2 J. Medow

   Následující den ráno se Harry dostavil do Velké síně s povzbudivým výrazem ve tváři. Za poslední dva měsíce se ještě necítil tak dobře. Především proto, že byl v Bradavicích, mezi přáteli a s vyhlídkou na klidný školní rok. V tom posledním bodě si sice nebyl extra jistý, někdy měl dojem, že problémy k sobě přitahuje jako magnet, ale i tak měl dobrou náladu. Nikdo ho v létě nechtěl zabít, nikdo mu nebránil v nástupu do školy, neměl zlé sny… Prostě, toho rána bylo krásně na světě.

   Připojil se k Hermioně a Ronovi – měli ještě nějaké prefektské povinnosti, takže museli vyrazit z věže o trochu dřív než on.

   „Harry!“ usmála se na něj, „jen záříš!“

   „No,“ souhlasil, „jo. A co ti prváci? Už jste je našli?“

   Ron naproti zaskuhral. „Jo, byly zalezlí v umývárnách – prvňačky!“ dodal, jako kdyby to vysvětlovalo vše.

   Pomalu zasedl ke snídani, přetrpěl soví manévry a věnoval se po většinu doby svým toastům.

   Kolem stolu obcházela profesorka McGonagallová a rozdávala jednotlivým žákům rozvrhy, trvalo jí to o něco déle než obvykle – ale nepátral po důvodu proč. Byl spokojený a to mu stačilo – tak jako tak, i k němu dojde…

   „Tak, pane Pottere,“ profesorka mu věnovala jeden ze svých vzácných úsměvů a zahleděla se do papírů. „Vidím, že i nadále pokračujete ve všech předmětech povinných pro povolání bystrozora, velmi dobře, velmi dobře…“

   Harry se pro sebe zašklebil – ano, pokračuje, ale za jakou cenu? Nicméně postřehl, jak ošklivě se na něj podíval Ron. Omluvně na něj zamrkal, ale ani jeden si netroufal nic říkat, dokud tam byla McGonagallová. Když měl každý svůj rozvrh a profesorka zmizela z doslechu, musel Harry čelit svým přátelům.

   Večer se jim jaksi opomněl zmínit o hovoru s ředitelem.

   „Harry!“ zajásala Hermiona, „to je naprosto úžasné! Jak se ti to povedlo?“

   „Jo, jak jsi to udělal?“ vyzvídal i podmračený Ron.

   Harry se ošil, ale potom se rozhovořil: „Brumbál si mě večer zavolal, to přece víte, a když jsem přišel, čekal tam na mě se Snapem a že po nás chce kompromis. On mě vezme na lektvary a já při prvním problému poletím.“

   „Ze školy?!“ zalapala po dechu Hermiona. „To je vyděračství!“

   „Snape souhlasil?“ nevěřil Ron.

   „Ne,“ odtušil Harry, „tedy – ne ze školy, ale z jeho hodin… a jo, souhlasil s tím, ovšem měli jste vidět, jak se tvářil!“

   „Ještě aby nesouhlasil,“ hudroval Ron, „když si to ředitel přál a bylo to pro Harryho Pottera…“

   „Rone!“ okřikla ho Hermiona.

   „Co?“ zavrčel. „Je to tak! Kdyby to byl kdokoliv jiný – promiň, Harry – tak by s ním vyrazil dveře.“

   „Přece víš, že zrovna Snape mě tak nebere,“ protestoval Harry okamžitě proti obvinění z protekce. „Tohle není něco jako nadržování… a od Snapea? Spadl jsi na hlavu? Souhlasil nejspíš proto, aby mě mohl dál dusit.“

   „To si piš, ale budeš chodit na lektvary – a budeš z nich moct skládat OVCE, přinejmenším máš tu šanci!“ rozkřikl se Ron, zvedl se ze svého místa a odešel jim z dohledu.

   Harry nakvašeně koukal na místo, kde mu zmizel kamarád z očí. „Co ho to popadlo?“

   „Znáš ho,“ pípla nejistě Hermiona, „brzy to bude v pořádku.“

   „Jo, to jo,“ souhlasil, „ale už mě to unavuje – vždycky kvůli něčemu vypění! Copak nechápe, že já o to neprosil?!“

   „Nekřič na mě, Harry,“ řekla klidným hlasem. „A pojď, za chvíli máme hodinu!“

   Hodina kouzelných formulí probíhala jako vždy – jen s tím rozdílem, že Harrymu bylo postupně jasné, proč má tolik volných hodin v rozvrhu – bude je potřebovat. Ron si od nich odsedl trochu stranou a bavil se většinou se Seamusem a Deanem, s Hermionou prohodil jen pár slov a na Harryho se ani nedíval.

