4. Rozbušit mi srdce

Seděla jsem na parapetu svého okna a shlížela na noční Volterru. Nebe bylo podmračené, ale místy probleskovaly hvězdy. Byl to krásný výhled, všechna ta světélka, a vlahý vzduch voněl létem. Mohla bych tu být šťastná.

Moje myšlenky byly ovšem poněkud pochmurné. Střet s mistrem Arem mě zanechal rozechvělou a nejistou a nebylo nic, co by nějak logicky vysvětlovalo takové jednání. Možná to bylo normální? Po třech tisících letech má jeden právo začít být trošku… nestabilní.

Byla to smutná myšlenka. Co všechno se skrývá za pohledem našeho krále? Připadal mi jako pevný konstantní bod upířího světa. Jako bláznivý, to ano, ale… vidět Ara tak podivně mimo kontrolu bylo děsivé a nedokázala jsem přijít na způsob, jak se mi to povedlo způsobit.

„Bello?“

„Pojď dál,“ pozvala jsem Aleca dovnitř.

„Vypadalo by trošku zvláštně, kdybys spadla a přežila to,“ poznamenal se slabým úsměvem a přitáhl si ke mně židli. „Slyšel jsem, že máš parádní štít.“

„Modrý a blyštivý,“ souhlasila jsem s kyselým úsměvem. „Felix a Demetri byli u vytržení.“

„Tržení byli, to ano… Mluvili jsme o tom v klubovně, Renata skoro zelenala závistí,“ souhlasil a začal nohou vyklepávat slabý rytmus. Nikdy jsem neviděla žádného upíra tak nervózního a věnovala jsem Alecovi veškerou mou pozornost. Měl utrápené oči a díval se na svoje ruce.

„Copak se děje? Něco s Jane?“ zajímala jsem se.

„Co? Ne, Jane je v pořádku,“ odpověděl a začal studovat mě. „Mrzí mě to.“

„To ráda slyším, mladý muži,“ zahihňala jsem se. „A co přesně jsi provedl?“

„Mistr Aro tě hledal, a když si ode mě přečetl, kde jsi a kde jsi celý den byla, vypěnil. Demetri říkal, že z něj v životě měl stejný strach jen dvakrát – ještě jako člověk, když ho Aro přeměnil, a když před čtvrt rokem ztratil kontrolu a chtěl tě jít zabít.“

Seděla jsem pár minut tiše a sledovala Aleca, jak se zas zahleděl na svoje ruce.

„Byla jsem trochu vyplašená,“ souhlasila jsem, svým způsobem s úlevou, že v takovém rozčíleném stavu nebývá mistr Aro často. Vlastně vůbec. Na druhou stranu značně znepokojivé bylo, že za poslední dobu se mu podařilo vyděsit Demetriho hned dvakrát, a v obou případech to mělo něco společného se mnou.

„Co se vlastně s klukama stalo? Neviděla jsem je od té doby… Jsou v pořádku?“ napadlo mě. Demetri totiž není typ upíra, který se vyplaší snadno a pokud Aro vybuchl i na ně…

„Felixova ruka už je v pořádku a Demetri ten šok taky přežije,“ ujistil mě Alec lítostivě a hlásek v mojí hlavě mě varoval, že nechci vědět, co se stalo s Felixovou rukou.

„Není to tvoje chyba, Alecu,“ řekla jsem mu pak. Vypadal tak provinile.

„Myslím, že docela dobře je,“ odporoval mi, povzdechl si a rozhlédl se kolem. „Napadlo tě někdy, že na hradě vlastně nemáš stoprocentní jistotu soukromí? Kdokoliv na chodbě nás teď může poslouchat. Jen pokoje mistrů jsou jakžtakž bezpečné, protože si poblíž nikdo netroufá.“

„Chceš mi snad prozradit tajemství, Alecu?“ zajímala jsem se pobaveně. Alec se na mě zahleděl a přiložil si prst ke rtům, zatímco přitakal, dočista vážný.

