepotu: „Co souží moji duši?“ vysmíval se hořce. „Možná vědomí šestnácti ztracených let! Mému synovi je právě teď šestnáct! Nikdy neuvidím jeho první kroky! Neuslyším jeho první slova! Nebudu to já, za kým půjde pro útěchu nebo radu!“

   Brumbál na krátkou chvíli zavřel oči, v obličeji vepsanou vinu. „Mrzí mě to, můj drahý chlapče…“

   „Nechte si svůj soucit!“ vyštěkl a stáhl se zpět. Harry zděšeně pozoroval, jak si přitiskl dlaň k jakž takž zhojenému zranění – s takovou bude znovu potřebovat ošetřit – a na jeden doušek vypil obsah skleničky. Z láhve už značně ubylo, postřehl hoch, když si profesor vzápětí dolil štědrou dávku. Následně k chlapcovu vědomí pronikla velice palčivá myšlenka; Snape má syna?!

   Něco v něm si to všechno už pospojovalo a Harryho zalila vlna pravého, nefalšovaného a ničím neředěného děsu, jenž byl je prohlouben (bylo-li to ještě vůbec možné), sotva ředitel promluvil:

   „Harry je dobrý hoch…“

   „Mlčte!“ Snape mrštil sklenicí směrem k Brumbálovi – kdyby mířil, trefil by hlavu staršího čaroděje. Albus sebou škubl, když plameny hladově pohltily zbytky alkoholu jen pár centimetrů od něj.

   Ticho se prodlužovalo, ale Brumbálova hlava stále zůstávala usazená v krbu. Harry se třásl pod pláštěm od hlavy až k patě a musel si strčit pěst do úst, aby se neprozradil. To je lež! Není to pravda…

   „Šestnáct let, pro Merlina!“ zavrčel Snape a vzal do rukou láhev. Přemýšlivě ji pozoroval a potom znovu odložil. „Teď už je příliš pozdě cokoliv napravovat…“

   „Harry je neuvěřitelný chlapec, Severusi,“ promluvil Albus jemně. „Nikdy jsem nepoznal někoho tak čistého a obětavého. Má zlaté srdce, schopné odpouštět.“

   Harry měl na jednu neskutečně dlouhou vteřinu dojem, že Brumbálovy oči se upřely přímo na něj, jako kdyby věděl, že tam stojí a naslouchá. Jako by ho viděl a věděl naprosto přesně, co zrovna dělá… vyndal si ruku z úst a nejistě polkl. Měl na to pomyslet dřív, Brumbál dokázal prohlédnout jeho plášť…

   „Můj syn mě nemůže vystát – a je to moje chyba…“ zavrtěl hlavou Snape a zapřel lokty o kolena a dlaněmi si podepřel hlavu. „A je to částečně i vaše vina. Měl jste mi to říct včas!“

   Brumbálův výraz byl napjatý: „Lily si nepřála, aby to někdo věděl. Ctil jsem její přání, jak už jsem ti vysvětloval předtím, Severusi.“

   Snape mírně pozvedl hlavu a zamžoural na ředitele. Potom si hluboce povzdechl: „Proč? Proč mi to udělala?“

   Harry byl v šoku a cítil, jak jím lomcují protichůdné emoce. Merline, to je… nemožné! To je… ech, ne, to je tak divné… ale na druhou stranu – má živého rodiče, což je… pozitivní. Nebo ne? Je fajn mít otce… ale musí to být zrovna… Snape?

   Harry zavřel na chvilku oči a potlačil zaúpění, které se mu málem prodralo z úst. Sebastian by byl dobrý otec… jo, mysli na to takhle. Jestli tohle není hodně podivný sen, tak se snaž přemýšlet o něm jako o Sebastianovi. Ten je přece v pohodě, to je dobrý typ na otce…

   „To ví jedině ona.“

   „Pravda,“ souhlasil Snape napjatě. „Brumbále… myslíte, že mě nenáviděla, na konci toho všeho?“ Musela z něj přece jen promlouvat přemíra alkoholu, protože střízlivý by se na tohle nejspíše nikdy nezeptal. Mohl o tom přemýšlet nad sklenkou celé hodiny a hodiny, utápěje se v pochybách, ale nikdy by se na to nezeptal – natož takového všetečky!

   „Drahý hochu,“ promluvil tiše a jemně, „Lily tě měla ráda. Mohla se v tobě zklamat, ale nikdy by tě nemohla nenávidět. A Harry po ní zdědil schopnost vidět v každém to lepší.“

   Snape jen přikývl, nepříliš uklidněn. „Ovšem moji zatvrzelost. Nebude poslouchat…“ řekl zahořkle.

   „Jsem si jistý, že bude,“ ujistil ho Brumbál a zadíval se Harrymu přímo do očí. „Nyní se s tebou rozloučím a promluvíme si, až na tom budeš lépe. A nezapomeň, ráno bude všechno jasnější…“

   „Sbohem, Albusi,“ odvětil unaveně Snape a ředitelova hlava zmizela, naposledy mrkajíc na Harryho.

   Oheň v krbu dohasínal, knihovna se ve své děsivé rozsáhlosti pomalu nořila do tmy a vyportrétovaným kouzelníkům na zdech se blyštěly zlomyslné oči. Ohromený a nejistý chlapec se začal znovu chvět, nejdřív jen lehce, a potom víc. Všechno, v co věřil celý svůj život, byla jedna velká lež. Byl oklamán, byl tak strašně oklamán… a nejen on.

   Procházeje dveřmi slyšel Snapeův hlas promlouvat s bolestí a smutkem: „Proč, Lil, proč?“

   Hoch se dostal nezpozorován k sobě do pokoje, v rychlosti se převlékl do pyžama a schoulil se pod dekou. Věděl jistě, že z paměti nedokáže vymazat scénu, které byl svědkem, stejně jako věděl jistě, že nic nebude jako dřív.

   Kéž by měl Brumbál pravdu a ráno bylo všechno jasnější.