3 Velká změna

   Vůbec si nebyl jistý, jak se vlastně dostal z Bradavic až do svého domu, ale úlevně si povzdechl, když kráčel po schodech až do knihovny – knihovna byla známé, přátelské místo, přesně takové, které mu pomůže utřídit myšlenky… Zabouchl za sebou dveře a absolutně nerozhodně zůstal stát na koberečku v tmavě modrých barvách.

   Klid nepřicházel.

   Nadechl se a odvážil se rozevřít dlaň – v ruce měl pouze zmuchlaný novinový výstřižek ze starého Denního věštce, byl to jen kus bezcenného papíru…

   Ale jistým zvláštním způsobem Severus cítil, že to je symbol něčeho jiného, symbol čehosi, co má cenu podstatně větší. Možná nevyčíslitelnou.

   Uhladil fotografii a znovu si prohlížel mladíka, o němž se právě dozvěděl, že je jeho synem.

   Merline, to znělo tak zvláštně!

   Harryho oči byly prázdné, postrádaly tu jiskru života, ten elán, jaký vídával v očích jeho matky. Byly smutné, oči někoho, kdo příliš vytrpěl. Je možné, že se tak díval už delší dobu? Je možné, že si toho Severus nevšiml? Pravděpodobně, protože se ke zkoumání chlapcových očí nikdy nedostal, neboť pouhý pohled na Jamesovo rozčepýřené vrabčí hnízdo mu stačil a Pottera nepotřeboval zkoumat víc.

   Bylo jasné, že má ředitel pravdu. Ten kluk potřebuje péči, potřebuje oporu, skutečně vědomí, že ho někdo má rád. Potřebuje rodinu, jinak bude brzy na odpis. Severus si ho prohlížel a spatřoval v něm až příliš ze sebe samého. Vrátil se v bolestivých vzpomínkách do doby, kdy nastoupil do Bradavic jako profesor – tehdy byl jen o pět let starší, než je Harry, ale mladíkův pohled by tomu jeho mohl směle konkurovat.

   Složil ústřižek a strčil si ho do vnitřní kapsy hábitu, načež pomalu přešel do křesla k vyhaslému krbu a přivolal k sobě knihu, předstíraje četbu. Nicméně myšlenkami prodléval někde úplně jinde; někde v mudlovském světě, kde tou dobou Harry, jeho syn, možná vstával do dalšího prázdninového dne…

   Byl tak zvědavý! Na Harryho! Nikdy nepovažoval za nutné mu věnovat pozornost, nikdy se nezajímal, co Harryho baví, co rád dělá, jaké má názory, čemu se směje… všímal si ho jedině tehdy, když ho chtěl rozzuřit a ponížit.

   Severus potřásl hlavou, jakmile si uvědomil, že opravdu nevnímá, a zaklapl knihu. Začal přecházet po pokoji a několikrát si prohrábl vlasy. Za posledních několik let se necítil tak roztěkaně – a tak plný emocí! Myslel, že ztratil schopnost cítit, když zemřela Lily… ale jediné prosté sdělení toho starého blázna, který je omylem ještě pořád ředitelem školy, ji přivedla zpět k životu!

   Frustrovaně zavrčel – nenáviděl všechny ty chaotické a protichůdné pocity, které se v něm probouzely. Začínal být zmatený, neklidný – a to se mu nezamlouvalo.

   Podvědomě vytáhl fotku a znovu se zahleděl do Harryho tváře. Bylo pro něj trochu uklidňující si chlapce prohlížet, jako kdyby mohl pohledem na tento jediný obrázek načerpat o Harrym potřebné informace. Ovšem nejzvláštnější byl samotný fakt, že se Severus uklidňoval, když pozoroval svého syna – bylo to jako by dostal nový životní cíl, který ukotvil jeho svět na správné místo. Neodkázal si představit, ne teď, že by věci zůstaly při starém, nyní viděl, jak je mu podobný, věděl…

   Merline, copak se Severus může odvrátit od toho hocha, když je jasné, že ho potřebuje? Když je vázán krví mu pomoci? Bral rodinná pouta velice vážně. Bylo to ale natolik, aby zapomněl na nevraživost a nenávist, kterou ještě před hodinou k Harrymu cítil? Co by vlastně chtěl ještě promýšlet? Měl vůbec nějakou volbu ve chvíli, kdy ředitel vyslovil ta osudná slova?

