čtvrtek 16. ledna 2014

6 Ochrana

   Harry si matně uvědomoval, že je hluboká noc, leží na ošetřovně a všechno ho bolí – ještě víc, než když odcházel od Medowa. Zatracený idiot, dostal ho na ošetřovnu! A pak si pomalu vybavoval, jak se tam dostal – že ho tam dopravili Hermiona, Ron a taky… Snape. A Snape že také ví, co mu Medow udělal.
   Z neznámého důvodu Harry dostal strach, že by se Medowovi mohlo něco stát – takový malý smrtelný úraz – jako, že by třeba zakopl na schodišti… Ale pak se uklidnil. Snape přece něco takového neudělá, nebo ano? Sice Medowa zesměšnil před celou školou jako pomstu za Harryho mytí podlahy, ale tohle bylo… to by neudělal, protože k tomu vlastně nemá důvod. Zase tak moc spolu nevycházejí…
   Trochu se zavrtěl, hledaje pohodlnější polohu, protože ho bolely žebra. Nevzpomínal si, že by si je nabil, ale možné bylo všechno… A málem zařval.
   Na vedlejší posteli seděl profesor Snape zabalený do svého černého pláště a nejspíše ho pozoroval.
   „Pottere,“ řekl, „co jsem vám přikázal?“
   „Neusnout?“ odhadoval Harry zkroušeně, posadil se a rukou zašátral po brýlích na nočním stolku, aby na profesora lépe viděl. Velkými okny ošetřovny dovnitř pronikalo měsíční světlo – svítilo Snapeovi do zad, takže jeho tvář zůstávala v hlubokém stínu, jen jeho studené oči bez emocí byly vidět zřetelně.
   „Máte nějaký důvod, proč jste neposlechl?“
   „Nemohl jsem si pomoct,“ pokrčil rameny, „snažil jsem se, ale nešlo to…“
   „Víte, jaké máte štěstí? Taky jste se už nemusel probrat,“ řekl Snape kysele. „Madame Pomfreyová odhalila, že máte vnitřní krvácení, naštípnuté žebro a silný otřes mozku.“
   Harry na něj vytřeštil oči. „Opravdu?“
   „Ne, dělám si z vás legraci!“ vyjel na něj. „Na co jste proboha myslel, Pottere? Vaší povinností je zůstat naživu! Vy musíte přežít – co na tom není jasné? Máte přece mozek větší než vlašský ořech, nebo ne?“
   Harry na něj šokovaně zíral.
   „Mám za vás jistou zodpovědnost, Pottere – snažím se, abyste zůstal naživu, a vy mi to neustále ztěžujete,“ povzdechl si Snape, už klidnější.
   „Promiňte, pane,“ zamumlal Harry, vyveden z rovnováhy. Opět se o něj pokoušela bolest hlavy. Snape ho chránil – je pravda, už v prváku mu zachránil život… Ale že by to bral jako svou povinnost? Tomu se Harry zdráhal uvěřit, jenže důkazy měl přímo před sebou. Přinejmenším byl Snape rozčílený, že je Harry zraněn.
   „Ale co jsem měl dělat? Vy sám jste mi řekl, abych s Medowem neměl konflikty!“ bránil se pak.
   Snape na něj zle zahlížel. „Spoléhal jsem na určitou míru vaší inteligence, Pottere – nenapadlo mě, že se necháte přizabít.“
   Harry se pohledem zavrtal do přikrývky a povzdechl si. „Když já nechtěl Medowovi dopřát vědomí, že mě to bolí…“
   „Pottere,“ povzdechl si Snape, „vy se v tom snad vyžíváte. Jste tak arogantní, že si nedokážete říct o pomoc?“
   „Ne, to ne,“ ujistil ho Harry s úšklebkem. „Třeba teď bych uvítal, kdybyste zavolal madame Pomfreyovou.“
   Snape se prudce postavil na nohy a dvěma kroky přešel k Harrymu: „Bolí vás na hrudi?“
   „Hlava, pane,“ zamumlal a dotkl se svého čela. Překvapilo ho, že nenahmatal jizvu po dnešním blízkém seznámení se s rohem lavice. Ohmatal si celé čelo a tvářil se zmateně.
   „Jedna jizva vám nestačí?“ ušklíbl se Snape a došel pro Pomfreyovou.

