1. Vítej doma

Během následujících dní jsem skutečně postřehla změny ve svojí osobnosti. Nejednalo se o nic výrazného – jen lehký posun v myšlení a přístupu k některým věcem a situacím – a ačkoliv mi to přišlo zajímavé, nebylo to nečekané nebo zvláštní. Byl to instinkt. Stal ze mě lovec, doopravdy už jsem nebyla slabá a bezmocná oběť a moje myšlení se instinktivně změnilo.

Jak Alec řekl, proměna vypudila slabosti způsobené mými lidskými starostmi a ranami z minulosti. Byla jsem teď na cestě být tím, kým jsem mohla být jako člověk, pokud bych měla k dispozici ty nejlepší podmínky při výchově a dospívání.

Cesta z letiště trvala zhruba půl hodinky, což bylo daleko rychlejší, než moje poslední zkušenost. Na druhou stranu, teď řídil Felix a seděli jsme v černé limuzíně s černými skly, diplomatickou značkou a modrým majáčkem. K čertu s dopravními předpisy, nikdo by si takové auto nedovolil zastavit. Bylo velmi zvláštní, skoro znepokojující být součástí takové síly.

Byla jsem usazená vedle mistra Ara, jak jsem se snažila svou vzdorovitou hlavu naučit na něj myslet, a trochu rozpačitě si oběma rukama hrála s bezpečnostním pásem. Bylo pro mě už trochu bezpředmětné si ho zapínat, ale fungoval jako skvělé rozptýlení.

Aro… mistr Aro byl nehybný, jen koutkem oka pozoroval moje počínání s uzavřeným, nečitelným výrazem. Měla jsem vtíravý dojem, že jsem provedla něco příšerného během uplynulých pětačtyřiceti minut, ale ať jsem trápila svou mysl, jak jsem chtěla, nic mě nenapadalo.

Ne že by člověk… upír potřeboval nějakou extra záminku, aby Ara popudil. Zmiňovala jsem se někdy, že byl těkavý a urážlivý jako dítě? Krom toho mě nepatrně znervózňovalo, že jsme seděli vedle sebe. Cítila jsem z něj vyzařovat teplo – teď, když jsem se dostala na stejnou tělesnou teplotu – a seděli jsme tak blízko sebe, že nás dělily jen milimetry. Aro mě nedržel za ruku, ani se mě nijak nedotýkal. Po třech měsících, kdy to pro něj bylo nemyslitelné, to bylo zvláštní. Vítané, samozřejmě, protože jsem měla možnost hýbat se o své vlastní vůli, ale… zvláštní.

Očima jsem těkala kolem sebe, a co chvíli viděla, jak na mě Felix ve zpětném zrcátku hledí. Možná tohle byl ten důvod? Byli jsme ve Volteře a Aro opustil svou roli excentrického zvídavého upíra a stal se zase jejich… naším králem. Dávalo to smysl. Seděl rovněji a vypadal autoritativněji.

Dokonce Alec se tak široce neusmíval, když tlachal s Felixem o něčem ve staré angličtině… alespoň myslím, že to byla staroangličtina.

Znovu jsem se očima střetla s Felixem a teď měl tu drzost se na mě i usmát. Ten čahoun se mnou bezostyšně flirtoval od první chvíle, co na mě pohlédl, a já byla beznadějně ztracená v rozpacích. Nelíbil se mi ten pocit.

Samozřejmě jsem ho poznala hned, jakmile jsme vystoupili z letadla. Jeho vysoká a rozložitá postava se nedala přehlédnout. Upřeně si mě prohlédl od hlavy k patě a já jsem byla vděčná, že jsem se mohla v letadle převléknout do náhradního oblečení, které pro mě Alec připravil v předtuše toho, že nebudu chtít zůstat ve svém pohřebním.

„Ahoj krásko,“ řekl mi s okouzlujícím úsměvem a natáhl ke mně pravici. „Rád tě znovu vidím. Vypadáš dobře.“

„Díky,“ odvětila jsem tlumeně. „Jsem Bella.“

„Felix, zlato,“ kývl hlavou a společně jsme se vydali za Alecem a mistrem Arem, kteří už mířili k autu. Alec i Felix očima pročesávali okolí a nedalo se nevšimnout si, v jaké pozici se nacházejí vůči Arovi. Jako jeho tělesná stráž. Myšlenka, že by Aro potřeboval ochranku, mi ale přišla trochu směšná; viděla jsem, jak snadno se vypořádal s Laurentem.

