1. Dámská jízda

Neměla jsem v plánu jet na Floridu. Ne, Jacksonville ne, děkuji pěkně. Když se Charlie rozhodl poslat mě za mámou, zapůsobilo to jako facka, která vytrhne hysterku ze záchvatu. V tu chvíli jsem si uvědomila, že pokud opravdu nechci z Forks, musím se vzpamatovat.

Nebo to aspoň předstírat.

A já z Forks nechtěla. Byla to hloupá myšlenka, ale celá ta záležitost „my jsme upíři“ byla tak neskutečná, že kdybych se přestěhovala zpátky k mámě, ani já sama bych tomu nevěřila. Což by byla škoda. Zpětně, když se podívám na svoje důvody, proč jsem tak tvrdohlavě chtěla zůstat s Charliem, je mi to jasné. Nechtěla jsem se vzdát naděje, že co kdyby. Co kdyby se on vrátil?

Tak plynuly týdny. Do školy. Ze školy. Najíst se, poklidit, učit se. Spát. Do školy. Ze školy… byly to dlouhé, nudné, otupující týdny, během kterých se mi podařilo zjistit, že ono to nějak jde.

Existovat, mám na mysli. Nebyla to žádná skvělá existence, rozhodně to nebyl život, ale dýchala jsem. Mluvila jsem. A to předstírání zájmu o to, co se děje kolem – co říká Jessica a jak se má Angela – pomalu přestalo být jen předstíráním.

V listopadu se rutina změnila. Do školy, ze školy, najíst se, poklidit, ven. Někdy jen tak ven ven, prostě vyrazit do lesa. Predátory už jsme tu neměli, tak čeho se bát? Jindy ven s Jess – to byly večery v Port Angeles a s ufňukanými romantickými filmy, ale fajn; přežila jsem to, když už nic jiného. Častěji ven s Angelou, koukat na filmy, které byly daleko zajímavější a pro změnu měly i nějakou hloubku. Občas ven i s Mikem a Ericem a vůbec všemi z party. Tyhle vycházky jsem neměla ráda, takže pokud to šlo, vykecala jsem se z nich. Mike byl pořád – no, Mike.

Nedalo se přesně postřehnout, jak k tomu došlo. Prostě jsem přešla z existovat do módu žít. Pořád to nebylo nic extra – žádná velká dobrodružství, natož nadpřirozeno nebo vzrušení. Nic životu nebezpečného. Mohla jsem se bez obav říznout o papír, a když jsem spadla a odřela si něco, bylo to v pořádku. Nikdo mě nechytal – ale nikdo mě ani nechtěl vysát dosucha.

Dokonce i ta hloupá noční můra o tom, jak mě on nechal uprostřed lesa, nakonec přestala. Pamatuju si, že jsem často zůstávala dlouho do noci vzhůru, protože jsem nechtěla usnout a znovu snít o tom, že pro něj nejsem dost dobrá. Byla to ošklivá, krutá pravda. Nebyla jsem pro něj dost dobrá. Jakmile jsem to přijala, bylo mi o trochu lépe – ostatně jsem to vždycky v koutku duše věděla.

Krátce před Vánoci jsem poprvé spala klidně a bez přerušení. A pak jsem spala pokojně už pořád, jako kdybych se osvobodila od něčeho, co mě táhlo ke dnu. Deprese skončily. Pohnula jsem se dál.

Nebyla jsem kdovíjak super spokojená a super šťastná, ale… líbilo se mi to. Kupodivu. Začala jsem si dělat plány pro budoucnost – znáte to, takové to uvažování, snění. A všechno bez něj. Přemýšlela jsem o vejše, kam se dostanu a kam nakonec asi půjdu. Jaké budu mít profesory, jaké hodiny. Co bych chtěla jednou dělat. Jak nesnesitelné bude odpovídat na maily nejen od mamky, ale i od Charlieho. Ne že by mě bombardoval tolika zprávami jako matka, ale…

Otřásla jsem se. Charlie by dokázal panikařit skoro stejně jako ona, pokud bych o sobě nedala včas vědět. A Charlie, na rozdíl od ní, by mohl efektivně zalarmovat víc lidí, s vytrvalostí a vervou buldoka.

Měla jsem poprvé od té chvíle, co jsem se dozvěděla o světě monster, normální život a normální plány, mezi které nepatřilo utíkat z domu a děsit rodiče, protože náhodní známí rodiny mého přítele mě chtěli sníst. Vypít.

