čtvrtek 16. ledna 2014

27 Lupinův dopis

   Zamířil do věže, protože o snídani definitivně přišel, ale nakonec odbočil do kuchyně, aby netrpěl hlady. Bylo zvláštní, jak na něj všichni skřítci hleděli a Dobby mohl prasknout pýchou, když mu Harry poděkoval za tác naložený jídlem.
   „Kdyby Pán Harry cokoliv potřeboval, stačí zavolat a Dobby je hned u něj!“ hluboce se uklonil. „Cokoliv, všecičko zařídí.“
   „Éh,“ zamrkal Harry – domácí skřítci byli hodní a milí a diví do každé práce, ale ti kolem něj – což byli všichni v kuchyni – na něj hleděli s opravdu nábožnou oddaností. „To nebude třeba, Dobby, nechci tě zdržovat…“
   „Pro každého skřítka na světě bude čest posloužit Tomu, jenž…“ začal Dobby, ale Harry ho umlčel rychlých: „Pššt!“
   „Jistě, Pane Harry, víme, co je to tajemství, a nikomu to neprozradíme, jinak ať se na nás zbortí hrad!“
   „Jak jste na to přišli?“zajímal se Harry otřeseně.
   Dobby mu věnoval další zbožňující pohled: „Domácí skřítci vždycky věděli, že jste tak hodný a tak šlechetný, Pane Harry… když se včera roznesla zpráva, že titul byl obsazen, my věděli, že to musíte být vy. Kdo taky jiný?“
   „Jak – roznesla zpráva?“ zhrozil se mladík.
   „Všichni magičtí tvorové, jako my, to věděli. Pán Harry se nemusí bát, kouzelníkům nikdo nic nepoví…“ uklidňoval ho Dobby. „Nechcete ještě jeden koláček?“
   Harry se nakonec usadil v kuchyni a snědl si pozdní snídani tam, zatímco skřítci byli usazení kolem a povídali si s ním. Všichni radostně pozorovali, jak jí, a byli potěšení, jak mu chutná. Harry nepochyboval, že kdyby spatřili byť sebemenší náznak, že by si ještě něco dal, okamžitě by se na něj další porce vyhrnula hned z několika směrů.
   Během toho také přemýšlel, jak by měl přistoupit k situaci s Hermionou a Ronem. Byl ochotný si přiznat, že mu pohled na jejich stulení pěkně zvedalo krevní tlak, ale také doufal, že se o nic závažného nejednalo. Nakonec se rozhodl, že to musí vyřešit bez hádky, rvačky a bez vybuchování, pěkně v poklidu. Dobré jídlo v žaludku dojem míru umocňovalo, tak si dal ještě dva koláčky a teplé kakao, než skřítkům poděkoval a pokračoval spokojeně do věže.
   „Harry,“ počíhala si na něj okamžitě Hermiona, nabroušená, jak se k ní u snídaně zachoval. Z očí jí sršely blesky.
   „Hermiono,“ odvětil poměrně dobromyslně, věrný svému rozhodnutí. „Promiň, dnes ráno jsem na tebe byl ošklivý. Kde je Ron?“
   „Šel si lehnout, celou noc jsme na tebe čekali, ale ty jsi nepřišel…“
   „Och,“ prohodil, „ale já přišel. Viděl jsem vás tu.“
   Zamířil ke křeslu a pohodlně se usadil. Hermiona šla za ním, trochu nesvá. Asi vzpomínala na polohu, v jaké se s Ronem dnes ráno probudila, a snažila se uvědomit si, jak je asi Harry musel vidět. Byla to chytrá holka, takže si dala dvě a dvě dohromady.
   „Harry!“ řekla důrazně, „není to tak, jak si myslíš!“
   „A co si myslím?“ zeptal se jí pobaveně, aby zamaskoval obrovské ulehčení, které pocítil, když spatřil paniku v jejích očích. Nechtěla, aby došel k nějakému chybnému závěru.
   Trochu zrůžověla. „Měli jsme o tebe hrozný strach, Brumbál nic neřekl, všichni vypadali tak vynervovaní… já nevím, prostě jsme tak hloupě usnuli.“
   „Dobře,“ přikývl a usmál se. Chtěl jí věřit a tak jí věřil. Roky předtím nepochyboval o jejím přátelství – stejně jako nezpochybňoval přátelství s Ronem, i když to občas trochu zaskřípalo. Doufal, že i teď před sebou nebudou mít tajnosti a každý problém si vyříkají.