Do města jsme přijeli krátce před soumrakem. Kupodivu jsme zamířili křivolakými středověkými uličkami ne směrem k náměstí, ale dolů pod volterský kopec, kde byl vjezd do našich soukromých garáží.

Aro mě pozoroval rozhlížet se po starobylých domech kolem a konečně se rozhodl vzít mě na milost.

„Nádhera,“ zašeptal. Potom dodal: „Že?“

„Překrásné,“ souhlasila jsem. „S mamkou jsme při poslední návštěvě viděly jen to nejzajímavější, turistická lákadla. Ale musím říct, že tahle zastrčená romantická zákoutí mi přijdou daleko hezčí.“

„Volterra skrývá mnohá tajemství,“ usmál se na mě. „Jistě je s postupem času všechny odhalíš, tesoro mio.“

V tu chvíli jsme vjeli do garáží a moderní vrata se za námi zavřela. Po chvíli kroužení mezi luxusními drahými auty od obrovských terénních vozů až po ty nejrychlejší sporťáky, jsme konečně zaparkovali a potom zamířili chodbou k výtahu.

Kráčela jsem na konci naší malé skupinky – za Felixem a Alecem, kteří šli o krok za Arem každý z jedné strany jako poslušní bodyguardi.

Co se dělo ve Forks bylo v mnoha ohledech podivně mimo realitu i pro Aleca a našeho mistra. Možná proto je to tak bavilo. Přišlo mi ovšem trochu líto, že už ani o jednom nemůžu uvažovat jako o svém upírovi, jako jsem se několikrát v minulosti přistihla, že k nim referuji.

Všichni jsme teď byli upíři; já ten nejposlednější z posledních. Musím se soustředit na ovládnutí svého nového těla, a potom na vybudování svého postavení. Teď stojím na vlastních nohách a Volterra není místo pro slabé, stydlivé a bojácné. No, to je radosti.

Aro se na mě krátce usmál, když jsme vešli do výtahu, a téměř to vypadalo, že se mě chystal pohladit po tváři. Téměř.

„Alec tě představí ostatním a ukáže ti všechno, co potřebuješ,“ řekl mi pak tím svým jemným tichým hlasem. „Udělej si pohodlí, nyní jsi mezi námi doma, Isabello. Jakmile si trochu zvykneš na nové prostředí, rozhodneme, kam s tebou.“

Jeho slova mě trošku zamrazila – a kdybych měla bijící srdce, asi by vynechalo jeden úder. Proměnil mě vlastně jen v očekávání mého talentu a měl samozřejmě pravdu. Volturiovi si u sebe nedrželi neužitečné a neprospěšné a já jsem byla odhodlaná nezklamat jeho důvěru.

Druhá alternativa byla podstatně nepříjemnější. Nevěřila jsem, že by mě zabili, ale mohli mě stejně snadno vyhostit z města a musela bych si hledat jiný klan, nebo se stát nomádem, a to mě děsilo. Můj život byl v troskách a jediní, kdo představovali známý a pevný bod, byli tihle upíři.

Aro mě naposledy přejel očima a pak s Felixem vystoupil v jednom z mezipater. Poslední, co jsem zaslechla, byla jeho perfektní italština, jak začal s někým hovořit veselým tónem. Musela jsem se slabě pousmát nad tím povědomým radostným zvukem. Všechno se změnilo, ale Aro zůstával pořád Aro.

Alec se na mě zakřenil, bez svědků uvolněný, a cítila jsem se hned lépe.

„Nechce se mi být teď v trůnní síni,“ řekl žertovně. „Cauis je v bojovné náladě už ze setrvačnosti a mistr Aro zrovna taky není úplně nejlépe naložený.“

Zavrtěla jsem na něj hlavou a usmála se ještě víc. Arova podrážděnost byla snadno rozpoznatelná, a i když se přes ni trochu přenesl, provokovat ho asi nebyl ten nejlepší nápad. Neznala jsem Caia osobně, zatím, ale ani já jsem v tuhle chvíli nechtěla být v trůnní síni.

„Začneme asi s představováním, co ty na to?“ zeptal se zlehka, zhoupl se na špičkách a zavrtěl hlavou. „To bude asi nejlepší, mít to z krku. Jane není zrovna nadšená, že si mistr přivedl novou hračku.“

Zamrkala jsem na něj poněkud nechápavě a Alec pokrčil rameny.