„Půjdeme se podívat do města?“ navrhl pak.

O deset minut později jsme kráčeli křivolakými uličkami Volterry po kočičích hlavách a zamíchaní bez obav mezi normálními lidmi. Snažila jsem se příliš nedýchat, abych nepodlehla pokušení.

V krku mě lehce pálilo, jako bych měla angínu, a byla jsem nahněvaná sama na sebe, že jsem od včerejška neměla ani kapku krve. Během dne ve městě jsem to nepatrné pálení ani nepostřehla. Hádám, že mi tříhodinovým transem asi trochu vyhládlo.

„Neměj obavy, zítra se Heidi vrací s úlovkem,“ řekl mi Alec, když si všiml, jak jsem si několikrát odkašlala ve snaze se zbavit toho pálení.

Nemyslím, že by mě to příliš uklidnilo. Představa lovu á la Volterra mi připadala poněkud… ne, nechtěla jsem o tom prozatím přemýšlet. Pít krev ze sklenice v klubovně je něco dočista jiného než někoho zakousnout. Jakkoliv lehce jsem se sžila se svým upířím já, zabít člověka… k tomu jsem měla ještě hodně daleko.

„Co mi chceš říct?“ povzdechla jsem si místo dalších podobných úvah a soustředila se na svého společníka. Alec trhl nervózně rameny a pak spustil.

„Mistr Aro se v poslední době chová zvláštně. Není to prostě jeho normální standard – ztratit takhle hlavu, jako dnes večer. Děláme chyby všichni, Bello, a nikdy s námi neztratil trpělivost. Samozřejmě, občas je nucený nás potrestat, ale… taková drobnost jako jít do města s někým jiným, než ti určil, by ho za normálních okolností nevytočila.“

„Dobře,“ protáhla jsem a vstřebávala, co se mi Alec snaží říct. „Takže co jsem tedy udělala špatně? Viděl jsi jeho výraz? Moje bariéra podvědomě vyskočila zpátky k životu, když se ke mně pokusil znovu přiblížit.“

„Až tak?“ zaúpěl.

„Hm,“ souhlasila jsem vyhýbavě. Nechtěla jsem se svěřovat ještě s tou drobnou slovní výměnou, o které jsem věděla, že ji mistr nemyslel vážně. Kdybych se mu nehodila do stráže, neobtěžoval by se s mou přeměnou. Logicky zpětně jsem to věděla, ale to neměnilo nic na tom, že zasáhl citlivé místo.

„No, jsem si jistý, že to tak nemyslel,“ odpověděl a já se musela usmát nad shodností našich myšlenek. Krom toho, Alec vypadal jako malý kluk, který konspirativně šeptal mamince, že táta nemyslel vážně všechna ta ošklivá slova při předešlé hádce.

„Neměl by se omlouvat náhodou on?“ napadlo mě, co by asi taková maminka odpověděla, a Alec se rozpačitě zazubil.

„Mistr Aro by potom musel přiznat, proč tak reagoval. Což si myslím, že neudělá, ne jen tak brzo a rozhodně ne tobě.“

„No, a proč to tedy udělal?“ otázala jsem se zvědavě. Alec se mě snažil nějak varovat, teď jsem si vzpomněla na jeho pokus zabránit mi jít do města s Felixem a Demetrim.

„Nikdy sis nevšimla, jak se na tebe dívá?“ zeptal se mě oplátkou a zamrkal.

V ten moment jsem se musela zastavit, protože jako pro upírku by pro mě bylo vyloženě zahanbující zakopnout o vlastní nohy a spadnout na zadek. Alec právě nenaznačil, co si myslím, že naznačil. Nebo ano?

„Cože?“ zablábolila jsem, už podruhé během toho stejného večera. Byla jsem ve formě.