   Váhavě k ní natáhl ruku a Hermiona poměrně radostně zamířila k němu, usadila se mu do klína a objala ho kolem krku: „Že jsi v pořádku, že ano?“
   „Jistěže jsem,“ ujistil ji a byl už naprosto spokojený a v dokonalém pořádku.
   Jestli nebelvírští spolužáci chtěli hloupě zírat na to, jak otevřeně začala Hermiona Grangerová líbat Harryho Pottera, nedovolili si to. O komentářích už nemluvě. Přece jen, pořád jim nikdo nevyvrátil, co se dočetli v Denním věštci.

   Zbytek neděle strávil Harry s Hermionou a občas se k nim připojil i značně nesvůj Ron. Mladík jim jen v obrysech naznačil zajetí a útěk se Severusovou pomocí (což bylo podstatně víc, než prozradil řediteli) a o incidentu s Popletalem a opatrovnictvím se vůbec nezmínil. Nepovažoval za dobrý nápad zavalit je takovými šoky hned zkraje – ostatně, zítra jim to všem bude jasné z novin. Nebylo nejmenších pochyb, že Holoubková dokáže vylíčit jeho novinu bombasticky i bez pomoci bleskobrku.
   Harry se druhého dne upřímně děsil, právě kvůli reakcím ostatních spolužáků na další stupidně přibarvený článek. Kdyby byl podán alespoň pravdivě!
   Samozřejmě, Hermiona už dávno věděla, že Harry se Snapem skvěle vychází a byla to koneckonců ona, kdo Harryho upozornil, že bere Severuse za svůj vzor… bude překvapená, ale vzpamatuje se snadno. Naproti tomu Ron to jen tak nerozdýchá. Akceptuje fakt, že je Harry pečený vařený ve sklepení a Snapea občas i obhajuje, ale… Přece jen, je to ztraceně Snape! A stejná bude reakce většiny nebelvírských a patrně celé školy.
   Ovšem ukázalo se, že pondělního rána se Harry nemusí bát – stejně jako úterního a středečního.
   Noviny sice byly plné čerstvých divokých spekulací Rity Holoubkové a dalších žurnalistů o magické moci Vyvoleného, ovšem o Harryho novém opatrovníkovi nepadla ani zmínka. Nakonec mladík došel k názoru, že to ministerstvo zakázalo zveřejnit.
   Podstatnou změnou, kterou Harry okamžitě postřehl na první pondělní hodině, bylo, že úkony, které mu ještě v pátek přišly obtížné, mu nyní připadaly směšně jednoduché. Jeho magické nadání vzrostlo mnohonásobně – postřehl, že pro běžné užívání, a to i na hodinách, nepotřebuje vůbec hůlku. Na tento fakt reagovali učitelé s evidentním překvapením, ale nechali ho procvičovat, jak uznal za vhodné. Studenti začali najisto věřit pověsti o zeleném ohni Avady – asi i proto, že Harry nechával otázky na toto téma bez komentáře.
   Vůbec, lidé k němu začali přistupovat jinak, vyhýbali se mu očima a byli k němu neuvěřitelně uctiví, jako by z něj cítili tu ohromnou sílu… Harryho to skoro štvalo.
   Testováním se Severusem zjistili, že v současném stavu jsou bez hůlek schopní dosáhnout stejných výsledků, jako předtím mohli s hůlkami, a kouzla přesto seslaná s jejich pomocí jsou až přespříliš silná. Rovněž dospěli ke zjištění, že se hladina jejich sil dosud neustálila, protože nepřijali – nepročetli – celou Knihu mrtvých.  Harry to nedal najevo, ale trochu se děsil nabrat ještě více moci. Piloval neustále sebekontrolu, aby si pořád neničil brýle a nenechal vybuchovat předměty. Stačilo třeba, aby se jenom zamyslel nad obědem, a už se něco dělo.
   Ve čtvrtek, dvacátého prosince, Harrymu přišel neočekávaný dopis. Poznal písmo na obálce a dychtivě ji roztrhl.
