23 Krevní magie

  „Tedy… a kolik…“ Harry zapolykal, cítil se mizerně. Copak přijde o všechny, na kterých mu záleží? Musí ztratit celou svou rodinu?!

   „Odhaduji, že pár hodin,“ zašeptal profesor a natáhl se, aby Harrymu stiskl konejšivě ruku. Nemělo by to být náhodou naopak? Neměl by Harry… tak nějak uklidňovat umírajícího?

   Mladík zuřivě zamrkal a odkašlal si. „Je mi to líto.“

   „Byla to moje chyba, pane Pottere,“ řekl Severus, „moje hloupost.“

   „Tedy… proč myslíte, pane? Vždycky je to moje chyba… natahám lidi do průšvihů… jako loni s tím ministerstvem, teď zase… Umřete kvůli mně, stejně jako Sírius, moji rodiče… nebýt mě.…“

   „Harry!“ zarazil ho profesor, „přestaň se blábolivě obviňovat! Měl jsem tě pustit, ale já se přenesl s tebou, abys neupadl v pokušení Voldemortovi skutečně donést Knihu… Je moje chyba, že jsem ti nevěřil.“

   Harry zavrtěl hlavou, ale už mlčel. Nechtěl profesora rozčilovat…

   Mlčeli poměrně dlouho a když se na Severuse podíval, zjistil, že usnul. Doufal, že pouze usnul. Opatrně se tedy natáhl a zkontroloval profesorovy životní funkce.

   Po zjištění, že je pořád naživu, si zoufale prohrábl vlasy a několik dlouhých minut zíral do přelévající se zdi. Jedno nedokáže přijmout – zase smrt někoho blízkého. To nemůže dopustit. Nemůže to prostě dovolit… jestli existuje způsob, jak zachránit profesoru Snapeovi život, Harry byl pevně rozhodnutý jej nalézt.

   Ztratil tolik blízkých… a rozhodl se, že už nikoho dalšího ztratit nehodlá.

   Přešel s výrazem odhodlání ke Knize mrtvých, ochranná bariéra zapulzovala a pustila jej dál a mladík sáhl po svitku. Měl před sebou odpovědi na všechny otázky, které by kdy mohl položit. Najde řešení.

   „Na jednu stranu je uklidňující vědět, že zanedlouho přijde konec,“ zašeptal Snape, a když se na něj Harry podíval, viděl, jak profesor zírá směrem k němu a Knize mrtvých. Mladík neměl tušení, jak dlouho už je při vědomí.

   „Řekni, Harry, kdo má čas uspořádat si myšlenky, než zemře? Kdo má čas… vyrovnat se s minulostí?“

   „Jak vyrovnat?“ zamračil se Harry. Odtud se toho vyrovnat moc nedá… odložil první svitek. Připadal si zvláštněji, cítil se trochu jinak… ale nenašel to, co hledal. Zklamání pečlivě skryl za masku povzbuzení, třebaže nevěděl, jak by se měl tvářit, a přešel zpět k profesorovi, usedaje vedle něj.

   Severus se na něho zahleděl a pak se ušklíbl: „Uvést věci na pravou míru, podat vysvětlení… zkusit se ospravedlnit…“

   „Och,“ vydechl Harry a napadlo ho, kam se asi tento rozhovor bude ubírat. Na jednu stranu to všechno chtěl slyšet, ale měl strach, že to bude moc bolet. Nebyl si jistý, že je ochotný podstoupit tolik utrpení.

   Už tak je příšerné, že Severus umře… o to horší, že k sobě teprve nedávno našli cestu, že dal Harrymu naději na rodinu… a teď si umře! To je tak nefér! Život je nefér! Harryho myšlenky zmateně těkaly sem a tam. Semkl na chvilku víčka, navyklým pohybem povytáhl brýle z nosu k vlasům a protřel si oči. Cítil se tak unaveně… měl dojem, že řešení má přímo před sebou, ale nedokáže na něj dosáhnout. Jeho mozek odmítal v této kritické chvíli spolupráci.

   Bude tohle poslední kapka a konečně se už z toho všeho sesype?

   Severus ho pozoroval a potom mu pevně stiskl ruku: „Harry, v tomhle nejsem dobrý. Opravdu nejsem.“

   „Jasně,“ zamumlal, „no, já asi moc nepomůžu.“

   Co by měl říkat? Co říct umírajícímu? Promiň, a pozdravuj tam na druhé straně?! To moc dobře nejde.

