18 O růžových slonech a černé magii

  Profesor Medow byl zelený až do Vánoc, ale halucinace z působení jedu, který si svými lživými výroky sám vyprodukoval, odezněly už po týdnu. Harry a vůbec všichni se v těch dnech velice bavili na jeho hodinách. Bylo totiž na první pohled zřejmé, že mu to vůbec nemyslí.

   Za tolik zábavy vděčili především profesoru Brumbálovi, který neuznal Medowovy důvody k neschopnosti vyučovat, takže dezorientovaný profesor musel setrvávat v hodinách, i když mu všude pobíhali obrovští růžoví sloni a přerostlí fialoví motýli ho chtěli unést na vrchol Astronomické věže.

   Harrymu přišla zvláště nezapomenutelná hodina hned v pondělí odpoledne, kdy byl detailně zasvěcen do těch dvou bludů.

   Seděl vedle Hermiony přímo naproti katedře (byl v tom jistý úmysl), a culil se od ucha k uchu. Už zaslechli hodně zvěstí o tom, co se během dne profesorovi všechno přihodilo – Hagrid ho musel dokonce sundávat z rudozlatých nebelvírských závěsů ve Velké síni, kam se vydrápal, a krátce před obědem ho Kratiknot přemlouval, že do jedné obzvláště velké knihy, na které obvykle sedával během svých hodin, se Medow opravdu, ale opravdu nemůže schovat. Maličký učitel argumentoval tím, že by se ho ta malá písmenka mohla zabarvit do černa, a přece nechce být kromě zelené ještě černý, že ne? Na to ho dostal ze své učebny a zakouzlil její dveře tak, aby Medowa dovnitř už nepustily.

   Medow se objevil deset minut po zvonění. Třída okamžitě ztichla, když si studenti povšimli váhavě otevíraných dveří.

   Profesor dovnitř strčil nejprve hlavu, vytřeštěné oči upřel na nejblíže sedícího studenta a zděšeně se zeptal skrze zelené rty: „Byli tady?“

   Studenti se začali pohihňávat. „Kdo, pane?“

   Medow přejel pohledem celou třídu a pak opatrně vešel – byl napjatý a připravený kdykoliv utéct, či se vrhnout k zemi. Došel ke stolu a posadil se na své místo.

   „Pottere?“ zadíval se na chlapce před sebou. Harry se na něj jen zazubil.

   „Vy jste je viděl?“ zašeptal a rozhlédl se kolem. „A vy, Grangerová? Viděla jste je?“

   „Koho, pane?“ zajímala se Hermiona a zamrkala na Harryho.

   „Ty růžové slony,“ zašeptal naléhavě, „prý se po mně shánějí. Kdyby sem přišli, řeknete jim, že tu nejsem!“

   „Hm,“ zadusil se Harry, „jistě, pane. A kde máme říct, že jste?“

   „Kdekoliv.“

   „Dobře,“ souhlasila Hermiona a studenti za nimi se začínali smát do dlaní. „A proč vás vlastně ti růžoví sloni hledají?“

   Medow si je poměřil pohledem a pak váhavě odvětil: „Chtějí ze mě udělat matku stáda!“

   Harry se sípavě nadechl, načež si vrazil pěst do úst. Hermiona se dokázala ovládat o trochu víc. „To je velice neobvyklé, pane.“

   Medow přikývl. „Velice. Nevím, kdo jim nakukal, že já jsem nejvhodnější pro chov.“

   „A… ehm, neměl byste to někomu říct? Chci říct, požádat o ochranu?“ zajímal se Harry dál, utíraje se slzy. Třída jejich hovor se zaujetím poslouchala a občas se tu a tam někdo dusil. Všichni se snažili smát potichu, aby dobře slyšeli.