   Ráno už Harryho pustila z ošetřovny s tím, že bude v pořádku, ale neměl by se namáhat – a už vůbec by neměl nadále sloužit jako cvičná figurína v hodinách obrany. Harry slíbil, že nebude – i když si nedokázal představit, jak to zaonačí s Medowem.
   Ukázalo se, že s tím si nemusí dělat starosti – jeho přátelé sice nikde nevykládali, k čemu na obraně došlo, ale jiní studenti to roznesli po celé škole, takže se vše doneslo i Brumbálovi.
   Profesor Brumbál a profesorka McGonagallová seděli u oběda v podivné strnulosti a mlčeli – normálně si spolu povídali, ale teď ne. Tvářili se velice nepřístupně a celkově působili dojmem, že jsou oba rozladění. Harrymu bylo jasné proč asi – stačilo se podívat na profesora Medowa.
   Byl vzteky bez sebe, celou dobu na něj vrhal nenávistné pohledy a zlostně si pro sebe něco mumlal. Harry měl nepříjemný pocit, že příští hodinu už nepřežije…
   „Harry,“ zašpitala Hermiona a starostlivě se k němu naklonila, „nějak se mi nelíbí, jak se tváří…“
   „Medow se mě pokusí zabít,“ ujistil ji Harry.
   „Myslela jsem Snapea. Včera odpoledne vypadal dost… rozčíleně. Nechci sýčkovat, ale… Snape je Smrtijed.“
   Harry na ni chladně koukal – co se mu snažila naznačit? „Jo, fakt jsem to postřehl.“
   „Nebuď protivný,“ řekla mu, „a podívej se na něj. Něco chystá.“
   Harry tedy přenesl pohled na profesora lektvarů. Snape seděl vedle Medowa a tvářil se naprosto normálně, jednoduše v poklidu obědval a ignoroval tiché mumlání přicházející k němu z pravé strany. Harry na něj pár vteřin koukal – a pak učitel zvedl oči a zahleděl se přímo na něj, jako kdyby věděl, že je pozorován, dokonce i kým, načež se zase věnoval svému jídlu. Právě to, jak normálně vypadal, Harrymu dělalo starosti. Hermiona měla pravdu – působil až moc obyčejně, něco měl v plánu…
   Jakmile se Harry vydal ze síně, měl volnou hodinou, profesor Medow se urychleně vydal za ním – a za Medowem šel Snape.
   Harry vyběhl schody a zrovna zabočil na chodbu ke své koleji, hned u naleštěného brnění, když za rohem uslyšel Snapea: „Kampak s tou hůlkou máte namířeno, kolego? Tudy se jde do nebelvírské věže.“
   Na místě zkameněl – ten ´kolega´ nemohl být nikdo jiný než Medow… představa toho zbabělého ubožáka, jak se plíží s hůlkou v pohotovosti jen kousek za jeho zády, mu nedělala dobře. Bleskově vytáhl svoji a čekal.
   Chvíli bylo ticho, jako kdyby se Medow chtěl přesvědčit, že Harry odešel.
   „Ehm, mám cestu kolem, Severusi,“ zakňučel podlézavě.
   Harry si dovolil vykouknout zpoza rohu, kryt brněním. Snape stál vprostřed chodby, ruce založené na hrudi, a svým tělem případně bránil Medowovi v cestě (útěku). Výraz jeho obličeje se dal popsat pouze jediným slovem – znechucený. Díval se na muže před sebou jako na něco mimořádně nechutného uprostřed chodníku, do čeho málem šlápl.
   Medow před ním stáhl hlavu mezi ramena, lehce se přihrbil – nijak moc, ale poznat to bylo – a pokusil se o uvolněný úsměv, ovšem vypadal spíš, jako kdyby ho bolely zuby. Rychle svou hůlku strčil do kapsy.
   „Nevzpomínám si, že bych vám nabídl tykání, profesore Medowe,“ zavrčel Snape a každé slovo znělo jako prásknutí bičem.
   Medow se zřetelněji stáhl do sebe a zamrkal. „Ach, moje chyba, omlouvám se…“
   „Měl byste si dávat pozor na jazyk,“ pokračoval Snape, jako kdyby Medow vůbec nepromluvil. „Trpíte-li potřebou mluvit sám se sebou, měl byste to provádět v soukromí… netrpíte-li ovšem ještě utkvělou představou, že tak činíte, navzdory plné síni lidí…“ věnoval mu opovržlivý pohled. „To by se pak mohlo jednat už o nějakou vážnější duševní poruchu.“
   Medow na něj pouze nevěřícně zíral – Harryho škodolibě napadlo, že asi vůbec nepochopil, co mu profesor říká. Začínal chápat, proč si Snape libuje v ´sofistikovaném´ způsobu urážení druhých – ona je to větší legrace – vidět, že dotyčný ani nechápe, jak je zesměšňován.
   „Éh,“ vydal ze sebe Medow.
   „Uvědomil jste si, kolego, že jsem slyšel, jak chcete Pottera vykuchat?“ objasnil mu tedy Snape.
   Harry se zamračil, ale potom se zase ušklíbl – Medow zčervenal jako řepa. Opravdu dostal ten odstín.
   „Víte,“ pronesl zdánlivě přátelsky Snape, naklonil se nad skrčeného muže a zablesklo se mu v očích, „obecně se má za to, že Potter má cenu více živý, než mrtvý, takže vám nemohu dovolit, abyste ho kuchal.“