   „Asi bych měl začít…“ odmlčel se Severus, zavřel oči a zhluboka se nadechl. „Začneme… u Lily. Bylo by ode mě sobecké odejít a nepodělit se s tebou o to, jak úžasná to byla žena… Myslím, že její syn má právo to vědět.“

   „Nemusíš o mámě mluvit,“ zašeptal Harry, „vážně ne…“

   Věděl, jak na těch tajemstvích profesor lpí, jak nenávidí každou zmínku o jeho matce. Harry nebyl natolik tupohlavý, aby mu nedošlo, že i jen vyslovit její jméno profesora bolí. Nemůže po něm chtít, aby o ní mluvil! Příliš se to podobá skutečnému rozloučení, které mladík odmítal.

   Snape zavrtěl hlavou a vybídl ho k dotazování, co by ho zajímalo: „Takže…“

   Harry měl miliony otázek, chtěl vědět všechno, každý detail… ale ne teď, ne takhle. Zůstával zticha a díval se na profesora s těžko čitelným výrazem ve tváři a smutkem v očích. Musel to být intenzivní pohled…

   „Máš její oči,“ povzdechl si Severus, „přesný tvar, stejný odstín – a přece ne. Nikdy nemůžeš mít ten pronikavý pohled… Jako zelený oheň, co člověka propaluje skrz naskrz… nebo jako dva kusy kamene, drahokamy, které tě semelou na prach…“

   Harry zjistil, že polyká pořádný knedlík.

   „Lily byla…“ zavřel oči a zavrtěl hlavou. „Tvoje matka, Harry… Och, Merline, pomoz mi, ať si nepřipadám jako naprostý idiot!“

   Trochu se zasmál a otevřel jedno oko. „Dobře, tak jinak… Vyrůstali jsme spolu,“ řekl a oko zase zavřel. Vracel se ve vzpomínkách zpět a přemýšlel nad Lily Evansovou, aby o ní mohl podat co nejpřesnější a nejkomplexnější obraz jejímu synovi.

   „Kdybys měl možnost ji znát, zjistil bys, že té dívence jsi okamžitě a bezpodmínečně oddán. Lily si uměla získat srdce každého… Byla prudká, občas výbušná, ale její přátelství bylo pevné. Uměla – po čase – odpouštět a dělala to ráda. Vlastně si myslím, že nesnášela spory, i když se v nich občas… rochnila,“ mírně se usmál.

   „Byla obětavá, složitá, inteligentní, prostořeká…“ pevněji semkl víčka. „Byla jako slunce, dokázala člověka rozesmát, i když k tomu měl málo, velice málo důvodů… občas… jsem měl dojem, že jsem v její přítomnosti jako opilý… a nejen já,“ sevřel čelisti. „James Potter nejspíše taky. Myslím ale, že tento účinek měla jedině na nás dva…“

   Harry ani nedutal a visel očima na Snapeově tváří, hltal každé jeho slovo a nedbal na to, jak moc to bolí slyšet – a jak moc musí bolet to vyslovovat. Po těchhle informacích dychtil tak dlouho… ale zároveň se částí své mysli nepřestával soustředit na úkol, který má před sebou. Žel, jeho mysl pořád odmítala nalézt správné řešení.

   Profesorův výraz se mírně změnil, a Harry poznal, že ztratil vědomí. S obavami zkontroloval srdeční tep a dýchání a došel ke znepokojivému záměru. Nebylo to dobré.

   Když se nemusel přetvařovat, dovolil, aby se mu v obličeji objevilo vyčerpání a znechucení nad vývojem událostí. A to dnešek začal jako krásná sobota! S mírnými výčitkami si uvědomil, že od doby svého únosu skoro nemyslel na Hermionu. Byla v bezpečí? Patrně ano, ale jistý si být nemohl… ovšem nevyčítal si to příliš dlouho.

   Teď se musí soustředit. Přešel zpět ke Knize a rozvinul svitek.

   „Lily,“ řekl potom Severus, oči stále zavřené, hlas slabý. „Odpustíš mi?“

   Mladík zamrkal a otočil se: „Co?“

   „Je ti tolik podobný… byl jsem opravdu příliš zaslepený tím, jak se vzhledem podobá Jamesovi, abych viděl, že ve všem ostatním je po tobě.“

   „Éh,“ zahučel Harry, zaskočen, a přešel k profesorovi. Bezradně na něj zíral, neschopen čehokoliv jiného.