   „Milý Harry!“ začínal si pro sebe číst. „Je mi líto, že jsem tak dlouho nedal znát, co je nového. Žel, byl jsem vázán povinnostmi ke staré partě a jsem si jistý, že to pochopíš. Zvláště v létě mě mrzelo, že jsem se s tebou nemohl spojit. Velice rád bych ti to vynahradil, zavzpomínal na svá vlastní školní léta a pobavil tě historkami, které by sis zasloužil znát. Dlužím to klukům…
   Díky jistým neočekávaným skutečnostem můj současný úkol právě skončil, takže mám nějaký čas volno, než se pustím do dalšího zařizování. Udělalo by mi radost, kdybychom si mohli o prázdninách popovídat, co ty na to? Dostaneš se na chvíli k našim ohnivým přátelům? Těším se na odpověď a přeji krásné a klidné Vánoce, tvůj Remus Lupin.“
   Mladík chvíli koukal na kousek pergamenu a přemýšlel. Tolik si přál s Remem mluvit, hlavně v létě, hlavně ten první měsíc… potom to přešlo. Domyslel si, že je Lupin zaneprázdněný úkoly pro Řád, a smířil se s tím, že některé věci bude muset řešit sám.
   Harry se otřepal – začínaly na něj jít chmurné myšlenky, což si zakázal. Přes všechny hektické změny měl důvody být spokojený a především šťastný. A on byl.
   Myšlenka vidět Rema pro něj byla pořád velice lákavá – ještě nedávno by dal cokoliv na světě, aby si mohl poklábosit s posledním Pobertou (Červíčka nepočítal). Teď by si s ním stále rád poklábosil a stále byl ochotný pro to udělat prakticky cokoliv. Ne proto, že se cítí opuštěný a v depresích (jako v létě), ale právě proto, že není opuštěný a v depresích. Přemýšlel totiž také o tom, jak na tom je Remus. Taky ztratil svého přítele, a vlastně byl taky stejně sám jako Harry. Mladík mu chtěl ukázat, že všechno může být dobré, když má člověk přátele a rodinu.
   Přejel znovu pohledem přes řádky odkazující k Weasleyovým a dumal nad tím, jestli vlastně letos pojede na svátky do Doupěte. Byl pozvaný už dlouho a nějak mu to vůbec nepřišlo na mysl – vánoční atmosféra se ho ještě nestačila pořádně dotknut, navzdory dvanácti stromům ve Velké síni a všudypřítomné sváteční výzdobě…
   Remus u Weasleyových bude, takže by to bylo skvělé… ale, Harry se nervózně ošil, Severus asi ne.
   Jakýsi hluboce zakořeněný dojem, který si Harry v koutku duše pěstoval, se právě velice důrazně ozval. O Vánocích by měla být celá rodina pohromadě – Harry by s klidným svědomím nemohl odjet do Doupěte, kdyby Severus zůstal v Bradavicích. To by prostě nešlo. Ale na druhou stranu, Harry by nerad zůstával se Snapem ve škole, kdyby Ron a Hermiona do Doupěte jeli…
   Loňské Vánoce byly skvělé, u Siriuse… všichni, které má rád, pohromadě v domě, kde je dost místa pro každého… Harry přimhouřil oči, protože jej právě něco úžasného napadlo.
   „Kdopak ti psal?“ zeptala se Hermiona, když se zvedl a rezolutně rázoval k učitelskému stolu.
   Obrátil se na ni a usmál se: „Překvapení,“ pronesl tajuplně a radši si pospíšil, aby nemusel prozradit víc.
   „Pane profesore,“ oslovil Brumbála, „mohl bych s vámi mluvit?“
   Ředitel se na něj zářivě usmál, evidentně se už přenesl přes skutečnost, že mu Harry a Severus nic neřekli (patrně si vytáhl pravdivé informace ze zajatých Smrtijedů, měl svoje způsoby, a zbytek si domyslel – byl ostatně geniální), a společně odešli z Velké síně.
   „Nějak si to už nemůžu vybavit, ale… Nezmiňoval jste se někdy, že jsem vlastně majitelem domu na Grimmauldově náměstí?“ zeptal se nejistě, jakmile byli kousek od dveří do síně. „Sirius ze mě udělal svého dědice, že?“
   „Ano, Harry,“ souhlasil Brumbál, „samozřejmě, že jsi majitelem toho domu… Domníval jsem se ovšem, že bys byl daleko raději, kdyby už o Grimmauldově náměstí nepadlo ani slovo.“
   „Já…“ Harry se zajíkl, zrozpačitěl, ale neuhnul pohledem. „Do nedávná to byla pravda, pane. Ale tak nějak… jsem hodně věcí přehodnocoval.“
   „V pořádku, chlapče. Prozradíš mi, proč se tak náhle zajímáš o svůj dům?“ položil mu přátelsky ruku na rameno.
