1 Prolog: Jak to bylo a nebylo

Vracíme se zpět v čase, do tajuplných a zaprášených archivů Pecky z Broskve. Hle! Prvopočátky tohoto příběhu spadají někdy na přelom roku 2009/2010.  Omluvte chyby a překlepy :) Bavte se krásně :D Vaše Pecka

15. 4. 1958 – Opuštěn a zrazen

   Thomas se protáhl a zavrněl blahem. Ještě by nějakou chvíli spal, jenže jeho mysl mu to nedovolovala. Byla totiž přehlcená dojmy ze včerejší noci a kouzelník si s naprosto překvapeným výdechem uvědomil, že jeho srdce už nadále není jeho majetkem.

   Převalil se na bok a pozoroval ženu, která si dovolila mu ho ukrást.

   Byla jednoduše dokonalá. Černé vlasy, světlé oči, bílou pleť… poznal ji teprve před třemi dny, ale hlavu pro ni ztratil okamžitě. Bylo to, jako kdyby se teprve teď probudil. Ona mu dala křídla. Ona ho změnila… Nikdy nic podobného nezažil a byl si jistý, že ani nezažije.

   Pozoroval ji celé ráno, aniž by se probudila. Byla to opravdu dlouhá noc…

   Díval se na ni a viděl ji za deset, dvacet, třicet let. Dokázal si představit, že s ní zestárne. Dokázal si představit, jak budou vypadat jejich děti. Věděl, jaká jim dají jména. Byl přesvědčen, že ten cit, který hořel v jeho nitru, je opětovaný a bude trvat věčně…

   Thomas neměl rodinu – a proto se k této myšlence s nadšením upnul. Přál si mít velkou rodinu, chtěl být obklopen dětmi a vnoučaty, chtěl být jako každý jiný. Pro ni.

  

   O dva dny později bylo všechno tohle pryč. Thomas seděl na parapetu otevřeného okna, hlavou se opíral o tlustou zeď a jarní deštík mu skrápěl obličej. Nedalo se určit, jestli ty praménky, stékající po jeho tváři, jsou jenom kapky vody. Bolest, palčivá a neutuchající, jej nenechávala na pochybách, že tohle není noční můra. Nic na světě se nevyrovnalo bolesti, kterou cítil, když toho rána našel vzkaz: ´Drahý můj, bylo to krásné, ale…´

   Odmítl se s tím smířit. Ale nemohl nic udělat. Hořce si uvědomil, že ta křídla, která mu dala, jej neunesou. Padal a neměl jediné záchrany… byl zase sám.

   Něco v něm se zlomilo, přetvořilo – Thomas Rojvol Raddle zemřel a Lord Voldemort se zrodil. Ještě téhož večera odešel, opustil byt, opustil Londýn. Zmizel.

   Dopisy, které mu jedna krásná dívka napsala, si přečetl až o mnoho let později, když jeho kroky zamířily čistě náhodou do míst jeho mládí. Ty dopisy jeho světem otřásly znovu.

7. 10.1980 – Odpolední čaj

   Albus Brumbál se posadil na pohovku a s úsměvem, který pro něj byl tak typický, se začal rozhlížet po obývacím pokoji Potterových.

   Po krátké chvíli se ve dveřích do kuchyně objevila čerstvě vdaná paní Potterová (se svatbou počkali s Jamesem až po porodu), zářivě se na Brumbála usmála a s podnosem s čajem a sušenkami vešla dovnitř.

   Zapředli spolu rozhovor o tom, co je nového – nikoliv však o tom, kdo další zemřel a kdo zmizel. Brumbál nechtěl mladou dívku rozrušovat, i když si byl jistý, že zrovna Lily by ráda znala všechny nejnovější události. Ostatně jako bystrozorka, toho času na mateřské, by měla ráda přehled.

   Když Albus viděl, jak se jí v očích zablesklo, bezpečně poznal, že má dívka společenské konverzace dost a chystá se zeptat na aktivity Smrtijedů. Ředitel se rozhodl k úhybnému manévru:

   „A kdepak vlastně máš toho malého darebu, Lil? Vůbec jsi mi Harrouška ještě neukázala! Je to doba, co jsem toho klučíka viděl!“

   Zafungovalo to, protože Lily se okamžitě zarděla a pochlubila se svým synáčkem. Zmizela v patře a o chvilku později už v náručí nesla svůj nejcennější, právě tříměsíční poklad.

   „Podívej, jak Harry povyrostl!“ pronesla pyšně, právě tak, jak to umí jenom maminka, a ukázala chlapce Brumbálovi.

   Starý pán se na dítě zapitvořil, poposunul si brýle na nose a převzal hoška do svých rukou. Prohlédl si ho na délku paží a potom se zkoumavě zadíval na jeho matku.