„Evidentně ne,“ zkonstatoval pobaveně a vzápětí vystřízlivěl. „Podívej, Bello, myslím to vážně. Dnes na mě zavrčel, cituji: ‚Kde je moje Isabella?‘“

Rozhlédla jsem se kolem sebe a spatřila malou zdobně kovanou lavičku u hradební stěny, vedle které byla v květináči zasazená půlmetrová palma. Byl to trošku zastrčený koutek poblíž starého centra, malebný jako pomalu celá Volterra. Zamířila jsem tam a sedla si se stále nevěřícným výrazem nalepeným na obličeji. Alec se usadil vedle mě a začal se také rozhlížet kolem.

Dlouho jsme mlčeli, zatímco lidí potloukajících se kolem ubývalo. Hodina pokročila a muselo být už něco po půlnoci. Ne že bych plynutí času věnovala zase tolik pozornosti, jelikož můj mozek se nesnesitelně pomalu prokousával tím, co Alec nadhodil.

Celá ta myšlenka byla naprosto k smíchu.

„Naznačuješ mi snad, že mistr Aro o mě má zvláštní zájem… v romantickém slova smyslu?“ zeptala jsem se skepticky. Když jsem to vyslovila nahlas, znělo to ještě hůř. Tak nepravděpodobně, tak nemožně.

„Po dnešním žárlivém výstupu se to nedá přehlédnout,“ odpověděl.

Žárlivost? Inu, ano, Arovi se určitě nelíbilo, že jsem venku s dvěma muži. A to naštěstí nevěděl, jak otevřeně se mnou flirtují, počítají si ‚body‘ a ve Felixově případě mě jednou paží dokonce objímají…

Och, bože. On si je oba přečetl, že ano?

„Utrhl Felixovi paži,“ řekla jsem ploše a opřela se o lavičku, hledíc vzhůru k nebi. Tohle se stalo s jeho rukou.

Napravo od nás se nad městem tyčil částečně viditelný palác a já sledovala jednotlivá rozsvícená okna. Za jedním z nich možná byla Jane, nebo Demetri, nebo jeden z králů. Aro, třeba. Nemohla jsem ani na vteřinku uniknout a musela se vrátit v myšlenkách zase k němu.

„Žertovali jsme, že je majetnický,“ poznamenala jsem potom a nebyla si úplně jistá, jestli to mám říkat vůbec nahlas. Ostatně Alec to viděl; bylo to během toho posledního dne, kdy jsem byla ještě člověk. Předtím jsme s Arem vedli rozhovor o tom, čím si mě Edward získal, a zakončili to poznámkami o tom, jestli bych mohla někdy milovat jeho.

„Och. Můj. Bože.“

Jak dlouho jsem přesně nevnímala ty signály? Opravdu jsem potřebovala Aleca, ze všech lidí zrovna navěky třináctiletého chlapce, aby mi otevřel oči? Začalo to někdy během našich výletů do města? Když se Aro vyptával na to, co dnes mladí dělají, aby se poznali, aby navázali vztah? Když trval na tom, že jednoduše musíme společně do kina, nebo na večeři, nebo na romantickou procházku?

Systematicky jsme prošli celou fází randění, aniž bych si to uvědomila. Přešli jsme od držení se za ruku k objímání tak přirozeně, tak lehce, že jsem neměla ani nejmenší podezření, co se to k čertu děje.

„Alecu?“ zašeptala jsem dutě; kdybych mluvila jen o trošku tišeji, ani jeho upíří smysly by mu nepomohly a neslyšel by mě.

„Ano?“

„Jsem slepá a hloupá, že?“

„Ano?“ odpověděl mi a pro změnu zněl stejně nejistě a nepatřičně, jako jsem se já začínala cítit. Myslím tím… Aro Volturi na mě žárlil. Když si člověk odmyslí jeho klasickou fixaci pětiletého dítěte, které se nechce dělit o svoje hračky, a přičte k tomu hlubší, emotivnější podklad…

Dostane znepokojivý koktejl.