„Byla do teď jeho oblíbenec a neskonale ji rozmazloval. Jsem si jistý, že se tě pokusí popichovat a vyprovokovat kvůli tomu, jaký speciální zájem o tvůj dar mistr má. Jsi teď novorozený upír a… no, měla bys předpokládaně být divoká,“ odmlčel se a pak dodal: „Bello, pořád zapomínám, že jsi přesně jeden den po proměně.“

„Ehm, promiň?“ nabídla jsem mu se šklebem. Já si to uvědomovala docela dobře, díky. Bylo to zvláštní, jako bych se narodila pro to být upírem. Nerozuměla jsem proč, ale cítila jsem se správně. Měla jsem až výčitky, jak správné to bylo.

„Myslím tím,“ znovu se odmlčel a jemně do mě šťouchl. Uvolnila jsem se a zhoupla se s tím pohybem do strany a oplátkou jemně šťouchla jeho.

„No, copak myslíš?“

„Tohle tě mělo přivést do stavu zuřivosti a měla bys mě napadnout a pokusit se mi urvat hlavu,“ poznamenal. „To novorození upíři obvykle dělají.“

„Můžu se o to pokusit dodatečně,“ navrhla jsem s lehkostí. „Ale moc se mi nechce, Alecu. Tvoje hlava ti na krku docela sluší.“

„Díky,“ zakřenil se. „Taky se mi líbí přesně tam, kde je.“

Začali jsme se hihňat a vydrželo nám to celou cestu výtahem až do vyšších pater. Když se dveře rozjely, smích nás oba přešel.

Mladá dívenka, kterou jsem okamžitě identifikovala jako Jane, stála přímo před námi a bez pohnutí si mě prohlédla. Potom, s tím stejným nečitelným a studeným výrazem, sjela přísnýma očima svého bratra.

„Jdeš pozdě,“ řekla mu.

„Taky tě rád vidím,“ usmál se jemně a v jeho pohledu jsem zahlédla vřelost a starostlivost. Potom náhle vystřelil a zmáčkl ji v objetí.

„Jane, tohle je Bella. Bello, tohle je moje sestřička Jane,“ představil nás, aniž by měl v plánu ji pustit.

„Ahoj,“ řekla jsem klidně a sledovala, jak se vymotala z bratrova medvědího objetí a zamračila se na mě. Její výraz a povýšenost v očích, tak dětských očích, mě trošku rozčilovala. Nebyla jsem nijak nafoukaná nebo něco podobného, ale její okamžité a bezdůvodné nepřátelství mi bylo proti srsti a měla jsem chuť ji rychle usadit.

„Mistrova sirénka,“ prskla. „Taky se s tvou proměnou muselo čekat čtvrt roku, že? No, dost, že už jsi tu.“

„Díky za přivítání,“ odvětila jsem bez mrknutí, majíc na paměti Alecovo varování. „Tvůj bratr se mě chystá provést palácem. Přidáš se?“

Načepýřila se – tak, jak se tisíc let stará upírka v těle třináctileté holky může načepýřit – a zavrtěla hlavou. „Mám na práci daleko důležitější věci, než dělat šaška jedné malé…“

Nadzvedla jsem obočí a znovu na ni shlédla. Nebyla jsem příliš vysoká, ale Jane byla stále o dost menší. Přerušila jsem ji vesele: „Nevadí, jsem si jistá, že si můžeme popovídat jindy. Ale škoda.“

Alec zafrkal smíchy a Jane na mě nevěřícně vytřeštila svoje jasně rudé oči. Musela se před chvílí nakrmit, napadlo mě, tudíž tohle byla její spokojená nálada. Nechtěla jsem vidět, jak je na tom, když není spokojená.

Najednou jsem sledovala, jak se její pohled prohloubil a oči mírně ztmavly. Začala na mě regulérně temně zahlížet, a poté se mračit. Tázavě jsem se zahleděla na jejího bratra, když slabě zavrčel.