Samozřejmě, že jsem Cullenovi milovala jako svoji druhou rodinu a od první chvíle jsem k nim chtěla patřit… jenže jako člověk jsem nemohla. Nemohla a bylo to tak bolestně očividné, že ještě teď občas propadám nutkání plácnout se do čela. Člověk nepatří do světa upírů, a jelikož on nikdy neměl v plánu mě přeměnit… Jedna moje část, ta rozumná a trochu cynická a vůbec ta, díky které jsem se dala do kupy, byla ráda, že je pryč.

Aspoň tak skončila ta hořkosladká parodie vztahu. Já byla pevně rozhodnutá s ním strávit zbytek věčnosti. On byl pevně rozhodnutý uchovat moji duši. Nevím, kdo z nás dvou byl tvrdohlavější, ale dostali jsme se do slepé uličky a po čase jsem dokonce i viděla jistou zvrácenou logiku v tom, co udělal. Neobětoval by mou duši – a jako člověk jsem pro něj nemohla být nikdy dost. Prosté. Tečka.

Moje už tak potlučené sebevědomí vyvázlo překvapivě dobře – aspoň moje duše, když žádné jiné kvality, stála za nějakou tu myšlenku, za uchránění. Nicméně… i upíři mají duši a o opaku mě nikdy nikdo nepřesvědčí. To jen Edward se tvrdohlavě považoval za monstrum bez duše. Jeho otec Carlisle byl zářným příkladem toho, že je možné zachovat si duši a zůstat člověkem. A Esme zase dokazovala to, jak upíři dokážou nesobecky a bezelstně milovat. Někdy se mi nechce věřit, jak mohl být tak slepý a nevidět to. Vždyť kdyby upíři byli monstra, krvelačné stvůry, nikdy by nedokázali milovat své druhy.

Na druhou stranu, nemůžu mu jeho jednání vyčítat, protože kdyby byly naše role obrácené, a já věřila, v co věří, nepřeměnila bych ho. No, a tak se opět dostáváme k mé situaci.

Život byl fajn, tak nějak. Tak trochu. Chápu ho, odpouštím mu, i když je neskonale pitomý a jeho ušlechtilá logika tak příšerná. Nikdy by nám to nevyšlo, nikdy neklapalo. Kdyby bylo po jeho, pomalu bych zestárla a nakonec umřela, pokud by mě Jasper nebo další kolemjdoucí vampýr, co se stavil na pokec, nevycucal dosucha. A po mém by nikdy nýt nemohlo, protože kdo jiný by mě přeměnil? Cullenovi nikdy, ne bez Edwardova svolení, a hledat nějakého potulného upíra se mi opravdu nechtělo. Opět podotýkám dosucha.

Teď chci žít. Poklidně, rozumně, bez sportovních aktivit – bezpečně. Jen přežít mamčin plánovaný týden na Starém kontinentu během jarních prázdnin a všechno bude fajn. Bůh ví, že maminka to myslí vždycky a všechno dobře, jenže… buďme upřímní. Máma ztrácí telefony s železnou pravidelností a nebýt někoho, kdo by na ni dohlédl, byla by sama kompletně ztracená.

Dámská jízda v Evropě mě začíná děsit, opravdu.

   ***

Dobře, uznávám, že to byl poměrně dobrý nápad – myslím výlet do Evropy. Líbí se mi v Evropě. Je tu hezky. Ve starých čtvrtích měst na člověka doslova dýchá historie. A líbí se mi Itálie, i když je teprve březen. Je tu příjemně, tepleji než v našem uplakaném Forks, a rozhodně tu tak často neprší.

Milovala jsem Benátky a Florencie byla jednoduše skvostná. Volterra, na druhou stranu…

Když se mamka zmínila, kam přesně v tom vypůjčeném autě jedeme, málem jsem se zalkla. Chvíli jsem uvažovala, jestli jsem jí špatně nerozuměla – neřekla to, co si myslím, že řekla. Že ne?

„…a svatý Marcus, patron města, prý všechny upíry vypudil! Není to úžasná historka? Volterra-“

Ale ne! Cokoliv, jen ne baštu upírské šlechty. Prosím.