Podívali jsme se na sebe a viděla jsem svého sladkého skoro brášku, jak si kouše spodní ret. Dělávala jsem to sama, v minulém životě. Jeho pohled byl tak rozpačitý, až mi ho bylo líto.

„Jak myslíš, že je to vážné?“ zajímala jsem se rádoby pevným hlasem, rádoby k věci.

„Za celou dobu mezi stráží jsem neslyšel, že by měl o někoho zájem zájem od chvíle, kdy zemřela lady Sulpicia. Většina upírů dávají přednost trvalým svazkům, když se jednou usadí. Žádné randění a každých pár dekád nová známost. Jestli víš, co ti chci říct.“

Oba jsme si povzdechli a já se zase zahleděla na nebe.

„To je pěkně komplikovaná situace,“ zamyslela jsem se. „Neví, že víme, a sám se k nějakému vyznání nechystá, správně?“

„To asi nemá hned tak v plánu,“ zavrtěl hlavou a potom se uchechtl. „Přísahal bych, že si myslí, že nemá šanci. Je to komické. Docela. Když se na to podíváš nezaujatě, myslím.“

„Už jen ten věkový rozdíl je zarážející. I mezi nesmrtelnými,“ zablábolila jsem a vyměnili jsme si vytřeštěný pohled. Aro pocházel z doby, kdy byla lidská civilizace v kolébce, proboha! I pro Aleca byl prastarý.

Začali jsme se chechtat. Byla to absurdní situace. Nikdy jsem plně nechápala, co by ve mně mohli upíři vidět. Kromě vůně a mimořádného talentu, nejspíš. Moje povaha nebyla zase tak okouzlující a rozhodně jsem se nesnažila nikoho zaujmout – natož Ara. Jen jsem se nechala unášet jeho nezadržitelným nadšením, protože upřímně řečeno – nedalo se tomu vzdorovat.

Když jsem bývala člověk, přišlo mi nepochopitelné, že by mě někdo tak hezký a dokonalý jako Edward mohl milovat. Teď, když jsem upír, přijde mi nemožné, aby ke mně něco mohl cítit někdo jako Aro. Můj král.

Věděla jsem od začátku, že se dostanu do téhle situace, že budu svázaná v jeho službách na dobu delší, než je život člověka. Třeba jednou odejdu z Volterry hledajíc vlastní osud a vlastní místo na slunci, ale…

Vždy jsem věděla, nějak podvědomě, že mezi námi nemůže nic vzniknout.

Přestala jsem se náhle smát a opřela se lokty o kolena.

Tak proč se moje srdce pokaždé zběsile rozbušilo, když byl Aro nablízku, když se mě dotýkal? Tehdy na začátku. Proč mi chtělo vyskočit z hrudi, proč jsem červenala jako o život? Proč jsem se v jeho náručí, v jeho blízkosti, cítila opatrovaná, chráněná, milovaná? Proč jsem se nedokázala zbavit výjevu, jak si přikládá můj šátek k ústům – snad v polibku?

A proč nedokážu potlačit to šílené, nepatřičné pomyšlení na to, že bych v sobě nalezla kousíček zájmu?

Dost, dost, Bells, zabrzdi, zastav se a otoč to jiným směrem, nařídila jsem si. Podobně by mi to řekl Charlie. Dokázala jsem si vybavit jeho obličej a jeho hlas.

Aro byl můj král a nemohla jsem pro něj být dost. Ne v tomhle ohledu. Necítila jsem k Arovi nic než vřelé přátelství, lásku, ano… ale nevinný, cudný druh lásky. Nedovolila jsem si cítit víc. Ta společenská, věková, zkušenostní a povahová mezera mezi námi byla propastná.

Moje kamenné srdce se bolestivě stáhlo, jako by chtělo znovu začít tlouct. Huš, ty mrtvý blázne, už bys mělo vědět, kde je tvoje místo!