10. Když se setmí

„Victorie,“ zašeptala jsem.

Jemně přikývla a sklouzla rukou k mému ramenu. „Dlouho jsme se neviděly, že?“

Potom jsem cítila, jak se její prsty zaryly hluboko do měkkého masa na mé paži, a jak mě prudce vytáhla na nohy.

„Máme na sebe jen chviličku, Bello,“ řekla s jistým rozčarovaným zklamáním. „Ale nebudeme malicherní. Konečně jsem tě našla samotnou a bez jakékoliv ochrany. Nemáš tu svého Edwarda, aby tě na poslední chvíli zachránil, a ti ostatní se na chvíli zabaví i bez tebe, co myslíš?“

Popadla mě a vyskočila z okna. „Nebude ti vadit, když to přesuneme ven, že? Ostatně kdo by chtěl potom uklízet ten binec. Nemluvě o tom, že medvědi do domů zase tak často nechodí. Na druhou stranu hloupé lidské slepice nikdy nevědí, kdy nestrkat nos, kam nemají.“

Udělala jen několik skoků, protože mě odhodila na zem jen kousek za naším domem. Nebylo to nijak hluboko v lese, to místo jsem snadno rozpoznávala. Chodívala jsem sem skoro každý druhý den a Charlie to věděl. Všichni to věděli.

Jak normální by bylo, kdyby mě tu našel a roztrhal medvěd, že? Byla by to strašlivá nehoda, ale naprosto uvěřitelná.

„Proč to děláš?“ zeptala jsem se jí hlasitě. Rameno mě bolelo a zády jsem narazila na nějaké kořeny. „Proč? Nic jsem ti neudělala, ne úmyslně!“

Mou jedinou nadějí bylo zdržovat a doufat, že Alec nebo snad Aro zaslechnou, co se děje. Museli mě slyšet, bydleli přece vedle…

„Že jsi mi nic neudělala? Zabila jsi Jamese, kvůli tobě je mrtvý!“ zavrčela a udeřila mě přes tvář. Nebylo to plnou silou, vlastně to od ní byl spíše slaboučký políček, více poplácání než facka. Hlava se mi zvrátila a v ústech jsem ucítila krev.

„Mohl si za to sám!“ křikla jsem. Kde jen byli? Ze všech dní byli dnes večer pryč? Potom mě napadla strašlivá myšlenka: mohli jít zrovna dnes lovit? Kolik času uběhlo od jejich posledního jídla?

Och, můj bože. Můj bože, můj bože.

Zavrčela – nebo spíš zaprskala jako rozladěná přerostlá kočka – a vyzvedla mě do vzduchu.

„Druh za druha, Bello!“ zasyčela a odhodila mě proti stromu. „Rozpářu tě jako sele! Bohužel mám trochu naspěch, takže k tomu rovnou přikročíme, co ty na to?“

Kašlala jsem, zhroucená u mohutného kmene za sebou. Měla jsem něco s páteří a proklínala v tu chvíli své slabé a tak křehké lidské tělo. Neměla jsem už ani sílu začít křičet. Ne že by to pomohlo. Byli jsme dost daleko v lese pro lidské uši a mí dva upíři byli pryč.

Zvedla jsem k ní oči, když se přiblížila se spokojeným šklebem a začala si vyhrnovat rukávy. Nepotřebovala nůž nebo žádné další nástroje. Měla svoje nehty.

A já zjistila, že křičet můžu, jak moc křičet ještě můžu.

„Jen tak dál, křič, křič!“ posmívala se mi. „Není tu teď nikdo, kdo by tě slyšel.“

„Áh! Uh-áááh!“ unikalo z mého hrdla, znovu a znovu, zatímco moje mysl bez přestání volala: Aro! Aro!

Kdybych ho jen nepopichovala, nejspíš by zůstal celé odpoledne. Kde byl Alec? Kde byl k čertu Edward, který odešel, aby mě ochránil před upíry v první řadě? Kde byli?!

Po nekonečné chvíli se ostrá bolest z jejích ran přes moje tělo, přes hrudník, přes záda, přes paže a nohy, slila v jednolitou tupou dunivou bolest, jejíž zdroj už jsem nedokázala určit. Cítila jsem, jak ze mě uniká krev, jak se vsakuje do země kolem, a s ní unikají i poslední zbytky mého vědomí.

Potom… přišlo černo.

