Oči starého pána byly po celou dobu návštěvy zafixovány pouze a jedině
na Lily. Moc se za ty roky nezměnila, nebo alespoň on žádné zásadní změny
nepostřehl. Zdálo se mu, že Lily jenom spí, že by stačil letmý zvuk a otevře
oči, trošku zmateně na něj zamžourá a pak se její tvář prozáří úsměvem, který
měla společný se svou matkou…
Ale Albus věděl, že se obelhává. Žila, ale stěží – a jakáže byla naděje,
že se probere? Prakticky žádná. Obelhával se už tak dlouho… a přece ne. Kdyby
upřímně věřil, že se Lily probudí, řekl by o jejím přežití Harrymu, možná i
Snapeovi…
Starý pán si znovu hluboce povzdechl, v tu chvíli jej zaplavil
pocit, že chyboval. Neměl rád tyto dojmy, protože k němu přicházely
opravdu zřídka, a právě proto byly většinou pravdivé. Když klamal ostatní,
věřil, že to dělá pro jejich dobro. Aby jim nedával tu samou naději, kterou
dával sobě, aby je ušetřil té bolesti, kterou cítil.
Chyboval, zničil příliš mnoho životů, příliš mnoho na to, aby se to dalo
napravit. Především život svého vnoučka…
Nebohý Harry! Odepřel mu rodinu… nechal chlapce vyrůstat s vědomím,
že mu nezbyl nikdo než nerudní mudlovští příbuzní, kteří ho nenávidí a
zanedbávají, že jeho rodiče jsou mrtví a nikoho jiného nemá…
A jak velká to přitom byla lež! Pro chlapcovo dobro! Byl příliš mladý,
příliš křehký, aby vše přijal a zdárně strávil…
Albus se rozhodl a stačila mu jenom chvilka. Ne, nebyl senilní, ale
v jakémsi záchvatu toho, co jej před sto a pár lety přiřadilo do Nebelvíru
(jinak se svou vychytralostí, sklony k manipulování s lidmi a také
k černé magii hodil do Zmijozelu) učinil rozhodnutí, že je na čase začít
napravovat všechny ty chyby, které udělal. Bylo jich docela dost…
Vzal Lily za ruku a vyslal k ní tichou myšlenku. „Napravím to, Lilinko,
dám tvému synovi po těch letech rodinu, jakou si zaslouží. Řeknu jemu i
Severusovi pravdu.“
Sledoval svou myšlenku, jak pronikla hluboko do bezbřehého klidu uvnitř
dceřiny mysli. Bylo to vůbec poprvé, co se za těch patnáct let odvážil
proniknout do jejího nitra, a právě ten nepřirozený klid jej přesvědčil, že
Lilino tělo žilo, ale ona je pryč. Pamatoval si neustálé víření, vitalitu a
bujarost, kypící životem a přemírou vzpomínek, myšlenek, nápadů… absence toho
všeho, jen poklidné nic Albuse děsilo.
Ještě chvilku poseděl se svojí dcerou, pevně rozhodnutý. Potom ji
políbil na čelo a přemístil se pryč. Měl toho hodně na práci – přinejmenším dva
životy, které potřebuje převrátit naruby.
***
Podařilo se mu Severusovi vnutit černý čaj – měl dojem, že citrónový by
profesor lektvarů tak časně neocenil – a dokonce ho donutil posadit do křesla,
čímž mu dal najevo, že se bude jednat o delší hovor.
Pobaveně pozoroval, jak se Snape tváří. Znal ty jeho škleby, dokonale
svého profesora prokoukl a bezmezně mu věřil. Brumbála samotného překvapila
věrnost, kterou Severus prokazoval zas a znova památce jeho dcery, a za ty roky
si mnohokrát prověřil jeho charakter. Trochu si vyčítal, že o jeho oddanosti a
povaze pochyboval před těmi nešťastnými lety, když nadbíhal jeho dceři. Ovšem
tehdy byl Severus jen šlachovitý a protivný mladík se zájmy o černou magii
a s partičkou Voldemortových stoupenců jako nejlepšími přáteli. Který otec
by takovému divnému pavoukovi dovolil, aby si začal něco s jeho malou
holčičkou?