   Profesor blouznil, třesoucí se v horečce. Předchozí hovor o Lily Evansové v jeho podvědomí musel vyvolat nějaký živější obraz, vdechnout snům punc reality, alespoň pro teď…

   „Udělal jsem tolik chyb…“ zašeptal vzápětí. „Ve vztahu k tobě… i k němu. Všechno… všechno mohlo být úplně jinak…

   Je překvapivé, Lil, jak málo chybělo, aby byl mým synem,“ pokračoval skoro neznatelně Severus, hlasem přetékajícím hořkostí. „Mohl strávit roky se mnou, namísto s těmi mudlovskými…“ odmlčel se, „nebýt týrán…“ hluboký nádech. „Děti by neměly být týrány, neměly…“

   Mladík znepokojivě zašoupal nohama a prohrábl si vlasy v tom samém gestu, které dělával James, aby zaujal. Jenže u Pottera juniora to bylo spíše z rozpaků a nervozity.

   „Pravda, nejsem nejvhodnější člověk k svěření dítěte do péče, ale zákony ministerstva se dají hravě překonat starou magií… nabyl jsem dojmu, že…“ zmlkl na okamžik a s obtížemi ze sebe dostal: „S ním dokážu vycházet velice dobře.“

   Harry byl rád, že nemusí profesorovi odpovídat, protože nevěděl, co říct. Opravdu k sobě nenašli cestu brzy, anebo snadno… cítil všechny ty promarněné roky, po které si mohli nahrazovat rodinu… Merline, mohly to být dobré roky! Ale mohl to Severusovi vyčítat? Harry věděl, jak palčivá může nenávist být… Pokusil si to představit.

   Ron by asi nebyl jeho dobrým přítelem, ani Hermiona… i když, možná ano. Rozhodně by se ale vyhnul všem těm lapáliím, do kterých se namočil. Severus by nedovolil, aby jako jedenáctiletý musel jen s dalšími dětmi zachraňovat Kámen mudrců, nenechal by ho sejít samotného do Tajemné komnaty, patrně by od něj držel Síria dál hodně dlouhou tyčí, rozhodně by ho nenechal pokračovat v Turnaji tří kouzelníků… a bez toho všeho by nikdy nedošlo k událostem na ministerstvu – Harry by nemohl zatlačit na Brumbála a dozvědět se pravdu o věštbě…

   Kdyby ho vychovával Severus, Harry by nebyl tím, kým je dnes. Měl by normálnější život, což bylo pro mladíka něco nepředstavitelného, jako sen… ale nebyl by připraven ke střetu s Voldemortem. Nebyl by Tím, jenž mrtev kráčí mezi živými.

   Nepřipadal si pohodlně, když poslouchal, co zjevně nebylo určeno jeho uším.

   „Severusi,“ řekl pomalu. „Vzbuď se. Víš, kde jsi?“

   Nejdřív se zdálo, že na to profesor vůbec nereaguje, ponořen do svého přeludu. Harry byl na vážkách, zda-li jej nechat v tomto stavu anebo ho za každou cenu probudit, a nakonec se rozhodl, že bude lepší nechat jej blouznit. Alespoň má ta vidina příjemnou podobu. Zachmuřeně se zvedl a přešel opět ke Knize. V okamžiku, kdy procházel bariérou, ale zaslechl… něco.

   Šepot.

   Ohlédl se za Severusem a shledal, že profesor to být nemohl. Potřásl hlavou a sáhl po svitku. Už z toho začíná bláznit… opravdu slyšel někoho šeptat…

   Harryho myšlenky zůstávaly neklidné, zatímco znak po znaku zběžně procházel svitek. Musela přece existovat nějaká možnost… a potom do něj poznání udeřilo jako blesk z čistého nebe. Přestal odmotávat další kus pergamenu a vrátil se na samotný začátek, kde se pozorněji zahleděl do prvního odstavce.

   Hned dvakrát se tam opakovala fráze ´jeho krev´. Harry nakonec pochopil, co je tím myšleno, kdo je tím myšlen. Jeho příbuzný, pokrevní příbuzný. Mohl by sem vzít tetu Petunii, Dudleyho… možná, že i Voldemort by sem mohl vejít beztrestně, protože v jeho žilách koluje kapka Harryho násilím uzmuté krve…

   Pohledem zatěkal ke Snapeovi a zapolykal. To je řešení! Krevní magie funguje… zatraceně dobře. Ještě několik minut si prohlížel první svazek a potom hmátl po druhém, po třetím… hledal, jak se provádí rituály krve. Lišily se dobrovolností i účelem, od naprosto jednoduchých po ty nejsložitější, prováděné v určitý den a hodinu pevně předepsaným způsobem, s přesně vymezeným počtem účastníků a nutností trojího zaklínání…

   Harrymu z toho šla hlava kolem a moc dobře nevnímal rizika a anomálie krevních pout. Namísto toho se zaměřil na to, co potřeboval, a očima prolétl popis prvního kouzla.