   ***

Z nejhlubšího bezvědomí mě vytáhlo pálení, žár, který se mi pomalu rozléval žilami a ničil a přetvářel všechno ve své cestě. Znala jsem ten pocit, to upíří jed koloval v mém krevním řečišti a odstartoval pomalou, bolestivou proměnu.

Měla jsem chuť křičet, cítila jsem se jako v křečích, ale věděla jsem, že jsem se ani nepohnula, že moje tělo bylo studené a mrtvé pro všechny okolo. Abych se nezbláznila z toho pálení, donutila jsem mysl zabývat se něčím jiným. Čímkoliv.

Můj bože, oni mě pohřbí, napadlo mě vzápětí a moje sarkastická stránka se naplno ozvala. Vždycky jsem si vybavená nějakou kousavou poznámkou připadala silnější. Takže ještě jednou: oni mě pohřbí. Paráda.

To znamenalo, že mě nejspíš Aro nebo Alec našli včas. Měnila jsem se, což oproti druhé variantě – vykrvácení na rány od Victorie – bylo rozhodně pozitivnější. Na druhou stranu, jsem teď upírka, nesmrtelná – a úplně novorozená.

Čeká mě těžký rok nekontrolovatelné žízně a divokých emocí, a čeká mě Volterra. Moje plány vyšly tedy docela dobře. Jsem bez maturity, moji rodiče a nejbližší okolí si myslí, že mě rozpáral medvěd, a jakmile skončí tohle hořící peklo, svou novou existenci začnu v rakvi na hřbitově ve Forks.

Pořád kolem mě vládlo černo. Jedno lepší než druhé.

   ***

Ztratila jsem pojem o čase a přemýšlet se mi nechtělo. Začínalo to být poměrně únavné, tak jsem se rozhodla jednoduše zkusit vypnout. Nevnímat bolest, ignorovat svoje měnící se tělo, nevšímat si ho. Soustředila jsem se na to sympatické černo kolem a nechala se jím pohltit. Myslím, že jsem si užívala své poslední chvilky nevědomí na plno, protože jako upírka nebudu mít už možnost bezvědomí nebo spánek zažít.

Po nějaké době bolest ustala a to mě přivedlo na myšlenku, že je přeměna dokončená. Začala jsem být malinko zvědavá – dobře, hodně zvědavá – jaké to bude.

Jednu dobu jsem po tom toužila, jednu dobu se toho děsila – a když to konečně přišlo, nedalo se to zvrátit a já byla prostě zvědavá. Necítila jsem nijak velký rozdíl. Neslyšela jsem nic, neviděla jsem nic. Testovat svoje smysly a sílu bude rozhodně rozumnější mimo stísněný prostor rakve.

Co se povahy a emocí týkalo… Nevím. Novorození byli pološílení svou čerstvou žízní, nespoutaní dalo by se říct, a já jsem si nepřipadala nijak žíznivě, natož divoce. Byla jsem možná trošku mrzutá, protože se ke mně Victoria dostala, ale k nějaké zuřivosti to mělo daleko.

Spíš to byla první fáze šoku, po níž se rozpláču, až mě naplno udeří realita, že jsem mrtvá. Tedy že nejsem tak úplně živá.

Chvíli jsem přemýšlela, jestli bych se ale náhodou neměla pokusit vyhrabat ven. Mají mě v plánu vůbec vyhrabat? Určitě, že ano? Myslím tím… Nebudu se hrabat ven. To by bylo už nehorázně a příšerně klišé.

Naštěstí mě podobných úvah zbavil zvuk, který se začal ozývat nade mnou. Jako by se někdo obezřetně prokopával ke mně. Dilema vyřešené.

Pak jsem slyšela jen, jak někdo odhrabává poslední zbytky zeminy a následně se ozvalo zaklepání. Můj sluch byl upírsky perfektní.

„Hola, Bello, je někdo doma?“ ozval se Alecův rozechvělý hlas a já se usmála do tmy. Proč zněl tak váhavě? Proč kopal tak úmyslně pomalu? Skoro to vypadalo, že měli obavy, co na dně naleznou.

Rozhodla jsem se mlčet.

Potom nadzvedl víko a já řekla jen: „Baf!“

Můj zrak fungoval také výborně, protože jen to minimum světla stačilo k tomu, abych ho jasně viděla. Jak široce se na mě usmál, jak se mu ulevilo, jakou měl radost, že mě vidí. Ne tak úplně po smrti.