„Potřeboval jste něco naléhavého,
pane?“ zeptal se kysele.
Zahořklý muž – a patrně jeho vinou – se na něj díval tvrdýma očima
někoho, kdo byl přinejmenším stejně starý jako sám Albus. Když mluvil se
Snapem, často zapomínal, jak je ten chlapec mladý. Choval se jako protivný
starý dědek. To je potřeba změnit.
„Jedná se o jistou záležitost, kterou ti potřebuji sdělit,“ začal mírně
Albus a přistrčil k němu tácek s čokoládovými sušenkami. Čokoláda je
dobrá na nervy.
Severus se na ně zadíval, jako kdyby to byl nejprudší jed, a potom si
jednu vzal a kousek ukousl. „Mohl jste poslat sovu.“
„Nemohl,“ ujistil ho ředitel a namáhavě si povzdechl. „Jedná se o něco,
co je lepší říct osobně. Nepřeji si nadále, aby ses vystavoval nebezpečí. Až
příště Voldemort zavolá, neodpovíš.“
Snape mlčel a neurčitě na něj zíral. Automaticky si vložil do úst zbytek
sušenky a potom ji zapil čajem. Poté nadzvedl tázavě obočí: „Proč tak
najednou?“
Albus počkal, než si byl jistý, že Severus opravdu polkl a nemůže se
tedy čajem ani sušenkou zadusit, a potom spojil prsty do stříšky, opřel se
v křesle a zahleděl se na něj skrze půlměsíčková skla. Rozhodl se, že bude
lepší mu to říct narovinu – prostě čistý řez.
„Harry je tvůj syn.“
Snapeova reakce byla celkem předvídatelná. Upíral na Brumbála studený
pohled, načež řekl jen: „Ha-ha, to je dobrý vtip.“
„Je to pravda. Pokud vím, s Lily jste,“ Brumbál si decentně
odkašlal, „si povídali někdy v té době, kdy byl Harry počat.“
Teď už Severus nevypadal tak jistě, byl rozhozený a trochu nervózně se
na ředitele zadíval: „Jedná se o nějaký omyl. Netuším, o čem to mluvíte, pane.“
Brumbálovi zacukaly koutky, když si vzpomněl, že se Lily vymlouvala
přesně stejně. „Já si jsem naopak jistý, že víš přesně, o čem to mluvím. Harry
je tvůj syn,“ pronesl tónem, který obvykle nepřipouštěl námitek.
Severus se zhroutil do křesla – předtím v něm způsobně seděl, záda
rovná, připravený rychle se zvednout, jakmile bude propuštěn, ale teď se do něj
zabořil a rukou si zaclonil tvář.
„Střílíte si ze mě, Brumbále? Myslíte si, že je to vtipné? Chcete mě donutit
k přiznání, že jsem s Lily spal?!“
„To já přece vím,“ prohlásil Albus vlídně, nechtěl ho ještě více
vytočit. Jistěže mu bylo jasné, že Lily s ním něco má už od pátého
ročníku. Byla ve škole vynikající a v lektvarech excelovala skoro stejně
jako Severus. Opravdu jim nevěřil to pravidelné doučování ve sklepení a byl
poněkud dotčen, že jeho dcera tak pochybovala o jeho intelektu. Jako kdyby mu
mohlo v jeho škole něco uniknout.
Jeho klidný hlas Severuse ale ještě víc rozzuřil. Vztekle se na něj
zahleděl, napůl se postavil, rukama se zapřel do opěrek křesla a naklonil se
nad stůl.
„Jděte se bodnout!“ zasyčel vztekle. Kdepak, byl odjakživa prchlivý.
„Ale chlapče,“ zavrtěl Brumbál trpělivě hlavou, „vezmi si sušenku a
uklidni se!“
Severus popadl tácek a švihl s ním o zem, šálek s čajem
následoval. Vyskočil z křesla a dlouhými kroky zamířil ke dveřím ředitelny,
rozdupávaje sušenky, které se mu zakutálely do cesty.
„Nemohu ti dovolit odejít v tomto stavu,“ zastavil ho klidný
ředitelův hlas. „Nemohu ti dovolit, abys špatně naložil s pravdou, kterou
jsem ti dnes řekl.“
„Vy-jste-se-zbláznil!“ zavrčel Severus a zalomcoval klikou. Dveře nešly
otevřít, tak vytáhl hůlku s tím, že je vyrazí, ale Brumbál ho odzbrojil.