   „Nejjednodušší a přitom účelný rituál je založený na dobrovolnosti… Patří mezi pradávné formy magie, které není možné napadnout a není lehké je zrušit… Vytváří krevní pouto shodné s pokrevními svazky v rodině… Býval dříve využíván k zachování krevních linií významných vládců či kouzelníků, aby kanály moci zůstaly průchozí… bla, bla, bla…“ Harry přestal číst. Víc ho nezajímalo a rozhodl se, že ten první rituál bude dobrý, pokud nenajde něco lepšího.

   Došel na konec části o krevní magii, když narazil konečně na zmínku, vztahující se nyní přímo k němu. Krev Toho, jenž kráčí mrtev mezi živými…

   „Krev Vyvoleného jest krví vzácnou, jejíž užití v rituálech krve má nezvyklých účinků, zvláštně, je-li poskytnuta proti jeho vlastnímu přesvědčení. V takovýchto případech pouta vytvořená na jejím základě získávají nestabilní podobu či nečekané vlastnosti. Vyvaruj se, Pane, rituálů, o jejichž správnosti pochybuješ!“ Harry se poškrábal ve vlasech.

   Nepochyboval…

   „Zvláštní rituál Opatrovníka…“ přečetl nadpis dalšího oddílu, k němuž bylo napsáno jen pár řádek. „Toto jest věc nezvyklá, avšak proveditelná, pokud Ten, jenž kráčí mrtev mezi živými, nedosáhl vhodného věku a moudrosti a pociťuje obavy ze svého selhání. Rozmysli se dobře, Pane, zda-li provedeš tento rituál. Otevřeš tím cestu k moci, jenž má být jen tvojí, někomu jinému. Dobře zvažuj, zda-li jest hoden tvé důvěry a schopen obsáhnout toto břímě. Opatrovníkem budiž ti ten, kdož s tebou moc Knihy mrtvých sdílet bude, kdo bude znát tajemství, jaká ty znáš, a v jehož silách bude zhatit tvé plány. Vol moudře, cítíš-li potřebu pomoci a rady, neboť tato volba může být osudnou.“

   Harry ztichl a zíral na pergamen ve svých rukách. Podělit se o moc Knihy mrtvých s Opatrovníkem? Sdílet toto břímě s někým jiným? Zatěkal očima k profesorovi a pročetl si postup rituálu.

   Základ tvořil krevní rituál, jenž chtěl prve použít, ale byly zde dodané formule vyvazující Opatrovníka z předchozích závazků, a sliby, které upřesňovaly a formovaly pouto mezi ním a Vyvoleným. Muselo to tak být – Opatrovník nesměl být vázán, aby neměl povinnost uposlechnout něčí rozkaz a tím ohrozit suverenitu Vyvoleného a zlehčit váhu jeho slov.

   Pečlivě prostudoval postup a formule a pak odhodlaně sroloval svitek a s očima upřenýma na nehnutou postavu profesora Snapea vykročil přímo směrem k němu. V krátkém záblesku jasnozřivosti Harrymu došlo, že to udělat musí.

   Severus nyní prokázal svou loajalitu Řádu, Brumbálovi a jemu – proto musí být vyvázán ze své služby Temnému pánu. Harry neměl příliš jasnou představu o tom, jak funguje Znamení zla a jaké přísahy Severuse s Voldemortem spojovaly, ale dokázal si dát dohromady, že skrze Znamení Voldemort dokáže mučit své následovníky.

   „Pane,“ řekl odhodlaněji, než se cítil. „Severusi, prober se!“

   Vzduch zajiskřil, když se Harryho hlas zbarvil naléhavostí a provibroval místností v podobě slabé energetické vlny. Harry rozpačitě zamžoural do prostoru, ale dále to neřešil. Bude se muset krotit… zdálo se, že nabývá na jakési podivné moci. Ani si nechtěl domýšlet, jak zabrat dostane jeho sebeovládání…

   Ale zafungovalo to, protože Severus zase přišel k sobě. Harryho výzvu pronesenou tímto hlasem by neuposlechl málokdo.

   „Harry?“ zašeptal profesor a zaostřil na něj. Mladík si všiml, že třas ustal, ale zároveň se zdálo, že profesorovy oči jsou nějaké… vzdálené, sklené.

   Času ubývalo.