   Harry pokýval hlavou: „Vlastně, proč ne… Dostal jsem nápad, pane řediteli. Chtěl bych strávit Vánoce na Grimmauldově náměstí, stejně jako loni… se všemi, které mám rád. Přijdete taky?“
   Úmyslně to podal tak, že nežádá o svolení, namísto toho zahrál na sentiment – Brumbál působil náhle velice dojatě a pevněji stiskl Harryho rameno: „To je skvělý nápad, drahý chlapče! Bude mi samozřejmě ctí se k vám připojit.“
   „Už vím, co vám dám k Vánocům,“ zazubil se Harry a byl sám se sebou spokojený. Najednou se totiž cítil dobře v roli, kterou si sám právě vybral – dnes bude dělat všem radost, i kdyby měl trochu manipulovat a trochu klamat.
   „Teď mi ještě zbývá přesvědčit jistého profesora lektvarů, aby mi to nezatrhl,“ mírně se zamračil.
   „Buď na to velice opatrný, Harry,“ poradil mu šibalsky Brumbál. „Severus nemá Vánoce rád – a věřil bys tomu? – přes všechnu mou mnohaletou snahu se každý rok zkouší skrýt ve sklepení. Vůbec se mi nedaří u něj probudit sváteční náladu,“ zavrtěl ředitel hlavou.

   Večer se Harry vydal do bitvy, kterou nemínil prohrát, protože už začal s přípravami. Bylo dvacátého, takže nezbývalo moc času…
   Požádal Dobbyho, jestli by nemohl vzít pár skřítčích přátel a pořádně vycídit a ozdobit celé Grimmauldovo náměstí tak, aby bylo použitelné, a při té příležitosti trochu poučit Kráturu, jak by se měl během svátků chovat. A pokud by ten chcípák nebyl ochotný jednat s hosty v domě zdvořile, měli ho vzít do Bradavic na delší školící kurz.
   Dobby zmizel asi s třemi až pěti dalšími přáteli a instrukcemi, aby všechny nepotřebné věci dali do sklepa nebo na půdu, a kdyby bylo třeba, aby dokoupili vkusné vybavení a nechali peníze vyplatit z jeho trezoru. Svěřil mu také svůj klíček, přičemž se maličký skřítek nadmul hrdostí.
   Za odměnu skřítkům jim slíbil zmrzlinový pohár (oni to chtěli udělat jen tak, prostě kvůli tomu, že je o to poprosil, tak jim vnutil aspoň ten pohár).
   Odhodlaně vešel do kabinetu a pozdravil. Poté, už poněkud váhavěji, došel ke svému místu a pozoroval Severuse za stolem.
   Profesor právě odhodil do koše prázdnou nádobku od červeného inkoustu, vytáhl novou a s očima zafixovanýma na mimořádně špatnou esej řekl: „Moment.“
   Mladík přitakal a horečně začal přemýšlet, jak vlastně zavést hovor na to, co potřebuje probrat. Přemýšlel o nejlepší taktice už předtím, ale měl dojem, že ho nic rozumného nenapadalo. Byl podivně nervózní, přitom se ale nejednalo o nic extra, ne? Prostě jen rodinný hovor o Vánocích… to bude v pohodě.
   „Děje se něco, Harry?“ zeptal se Severus a odložil eseje a brk, jakmile si všiml Harryho přešlého výrazu.