„Přestaň se chovat jako hysterický Nebelvír!“ okřikl ho s notnou
dávkou soucitu. „Sedni si zpátky do křesla!“
To, alespoň pro teď, Severuse uklidnilo. Blýsknul po svém zaměstnavateli
znechuceným pohledem a prkenně došel zpět ke křeslu, způsobně se do něj usadil
a bezvýrazně na něj zíral.
„Potter není můj syn – v žádném případě,“ ozval se po chvíli
pečlivě ovládaným hlasem.
Brumbál si hluboce povzdechl a zadíval se mu do očí. Ani jednou neuhnul,
ani jednou nezamrkal, když vytahoval se zásuvky oficiálně vyhlížející pergamen
a přitom vykládal: „Lily nechtěla, aby se to kdokoliv dozvěděl, ale do
chlapcova rodného listu stejně vložila připomínku, kdo je jeho skutečným
otcem.“
Zadíval se na vteřinu do pergamenu a s nepatrným úsměvem postřehl,
jak se Severus neochotně, ale opravdu zvědavě naklonil blíže, oči zafixované na
dokument.
„Jak zní tvoje celé jméno?“ zeptal se ho jemně.
„Severus Eusebius Sebastian Snape.“
„Podívej se sám,“ podal mu ředitel pergamen a Severus zabodl pohled na
místo, kde se skvělo jméno Harry James Sebastian Potter. Zíral na něj několik
předlouhých vteřin a usilovně mrkal.
„Tohle přece nic nedokazuje, Sebastian není neobvyklé jméno,“ řekl
nakonec. „Jak vás vůbec taková šílenost napadla?“
„Pomáhal jsem to Lily utajit,“ povzdechl si ředitel unaveně a přepnul
z módu ´moudrý a mocný kouzelník´ do ´litující a chybující stařec´.
Severus mu to samozřejmě nevěřil a tvrdě na něj hleděl. „Kdybych jen na
vteřinu připustil, že je ta nesmyslnost pravda, musel bych se ptát, proč jste
mi to neoznámil dříve,“ oznámil chladně.
„Lily si nepřála, aby to kdokoliv věděl,“ pokrčil Brumbál rameny, „a já
se domníval, že k tomu měla nějaký dobrý důvod.“
„Neříkejte, a proč mi to oznamujete teď?“ zeptal se jízlivě.
Brumbál se na něj intenzivně zadíval. „Protože věřím, že v těchto
temných časech je rodina důležitá.“
„Rodina!“ odfrkl si Snape. „Merline!“
„Chlapec potřebuje oporu, péči, vědomí, že ho někdo má rád a stará se o
něj,“ řekl Albus a zkoumavě se na něj díval. „Potřebuje někoho silného, kdo ho
ochrání, a kdo si získá jeho respekt. Potřebuje otce, potřebuje tebe.“
Po každém dalším slově Snape blednul, až nakonec nevěřícně nadzvedl obočí:
„Tak to je už opravdu vtip! Potter nic z toho nepotřebuje – je skoro
dospělý.“
Brumbál se nejistě zavrtěl a stylizoval se do role ´velice litující,
rozpačitý a chybující stařec´. „Harry je velice citlivý chlapec, Severusi, a
potřeboval by mnoho a mnoho lásky a péče, které se mu bohužel nedostávalo, když
byl malý.“
„O tom pochybuji,“ odpověděl přezíravě. „Je to arogantní, rozmazlený
spratek, stejně jako byl Potter senior.“
„Je to obětavé a skromné dítě, které bylo vystaveno nesmírnému tlaku,“
opravil ho Brumbál. „A nikdy se s ním nejednalo jako v bavlnce.“
Snape tázavě nadzvedl obočí.