„-je snad jediné město na světě s takovými malebnými historkami. Každý druhý hrad tady má své strašidlo a pověst, ale jenom Volterra celý klan upírů. Bude to krásná tečka za naším výletem, co myslíš?“

Krásná tečka, ano. Donutila jsem se povzbudivě usmát a souhlasně přitakat. Naštěstí bylo uklidňující vědět, že v tom městě jsme kompletně v bezpečí. Neloví se tam – to by jaksi trošku znesnadňovalo utajení. Nicméně po půl roce předstírání, že upíři a monstra neexistují, nebylo zrovna příjemné mířit přesně do (ne)bijícího srdce jejich světa.

Malebná toskánská krajina ubíhala kolem. Jaro v Itálii bylo překrásné, všechna ta pomalu se zelenající políčka, upravené cesty a pučící stromy. Těžko se to popisuje, když je člověk zvyklý na nudnou šeď obrovského Phoenixu, nebo brčálovou zeleň lesů kolem Forks. Bylo prostě vidět a cítit, že nejsme doma. I přes svůj rostoucí neklid jsem si to musela užívat.

S každým dalším kilometrem jsem se cítila nejistěji, a když jsme se přiblížili na dohled městečku na vyvýšeném kopci, nedokázala jsem setřást mrazení v zádech. Byla to krásná dominanta kraje, hradby a staré domy vystavěné z hnědého kamene; v ostrém jarním slunci hotový skvost a pohlazení pro oči.

A někde ve stínu před životadárným a hřejivým teplem a světlem sídlili upírští králové. Jak se přesně jmenovali? Aro, Caius a Marcus. Tři prastaří vládci upírských klanů a rodin.

Bylo to bizarní. Za pár minut se budu procházet stejnými ulicemi, kudy se docela dost dobře mohli sami pohybovat, budu dýchat stejný vzduch jako tihle upíři. Právem jsem cítila znepokojení, něco ve mně začínalo hlodat. S mým štěstím na problémy…

Zavrtěla jsem hlavou a pokusila se setřást všechny tyhle myšlenky. Zítra touhle dobou budeme na letišti a potom mě už čeká klidný let domů, zatímco mamka si to zamíří zpátky za Philem. A potom maturita. A po maturitě… kdoví? To uvidím, jakmile mi přijdou oznámení ze škol. Ne že bych byla nervózní. Ale možná jsem trošku byla.

Po příjezdu jsme se ubytovaly v malém rodinném penziónku prakticky na náměstí. Majitel a provozovatel v jedné osobě byl bodrý chlapík menšího vzrůstu a snad půl hodiny tlachal s mamkou. Já jsem mezitím stihla vybalit všechno potřebné a zabydlet se na jednu noc. Zpátky dolů jsem dorazila už docela klidná.

Uvnitř zdí města jsem se, ironické, cítila bezpečně. Mohla za to ta starobylá atmosféra, která mě hned obklopila – a najednou mě napadlo, že by nebylo vůbec od věci studovat historii. Třeba se, s trochou štěstí a dobrým stipendiem, na jeden semestr podívat někam zpátky do Evropy?

„Mami, půjdeme se naobědvat? Z okna jsem tam zahlédla docela příjemně vypadající posezení,“ podařilo se mi konečně upoutat její pozornost a zagestikulovala jsem směrem ven. Možnost potkat další nové lidi a znovu si popovídat by mohla zabrat.

„To musíte myslet ristorante starého Francesca! Vynikající, vynikající volba!“

Než se mohli pustit do dalšího hovoru, odtáhla jsem mamku ven a do restaurace, kde zapředla rozhovor se servírkou a poté dokonce i se ‚starým Francescem‘. Po jídle jsme se toulaly městem, mezi krámky a místními lidmi. Prošly jsme během odpoledne všechno hodné vidění, ačkoliv jen v rychlosti, s kterou by Italové nejspíš nesouhlasili. Jak Pietro, náš ubytovatel, podotkl, Volterra se musí cítit, ne vidět, a musí se prožít, ne projít. K tomu jedno odpoledne nestačí.

Byla to právě chuť si městečko aspoň trošku prožít, co mě nakonec vyhnalo s knížkou a v teplé bundě toho večer na náměstí. Měla jsem výhled akorát na velké hodiny na věži a stačilo jen obrátit hlavu a viděla jsem náš penzion. Usadila jsem se na okraj kašny ve středu pod proudem světla jedné z blízkých lamp a dala se do čtení.