   „Vlastně…“ Harry se nadechl a pokusil se dodat si odvahy. „Chtěl jsem se tě už onehdy zeptat… Víš, tak mě napadlo… totiž… éh.“
   Snape na něj zíral s neblahou předtuchou. „Ano?“
   „Jak slavíš Vánoce?“
   „Pokouším se je ignorovat.“
   „To není dobrý přístup.“
   „Je to plně vyhovující přístup. Ale proč se ptáš?“ zeptal se rezignovaně a poněkud uštvanýma očima pozoroval, jak se Harrymu rozjasňují tváře – a přešel do útoku:
   „Molly Weasleyová s tebou na svátky počítá,“ řekl mu s pozvednutým obočím. „Přemýšlel jsem o tom a je to velice dobré řešení, vyhovující všem stranám, takže máš svolení odjet k Weasleyovým.“
   „Napadlo mě, že ty letošní by se měly slavit… pořádně. Myslím tím… všichni známí a tak, Weasleyovi, Lupin, i Brumbál by přišel…“ blekotal z míry vyvedený Harry, zaskočený faktem, že Severus o svátcích vůbec přemýšlel – a že došel k názoru, že Harry bude chtít jet pryč.
   „To bude opravdu grandiózní,“ utrousil Severus, „jistě si to užijete.“
   Harry se zatvářil sklíčeně: „Tak nějak jsem… myslel, že se taky připojíš.“
   „Mezi hromady Nebelvírů? Vypadám jako sebevrah? Většina jmenovaných mě nemůže vystát… a buď ujištěn, že naše sympatie jsou vzájemné.“
   „Ale,“ zabručel Harry tiše po chvíli a díval se na desku stolu. Tvářil se smutně a přemýšlivě. To je dobrá taktika, zvlášť, když je pravdivá. „Nemusíš to už dělat. Hrát si, že se tě nic netýká. Na svátky by měli být přátelé a rodina pohromadě. Chtěl bych, aby to tak bylo.“
   „Harry,“ povzdechl si profesor a zavrtěl hlavou. „Nedělej ze všeho takové drama. Nemám rád Vánoce… a nejsem nadšený vyhlídkou je strávit v domě Weasleyových. Jednotlivě jsou to snesitelní lidé, ale jakmile jsou víc jak tři na jednom místě…“ nasadil výmluvný výraz. „Nadto pochybuji, že bych byl vítán v jejich domě.“
   „Tedy, vlastně mám v plánu být na Grimmauldově náměstí,“ řekl Harry. „Už jsem to tam začal chystat…“
   „Opravdu?“ nakrčil obočí, evidentně naštvaný. Harry to už dokázal rozeznat podle způsobu, jak se díval. Tím pohledem tavil kotlíky. „Nevzpomínám si, že bys žádal o svolení opustit Bradavice.“
   „Požádal jsem Dobbyho, aby to zařídil,“ odpověděl hodně nejistě s pokrčením ramen.
   „Výborně,“ pronesl Severus chladně, znovu se zadíval do pergamenů. „Alespoň ses nevypravil to tam smýčit osobně. V takovém případě bych opravdu pochyboval o tvé duševní způsobilosti.“ S tím znovu zvedl pohled a ještě chvíli se vzájemně měřili.
   Byli zvyklí nevyrušovat se, Harry si tedy vzal knížku (o teorii obranných kouzel) a začal si číst, ovšem moc nevnímal text. Přišel do sklepení s určitým cílem, takže přece neodejde poražen… Počkal, až měl Severus doopravováno.
   „Vážně bych byl rád, kdybys na ty Vánoce přišel taky.“
   Severus se pořád tvářil neochotně a začal mu vysvětlovat: „Skutečnost, že se s členy Řádu snáším, ještě opravdu neznamená, že vyhledávám jejich společnost. Je opravdu nutné ti opakovat, že se nemůžeme vystát? Jejich mínění o mé osobě je přesně takové, jako bývalo to tvoje, pouze s tím rozdílem, že to nedávají otevřeně najevo. Zachováváme zdání slušnosti.“
   „To jen proto, že tě neznají. Myslí si, že je Brumbál blázen, když ti věří,“ zamumlal Harry, „protože je necháš. Hádám, že právě tohle je skvělá příležitost urovnat tyhle věci.“
   „Nepociťuji nutnost cokoliv urovnávat.“
   „Ale já mám dojem, že bys možná měl,“ troufl si Harry pronést.
   „Tvoje duševní pochody mě nepřestávají udivovat,“ zavrčel Severus. „Nenapadá mě ovšem jediný důvod tak učinit.“
   „Neštve tě, co si o tobě myslí?“
   „Ne.“
   Harry si zoufale prohrábl vlasy. „Dobře, tak jinak… Já už nevím… proč to tak komplikuješ?“
   „Prosím?“ profesor se na něj zlostně zahleděl. „Ty jsi tu jediný, kdo dělá věci složitějšími.“
   „Je opravdu moc chtít, aby byli všichni, které mám rád, na jednom místě a spokojení?“
   Severus se zaklonil a rozhodil rukama v mučitelském gestu: „Už zase!“
   „Co?“ zeptal se dotčeně Harry.