   „Pokusil jsem se to vysvětlit profesoru Brumbálovi, který slíbil, že se mi zajistí ochranu před slony,“ povzdechl si Medow, „ale to jsem netušil, že zavolá ty motýly!“

   „Motýly?“ opakovala Hermiona. „Ty fialové?“

   Profesor se na ni zděšeně zadíval: „Už tu byli? Jim taky musíte říct, že tu nejsem! Jsou horší než sloni!“

   „Vám se nelíbí fialová?“

   „O to tu vůbec nejde!“ zavrtěl razantně hlavou. „Chtějí mě vzít na Astronomickou věž, aby za mnou sloni nemohli – ale já moc dobře vím, co by tam se mnou udělali! V žádném případě se k nim nechci dostat!“

   „Ale mně přijde rozumné nechat se vzít na Astronomickou věž, pane,“ ozval se zase Harry. „Rozhodně to zní líp než být matkou stáda růžových slonů.“

   „Motýli mají taky postranní úmysly,“ svěřil se mu Medow, „chtějí mě zakuklit, abych se stal jedním z nich.“

   „Pane,“ začal Harry, „takže sloni i motýli vás chtějí… ehm, do rodiny?“

   Medow zděšeně přikyvoval.

   „A vy nechcete?“ zeptala se Hermiona nevinně. „Být motýlkem a poletovat si na slunci?“ zacukalo jí v koutcích.

   „Nebo takovej růžovej slon… ten má taky něco do sebe – jen si to vezměte, fakt melodicky troubí,“ přisadil si Harry.

   „A je děsně sladký a roztomilý…“ rozplývala se Hermiona.

   Medow jim chtěl něco říct, ale pak se vykuleně zadíval na okno a vyskočil na nohy.

   „Motýýýýl!“ zavřeštěl a během vteřiny vyběhl ze dveří.

   Jakmile byl pryč, třída vybuchla a nebyla k utišení.

   Harry také přišel na podnět, kvůli němuž Medow začal šířit svoje pomluvy – už mu vypršel trest, takže neměl žádný důvod chodit do sklepní, ale on tam stejně šel. To bylo opravdu podivné, muselo to každému připadat hodně zvláštně – proč by Harry Potter dobrovolně lezl do kabinetu k nenáviděnému profesoru lektvarů? Už se tolik nedivil, že se někteří studenti chytili těch lží. Naštěstí halucinace a zelená barva úst je naučí!

   Bylo s podivem, že zezelenalo tolik studentů, několik zmijozelských, pár havraspárských a dokonce jeden dva z Mrzimoru a Levandule Brownová z Nebelvíru. A ještě zajímavější bylo, že po všech šli růžoví sloni a fialoví motýli, pravda, z jiných důvodů než po Medowovi. Matkou stáda se neměl stát nikdo z nich.

   Harry nervózně sešel do sklepní a zaklepal na Snapea. Nebyl si jistý, jestli by měl i nadále ukrádat profesorův volný čas, když už jej k tomu nic nezavazuje.

   „Jdeš pozdě,“ uvítal ho profesor.

   Harry se zazubil: „Pardon, pane.“

   Snape pokýval hlavou a ukázal na Harryho obvyklé místo naproti. „Tak se posaď, ať můžeme pokročit. Pokud vím, projevil jsi zájem o nitrozpyt.“

   Harry nadšeně usedl a naklonil se nad stůl, připraven hltat každé Snapeovo slovo. Nitrozpyt! Šťourat se v hlavě cizích lidí – získávat informace, upravovat myšlenky, to bylo něco, co mu připadalo velice fascinující – a mohlo by se to hodit.

   „Musím tě ovšem varovat,“ řekl mu pomalu profesor, „není to disciplína pro každého. Musíš prokázat pevný charakter a silnou vůli, a zvládat nitrobranu.“

   Harry poposedl. „Jasně.“

   „Žádné ´jasně´, Pottere!“ zavrtěl Snape hlavou. „Musíš se pořádně soustředit, cvičit, velice, velice usilovně – a bude trvat roky, než dosáhneš mistrovství. Mám obavy, že jsi velice netrpělivý student.“

   „Ale naučit se to můžu, ne? Chci říct, teoreticky na to mám?“ zajímal se Harry.