Čas utíkal kolem, aniž bych mu věnovala mnoho pozornosti – pan Darcy a drahoušek Elizabeth mě dočista zaměstnávali. Jen neochotně jsem si krátce před jedenáctou povzdechla a zaklapla knížku. Mezitím se skutečně ochladilo a otřásla jsem se zimou, tiše si nadávajíc, jak hloupé ode mě bylo nechat se připravit o ponětí o čase. Odložila jsem knížku vedle sebe a protáhla si ruce a záda.

Koutkem oka jsem pak najednou zahlédla pohyb. Ke vchodu do hodinové věže se blížila jakási postava v plášti, napůl krytá podloubím. Zadržela jsem dech a jen ji z povzdálí sledovala.  Bylo snadné uhádnout z ladnosti pohybů, co se skrývá pod tou kapucí.

Ten nečekaný prudký střet s Edwardovým světem mě krátce nechal naprosto ochromenou. Jen jsem zírala. Postava vklouzla dovnitř a zmizela mi z dohledu a já se roztřeseně nadechla a vytrhla se z toho transu. Husí kůže mi naběhla snad po celém těle a to byla známka toho, že je nejvyšší čas vyrazit zpět na penzion.

Zvlášť, když jsem ve stínu podloubí, tentokrát z druhé strany, zahlédla další ladně se pohybující figurku.

Dobře, Bells, čas to vážně otočit, řekla jsem si a vyrazila pryč.

„Signorina!“ zavolal najednou hlas, melodický a bezpochyby upírský, a já jsem ustrnula. Co jsem naposledy koukala kolem, byla jsem jediný člověk, natož slečna v okolí. Pomalu jsem se otočila a málem vyjekla.

Kousek přede mnou v místě, kde ještě před chvilkou nikdo nebyl, stál vysoký muž v plášti s kapucí a držel v ruce moji zatrápenou knížku. Pomalu ji setřásl a odhalil už klasicky bledou tvář s mimořádně hezkými rysy. Byla jsem vděčná za tmu a stíny, protože měl světlo za zády. Neviděla jsem proto jasně jeho rudé oči, ačkoliv náznak karmínu jsem zahlédla. Ta barva se nedala ani při nejlepší snaze úplně přehlédnout.

„A-ano?“ zeptala jsem se.

„Vaše kniha, slečno. Zapomněla jste ji na kašně,“ podal mi ji se slabým, dravčím úsměvem. Jeho přízvuk byl perfektní americká angličtina. No, měl určitě hodně času ho pilovat.

„Děkuji,“ zkoprněle jsem Pýchu převzala a vzhlédla do jeho tváře. Definitivně dravčí výraz. Otočila jsem se zase zpátky a vyrazila, ovšem předtím jsem zamumlala slabé zahanbené: „Mějte se.“

„Už je docela pozdě, neměla byste se tu příště zapomenout,“ řekl mi a já škobrtla a začala padat. To byla značně zneklidňující poznámka!

Blízkému seznámení s kočičí dlažbou náměstí zabránila ledová ruka, která se bleskově sevřela kolem mého zápětí a vytáhla mě zpátky na nohy s takovou silou, že jsem letěla kousek zpátky a narazila přímo do něj. Mají všichni upíři nutkání chytat padající osoby?

„Cítím se tu příjemně, bezpečně,“ zalapala jsem po dechu a doufala, že mu dojde význam mých slov. Ne že bych měla v plánu vytrubovat do světa, co všechno vím, ale raději bych mu připomenula jejich vlastní nařízení. Žádný lov uvnitř Volterry.

Poodstoupila jsem od něj s díky věnovanými všem svatým, že mě nechal.

Zakřenil se na mě: „Tady to tak bývá. Dobrou noc, slečno. Hezký pobyt ve městě.“

Němě jsem kývla a sledovala ho zmizet. Na to, že to bylo teprve moje druhé setkání s lidskou krev pijícími upíry, to bylo překvapivě klidné a bez následků. Žádná katastrofa se nestala. Uf.

Když se ale za upírem bezhlučně zavřely dveře do hodinové věže, neubránila jsem dalšímu zachvění. V tu chvíli jsem měla v hlavě jasný varovný obrázek. Jak ho pohltila tma, bylo to jako pozorovat padat sirku do vysušené trávy a lesního porostu. Hořící sirku.