   Medow cosi zakňoural, ovšem Harry mu nerozuměl.
   „Och, nemyslel jste to tak?“ protáhl Snape. „Potom tedy nechápu, proč se plížíte kolem nebelvírské věže s připravenou hůlkou.“
   Bylo to patrně způsobeno Snapeovou hrozivou přítomností, ale profesor Medow v ten okamžik nebyl schopen ze sebe vydat ani srozumitelnou větu, natož smysluplnou – dokonce ani nesmyslnou – výmluvu. Harry pochyboval, že by to na jeho místě zvládl i kdokoliv jiný – Snape vypadal vražedně.
   „Podívejte se, kolego,“ řekl pomalu lektvarista, „Potter je, ať se vám to nelíbí sebevíc, jistý druh celebrity, proto není vhodné, aby končil na ošetřovně.“
   Teď se ale zdálo, že se Medow sebral. „Pan Potter si za včerejší úraz mohl sám! Měl přiznat rovnou, že pokročilejší obranná kouzla nezvládá, a na jeho místo by byl povolán kdokoliv jiný, schopnější!“
   „Pokročilejší obranná kouzla?“ opakoval po něm Snape a pohrdavě zkřivil horní ret. „Nechtějte mi tvrdit, že něco takového se studenti mohou naučit…“ nedořekl.
   Harry se zase musel ušklíbnout – na konci věty téměř slyšel chybějící nevyřčená slova ´od vás´. Nicméně Medow to pochopil jinak.
   „Studenti potřebují jen více času,“ prohodil. Evidentně si zase začínal být jistý sám sebou, když už – podle svého mínění – nebyl terčem urážek.
   „Měl jste dohlédnout na to, aby se mu nic nestalo,“ zavrčel teď tiše a výhružně Snape, bez náznaku toho, že by Medowa poslouchal. „Tak dohlédněte, aby pan Potter už víckrát nepřecenil své schopnosti – raději ho nevyvolávejte na praktická cvičení… v rámci nejen jeho, ale především vlastní bezpečnosti.“
   Profesor Medow jen nevěřícně otevřel ústa a nezmohl se na nic – ani na vydechnutí.
   „Nejen profesor Brumbál si přeje Pottera živého a zdravého… alespoň do určité doby,“ pronesl potom hlubokým šepotem, z něhož mrazilo, a sugestivně se poškrábal na levém předloktí.
   Harryho skutečně zamrazilo, stáhl hlavu zpátky a opřel se o studenou zeď. Srdce mu vynechalo jeden úder – je možné, že Snape všechno hraje, aby si získal jeho důvěru a mohl ho pak snadněji doručit Voldemortovi? Staré pochybnosti a ještě čerstvá nevraživost opět vyplouvaly na povrch…
   „Měl byste jít, vypadáte poněkud… přepadle,“ doporučil Medowovi ještě, načež se profesor obrany odplazil pryč a Snape se objevil vedle Harryho.
   „Naslouchat cizím rozhovorům, Pottere…“ zavrtěl hlavou a střelil po něm posměšným pohledem, „že se nestydíte. Takhle uslyšíte jedině to, co není určeno právě vašim uším.“
   Harry si nenápadně oddechl, když slyšel – doopravdy slyšel? – jakýsi uklidňující tón v tom krátkém sdělení.
   „Profesor Medow mě chtěl vážně vykuchat?“
   „V úmyslu to měl,“ potvrdil mu Snape, „ale skutečně nevím, jestli má dostatek schopností k tomu, aby to provedl.“
   „Odpověď je jasná – ne,“ zakřenil se Harry. „Na to je příliš velký břídil.“
   „Co jsem vám říkal, Pottere? Chovejte se k němu s úctou,“ napomenul ho.
   „Zato jiní mu můžou vyhrožovat likvidací,“ utrousil potichu.
   „Jiní jsou kolegové profesora Medowa, nikoliv studenti,“ upřesnil Snape.
   „A dobírat si jeho schopnosti,“ nedal se Harry.
   „Připustíme-li, že nějaké má,“ pronesl učitel a pak se ušklíbl, „ale tohle jste neslyšel, protože jsem nic takového neřekl.“
   „A co přesně, pane profesore?“ optal se chlapec a potlačil smích.
   Snape se na něj zvláštně podíval, v očích se mu objevila jakási jiskra, která ovšem opět vzápětí vyhasla, a potom se pokřiveně ušklíbl: „Strana třicet osm, Pottere. Využijte trochu rozumně svůj volný čas – do hodiny lektvarů vám zbývá asi čtyřicet minut.“
   S těmi slovy se otočil a odešel, zatímco Harry pokračoval dál do společenské místnosti, v mysli skládaje dohromady všechny střípky informací, dojmy a obrazy, na které se konečně podíval z toho správného úhlu.

   Připadal si chráněný, poslední metry šel lehkým krokem a s lehkým srdcem. Bylo nezvyklé vědět, že je tu někdo, kdo na něj dohlíží – a že tu, svým způsobem, byl vždycky, už od prvního ročníku.

3 komentáře:

  1. Jak už jsem psal minule tak je toto skvělá povídka a skvělý nápad no celkem mě zajímá jak se to vyvine a tak du číst dál

    Asas

    OdpovědětSmazat
  2. Moc se mi to líbí.

    OdpovědětSmazat