Harry si setřel pot z čela, zazátkoval svůj vzorek a se zvoněním na
oběd došel ke katedře – byl poslední, ale to mu vůbec nevadilo. Dovařil svůj
lektvar a měl dojem, že dokonce i dobře.
Vítězoslavně položil vzorek před Snapea.
„Tak, Pottere,“ utrousil, hned si lahvičku vzal a upřeně si ji
prohlížel. „No podívejme se, správná barva,“ natočil ji proti světlu, „dokonce
i konzistence,“ zatřásl jí.
Harry přešlápl.
„Možná tu opravdu máte co dělat, Pottere,“ řekl mu a Harry opustil
učebnu s jakýmsi neidentifikovatelným hřejivým pocitem – právě byl
pochválen.
Byla to asi ta nejnormálnější a neklidnější hodina lektvarů, jakou Harry
kdy zažil, a opět mu to nedalo, aby nezačal přemýšlet, jestli za to opravdu
může Brumbálův proslov. Problém byl v tom, že neměl ani nejmenší ponětí,
jak přijít záhadě na kloub. Proč. To slovo začínal nenávidět.
Večer dospěl k závěru, že se musí svěřit Hermioně, protože jedině
její brilantní mozek mu může pomoci.
„Máš chvilku?“ zeptal se jí.
Hermiona se smutně zadívala na učebnici starodávných run, ale potom ji
s povzdechem odložila a popošla s Harrym stranou, kde jí všechno
vyklopil. Když skončil, přemýšlivě na něj koukala a špulila rty, jako kdyby nad
tím horečně uvažovala. Bylo fascinující sledovat ji přemýšlet, určitě ano, ale
raději by byl, kdyby se k tomu i vyjádřila.
„Napadá tě něco?“ nevydržel to.
Hermiona se zamyšleně řekla: „Mají v knihovně ještě otevřeno?“
Harry na ni zazíral, jako kdyby jí přeskočilo – co má otevírací doba
knihovny společného s jeho záhadou Snapeova chování? A jak je možné, že
Hermiona se ho ptá na záležitost týkající se knihovny? Prakticky tam přespává…
„Proč?“ zeptal se mírně nechápavě.
„Potřebujeme přece zjistit, proč Brumbál na Snapea tlačil zrovna tím, že
mu připomínal tvou maminku, ne?“ začala trpělivě vysvětlovat. „To znamená, že
Snape a Lily se museli znát – dobře znát, myslím, jinak by to nemělo takový
účinek, jako to má. Chci říct – Snape byl dnes opravdu… mírný,“ zavrtěla
hlavou. „A kde jinde chceš zjistit, jestli se znali dobře, než v ročence?“
Harry na ni stále zíral. „To je vlastně docela logický,“ řekl.
„Ach, Harry!“ zasmála se Hermiona, „Občas jsi taky pořádně natvrdlý.“
Zbytek víkendu strávili Harry s Hermionou v knihovně hledáním
ročenek – našli je, ano, ale v žádné nebyla zmínka o tom, že by se Lily
Evansová a Severus Snape znali. Hermiona vkládala naději do ročenky z roku
1976, tedy z jejich pátého ročníku, protože to byla jediná, kterou
v knihovně nenašli – někdo ji měl vypůjčenou.
Pondělí bylo jediným dnem, kdy měl Harry šest vyučovacích hodin – a
rozhodně se netěšil na obranu proti černé magii, kterou měli jako poslední.
Posadil se co nejdál od katedry, před sebe postavil otevřenou učebnici a
lehl si na lokty, aby na něj nebylo vidět, nicméně Medow si k němu došel.
„Pottere!“ štěkl rozčileně. Harry k němu zvedl oči a kousl se do
jazyka.
„Nebudete tu polehávat! Vztyk!“ nařídil mu tvrdým hlasem Medow,
poodstoupil a vytáhl hůlku.
„Dejte ty lavice stranou,“ dirigoval studenty, kteří nechápavě začali
táhnout lavice bokem.
„Tak, Pottere, postavte se támhle,“ ukázal Medow naproti sobě, Harry
neochotně poslechl. „Vytáhněte si hůlku!“
Udělal to a čekal.
„Rozhodl jsem se, že z vás udělám figuranta – z celé třídy na
to máte největší vlohy, Pottere, takže se připravte… Tři, dva, jedna…“
řekl Medow a vyslal proti Harrymu neverbální kouzlo.
Harry přehmátl hůlku a bleskově reagoval: „Protego!“
Profesorovo kouzlo se odrazilo a trefilo zpátky učitele, který se
zhroutil v záchvatech smíchu. Takže lechtací kletba? Harry potlačil
zašklebení, když prakticky líně prohodil: „Finite.“
Třída se smála, což Medow nenesl dobře. Sesbíral se ze země a došel k Harrymu,
až nebezpečně blízko. Neuhnul.
