25 Brána otevřená

   Přemístili se na cestu k hlavní bráně na bradavické pozemky a Harry shledal, že jeho zranění bolí víc a víc, jak přestává být ´nabuzený´ z boje. Začal podstatně hůř kulhat (už nedokázal ohnout koleno) a měl dojem, že mu levá ruka v lokti odpadne.

  Severus na tom nebyl asi o moc lépe, soudě dle jeho přísně kamenného výrazu, kterým absolutně popíral možnost, že by ho něco bolelo, tudíž samozřejmě bolest cítil. Kulhali po zasněžené cestě k bráně a ani jeden z nich nebyl ochotný přiznat hlasitě, že jim zranění způsobují přece jen drobné nepohodlí.

   „Zamčeno?“ zažertoval Harry, když se zastavili na pět metrů od zavřených vrat, a mžoural na okřídleného kance.

   „Návštěvy pozdě v noci jsou přece jen neobvyklé,“ poznamenal Severus a vytáhl hůlku.

   „Jak se to vlastně otvírá?“ zajímal se Harry.

   „Zvenku zaklínadlem, jak jinak.“

   „Jakým?“ ptal se mladík zvědavě dál.

   Profesor se samozřejmostí navyklého gesta namířil na zámek a neverbálně pronesl kouzlo, přičemž se ani nemusel soustředit a otočil se k Harrymu, přezíravě říkaje: „Jistě chápeš, že nemám dovoleno prozrazovat přístupová tajemství do hradu …“

   Brána v tu chvíli takříkajíc vybuchla a tlaková vlna je oba smetla do sněhu. Trosky vzlétly hodně vysoko… a v temné noci se po celé hranici pozemků zablesklo, jak spadly veškeré obrany a byly opět nahozeny – od sněhu se světlo navíc krásně odráželo a zvukový efekt patrně probudil polovinu Británie.

   Překvapeně zírali na dýmící pozůstatky masivního kamene, dřeva a kování a Harry pozoroval hlavu dříve okřídleného kance padat k zemi. Měli štěstí, že to všechno letělo vzhůru a ne do stran, protože to by byli asi po smrti.

   „Proč jsi to vyhodil do vzduchu?“ zeptal se. „Myslel jsem, že chceš otevřít.“

   Snape se vyškrábal na nohy a s důstojností jemu vlastní odpověděl: „Otevřel jsem přece.“

   Harry nevěděl proč, ale musel se začít smát jako blázen. To bylo opravdu legrační.

   „Harry,“ povzdechl si profesor a zkoumal zbytky svého smrtijedského pláště.

   „Pardon,“ smál se Harry dál, „ale ono je to tak vtipné. Vyhodil jsi do vzduchu bránu, kterou by patrně Voldemort ani nepoškrábal, i kdyby se snažil sebevíc!“

   „Jen jsem trochu nešetrněji otevřel,“ opakoval Severus klidně a vytáhl Harryho ze země. „Všiml sis, že tě pořád tahám na nohy? Copak opravdu nedokážeš stát bez toho, aniž bys spadl na zem?“

   „Myslím, že jsme probudili celý hrad a přilehlé okolí v okruhu… sta kilometrů?“ pořád se řehtal.

   „Jsem toho názoru, že přinejmenším pan ředitel nespal,“ odtušil chladně Severus a zadíval se směrem dál po cestě k hradu. „Soudě dle pohotovosti, s níž se sem blíží.“

   „Aj,“ zaskočilo mladíkovi a zadíval se na rozezlenou postavu bradavického ředitele. Brumbál se nacházel opravdu hodně daleko, vlastně se mohutná vstupní brána hradu právě rozletěla dokořán a on nebyl víc, než nějaká nezřetelná postava v dálce… zato zřetelně namíchnutá. To bylo prostě poznat.

   „Páni, to je docela děsivé, vidět ho … naštvaného,“ poznamenal klidně. Harry se totiž královsky bavil přes všechno, nebo právě proto, co se stalo. Jednoduše přetlak ventiloval smíchem.

   „Brumbál je jedním z nejmocnějších kouzelníků historie,“ souhlasil Severus a natáhl k němu paži: „Pojď, sotva stojíš na nohou.“

   „Ty taky,“ prohodil Harry s mírným úsměvem a přešel k němu.

   Vzájemně se podepřeli a začali kulhat bradavickému řediteli vstříc. Harrymu se líbilo, že se má o koho opřít, že se má na koho spolehnout. Věděl v tu chvíli, že jeho rozhodnutí bylo správné. Není v tomhle boji sám.