   „Harry je tvůj syn…“

   Prošel pokojem rovnou ke svému stolu, otevřel zásuvku a uložil výstřižek k dalším předmětům, které pro něj měly zvláštní význam. Bylo tam několik dopisů, jež mu psala Lily, a několik jejich společných fotek. Teď přibyla fotografie jejich syna…

   Při zavírání zásuvky z něj cosi temného opadlo, zmizely ty těžké chmury, které jej provázely celá léta, a Severus se po dlouhé době mohl svobodně nadechnout.

   Nicméně neměl ani tušení, co bude dělat. Podobně jako si nedokázal představit, že ponechá vztah s Harrym stejný jako doposud, neuměl si ani představit, jak se chlapci přiblížit, jak s ním jednat, co mu říct…

   Severus byl náchylný k výbuchům vzteku, a ač prokazoval mnohdy bezbřehou trpělivost (ještě nikdy nezabil studenta), byl neskutečně prchlivý (pár jich už přizabil) a jeho nálady bylo opravdu těžké sledovat. Občas, většinou pod emočním tlakem a pouze byl-li hodně rozhozený, jednal zkratovitě.

   Jako teď.

   ***

   Zatímco kráčel přes pozemky k hradu, ujasňoval si svůj prostý a jednoduchý plán.

   „Brumbále!“ vyštěkl, když vrazil do ředitelny. Pohled na zmateně, ale veskrze přátelsky mrkajícího ředitele mu jen zvýšil krevní tlak. Měl chuť ho uškrtit, že si dovolil převrátit mu život naruby. Jestli si tedy pan ředitel zkusí jen náznakem nesouhlasit s jeho razantním řešením, zardousí ho bez ohledu na následky.

   „Ale, Severusi,“ usmál se na něj Albus, „jsi zpátky opravdu brzy. Není ani deset.“

   Snape zavrčel a dlouhými kroky došel přímo k Brumbálovu stolu a shlížel na starce za ním: „Když už jste mě do toho dostal, tak mi pomůžete.“

   „Samozřejmě,“ souhlasil Brumbál s nechutně spokojeným obličejem a jiskřičkami v očích. Severus nepochyboval, že jedná přesně dle jeho plánů, ale nemohl ani jinak, nebo ano?

   „Petúnie je nesnesitelná ženská,“ řekl. „Její manžel nebude o nic lepší.“

   „Někam tím míříš, Severusi?“

   „Nechci, aby byli tihle mudlové Harryho opatrovníky,“ prohlásil s výrazem, ať si zkusí ředitel odporovat.

   „Jsem stejného názoru,“ přitakal Albus a propaloval ho pohledem. „Ovšem chlapec nemá kam jinam jít…“ významně na něj mrkl.

   Severus se zatvářil znechuceně – nesnášel ten pocit, že je jím manipulováno – a odevzdaně vzdychl: „Vy víte, že bych ho tam za těchto okolností nenechal.“

   „Ano,“ samolibě se na něj usmál ředitel. „Rozumím-li tomu dobře, drahý hochu, dožaduješ se svých rodičovských práv?“

   „Netvařte se tak neskutečně potěšeně!“ zavrčel Severus a posadil se do křesla. „Vím naprosto přesně, že právě tohoto výsledku jste chtěl dosáhnout! Chodil byste neustále kolem, pronášel vtíravé poznámky, házel významné pohledy… a nakonec byste mě do toho tak jako tak dostal. Ušetřím vám několik měsíců práce, Brumbále, beru si k sobě kluka už teď!“