„Pottere!“ zařval profesor. „Kdo vám dovolil použít štít?“
Harry mlčel – provokace, tohle je jen provokace, nesmí se nechat
vytočit…
„Ale pane,“ namítl Ron – Harry se na něj zadíval, protože to bylo po třech
dnech poprvé, co Ron promluvil tak blízko, aby ho slyšel, „neřekl jste přece,
co má dělat…“
„Ticho!“ okřikl ho Medow. „Máte školní trest, Pottere, za neuposlechnutí
učitele!“
Harry se kousl do jazyka – měl na paměti, že ho chce jen vydráždit… ale
pevně sevřel levou ruku v pěst a prsty pravice drtil svou hůlku.
Někteří studenti začali samozřejmě protestovat, ale Medow posrážel
nějaké ty body, takže toho nechali. Harry si matně uvědomoval, že se
k němu profesor chová stejně jako Snape ve vrcholné formě – ale aspoň není
zaujatý proti jeho koleji, jinak by Nebelvírští neměli naději na školní pohár.
Po zvonění, které mu připadalo jako vysvobození, urychleně opustil
učebnu a Hermiona i Ron se k němu připojili.
„To je takovej nespravedlivej syčák!“ ulevil si Ron za nejbližším rohem,
„dyť jsi nic neudělal!“
Hermiona mrkla na Harryho a ten mírně kývl.
„No víš,“ začala, „Medow si na Harryho zasedl, protože Harry…“
„Tak nějak jsem mu naznačil, že je neschopný blb.“
Ron se zastavil: „Cože?“
Harry pokrčil rameny. „A není? I Snape si to myslí.“
„Snape?“ vytřeštil jeho kamarád oči. „Odkdy souhlasíš s tím
umaštěncem? Tobě něco spadlo na hlavu?“
„Rone!“ okřikla ho Hermiona, ale byl to Harry, kdo dodal:
„Takhle nemůžeš mluvit o učiteli!“
Ron se otočil na Hermionu: „Kdo ho zaklel?“
Harry netrpělivě zamával rukou, jakože na to nemá čas, a vyrazil
poklusem do Velké síně. „Všechno mu to vysvětli, já se musím najíst!“
Spěchal, protože si myslel, že nebude mít dost času se pořádně najíst… ale
ukázalo se, že času měl dost.
Jeho trest spočíval v tom, že si vezme kýbl a mop a vydrhne po
večerce celou Vstupní síň. Bez kouzel.
Harry se tedy po desáté sebral, od zlomyslně se šklebícího Filche
vyfasoval zmíněné náčiní a došel do síně, po níž se znechuceně rozhlédl. Když
si ji tak prohlížel, vypadala nějak větší než předtím…
Pustil se do toho a byl kupodivu rád, že je noc, protože se nikde
necourali studenti a nešlapali mu na čerstvě vydrhnutou plochu. Trochu si
přitom brumlal a nadával, občas i zpíval – opravdu doufal, že nikdo není
poblíž. Čas se neuvěřitelně vlekl a práce vůbec nepostupovala – měl dojem, že
to bude drhnout ještě za úsvitu a pořád mu bude zbývat polovina síně.
Mechanicky namočil mop, vyždímal, vydrhl kus dlažby, znovu namočil…
Už byl tak unavený, že přeslechl tiché kroky.
„Pottere?“ ozval se Snape.
Harry si zhluboka povzdechl a zvedl hlavu, aby viděl učitele lektvarů scházet
z mramorového schodiště.
„Pane,“ řekl klidně.
„Hledal jsem vás ve věži, kde mi vaši přátelé neochotně sdělili, že máte
opět školní trest, opět od profesora Medowa,“ začal výhružně tichým hlasem a Harry
se proti své vůli oklepal. „Měli jsme dohodu, pokud vím. To opravdu nechcete
dostudovat?“
Harry se zakabonil a znechuceně odhodil mop. „Já mlčel, nechal jsem
toho… toho…“ mrzutě si odkašlal. „Nechal jsem ho po mně řvát, a ani jsem
necekl, jenže Medow je proti mně zaujatý!“
„Jaký to div,“ utrousil Snape a naklonil hlavu na stranu. „Takže,
tentokrát v tom jste nevinně?“
„Jsem v tom vždycky nevinně… skoro,“ ušklíbl se Harry a přirozeně
si vybavil všechny ty tresty a strhnuté body od Snapea. Moudře se rozhodl tohle
nezmiňovat.
„Rád si poslechnu váš srdceryvný příběh, Pottere. Za co jste dostal
trest?“ ušklíbl se Snape.