   „Harry? Severusi!“ vykřikl ředitel, když je rozeznal, a sledoval je přes své brýle, deset metrů od nich. „Chlapci moji zlatí!“

   „Pane řediteli,“ odtušil chladně Severus a kývl. „Vede se vám dobře?“

   „Dobrý večer,“ způsobně pozdravil Harry a zazubil se. „Je trochu zima, že?“

   Brumbál přejel pohledem z profesora na mladíka a podezíravě mu zajiskřilo v očích. „Určitě si potřebujete dát čaj. Půjdeme do ředitelny.“

   Chvilku se zdálo, že jim hodlá nějak pomoci v cestě, ale když viděl, jak jim to společně hezky jde, rozhodl se, že vycházkovým tempem půjde raději vedle nich. Přitom mu pobaveně škubalo v koutcích, zatímco je mlčenlivě poslouchal.

   „Pane řediteli,“ řekl Severus, „pan Potter potřebuje na ošetřovnu.“

   „Pane řediteli!“ ozval se Harry urychleně, než stačil Brumbál cokoliv odpovědět. „Profesor Snape taky potřebuje na ošetřovnu.“

   „Pozornost madame Pomfreyové se bude soustředit výhradně na vaši osobu,“ zavrčel Severus s konečnou platností.

   „To není fér,“ bránil se chabě mladík, „proč by měla ošetřovat jenom mě?“

   „Protože tobě za chvíli odpadne levý loket, proto!“ vyštěkl Snape a vypadal, že se o tom opravdu nehodlá už bavit.

   „Ty můžeš vykrvácet.“

   Kdepak, ředitel byl se svojí prací nadmíru spokojen, nicméně nehodlal připustit, aby se chlapci mezi sebou tak hašteřili.

   „Ale hoši,“ promluvil smířlivě, „Poppy se postará o vás oba, nemusíte se bát.“

   „Buďte tímto ujištěn, pane řediteli,“ zavrčel Severus teď na Brumbála, „že služeb madame Pomfreyové v žádném případě nemám zapotřebí. Nejsem zraněn nikterak vážně.“

   „Pane řediteli,“ zahučel Harry navztekaně, „jestli tam nedonutíte jít profesora Snapea, tak tam taky nejdu. Nechci zase sám poslouchat, jak jsem pitomý, protože mi opět teče trochu krev!“

   Stačili dojít už blízko hradní bráně, z níž se v tu ránu vyřítila ošetřovatelka. Harry i Severus znatelně ztuhli, když ji spatřili blížit se k nim s obvazy v jedné ruce a hůlkou v druhé, v květovaném županu, růžovými bačkorami a se síťkou přes vlasy.

   „Propánakrále!“ bylo vše, co řekla, než na ně seslala smršť hojících kouzel. Harry a Severus ve vzájemné shodě opakovali: „Ne, ne, madam Pomfreyová, díky, ale… ne, nepotřebuji… Ne!“

   „Poppy!“ konečně zasáhl Brumbál – po pěti minutách, během kterých se ti dva pokusili utéct do hradu, pronásledováni lékokouzelnicí na pokraji srdečního záchvatu.

   Madame Pomfreyová se s vražedným leskem v očích přestala pokoušet obmotat kolem Harryho ruky obvaz a zlostně střelila pohledem po Severusovi, který se kulhavě dekoval do sklepení.

   „Pane řediteli,“ řekla hlasem, chvějícím se hněvem a uražeností, „profesor Snape se chová jako malý! Zastavte ho!“

   „Skvělý a včasný zásah!“ ocenil její snažení ředitel a pokoušel se upoutat její pozornost. Vypadala opravdu vytočeně, když byla její snaha tak ošklivě sabotována. „Díky tobě Harry nepřijde o ruku…“

   Sotva byl Harry volný, v zoufalé snaze se zachránit, začal mizet nenápadně k mramorovému schodišti. Jen děkoval bohu, že je hluboká noc a studenti patrně mají zakázáno vycházet z ložnic. Sice se netěšil, až zkrvavený, špinavý a ožehlý vtrhne do přecpané společenské místnosti, ale byl rozhodnutý si cestu do klidu ložnice prostřílet kouzly, pokud by to bylo nutné.  

   „Pane Pottere!“ vykřikla. „Já vás vidím! Pane Snape! Vás taky!“

   „Poppy!“ získal si konečně ošetřovatelčinu pozornost Brumbál. „Moc si cením toho, co jsi pro ty dva nerozvážné chlapce udělala, ale jestli dovolíš, potřebuji si s nimi promluvit v mé pracovně.“

   Několik vteřin zabodával do rozohněné lékokouzelnice smířlivý pohled, načež se madame uraženě vzdálila, mumlajíc si pro sebe cosi o tom, že ty mladé generace nedoceňují její práci.

   „Chlapci!“ zavolal rozhodně na mizejícího Harryho a Severuse. „Do ředitelny.“

   Bylo pozoruhodné, jak moc v tu chvíli oba připomínali vzdorovité uličníky, povolané na kobereček, ale s nečitelnými výrazy, předem rozhodnutí neposkytnout panu řediteli odpovědi, které po nich jistě bude požadovat, vyrazili za ním.