   Albus se jen široce usmíval a poté se zeptal: „Co tě k tomu dohnalo, aniž bych musel zapojit ony přesvědčovací metody?“

   „Pamatuji si ještě všechny vaše komentáře a soucitné výrazy, kterými jste mě ještě předtím nabádal, abych na něj nebyl tak tvrdý,“ řekl potichu Severus. „Nerad bych je poslouchal v modifikované verzi.“

   Brumbál se pobaveně zaklonil: „Jak mu to chceš povědět? Máš nějaký plán, chlapče?“

   „Jistěže ano,“ Severus se nevesele zašklebil a jeho výraz dával tušit, že je připraven na velké nepříjemnosti.

   ***

   Harry se zachmuřeně zadíval z okna, ale zavrtěl hlavou a natáhl se pro suchý kousek chleba, který měl tentokrát připravený k snídani. Teta Petúnie si začátkem léta povšimla, jak jim z lednice mizí jídlo, a místo aby podezírala Dudleyho (zase podváděl a nedodržoval dietu), podezírala Harryho. Vyřešila to jednoduše; zase zamkla ledničku a Harry klíček nedostal, namísto toho nacházel každé ráno snídani na stole, oběd v kredenci a na večeři čekal, než se Dursleyovi vrátí.

   Letošní prázdniny se rozhodli zasvětit poznání a skoro každé ráno odjížděli pryč a navštěvovali památky v bližším a později i vzdálenějším okolí (na celý nápad s poznáváním historických a jiných pozoruhodností tetu Petúnii samozřejmě přivedla televizní reportáž, že je to v současnosti velice v módě). Na druhou polovinu prázdnin se Harry opravdu těšil, protože to už budou jezdit tak daleko, že budou muset občas někde i přespat.

   Zamračil se, když někdo zabušil na dveře. Znovu si vzpomněl na stín, který se mihl před okamžikem kolem okna a který tak lehkovážně nechal být. Možná to byla chyba.

   Zamžoural ven – bylo jasné a horké dopoledne (červenec byl letos opravdu tropický), takže se mu zdálo divné, že by na něj někdo útočil zrovna teď. Smrtijedi a Voldemort dávají přednost tmě, když něco podnikají.

   Vytáhl hůlku a tiše došel ke dveřím. Poodhrnul záclonku u bočního okénka a nakoukl ven; co viděl, mu doslova vyrazilo dech.

   Před dveřmi číslo čtyři na Zobí ulici v Kvikálkově stál bradavický učitel lektvarů Severus Snape a tvářil se, jako by se nechumelilo. Dokonce vypadal tak nějak… v pohodě. Pravou ruku měl založenou v bok, zatímco druhou se opíral o zeď domu, spíše znuděný čekáním než cokoliv jiného.

   Harryho oči se okamžitě stočily na jeho odhalené levé předloktí s jasně vystupujícím Znamením zla, a pak se zaměřil na zkoumání profesora. Byl v černé, jak jinak, a měl dlouhé kalhoty a lehkou košili s vyhrnutými rukávy a rozepnutými knoflíčky u krku, na koženém pásku připnuté pouzdro s hůlkou lehce v dosahu.

   Než mohl Harry zareagovat, zahlédl na Snapeově tváři pobavený škleb – profesor se narovnal a prstem zaklepal na okénko.

   „Otevřete, Pottere!“ vyzval ho tichým, nízko položeným hlasem.

   Harry se zatvářil kysele, ale zastrčil hůlku do kapsy a se škubnutím otevřel dveře.

   Snape se na něj dlouze a upřeně zadíval a chlapec se během té chvíle cítil nervózně a nesvůj, protože ve Snapeově tváři se neobjevilo nic z toho, co by tam očekával. Žádné opovržení, hněv a nenávist. Jen… zvědavost. Hleděl na něj, jako kdyby ho viděl poprvé v životě, a v očích měl cosi, co Harry nedokázal identifikovat.