   Nikdy by nevěřil, že Ron může být pořád tak pitomý – po tom všem si snad vážně ještě myslí, že Harry vyhledává výhody a snaží se je využívat, nebo co… Měl chuť ho kopnout.

   Jeho dobrá nálada mizela – vrcholem všeho byl kolující Denní věštec, který si Hermiona u snídaně ani nepřečetla – sotva si je prohlédl, chápal ji.

   Z titulní stránky na něj rozpačitě mrkal jeho vlastní obličej a nad tím vším byl titulek velikost slona: Harry Potter v depresi! Jak mu prozradila Hermiona, celé léto se objevoval na titulních stránkách, aspoň jednou týdně – a vždy se probíral jeho duševní stav, jeho odvaha a osamělost… stejně jako se do něj Věštec minulý školní rok bez ustání strefoval, teď ho prezentovali jako ubohého, rozervaného hrdinu bez rodiny a bez přátel. Náznaky o Vyvoleném se začaly k Harryho nelibosti šířit kouzelnickým světem jako požár, a čím méně o tom lidé věděli, tím víc bombastických nesmyslů si vymýšleli. Pro redaktory Věštce to platilo trojnásob.

   Znechuceně zíral na noviny, potom je sroloval a zastrčil do lavice. S chmurným zadostiučiněním shledal, že si zezadu kdosi ztěžuje, ať si pospíší, že si to chce taky přečíst.

   „Nic si z toho nedělej, Harry,“ zašeptala Hermiona.

   „Nedělám, jen mě to už unavuje,“ zabručel a rozhlédl se kolem. Jelikož se k nim blížil profesor a hodina skoro končila, přestal se s Hermionou bavit na tohle téma. Neměl náladu si s ní povídat o své ´rozervané duši´ a nechat se od ní povzbuzovat.

   Přeměňování Harryho jen utvrdilo v tom, že letošní školní rok bude náročný. McGonagallová jim hned na úvod oznámila, co od nich očekává a Harry si říkal, že musí Nevilla ujistit, že o nic nepřišel, když se do pokročilého kurzu nedostal – chudák by se patrně nervově zhroutil. I Hermiona vypadala poněkud přepadle, když mířili na obranu.

   Jonathan Medow, jak se celým jménem profesor jmenoval, vplul do třídy asi s dvacetiminutovým zpožděním a obdařil všechny mdlým úsměvem. Moc se nezdržoval s úvodními řečmi, jako kdyby chtěl nahnat ztracený čas.

   „Jelikož tu všichni máte zdárně složené NKÚ, nebudeme se babrat znovu s opakováním z minulých ročníků – vrhneme se rovnou na pokročilejší kouzla,“ oznámil jim poměrně rozhodně a energicky.

   Harry mu věnoval hodnotící pohled – že by konečně učitel, co by za něco stál?

   Medow přešel přes třídu a zastavil se u Harryho lavice, z kapsy vytáhl hůlku a dával si dobrý pozor, aby se nedotkl chlapcovy kůže, když mu špičkou hůlky odhrnul vlasy z jizvy.

   „Harry Potter,“ vydechl a v očích se mu zablesklo, „hodně se o vás teď mluví.“

   Harrymu to bylo velice nepříjemné, mít hůlku tak blízko, a ucukl. „Jo, docela dost.“

   „Tak si stoupněte, pane Pottere, a předveďte třídě Patronovo zaklínadlo,“ vyzval ho Medow a ustoupil stranou. „Vynesl vám přece hodnocení Vynikající u zkoušek, ne?“

   Jelikož mezi studenty bylo pár členů BA, neozvalo se tolik nedůvěřivého šepotu, jak by Harry čekal. Zkoprněle se postavil, hmátl pro hůlku a nejistě poodstoupil trochu od lavice, aby měl více prostoru. Váhal, čehož si Medow všiml.