   „Teoreticky se může naučit každý všechno,“ ušklíbl se. „Prakticky je to samozřejmě podstatně horší. Mám dojem, že než přikročíme k nitrozpytu, měl bys dosáhnout nitrobrany alespoň na základní úrovni. Nemluvě o jiných odvětvích magie, která budeš potřebovat poměrně brzy…“

   „Například?“ vypálil Harry a oči mu žhnuly nedočkavostí a nadšením.

   Snape na něj hleděl stylem, že to by mu mohlo dojít samo.

   „Neverbální vyšší magie? Útočná kouzla? Vyšší ochranná zaklínání? Bezhůlková magie?“ navrhl pak.

   „Éh,“ vydechl Harry.

   Poté se na něj zadíval velice pronikavě: „Nemluvě o studiu rozličných sil.“

   Harry se napjal a podvědomě narovnal – dál od Snapea. „Černá magie?“

   „Příliš, příliš krátkozraký!“ povzdechl si Snape a zaklonil se na židli. „Rozdělení na černou a bílou magii, jak to chápeš ty, je velice pochybné.“

   „Není,“ hájil se Harry.

   „Samozřejmě, že je!“ ujistil ho Snape. „Vaše učebnice píší neprozíraví hlupáci či zaslepení fanatici, nemluvě o takzvaných profesorech, co vás učí! Rozdělovat magii na dobrou a špatnou nejde, Pottere, magie prostě je. Teprve způsoby jejího využití jsou buď dobré, nebo zlé.“

   Harry se netvářil přesvědčeně, třebaže absorboval profesorovo sdělení a začal nad ním přemýšlet.

   „Vezmi si příklad,“ ukázal na něj Snape. „Pán zla využil svých nezpochybnitelně mimořádných schopností a citu pro magii a vytvořil sérii experimentálních postupů, které mu umožnily vytvořit fyzické tělo a tedy hmotnou podobu. Byl jsi tam, Pot… Harry, viděl jsi to,“ zmírnil trochu hlas, když si povšiml, jak chlapec zbledl a zatnul zuby.

   „Odporný černý rituál,“ zachrčel.

   „To ano,“ souhlasil profesor. „Zahrával si se silami, kterým rozumí jen z části, s temnými silami pradávné magie, jimž arogantně přikazoval. Když ale říkám ´temné síly´, Harry, nemyslím tím, že by byly zlé – pouze hlubinné, neprozkoumané a nejspíše neprozkoumatelné. Jejich temnota spočívá jedině v tom, že není možné je pochopit…“

   Harry se tvářil stále více nesouhlasně.

   „Shodneme se, že v případně Pána zla je to zlá forma, pravá černá magie, přesně tak, jak si ji představuješ…“ pronesl Snape a nepřestal ho pozorovat. „Ale co kdybychom ho vyměnili za někoho jiného? Pana Weasleyho? Slečnu Grangerovou… Síria Blacka?“ přivřel oči. „Považoval bys to i nadále za černou magii? Za zlo?“

   Harry na něj zíral naprosto zmateně a vytřeštěně.

   „Pochybuji,“ pronesl tedy.

   Chlapec zavřel oči. „Bylo by to nepřirozené… nejde přece… vrátit život…“ zasípal. „Bylo by to zlo.“

   „Magie sama o sobě je popřením přirozeného řádu věcí,“ řekl ostře Snape. „Její zákony jsou o to přísnější… ale na to nemysli. Prostě si představ, že bys vrátil život někomu, koho miluješ, pomocí stejného rituálu, který využil Pán zla. Považoval by ses za černého mága? Považovali by tě za něj ostatní? Ten, koho bys vrátil?“

   Harry zvedl ztrápený pohled. „Ne, asi ne…“

   „Opravdu ti záleží na tom, jakou formu magie použiješ, abys ochránil a pomohl svým blízkým? Harry, jsi schopný zabít, abys přežil a zachránil své přátele? Dělá to z tebe nutně zlého člověka?“ zeptal se ho naléhavě – a ten hovor najednou nebyl pouze o Harrym a oba to věděli.