Harry měl chuť se na něj zaškaredit, ale udržel se. „V hodině odsunul
lavice a použil mě jako figuranta – neřekl mi vůbec, co mám dělat, a potom
proti mně vyslal neverbálně Rictusempru – to jsem ale nevěděl, tak jsem
kontroval Protegem…“
Harry se zašklebil při vzpomínce na smíchy hýkajícího Medowa. „Takže se
to kouzlo odrazilo na něj. Trochu se poválel po zemi a potom mi dal školní
trest za neuposlechnutí jeho příkazu, ale nedal žádný příkaz, že se nesmím
bránit. To čekal, že budu stát jako panák a čekat, až mě prokleje?“
Když po vyčerpávajícím proslovu skončil, zíral na profesora před sebou stylem,
jen ať něco zkusí namítnout a vylije mu kýbl na hlavu.
„Takže vám uložil bezdůvodně trest, Pottere?“
„Ano!“ souhlasil Harry.
„Jak dlouho to už děláte?“ obkroužil profesor rukou síň.
„Skoro tři hodiny,“ přiznal nakvašeně, „jde to trochu pomalu.“
Snape se rozhlédl kolem a vytáhl hůlku. „Nerad vidím studenty po večerce
mimo kolej, Pottere. Radím vám, abyste tam sypal, jak rychle můžete. Než vám
srazím body.“
Harry vytřeštil oči a chystal se něco namítat, jenže Snape mávl hůlkou a
podlaha byla dokonale čistá.
„Ještě jste tady?“ zeptal se ho kousavě. „Čemu přesně jste nerozuměl na
té větě? Mluvil jsem snad čínsky?“
„Ehm,“ řekl Harry a zhoupl se na špičkách. Vteřinu váhal. „Proč jste mi
pomohl, pane?“ zeptal se dokonale zmaten a dokonale upřímně.
Snape přišel blíž a rozhlédl se znovu kolem. „Chcete tu podlahu snad
drhnout, Pottere?“ zasyčel.
„Ne,“ řekl Harry rychle, „to ne!“
„Tak se v tom nešťourejte, nebo se vám po čištění podlahy mopem
bude stýskat, a už upalujte na kolej!“ odtušil Snape chladně, narovnal se do
plné výše, otočil se na podpatku a zamířil dlouhými kroky ke sklepení.
„Pane profesore!“ zavolal za ním Harry. Snape se zastavil a nenávistně
na něj zíral přes rameno, jako by se s nikým otravnějším v životě
nesetkal.
„Uch,“ vydechl, „hm, proč jste mě vlastně hledal, pane?“
Profesor přimhouřil oči, jako kdyby odhadoval, co říct a co ne. Pak se
zatvářil kysele a kývl směrem k Harrymu: „Sotva stojíte rovně, Pottere,
běžte spát, než se složíte. Tak naléhavé to není.“
Druhý den ráno byl Harry nevyspalý – a byl by víc, kdyby mu Snape
nepomohl. Nutně, nutně potřeboval tu poslední zatracenou ročenku… I když, zase
tak nutně už ne – bylo pomalu jasné, že Snape musel s Lily vycházet
podstatně lépe než s Jamesem. Harry jen nechápal, jak je možné, že profesor
dokázal tak rychle otočit – jak rychle ho přestal vidět jako Jamesova syna a
vnímal ho jako syna Lily.
Kdy k tomu došlo? Ještě ve středu večer ho nesnášel, ale ve
čtvrtek… Čtvrtek byl přelomový – přesněji ta chvíle, kdy na něj tak zíral ve
Vstupní síni. Harry měl dojem, že na mžik zahlédl v profesorových
studených očích něco, o čemž se domníval, že by mohlo být rozhodnutí – a teď si
byl jistý, že to rozhodnutí bylo. Rozhodnutí zkusit s Harrym vycházet.
Harry upřímně pochyboval, že to je možné, on sám se cítil jako Potter,
jako Jamesův syn a byl na to hrdý. Ovšem na druhou stranu, Brumbál přece říkal,
že povahou je spíš po matce…
Lily Evansová – vlastně o ní nic nevěděl, nic konkrétního. Teta Petunie
mu o ní nikdy nevyprávěla a Lupin a Sirius byli spíš tátovi přátelé… Jestli ji
Snape znal, musel ji znát dobře.
A Harry si v tu chvíli, jak rozespale žvýkal namazaný chleba,
uvědomil, že taky chce vycházet se Snapem, protože jeho matka by si to možná
přála. A takhle bude mít možnost se o ní něco dozvědět – jaká byla, co měla
ráda, čemu se smála, proč se mračila.
Zahleděl se směrem k učitelskému stolu a vzhledal očima profesora
Snapea. Nemyslel si, že nastane okamžik, kdy s tím protivným hajzlem bude
chtít vycházet, a ten moment právě přišel.
Žádné komentáře:
Okomentovat