Jeho tvář, s mýma novýma očima, byla ještě hezčí a jeho pohled ještě veselejší než předtím. Pomohl mi ven a spontánně mě objal a pevně zmáčkl. Kdybych byla člověk, zlámal by mi žebra, ale já nebyla člověk, tak jsem ho zmáčkla taky, až zahekal.

Očividně historky o síle novorozených byly pravdivé.

Vyskočili jsme ven z místa mého předpokládaného ‚věčného odpočinku‘ a v údivu jsem se rozhlédla kolem sebe. Vítr mě laskal na tváři, vzduch voněl nocí, borovicemi, deštěm – muselo předtím pršet – všechno bylo ostré, jasné, skvělé. Potom jsem v zádech ucítila čísi pohled a pomalu se otočila k místu, kde jsem tušila, že stojí Aro.

Stál tam, jen kousek ode mě a Aleca s pečlivým neutrálním výrazem a sledoval nás. Měla jsem dojem, že jsem postřehla slabou změnu v jeho dýchání, ale to se mi nejspíše jenom zdálo.

Proměnil se před mýma očima v dokonalou sochu, jen na vteřinu, a dovolil mi prohlédnout si ho novýma očima. Zadívala jsem se na něj pořádně a uvědomila si, jak nespravedlivé k němu ty moje lidské byly. Jeho kůže vypadala jako čerstvě napadaný sníh a jeho karmínové oči nebyly jenom červené. Blíž k zorničkám obsahovaly rubínové střípky, které dodávaly dojem, že jsou neustále rozsvícené vnitřním jasem.

Když jsem skončila se svým zkoumáním, uvědomila jsem si, že Aro si stejně upřeně prohlíží mě. S rukama u úst, jako by soustředěně přemýšlel, klouzal pohledem nejen po mé tváři, ale i po mém těle, což mi nikdy nebývalo příjemné a znervózněla jsem.

Pomalu jsem se na něj usmála a chtěla něco zablábolit, ovšem Aro ke mně vykročil s rozpaženýma rukama a širokým úsměvem. V ten moment na mě plně dopadlo, co se vážně stalo v lese za naším domem.

Byla jsem rozervaná na kusy, byla jsem na pokraji smrti a de facto jsem skutečně umřela. Pro všechny lidi, kteří mě znali a milovali. Můj lidský život skončil, aniž bych měla možnost říct svým rodičům, co pro mě znamenají a jak moc je miluji. Kvůli zatracené pomstychtivé vyšinuté upírce.

Nemluvě o tom, že jsem mohla být skutečně mrtvě mrtvá, kdyby se Aro nakonec rozhodl mě nepřeměnit. A já k němu byla tak drzá, tak zlá!

Padla jsem mu do náruče a začala nekontrolovatelně vzlykat, všechno přestalo najednou dávat smysl a já byla jen ráda, že v ten moment nejsem sama, a byla jsem ještě raději, že mě Aro držel pevně, jako by neměl v plánu už nikdy pustit.

Určitá moje část si to rovněž přála…

Tak jsem ji rychle zase propleskla a odstoupila od svého mistra. Aro mě stáhl zpátky a sevřel mou tvář ve svých dlaních. Dlouze na mě hleděl, jeho pohled podivně jasný a podivně rozervaný, a potom na kratičký okamžik přiložil svoje čelo k mému a vydechl, jako by jej něco stálo ohromné úsilí.

Stáhl se kousek a jemně přejel prstem po mé čelisti: „Cítíš se lépe, tesoro mio?“

„Trošku,“ řekla jsem mu, zmatená náhlou prázdnotou v jeho pohledu. „Jsem jen… jsem… asi… je toho na mě moc.“

„To je naprosto pochopitelné, Isabello,“ řekl vlídně a zamířil k autu. Přes rameno dodal: „Pojedeme.“

Mentálně jsem propleskla taky ještě sebe, zatímco jsem za ním zírala. Před pěti vteřinami mě mačká, jako by se blížil konec světa, a teď si bez mrknutí oka rázuje k autu? Co to? Odpověď byla nasnadě: Aro.

Alec mi věnoval povzbudivý úsměv, když jsem si vedle něj sedla na místo spolujezdce a zamířili jsme…

„Kam vlastně jedeme?“

„Na to malé letiště v Port Angeles. Máme tam přistavené naše soukromé letadlo,“ odvětil. Důvěřuj Volturiovým, že budou mít vlastní tryskáč. „Čeká nás už jen cesta domů.“

V jeho hlase byla slyšet úleva; už nebude muset předstírat prváka na střední škole. Naprosto jsem s ním soucítila. Můj prvák byla zkušenost, kterou bych si nechtěla zrovna dvakrát zopakovat.