„To by stačilo, sestřičko,“ řekl rozhodně a zatahal ji za rameno. „Mistr Aro a ani já jsme nebyli schopní dostat se jí do hlavy. Vzdej to, než ti z toho tlaku praskne artérie.“

„Nemůže mi prasknout artérie, nebuď pošetilý!“ prskla na něj, otočila se na patě a během chvilky oddupala pryč chodbou, zanechávajíc za sebou dojem nafoukané malé holčičky. Vzhledem k tomu, že to byla Jane, jedna ze stráže s tou nejhorší možnou pověstí, bylo to k smíchu a já jsem nebyla nijak ohromená jejím výbuchem dětinskosti.

„Má mě ráda,“ řekla jsem Alecovi a on si úlevně povzdechl, když viděl, že se nechystám udělat nebo říct něco proti jeho sestře.

„Jsem rád, že si to nebereš osobně,“ řekl mi vděčně. Očividně ji miloval – a očividně nesouhlasil s tím, jak se chová, ale nebylo toho moc, co by mohl říct nebo udělat. Bylo snadné přijít na to, kde přišel ke svojí bezproblémové povaze a zkušenostem v řešení nepříjemných situací: musel balancovat svou sestru a žehlit její přešlapy.

Aro ji vážně rozmazlil, že?

„Představím tě, a potom se mrknem na tvůj pokoj,“ řekl mi Alec.

Prošli jsme chodbou do něčeho, co vypadalo jako klubovna. Byla to rozlehlá místnost s nízkým stropem ana druhém konci naproti dveřím hořel přívětivý oheň, před nímž byly křesla a pohovky. Po mé pravé straně byla tři vysoká okna zatažená závěsy a mezi nimi police s knihami a časopisy a naproti nim, po mé levici, barový pult s krví.

Ještě před nedávnem by mě to trošku vyvedlo z míry, ale zjistila jsem, že celý pokoj působí docela domácky, pohodlně. Byl mírně ošuntělý, ale takovým správným způsobem, a nebylo pochyb, že ani jeden z upírů, kteří byli roztroušení po místnosti a momentálně na mě zírali, by nechtěl nic z vybavení měnit.

Hodnost a postavení členů klanu se lišily podle toho, jakou barvu pláště nosili. Aro a jeho bratři nosili černou a kdokoliv se stejným hlubokým odstínem té nejtmavší černi byl nedotknutelný. V tomto případě to znamenalo pouze Caiovu manželku, jak mě Alec informoval.

Stráž byla nadále rozdělená do dvou barev: červené a modré. Červená znamenala útočnou složku vycházející na mise, a modrá představovala soukromou stráž paláce, defenzivu. Potom tu byli samozřejmě ještě Alec a Jane v jejich skoro černých pláštích, kteří byli Arovi oblíbenci a byli tudíž mimo klasické hodnostní stupně.

Upíři v klubovně na sobě měli tmavé pláště několika odstínů rudé nebo modré, takže jsem hned věděla, že se dívám na skutečnou elitu Volturi stráže. Alec mi o své rodině často vyprávěl, tudíž jsem měla dojem, že je všechny tak trochu znám. Měla jsem jejich jména a konečně jsem si k nim mohla připojit i jejich obličeje.

Demetri v rudé tak tmavé, že byla jen o stupínek níž než Janin plášť, byl hezký a uhlazený upír, jen o něco vyšší než já s okouzlujícím úsměvem a tmavými hnědočernými vlasy. Byl to ten nejtalentovanější stopař mezi nesmrtelnými, protože kromě skvělého čichu měl zvláštní dar vystopovat upíra nebo člověka podle rezonance jeho myšlenek.

„Isabella Swanová?“ zeptal se s úklonou a poté mi políbil ruku s letmým úšklebkem. „Čest se s tebou seznámit, drahá Bello. Všichni jsme očekávali tvůj příjezd s velkým napětím.“

Byla jsem si jistá, že bych v tu chvíli jako člověk krvavě rudla. Naštěstí jsem nebyla člověk. No tak Bells, budeš zahanbená a koktavá po zbytek věčnosti? Napomenula jsem se a mentálně se otřásla.

„Demetri, že? Tolik jsem toho o tobě slyšela. Musím ale říct, že ve skutečnosti jsi ještě větší gentleman, než jsem čekala,“ pokusila jsem se pak klidně odvětit.