   „Severusi,“ řekl Harry zvonivě, až to jeho samotného překvapilo. Mluvil s odhodlaností a rozhodností, kterou ve svém tónu ani on sám nepoznával. Zatřepal hlavou, aby se oprostil od všech vedlejších myšlenek a soustředil se jedině na to, co je třeba vykonat.

   „Přišel jsem na způsob, jak tě zachránit. Ale má to háček,“ prohodil a nebyl si jistý, jestli ho profesor vůbec dokáže jasně vnímat. Snad ano… „Tedy, dva háčky.“

   „Proč mám dojem, že z toho vzejde něco nepříjemného?“ zavrčel Severus a podezíravě si ho měřil. Skvěle, z očí se mu vytratila ta vzdálenost.

   „Budeme pokrevně spřízněni,“ řekl Harry a pozoroval profesorův výraz. „A krom toho… věříš mi? Krom toho si myslím… promiň, ale není moc času… prostě… Budeš sdílet sílu Knihy mrtvých.“

   Teď se mu podařilo Severuse opravdu vykolejit, dokonce přepnul do formálního učitelského módu: „To je přece absurdní, pane Pottere!“

   „Prostě mi, pane,“ přistoupil Harry na formálnost, zabrousil i do lehkého sarkasmu, „budete dál dělat chůvu. Ostatně, máte v tom praxi.“

   „Doživotně,“ zamumlal Severus.

   „Ale má to i jisté výhody,“ zašklebil se Harry, „a třeba nebudu napořád tak nebelvírsky stupidní.“

   Severus se zachmuřil a vypadal jako někdo, kdo je násilím a proti své vůli (vzhledem k jeho předchozímu proslovu v horečce by bylo vhodné položit otázku ´Skutečně proti své vůli?´) tlačen do nezbytného rozhodnutí, které mu zachrání život. Zíral na mladíka snad minutu a půl, než neochotně přikývl.

   Harry kývl rovněž a vzápětí zvážněl. Nadechl se, v hlavě si prošel celý postup a potom si vyhrnul rukáv. Špičkou hůlky se dotkl levého předloktí a opatrně porušil kůži. Potůček krve začal stékat na zem a profesor jej napodobil.

   „Opakuj po mně zaklínání,“ řekl mladík, natáhl k němu ruku a vteřinu vyčkával, „je to v… nevím, co je to za jazyk, třeba mi to objasníš.“

   Přiložili otevřené řezy k sobě, a jakmile se jejich krev smísila, vzduch zhutněl. Harry zalapal po dechu a násilím potlačil třes, když jím projela vlna magie, která přetvářela jeho nitro a nutila jeho krev se změnit. Nijak výrazně – pořád byl Harrym Jamesem Potterem, jen s lehkou snapeovskou příchutí (James asi rotoval v hrobě), akorát tak, aby podle všech zkoušek byl profesor Snape určen jeho bližším pokrevním příbuzným. Kolem sebe zaslechl slabý kvil… a zase šepot.

   Začal zaklínat, jeho hlas byl veden odstartovaným magickým procesem, impozantně klesal a stoupal…

   Reakce profesora Snapea byla daleko bouřlivější. Celé jeho tělo se roztřáslo, pevněji skousl zuby a pravou rukou se musel zachytit za levé předloktí, aby potlačil křeče, přesto opakoval zaklínání, třebaže formule cedil skrze zatnuté zuby. I jeho hlas byl veden magií starší, než si dokázali představit.

   Trvalo to dlouho… a když se Harry na vteřinu přestal koncentrovat na zaklínání a mžikl pohledem kolem sebe, zjistil, že kolem nich víří proudy syrové magie všelijakých barev – a že většina z nich vychází z jejich otevřených ran a promíchává se.

   Nakonec se stalo, že bylo zaklínání u konce a oddálili ruce. Řezy se zacelily před jejich očima, ovšem předtím se do každého z nich vpila magie, která jim patřila.

   S přerývavým dechem, připadal si jako po maratónu, se Harry zahleděl na Snapeovu ruku.

   Na Severusově předloktí byly vidět žhnoucí obrysy Znamení… zřetelně doslova vystupovalo z jeho kůže, a potom černou barvu, kterou bylo vyhotoveno, jak stéká na zem a vpíjí se do dlažby. Když byla poslední kapka pryč, Severus prudce vydechl a zahýbal prsty, nevěřícně zíraje na svou levici.

   Harry si dovolil letmý úsměv: „Páni.“

   Výjimečně s ním profesor souhlasil a fascinován tím pohledem na svou – neoznačenou – ruku zopakoval: „Páni… Tedy, výborně, Harry. Nikdy by mě nenapadlo, že nakonec se skutečně naučíš myslet logicky.“