   „Copak, Pottere?“ zeptal se, kupodivu to neznělo jízlivě, ale opravdu upřímně. „Máte s tím problém?“

   „Ne,“ vyhrkl Harry, „jen je to trochu netradiční. Loni jsme v hodinách vůbec nekouzlili.“

   „Jistě, o tom jsem slyšel,“ přikývl Medow, tvářil se přitom dosti nesouhlasně, čímž si získával sympatie. „V dnešní době je umění bránit se to nejpřednější, co by se tu mělo učit. Zvládnete toho Patrona, Pottere?“

   „Expecto patronum!“ prohlásil zřetelně Harry a z konce jeho hůlky vyběhl stříbřitý jelen, za několika užaslých vzdechů oběhl učebnu a pak zmizel.

   Medow na jelena zíral jako u vytržení spolu s ostatními. Potom se vzpamatoval, polkl a zářivě se usmál.

   „No výborně, to byl ten největší fyzický patron, kterého jsem za dlouhá léta viděl – vůbec jediný takového kalibru u někoho vašeho věku, mladý muži. Zasloužíte si dvacet bodů!“

   Harry se děkovně zašklebil a s úlevou klesl na svoje místo. Hermiona ho poklepla po rameni. Zdálo se, že dnešní den přece jen nebude tak špatný.

   „Tady vidíte, čeho je možné dosáhnout s dostatečnou pílí,“ pokračoval Medow ke třídě. „Jelikož už nám nezbývá moc času,“ zadíval se na hodinky, „necháme procvičování na příště, nebo na dvouhodinovku. Teď si jenom přečtěte pár stránek o Patronovu zaklínadlu z učebnice a můžete jít.“

   Harry se začetl do prvního odstavce, když k němu Medow přišel a gestem ho vyzval, aby se postavil. „Pojďte na slovíčko, Pottere.“

   Vyšli pozorováni několika studenty z učebny, Medow zavřel dveře a trochu rozpačitě se na něj zadíval.

   „To byl opravdu skvělý Patron,“ začal, „doslechl jsem se, že v loňském roce jste vedl jakýsi nelegální kroužek obrany, je to pravda?“

   Harry se ušklíbl: „Možná.“

   „Možná?“ nadzvedl obočí profesor a upřeně na něj zíral, až se Harry začal cítit opravdu nepohodlně. Kdo mu to vyzvonil?

   „Možná, že byl nelegální… ale jinak, ano, kroužek obrany jsem vedl,“ přiznal tedy váhavě.

   „Takže jste zběhlý v obranných kouzlech, souhlasí?“ ujišťoval se Medow.

   „Asi.“

   Profesor mu věnoval ještě jeden dlouhý hodnotící pohled a pak se usmál. „To je dobré, pane Pottere, protože někoho, jako jste vy, hledám. V hodinách budu potřebovat vaši asistenci.“

   „Pane?“ nechápal Harry.

   „Mluvil jsem o vás s profesorem Snapem, a ten mi řekl, že jste pro tu práci ten pravý… samozřejmě měl jisté narážky na to, jak rád se předvádíte a podobně, ovšem když jsem vás dnes pozoroval, musím s ním souhlasit… ne v tom, že se rád předvádíte,“ ušklíbl se Medow, „ale v tom, že se na to opravdu hodíte. Máte talent, chlapče, a zvládnete víc, než ostatní.“

   Harry se trochu zakabonil, když zmínil Snapeovo jméno. Nelíbilo se mu, co by mohl Medowovi navykládat, nicméně tenhle učitel se mu zamlouval. Byl přímý a rozhodně působil jako dobrý člověk.

   „Co tedy mám dělat?“ zeptal se.

   „Budete kouzla předvádět před třídou,“ řekl mu Medow. „Je proto důležité, abyste věděl a nacvičil si dopředu, jaká zaklínadla budeme probírat. Nemáte s tím problém? Bude to vyžadovat váš volný čas a patrně i konzultace s mojí osobou.“

   „Myslíte jako doučování z obrany?“

   „Ne, to rozhodně ne,“ zasmál se, „spíše intenzivnější příprava. Chci po vás, Harry, abyste byl o krok před třídou a poté se s nimi o své znalosti dělil. Zvládnete to?“

   „Nevím,“ zamyslel se Harry. Přišlo mu to divné – proč by to měl dělat? Od toho je tu přece učitel. Trochu mu to vrtalo hlavou, ovšem neviděl v tom nic špatného. „Ale můžu to zkusit.“

   „Správně chlapče, správně,“ poplácal ho Medow po rameni, „věděl jsem, že neodmítnete – jste jako váš otec, víte to?“

   Harry se trochu začervenal, opravdu jen maličko. „Hm, pár lidí mi to už říkalo.“

   „Profesor Snape určitě v tom horším slova smyslu, že?“ ušklíbl se Medow. „No, profesor Snape měl s vaším otcem jen špatné zkušenosti…“

   „Vy jste znal mého tátu?“ podivil se Harry. Měl by se už přestat divit – každý, kdo byl generačně blízko jeho rodičům, je musel zákonitě znát ze školy. Ale i tak se nemohl nezeptat.