„Nesmíš brát Aleca doslovně, Bello,“ řekl a zamrkal, evidentně pobavený mou reakcí. Spiklenecky ztlumil hlas, ačkoliv jeho tvář zůstávala naprosto vážná: „Občas náš Alec lže, až se práší.“

Po Demetrim, který byl velitelem stráže, jsem si potřásla rukou s Renatou. Její oči mě nekompromisně hodnotily a získala jsem dojem, že mě nemá příliš v lásce. Měla na sobě modrý plášť. Musím říct, že na první pohled ani ona nebyla zvlášť sympatická a po několika trapných pokusech o konverzaci jsme se začaly jedna druhé vyhýbat.

Heidi v červené, ačkoliv docela světlé, měla příjemnou povahu a široký úsměv. Její největší talent byl, že uměla oslnit. To z ní dělalo ideálního zásobovatele pevnosti jídlem. Dvakrát týdně přiváděla skupinky náhodně posbíraných turistů skoro z celé Itálie do Volterry a k našim stolům. Obrazně řečeno.

Chelsea a Corin mi věnovaly obezřetné pohledy, a to bylo všechno. Ty dvě byly přítelkyně – a obě měly jistým způsobem společný dar. Chelsea uměla ovlivňovat vztahy mezi jedinci a Corin jednoduše působila jako obrovská vlna mírumilovnosti a spokojenosti, všichni pod jejím vlivem se cítili poklidně. V tandemu pracovaly velice dobře: udržovaly klid na hradě a zjemňovaly vyostřená jednání se zástupy jiných klanů.

Afton a Santiago vyráželi nejčastěji jako poslové a jejich místo mezi gardou nebylo zrovna nejsilnější, neustále se pohybovali na hranici pádu mezi obyčejné pěšáky. Ale pořád na tom byli lépe než já, což jsme všichni věděli, když jsem si s nimi potřásla rukama.

O hodinku konverzací na nudná témata později jsem následovala Aleca palácem do částí, kde byly soukromé pokoje.

„Tak, co na ně říkáš?“ zakřenil se na mě. „Můžu říct, žes je všechny ohromila. Tak se to dělá, Bells!“

„Je příliš brzo soudit,“ odpověděla jsem. „Zase tolik se neznáme.“

„No, máme celou věčnost se lépe poznat,“ pokrčil rameny. „Tradá!“

A otevřel jedny z dveří podél chodby. Upíři – logicky – nepotřebovali spát, ale přesto jsem měla u protější stěny obrovského žlutě vymalovaného pokoje velkou postel s rudými nebesy, kolem níž byl roztažený huňatý kruhový koberec syté oranžové barvy. Pravá stěna byla zaplněná prázdnými policemi – některé byly na knihy, jiné na další věci, zatímco druhé dominovalo krásné vysoké okno a několik prostých krajinek. Blíž ke dveřím byl prostor vybavený kaštanově hnědou pohovkou a dvěma křesly s malým ohništěm ve zdi. V rohu se antikvární lampou byl pracovní stůl s připravenými papíry.

Všechen nábytek byl ze světlého, vkusně vyřezávaného dřeva, které imitovalo starožitné kousky a přesto dýchalo vlastní historií. Okamžitě jsem si ho zamilovala.

„Líbí, Bello?“ zeptal se s napětím. „Pořád jsi mluvila, jak miluješ horko, tak jsem ti to nechal zařídit v teplých barvách. Tam za postelí jsou skrytá dvířka do koupelny a šatny. Zatím je skoro prázdná, jen pár kousků, dokud si nedokoupíš všechno, co potřebuješ.“

„Nedokoupím?“ zopakovala jsem hluše a zamrkala na něj. „Jak to jako myslíš? Nedokoupím?“

Alec mě vzal za zápěstí a vtáhl dovnitř. Hodil sebou na pohovku a rozmáchl rukou kolem. „Musíš uznat, že je to všechno tak neosobně pusté, Bello. Je to teď tvůj pokoj, takže je už jen na tobě, jak si to zařídíš. Chceš jinou barvu na zdech? Vyměnit zařízení za něco modernějšího? Sklo? Kov? Plasty? Žádný problém.“

„Ale to přece nemůžeš myslet vážně!“ nesouhlasila jsem.

„Jistěže můžu, mistr Aro si to tak přeje. Strávíš tu nějaký ten pátek, tak se musíš pohodlně zařídit.“

„To přece… ale…“ začala jsem blábolit úplně vyvedená z míry.

„Nemáš zač, sestřičko,“ zakřenil se Alec a v tu chvíli ho nešlo neobejmout.