   „Citové vydírání, Pottere!“ zpražil ho vražedným pohledem Snape. „Vysvětlím ti to tedy ještě jinak – jak je pravděpodobné, že bych se já dostavil na jakékoliv pozvání od kohokoliv z vás? Slavit Vánoce? Nemám k tomu jediný zřejmý důvod, není pro to logické vysvětlení. Jasné?“
   „Ale…“ zamrkal Harry zmateně. „Vždyť jsem tě pozval. A ty bys měl přijít, vždyť… no… jsme… tedy, rodina!“
   „Tento fakt není všeobecně znám. Naproti tomu je všeobecně známo, že se nenávidíme. Nemáš strach z reakce tvých přátel, jakmile obrátíš jejich krásné přesvědčení o své duševní příčetnosti vzhůru nohama?“ zavrčel velice jízlivě v odpověď. „Jistěže máš. Postřehl jsem, jak napjatě sleduješ každé ráno noviny.“
   Teď Harry šokovaně otevřel ústa: „Počkat! Ty nechceš jít, protože… protože… cože?“
   Severus si zaclonil jednou rukou oči, už byl unavený z tohoto rozhovoru. „Mám vícero důvodů odmítnout. Všechny již byly jmenovány.“
   „Mám obavy,“ připustil Harry. „Ovšem ne z toho, co si budou všichni myslet o tom, jestli jsem se náhodou nezbláznil nebo tak. Z toho, že se s nimi budu muset hádat.“
   „Proč by ses s nimi hádal, Harry?“ zeptal se ho profesor mírně. Bylo to zvláštní, ale na té odpovědi hodně záleželo – a mladík to věděl.
   „Musel bych vyvracet jejich pitomá podezření,“ odpověděl po chvilkovém zamyšlení. „Nevím, jestli bych se jim snažil vysvětlit… och, asi by nepochopili… ale co. Hádal bych se s nimi do krve, kdyby měli hloupé poznámky. Tečka.“
   „A měl bys zkažené Vánoce,“ konstatoval Severus s úšklebkem, ovšem spokojen s Harryho odpovědí. „Takže konec diskuze.“
   „Víš, co je ale zdrojem tohohle problému?“ stále se nehodlal vzdát. „Skutečnost, že je necháš si myslet o tobě to nejhorší. Tyhle Vánoce by byly opravdu nejlepší pro urovnání vztahů se členy Řádu. Mohl bys ukázat, komu patří tvá oddanost, a taky projevit… trochu… nesnapeovského chování. Potom by to bylo lehčí, myslím tím, že pak by snáz pochopili taky tu opatrovnickou záležitost.“
   Snape na něj zíral bez mrknutí oka a jakéhokoliv výrazu. Pouze jeho oči planuly podrážděním.
   „Jednou se to stejně provalí,“ pokračoval Harry. „Ne to opatrovnictví, ale to, že se s tebou dá vycházet…“ nejistě skousl, „že dokonce máš srdce. Vánoce budou bezva. S trochu škorpení, ale bezva. Takže, Severusi, prosím. Vánoce.“
   Podráždění zůstalo, akorát se k němu přidalo znechucení.
   „Prosím,“ zopakoval Harry opravdu upřímně. „Nebo se vrátím k pořádnému citovému vydírání. Pořádně pořádnému…“
   Harry strávil další dvě hodiny opakováním všechno, co předtím říkal. Severus nakonec přislíbil, že o tom popřemýšlí – což byl obrovský úspěch a Harry to vzal jako předběžný souhlas. Do věže se vrátil s pocitem vítězství a v hlavě osnoval, co je třeba všechno zařídit. Role manipulátora se mu začínala opravdu zamlouvat… ne že by na Severuse opravdu citově tlačil. Kdyby byl zákeřný, vytasil by se s Lily, ale Harry nebyl zákeřný a tohle mu připadalo už jako opravdu nechutné vydírání.

   Neublížil by přece někomu, koho považuje za svou rodinu. 

Žádné komentáře:

Okomentovat