   Oplácel profesorovi upřený pohled a potom se zamračil. „Co tady děláte?“

   Snape zúžil oči nad Harryho tónem – hoch se opravdu nesnažil předstírat, že je k němu uctivý.

   „Taky vás neskonale rád vidím,“ oplatil mu konečně se starou dobrou jedovatostí, která Harryho rozčílila, ale rovněž uklidnila. Ten skoro přátelský pohled před chvílí chlapci nedělal vůbec dobře.

   „Pojďte dál,“ vyzval profesora, rozhlédl se po ulici a potom ustoupil ode dveří. Nerad by, aby je kdokoliv ze sousedů viděl, ještě by si přidělal problémy s Dursleyovými, a to opravdu nechtěl.

   Snape kolem něj prošel do malé předsíně a se zjevným odporem se začal rozhlížet po domě.

   „Jsou tu vaši příbuzní?“

   „Ne,“ zahučel Harry odpověď. „Co tu teda děláte?“

   Neodpověděl a začal slídit po domě, jako by byl ovládán jakýmsi nutkáním si to tu prohlédnout. Harry ho rozhořčeně následoval – co jiného mohl od toho bastarda čekat? Určitě si zapamatuje každý nenápadný detail celého domu, aby měl v září nové možnosti jak se Harrymu vysmívat.

   „Co tu děláte?!“ vyštěkl, když Snape konečně zamířil do kuchyně.

   Profesor měl ve tváři zvláštní výraz, který se tam objevil ve chvíli, kdy zkoumal Harryho pokoj. Chlapec nebyl schopný to správně odhadnout, ale skoro mu to připadalo jako vztek, avšak kupodivu ne na něj; Snape si dlouze prohlížel mříže na oknech a zámky na dveřích jeho ložnice.

   Harrymu se nelíbilo, že zrovna tomuhle kouzelníkovi došlo, jak s ním zacházeli. Měl docela dobrý důvod nikomu přesně nesdělovat, co všechno u Dursleyových protrpěl, dokonce ani Brumbálovi nikdy neřekl, že ho tu mlátí, týrají hlady a zamykají do jeho pokoje (jak rostl, už si tolik netroufali, pravda). Nechtěl, aby ho litovali, protože to bylo tak všechno, co by tím získal. Jakmile mu ředitel vysvětlil, proč je důležité, aby se každý rok vracel na léto do Zobí, pochopil, že se vrátit musí tak jako tak. Harry nechtěl zatěžovat Brumbála ani své přátele výčitkami, že ho nechávají trpět, aby přežil.

   Snape se zastavil ve dveřích a přejel očima úzkostlivě čistou kuchyň tety Petúnie, zamčenou lednici a suchý krajíc chleba připravený na stole. Jeho rysy zpřísněly: „Tohle je vaše snídaně, Pottere?“

   „Hm,“ odpověděl Harry a urychleně vzal talířek s chlebem a strčil ho do kredence, kde na něj čekal oběd v podobě balíčku nejlevnějších a nejméně chutných sušenek na trhu. Snape je i přes chlapcovu snahu zahlédl a zamračil se.

   „Tak co tu sakra děláte?“ neudržel se chlapec, jakmile se vztekle otočil.

   „Přišel jsem vás odvést na štáb,“ odpověděl konečně profesor a sledoval, jak se Harrymu po obličeji rozlila vlna naděje.

   „To jako pryč od Dursleyových? Už teď?“ zeptal se nevěřícně.

   „Ano,“ přitakal Snape a trochu se zašklebil. „Není už nutné, abyste nadále zůstával v tomto domě,“ pronesl se značným despektem.

   „Jak je to možný?“

   „Našel se pro vás jiný opatrovník,“ poslední slovo bylo proneseno velice zvláštním tónem.