Brumbál zavrtěl hlavou a naklonil se nad stůl. „Musím ti připomínat,
jaká je Petúnie?“
Severus se zatvářil skutečně zhnuseně a připustil: „Otravná ženština.“
„Vzpomeň si, jaký má ta žena vztah k magii, a potom se zamysli, jaký
život u nich mohl mít malý kouzelníček.“
Severus se nepříjemně zavrtěl a na krátkou vteřinku mu přes obličej
probleskla účast. „Dobrá, možná se k Potterovi mudlovští příbuzní
nechovají nejlépe, o to víc si užívá svého postavení v kouzelnickém
světě.“
„Tak zatvrzelý, tak nenávistný, Severusi. Nedokážeš se přimět soucítit
s vlastním synem?“ zeptal se naléhavě Brumbál.
„Potter není můj syn!“ vyštěkl Snape podrážděně a málem vstal
z křesla. Jen silou vůle se donutil zůstat sedět.
Albus si ho několik dlouhých okamžiků prohlížel. „Co se ti na tom
pomyšlení příčí nejvíc? Vědomí, že máš dítě? Že je to ten chlapec, kterého jsi
tak usilovně ponižoval? Skutečnost, jak tě ta možnost zaujala? Drahý hochu,
mluv se mnou.“
Severus během ředitelova proslovu sklonil hlavu a teď se na něj odmítal
podívat. Přes pevně zatnuté zuby procedil: „Nesmysl!“
Ředitel se pro sebe usmál a vytáhl ze zásuvky další předmět – byla to
fotografie, na níž je s Harrym zachycen na konci školního roku po bitvě na
ministerstvu.
Chvilku si ji prohlížel – byla to syrovými emocemi nabitá fotka, Harry
byl vyčerpaný bojem a zlomený ztrátou svého kmotra. Nehnutě stál a s očima
upřenýma do prázdna čekal, až bude odveden někam pryč, kamkoliv pryč.
„Brumbále,“ zavrtěl Severus následně hlavou a upřeně se na něj zadíval.
V očích měl něco, co vzdáleně připomínalo odevzdanost. „Ten kluk každým
coulem připomíná Pottera. Není můj. Nechápu, co tím sledujete, když mi
vnucujete myšlenku, že by…“ znovu zavrtěl hlavou a ztichl.
Albus se zvedl ze svého místa a přešel ke Snapeovi. Položil mu ruku na
rameno a s veselým úsměvem poznamenal: „Takže ta třetí možnost.“
Severus nepovažoval za nutné odpovídat.
„Podívej se,“ podal mu ředitel výstřižek a profesor se zběžně zahleděl
na fotografii.
„Vypadá jako z Věštce, letos v létě,“ řekl bez zájmu, potom se
ale zamračil: „V novinách vedle vás ale stál Potter.“
Brumbál ukázal na mladíka vedle sebe: „Harry je tady.“
Snape vytřeštil na fotografii oči a nevěřícně si prohlížel vysokého
pohledného chlapce s černými vlasy s mahagonovými odlesky, s bledou tváří,
výraznými ostře řezanými rysy a dlouhým nosem. Jeho oči byly pořád stejné,
nicméně trochu připomínal jistého mistra lektvarů.
Severus si promnul svůj dvakrát přeražený nos. „Má nos po mně!“
poznamenal užasle. Albus ho pobaveně pozoroval a v duchu si zamnul ruce
spokojeností.
„Použil jsem na Harryho kdysi dávno jedno kouzlo…“ pronesl. „Základ
tvořilo Fideliovo zaklínadlo a překrývalo Harryho skutečný vzhled iluzí, vyvolávající
dojem, že se podobá Jamesu Potterovi. Sám sebe jsem ustanovil strážcem toho
tajemství.“
„Nechám na tobě, co uděláš,“ pokračoval dál procítěně. „Můžeš chlapce
ignorovat, nebo k němu být stejný jako doposud, ale uvědom si, že je to
tvůj syn. Měl bys k němu hledat cestu, než bude příliš pozdě.“
„Takže je to pravda,“ konstatoval překvapeně Snape a fascinovaně
pozoroval mladíka na obrázku. Potom se ale zamračil a ostře vzhlédl: „Neměl
jste právo to tajit!“
„Bylo to přání jeho matky,“ poznamenal potichu a stiskl mu rameno.
Profesor ze sebe setřásl jeho ruku, zvedl se a s výstřižkem pevně v
dlani si to zamířil ke dveřím. „Musím přemýšlet…“
Žádné komentáře:
Okomentovat