   „Ne,“ zašeptal chlapec. „Člověk, který se obětuje pro druhé, nemůže být zlý, i když… dělá zlé věci.“

   Pozorovali se hodně dlouho, až příliš to připomínalo chvíle na hřbitově… Zvláštní hovor o zvláštních věcech, který otevíral bolestivé vzpomínky na Síriovu smrt, a také přivedl Harryho mysl zpět ke Knize mrtvých. Když už promlouvali o tak temných věcech, bylo by dobré se zmínit i o tomhle…

   „Pane,“ začal, „chtěl bych se zeptat…“

   Snape vypozoroval změnu v Harryho hlase a zostražitěl.

   „Vím, že se mnou nebudete mluvit o ničem, co ví profesor Brumbál – nebo Vol… Pán zla,“ zarazil se včas, aby nevyslovil to jméno. „Ale rád bych si jen ověřil, že… to někdo ví a někdo to řeší,“ zadíval se na profesora a v obličeji měl vyrytou zoufalou potřebu být ujištěn, že v tom není opuštěn a sám.

   „Já… přišel jsem na to, co hledá…“ řekl váhavě. Opravdu nebyl zvyklý se s takovými tajemstvími svěřovat někomu dospělému – jen Hermioně a Ronovi. Dospělí by mu totiž nevěřili.

   Snape ho gestem vyzval, aby pokračoval, a tvářil se nadmíru zaujatě. To nakonec Harrymu dodalo odvahy a ujištění, že opravdu smí promluvit, aniž by riskoval posměch.

   „Myslím… že hledá Knihu mrtvých.“

   Profesor se ho bez nějaké výraznější reakce zeptal: „Jsi si jistý?“

   „Jsem, samozřejmě mi asi nikdo neuvěří,“ zamumlal a uhnul očima, „jako ostatně nikdy předtím…“

   „Jsem ochoten ti věřit,“ překvapil ho Snape a když se na něj Harry zase podíval, všiml si, že se na něj profesor nepatrně usmívá.

   „Vážně?“ zeptal se nedůvěřivě – sám sobě by takovou pohádku nevěřil.

   „Vážně,“ přikývl. „Rozhodně si rád vyslechnu, co se ti honí hlavou – abych ti mohl zabránit skočit po hlavě do další vražedné situace.“

   Harry se trošku ušklíbl: „Jo, mírnit můj zachráncovský komplex.“

   „A nulový pud sebezáchovy, nemluvě o tvém sklonu k pitomostem.“

   Chlapec nevěděl proč, ale začal se pochechtávat. Tohle bylo tak… k neuvěření, ale na druhou stranu přesně to, co v něm začalo vyvolávat dojem rodiny. Zajímalo by ho, jestli na to Snape pohlíží podobně. Vzato kolem a kolem, má vůči němu profesor určité… otcovské tiky. Peskuje ho, tahá ho z malérů, chrání ho a učí. Harry si uvědomoval, že to je mnohem víc, než dělají někteří otcové pro svoje vlastní děti.

   „Co s tou informací budete dělat, pane?“ zeptal se.

   „Sdělím profesoru Brumbálovi, že Pán zla pátrá po pradávném artefaktu, jehož existence nebyla dosud ověřena,“ pokrčil profesor rameny. „Posouzení, jaké kroky podniknout, nechám na něm. Ostatně, pan ředitel jedná vždy podle svého.“

   Harry přikývl a pokračoval v tom chechtání.

   „Pottere,“ povzdechl si Snape, když viděl jeho výraz. „Netvař se tak.“

   „Jak, pane?“ zeptal se Harry, nasadil nevinný škleb, který byl všechno, jen ne k uvěření, a zmateně nakrčil obočí.

   „Och, Merline,“ profesor na vteřinu zavřel unaveně oči a nasadil utýraný výraz. Harry se rozesmál – donedávna by ho vůbec nenapadlo, že Snape má smysl pro humor, natož takový, kterému by se dalo i smát.

   „Pane?“ ozval se zase, jak jej něco napadlo, a dělal, že nevidí další utýraný výraz na Snapeově tváři. „Můžu se zeptat, proč všechny honí růžoví sloni a fialoví motýli? Má to mít nějaký smysl?“

   „Ne,“ řekl Snape a ušklíbl se, „máš snad něco proti růžovým slonům?“