   Harry na něj vytřeštil oči a v ohromení pootevřel ústa. Jakmile si to uvědomil, zapolykal a ujistil se, že dobře slyšel: „Jiný opatrovník?“

   Profesor jen kývl a opět ho začal pozorovat tím znepokojivým způsobem.

   „Kdo to je?“ zeptal se rychle a snažil se nevnímat rostoucí pocit nespravedlnosti. Nechápal, jak to mohl Brumbál dovolit. Najednou to šlo, najednou to bylo možné… Teď, když Harry nenávratně přišel o toho jediného opatrovníka, o kterého doopravdy stál.

   „Člověk, kterého znáte,“ odpověděl mu a přitom se otočil na patě. „Starý známý vaší rodiny.“

   Harry se rozzářil, zapomínaje na chvilkové rozhořčení – koho znal a kdo byl přítelem rodiny? Ze všech lidí na světě to nemohl být nikdo jiný než poslední Poberta, tedy Lupin!

   „Remus?“ vykřikl nadšeně.

   Snape se prudce otočil a propálil ho nakvašeným pohledem, potom se uklidnil a zatvářil se kysele. „Běžte si pro věci, za chvíli se spustí přenášedlo.“

   Harry se ani nepohnul. „Je to Lupin?“

   „Běžte si pro věci!“ nařídil mu podrážděně Snape a upřel na něj důrazný pohled. Harry chvilku vzdoroval, ale s pocitem rezignace nakonec uposlechl a šel si nahoru pro věci.

   Jako první vzal Hedviku k Dudleymu do pokoje, oknem ji vypustil ven a řekl jí, že se sejdou na Grimmauldově náměstí. Následně nacpal prázdnou klec do kufru a zabaleno měl během několika dalších minut, protože si v něm většinu svých věcí nechával celé léto. Poté jej přitáhl do předsíně, kde očekával Snapea. Ovšem profesor byl ještě v kuchyni, a když Harry vešel, zrovna vytahoval z kapsy jakýsi papír.

   „Co to je?“ zeptal se bezmyšlenkovitě.

   „Krátký vzkaz od vašeho opatrovníka pro Dursleyovi,“ odtušil Snape a nabídl Harrymu, aby si to prohlédl.

   Chlapec si papír překvapeně vzal a zahleděl se do něj.

   „Petúnie,“ přečetl si oslovení v duchu a zmateně zamrkal. „Jsem ohromen tvojí péčí o Harryho blaho, nedokážu najít vhodná slova, která by vyjadřovala můj údiv. Jsem si jistý, že po dlouhém a usilovném přemýšlení bych ovšem dokázal najít přiměřenou odměnu pro tebe i tvoji rodinu za to všechno, co u vás Harry prožil. Prozatím však zasílám jen své upřímné ujištění, že na to nezapomenu. Tvůj starý známý S.E.S.S.“

   Harry odtrhl pohled od úhledného, přísně vyhlížejícího rukopisu, který mu byl nepatrně povědomý, a zjistil, že je opět upřeně pozorován, i přesto se však mimovolně otřásl.

   „To zní jako výhružka,“ zamumlal zklamaně, protože iniciály mu nic neříkaly.

   Snape se uchechtl, vzal Harrymu papír z ruky, složil ho a položil na stůl. Výmluvným gestem chlapci naznačil, aby se pohnul zpět do předsíně a následoval ho.

   „Znáte ho?“ zajímal se Harry opatrně.

   „Ano,“ odtušil Snape, natáhl k němu ruku a v hlase mu probublávalo něco, co Harrymu silně připomínalo pobavení.

   Harry se na něj nedůvěřivě zadíval, popadl svůj kufr a neochotně se dotkl železné sponky, kterou měl profesor na dlani.

   „Tři, dva, jedna…“ a přenášedlo se aktivovalo.