   „Lil,“ začal opatrně a mírně rozpačitě se pousmál, „tohle je váš Harry? On…“

   Paní Potterové se v pohledu objevilo ostří – tak podobné jednomu, které Brumbál až příliš dobře znal – a vzala si Harryho zpět do náruče. Chlapec se zdál být s vývojem situace spokojený, protože usnul. „Nic neříkej.“

   „Já jen…“

   „Já vím, otče!“ v jejím jinak sladkém hlase to kovově zaskřípalo. „Nic neříkej.“

   Brumbál pohoršeně sklapl ústa, ovšem ředitel neměl rád, když mu někdo něco zamlčoval, natož, když ho někdo poučoval, co má a nemá dělat. To byla totiž jeho parketa, a drzosti malé Evansové nehodlal trpět donekonečna, i když to byla jeho dcera.

   „Lil,“ zkusil to přísně a dívka mu vzdorovitě hleděla do očí. „Harry… je opravdu Potter?“

   „Má to napsané v rodném listě,“ odtušila chladně.

   „Mě nezajímá, co má můj vnuk napsáno v rodném listě. Já se tě ptám, Liliano, jestli Harry je Potter,“ řekl jí tím nejautoritativnějším tónem, na jaký se v dané situaci zmohl. „Ve tvém rodném listě je taky Evansová, i když oba víme, že s Evansem máš společného opravdu málo.“

   Lily pohodila hlavou. „Do toho ti nic není, otče.“

   „Lily,“ vrátil se k mírnějšímu tónu. „Prostě mi to řekni. Nejsem přece žádný puritán, pochopil bych… kdybys… kdybys…“

   „Dobře,“ smilovala se nad blábolícím staříkem Lily a pošimrala Harryho na nose. „V tom listu má přidáno ještě jedno jméno.“

   „Jaké?“ zeptal se Brumbál.

   „Jedno po otci.“

   „A ten je?“

   „Nečekáš, že ti to řeknu, že ne?“ vracela mu pohled, kterým se obvykle Albus sám díval na někoho, jemuž neměl v úmyslu odpovědět.

   „Jsem tvůj otec,“ zabručel.

   „Což nikdo neví,“ kontrovala.

   „A Harrymu to taky zamlčíš? Necháš ho žít ve falešném přesvědčení…?“

   Lily se tajemně usmála a pak synka znovu pošimrala po nose, až se chlapec probudil a cosi na ni zažvatlal. „Víš, otče, pro Harryho to bude lepší.“

   „Nechápu, proč mi to nechceš říct,“ ozval se po delší chvíli Albus. Už mu ani ten citrónový čaj nechutnal, jak měl zkaženou náladu. Jeho dcera před ním měla tajnosti! A navíc tak závažné!

   „Je to prosté – jak tě znám, začal by ses do toho plést – a zkus to popřít!“ zamrkala na něj.

   Albus na svoji prostořekou, nezvladatelnou a nanejvýše svéhlavou dceru zíral opravdu pobouřeně. „Jak to se mnou mluvíš, Lil?!“

   „Jak si zasloužíš,“ odvětila.

   „To by mě zajímalo, od koho ses naučila být tak protivná.“

   „Hádej třikrát.“

   Brumbál se zamračil – jistěže její nepřístojné poznámky měly jeden určitý zdroj, který nesl jedno určité jméno. Co se ten hoch Lily natrápil! A kolik problémů přidělal jemu…

   „Objevil se tu teď někdy Snape?“ zeptal se otráveně, a potom mu v očích zajiskřilo, neboť Lily zbledla. Objevil, asi tak před rokem, hádal by.

   „Stavil se tu na kus řeči, je to už dlouho.“

   „Kdy?“

   „Jsem snad u výslechu?“ zaprskala podrážděně.

   „Bereš-li to takhle,“ pokrčil Albus rameny a jeho nálada se mu začala vracet. Byl geniální, jak jinak. „Myslel jsem ovšem, že s těmito ´rozhovory´ jsi už dávno skoncovala. Ne že si z nich… pořídíš záznam!“

   S jistým zadostiučiněním zpozoroval, jak Lily zčervenala vzteky: „Netuším, o čem to mluvíš, otče.“

   „Když to došlo mně, dojde to i Jamesovi. A Snape je podstatně inteligentnější, než tvůj manžel,“ poznamenal nakonec Albus a upřeně ji pozoroval.

   „Tak, najednou se ti Severus zdá být inteligentní?“ odsekla.

   „Nikdy jsem mu neupíral inteligenci,“ bránil se Brumbál a zavrtěl hlavou. „Byla to jeho povaha, o níž jsem pochyboval.“

   „Nedovol si soudit jiné, otče!“ pronesla varovně Lily. „Nemáš na to právo – ty rozhodně ne…“ hněvivě se na něj dívala a potom pokračovala odměřeně: „Měl bys jít. Jsem si jistá, že… určitě máš někde někoho, do jehož života by ses měl jít plést,“ Lily se zvedla a chystala se odnést malého Harryho do postýlky, protože hoch opět usnul.

   „Lily,“ zavolal na ni Brumbál a hluboce si povzdechl. „Měla bys něco udělat s jeho vzhledem. I slepý by si všiml, že po Jamesovi nezdědil absolutně nic…“

   Lily zaváhala až ve dveřích a potom se plaše obrátila. V očích měla najednou obavy, když se pomalu vrátila zpět do pokoje a usadila se vedle otce na pohovku. Oba se zadívali na roztomilého Harryho – byl to krásný chlapeček, ovšem Jamesu Potterovi se moc nepodobal.