   Medow se mírně usmál, pokrčil rameny a neurčitě řekl: „Byl jsem v sedmém ročníku, když váš otec nastoupil do Bradavic, moc jsem si prváků nevšímal.“

   Harry se pokusil nevypadat příliš zklamaně, jenže moc se mu to nepovedlo.

   „No dobrá, váš otec byl nepřehlédnutelný,“ usmál se Medow, „pamatuji si ho jako potížistu a rošťáka, neustále měl problémy se školním řádem, což prý máte společné…“ zakřenil se pak, „ale abych řekl pravdu, působil na mě jako milý chlapec, když byl separovaný od toho svého přítelíčka, od Blacka.“

   Harry se mírně šklebil – cítil uvnitř příjemné teplo, když Medow tak přátelsky hovořil o jeho otci, ale sotva zmínil Siriuse a takovým nepřátelským tónem, úsměv mu zamrzl na rtech.

   „Už tehdy ten kluk vypadal na darebáka daleko horšího, než všichni ostatní. Když jsem se dozvěděl, že se přidal k Vy-víte-komu, ani mě to nepřekvapilo – ani jsem nebyl zaskočen tím, jak surový to byl chlap! Tolik mudlů jedním zaklínadlem! Měl to napsáno v očích už tehdy…“ rozohnil se Medow a nebezpečně zapraštěl klouby, jak stiskl pravici v pěst a narovnal ukazovák, aby jím do prostoru poučně zamával. „Takoví, jako on, si nezaslouží nic než smrt. Jsem rád, že je po něm!“

   Harry cítil, jak mu červenají tváře – ale ne rozpaky, nýbrž hněvem. Zadíval se na Medowa a měl chuť mu ublížit. Jak jen může něco takového říct? Co si to dovoluje, takhle mluvit o Siriusovi? Tak špinit jeho památku! Kdyby se v tu chvíli nezalykal zlostí, řekl by mu pár slov.

   „Mimochodem, Harry,“ řekl Medow, „slyšel jsem i o vašem výkonu na ministerstvu. Byl jste to vy, kdo sejmul tu špínu? Dobrá práce, chtěl bych být u toho, vidět toho zbabělce, jak konečně přestane znečišťovat svět svou existencí…“

   „Mlčte!“ konečně zachroptěl Harry. Ještě před chvílí mu Medow připadal jako sympaťák, ale teď už ne. Nikdo se nebude navážet do Siriuse, nikdo!

   „Nevíte o něm nic! Sirius byl úžasný člověk, pro Voldemorta nepracoval a umřel jako hrdina v boji! Byl statečnější a čestnější než vy! Určitě byl i lepší čaroděj! Minimálně uměl předvést Patrona a nemusel se doprošovat někoho jiného! Nemáte právo špinit jeho jméno!“

   Medow na něj šokovaně zíral, zatímco Harry před ním soptil a usilovně se snažil ovládnout přerývavý dech. Sotva to vypustil z úst, došlo mu, že to asi přehnal. Ale takhle prostě reagoval kdykoliv, když se někdo strefoval do lidí, které měl rád.

   „Co si to dovolujete, Pottere? Kritizovat mě? Mě? Jsem váš profesor, hochu, a na takové jednání si nechte zajít chuť!“ okřikl ho. „Máte školní trest! A připravte se na to, že se vám nebude líbit! Jděte mi z očí, než vás srazím body!“

   Harry se otočil na patě a vyrazil pryč. Asi si právě udělal dalšího nepřítele z řad profesorů – tak to už máme dva. Medow a Snape – dva předměty z pěti, u kterých si bude muset dávat pozor. Dva nejdůležitější předměty pro bystrozora…

   Vztekle dusal do Velké síně na oběd. Zatraceně, to se mu to dospělé chování moc nedaří, první den a už má trest. A navíc si nechal v učebně věci… snad mu je Hermiona vezme, protože vracet se tam nehodlá.