Během krátké cesty k letišti – všichni upíří mají problém s dodržováním povolené rychlosti – jsem melancholicky vzpomínala na svůj lidský život a byla jsem vděčná, s jakou přesností si jej pamatuji. Slyšela jsem, že mnozí nesmrtelní nemají to štěstí. Zatímco paměť upírského života nikdy nevybledne, svůj čas jako člověka si málokdy vybavují.

Také jsem dumala nad nenadálou změnou chování mistra Ara, který seděl pohodlně roztažený na zadním sedadle a s jakýmsi přemýšlivým, ztraceným výrazem hleděl z okénka. Občas jsem ho zahlédla v zrcátku.

Bylo to, jako by najednou otočil o sto osmdesát stupňů a bylo pro mě těžké přejít z pozice jeho zajímavé zářivé hračky na místo… kde jsem vlastně byla? Jeho poddaná. Jistě. Už si prohlédl nového upíra ve svých službách, tak můžeme postoupit dál.

Když se na to člověk – upír – podíval takhle, dávalo to smysl. Nebyla jsem už jeho siréna, ani ten podivně zajímavý človíček, najednou jsem byla jen obyčejný novorozený upír, míle a míle hluboko pod Arem Volturim, svým mistrem.

Zamrkala jsem a byla pro jednou vděčná, že upíři nemůžou plakat. Jak snadné bylo se zbavit hloupoučké Belly Swanové, že? Bez jediného zpětného pohledu. Věděla jsem od prvního okamžiku, co jsem se s Arem seznámila, že je mnou podivně fascinovaný, to ano, ale naše… přátelství není skutečné, ne doopravdy.

Narovnala jsem se na sedadle a zhluboka se nadechla.

Shledala jsem, během té cesty, že vlastně něco ve mně se změnilo. Možná tou přeměnou v predátora. Možná kvůli setkání s Victorií nebo díky všemu, co se za uplynulý rok stalo.

Byla jsem silnější, byla jsem rozhodnější a nedovolila jsem, abych se cítila ublíženě. Mířila jsem do centra upírské moci ve světě a nesměla jsem si dovolit být slabá. Nebyla jsem. Teď už ne. Byla jsem silná, byla jsem schopná kontrolovat své emoce a sebe. Což mi poněkud překvapivě připomnělo jeden malý detail.

„Alecu?“ zeptala jsem se svého přítele po chvilce. „Novorození upíři mají mít nekontrolovatelnou žízeň.“

„Och,“ pronesl zaraženě a otočil se ke mně. Zamrkal: „Ano, mají.“

„Bože, Bello, ty nemáš žízeň!“ zvolal pak trošku… vyveden z míry.

„Když se o tom bavíme, trošičku mám,“ přiznala jsem a prohrábla si vlasy. „Ale upřímně, není to nic, co bych čekala podle všech hrůzostrašných popisů.“

„Ha-ha, ha-ha,“ ozvalo se zezadu pobavené zahihňání našeho mistra, a ten vrnivý, povědomý zvuk mi vykouzlil úsměv na rtech. „Stále stejně výjimečná, jak vidím, tesoro mio.“

Obrátila jsem se na sedadle a usmála se na něj, když jsem viděla jeho nadšený, dobře známý úšklebek. „Nějak to vypadá, že si nemůžu pomoct, že?“

Hlasitě se rozesmál a Alec vedle mě se začal rovněž široce usmívat. Možná, uvažovala jsem, že přece jen něco z toho podivného přátelství a nezvyklé důvěrnosti mezi mnou a Arem, mistrem Arem, zůstalo. V pozměněné formě, očividně, neboť naše pozice se změnily, ale přece.

V tu chvíli jsem se necítila tak smutně a tak melancholicky. Opouštěla jsem sice svou lidskou rodinu, ale neznamenalo to, že jsem v tom novém světě dočista osamocená.

„Na palubě bude připravené občerstvení,“ řekl mi pak Alec vesele a zamrkal. „Žádné obavy.“

Sotva jsme vzlétli, skrze hradbu mraků prorazily první paprsky nového dne. Oslněná jsem hleděla do jejich jasné záře a věděla jsem, cítila jsem, že tohle není konec, spíše jen začátek něčeho nového. Začátek mé nekonečné noci.

Můj soumračný úsvit.