   „Napadá tě něco?“ zašeptala.

   „Takže to uznáváš,“ konstatoval Albus spokojeně.

   „Tati,“ povzdechla si. „Prostě mi řekni, jestli mi pomůžeš.“

   „Pokud si uvědomuješ svoji chybu…“

   „Nehodlám se ti ospravedlňovat!“ vyštěkla. „Ani omylem.“

   Brumbál si poklepal na špičku svého dlouhého křivého nosu. „Budiž,“ souhlasil nakonec. Jeho výchovné lekce se míjely účinkem – těžko mohl být své dceři vzorem v manželském životě, a těžko jí mohl kázat o věrnosti…

   „Napadá mě jedno zaklínadlo…“ zapřemýšlel, „samozřejmě jej budu muset pro tento speciální účel poněkud… poupravit…“ zkrabatil obočí, jak jeho geniální mysl začala provádět modifikaci kouzla.

   Lily se o otce opřela a Albus ji objal kolem ramen, zatímco druhou rukou lechtal svého vnoučka, pohled upřený do ztracena. Harry spal a bylo mu všechno jedno – netušil, co mu za pár minut provedou a jaké to bude mít následky…

31.10. 1981 – Detaily

   Dům byl v troskách, všichni mrtví… Sírius stál na chodníčku před doposud zamčenou brankou a neporušeným laťkovým plotem a sledoval zničený dům svých nejdražších přátel.

   „Síriusi!“ zahromoval obrovský stín, který se k muži přiblížil. Kouzelník o Hagridovi věděl, ale nereagoval, pohled stále zafixovaný na místo, kde bývaly dveře.

   Na rameno mu dopadla obrovská ruka.

   „Hej, kamaráde,“ zahuhlal poloobr a popotáhl nosem. Jen málo chybělo k tomu, aby se rozbrečel. „Todlencto je ale strašný! Chudák Lily…“ zapolykal, „a James! Takový hodný lidi! A ten maličkej! Vždyť ten…“

   Black se náhle prudce odrazil od země a plavmo přeskočil nízký plotek. Běžel dlouhými skoky přímo k sutinám a zuřivě mával na svého velkého přítele: „Hagride! Poslouchej! Slyšíš? Pláč! Harry!“ zvolal a vylovil z kapsy hůlku. Začal odklízet trosky.

   Hagrid mu byl v patách – ani si nevšiml, že cestou jednoduše prošel skrz plot a zničil branku. Urychleně začal zvedat a odhazovat větší trosky.

   Brzy se jim podařilo dostat se k místu, odkud se ozýval slabý dětský pláč. Nad živým a evidentně nezraněným Harrym a nebohou Lily se vzpříčil trám, který hoškovi zachránil život. Sirius vytáhl dítě ven, zabalil ho do svého pláště a nevěřícně se na něj díval. Chlapec měl na čele jizvu ve tvaru blesku, která ho proslavila napříč kouzelnickým světem. Toho večera se zrodila legenda…

   Hagrid si hocha následně převzal a půjčil si Blackovu proslavenou létající motorku, kvůli níž už dostal Sírius asi sto padesát galeonů pokuty z ministerstva, ale stále se jí nezbavil. Na to ji měl až moc rád.

   „Dej na hoška pozor,“ řekl chraptivým hlasem, když Hagrid odlétal. „Já si musím něco zařídit…“

   Následně i on zmizel té smutné halloweenské noci.

   Pro Hagrida a Siriuse nebylo omluvy – zachránili Harryho ze sutin, to sice ano, ale někoho živého tam zanechali.

   Jakmile byli definitivně pryč, odnikud se objevil sám Albus Brumbál, strašlivý ve svém hněvu. Rozhodně přešel k troskám a sledoval zničený dům své dcery a jejího manžela. Jenže Brumbál nebyl tak nevšímavý k drobnostem jako Sírius či Hagrid, takže postřehl, co jim uniklo.

   „Lil!“ zvolal překvapeně a rychle ji vytáhl ven. Bylo s podivem, kolik síly se skrývalo ve starcově těle… Inu, Brumbál byl stále ještě velice vitální chlapík a patrně jím bude až do okamžiku svého nečekaného skonu.

   S radostí shledal, že jeho dcera je sice na pokraji smrti, ale žije…

   Když se na místo tragédie dostali lidé z ministerstva, což bylo asi o deset minut později, našli tam jen tělo Jamese Pottera.

   Brumbál zařídil krásný pohřeb a uložil Jamese a prázdnou rakev se jménem Lily Evansová-Potterová na hřbitov v Godrikově dole, jen kousek od hrobky své vlastní rodiny. Přestože truchlil za smrt svého zetě, cítil naději. Harry žil. A Lily též.

   Osud rozehrál jednu z největších frašek v historii. Zvesela dále, bude se toho ještě hodně dít…