   Usadil je naproti sobě, sám se uvelebil za svým stolem a nabídl jim bonbony, které oba odmítli. Čaj jim vnutil.

   „Nuže,“ pronesl hlasem, který je vybízel k poskytnutí vysvětlení.

   Harry si připadal tak trochu povznesen nad nutnost něco vysvětlovat – určitá jeho část nabyla dokonce dojmu, že profesor Brumbál celou pravdu znát nemusí. Zbytečně by ho to rozrušilo. Mladík nevěděl, jak rozsáhlé jsou ředitelovy znalosti ohledně Knihy mrtvých, ale fakt, že před ním sedí Ten, jenž mrtev kráčí mezi živými, a jeho Opatrovník, by mu mohl způsobit srdeční příhodu. Přece jen, s oživlými legendami se ani v kouzelnickém světě nesetkáváte každý den.

   „Není mi již umožněno vykonávat funkci dvojitého agenta, pane řediteli,“ řekl Severus a podle všeho – Harry věděl, že určitě – rovněž přemýšlel, co všechno řediteli vyjevit. „Byl jsem dnes večer prozrazen.“

   Brumbál vypadal touto zprávou znepokojen, poposedl a ustaraně se zahleděl na profesorovu levou ruku: „Nevzejdou z toho… nepříjemnosti?“

   „O to bylo postaráno,“ promluvil Harry rozhodně a střelil po řediteli pohledem, který si vychutnal. Byl to klidný pohled někoho, kdo má situaci v rukou a ví něco, co nehodlá prozradit. Takový pohled Harry vídával v Brumbálových očích, když se ho na něco vyptával, tak ať si to ředitel užije.

   „Nechceš mi to vysvětlit, Harry?“ zeptal se ho bez viditelných stop pobouření. Harry zíral před sebe s neurčitým výrazem a neodpovídal, proto se Brumbál obrátil na Snapea: „Severusi?“

   Profesor – kupodivu – hleděl před sebe s nečitelným výrazem a rovněž nevypadal, že se chystá odpovědět.

   Ředitel z toho všeho začínal mít velice nepříjemný pocit, dlouho a přemýšlivě je pozoroval a zkoumal.

   Harry byl znatelně jiný. Zdál se být vyrovnanější, dospělejší, jako kdyby přijal jistou zodpovědnost, či prohlédl a odhalil závažnou skutečnost. V pohledu měl něco, z čeho i ředitele dokázalo zamrazit. Mladík vypadal jako někdo nezúčastněný, někdo, kdo nemá na tomto světě co dělat, ale přitom sem nutně patřit musí.

   Severus, na druhou stranu, vypadal jako dospělý a po většinu doby ke všemu lhostejný člověk už v pubertě, ale i tak sdílel společně s Harrym to něco zvláštního… Z jeho pohledu už předtím mrazilo většinu dospělých, natož studentů, avšak teď to bylo ještě daleko patrnější. Brumbál byl v koutku duše rád, že dosud nečelil pohledu do profesorových očí, protože měl dojem, že by to nemusel unést.

   Bylo podivné, jak ti dva shodně reagovali. Brumbál mohl jasně vidět, že se nedomlouvají, ale přece na nich bylo patrné, že na nějaké skryté úrovni komunikují. Zapojil do svého zkoumání i magii a – třebaže nebyl schopen odhalit zdroje spojení mezi nimi – jeho další pozorování jej donutila, aby zkrabatil čelo.

   Harry byl obalen podivnou aurou, která  ředitele – čestně si to přiznával – znepokojovala. Taktéž Severus. Za svůj předlouhý život se Brumbál setkal s mnoha zvláštními kouzly a magickými úkazy, studoval přes tři tucty rozličných magických stop a záření, ale tohle bylo něco unikátního, pochyboval, že by kdekoliv na světě našel podobnou stopu magie… A podezíravě přivřel oči. Vlastně mu to bylo povědomé, vzdáleně, ale přece.

   Zvláštní, něčím, ale pouze částečně, to Brumbálovu vyvinutému citu pro magii připomínalo energii vražedné kletby.

   Harry přenesl pohled ze zdi za Brumbálem na svůj loket a prstem přejel po taktak nekrvácející ráně. Madame Pomfreyová se snažila je oba vyléčit, ale vzhledem k jejich sabotáži a pokusům o útěk se jí to zdařilo pouze částečně, takže když se Harry dotkl velice slabě zatažené rány, začala opět krvácet.

   „Nech tu ruku,“ napomenul ho Severus a zcela podvědomě si přejel po svém levém loktu.

   „Promiň,“ odpověděl Harry, trochu zahanbený, ale tvářil se spíše překvapeně.

   Snape kývl a potom se zájem naklonil hlavu na stranu a promnul si pravé koleno, které ovšem neměl zraněné. „Ta noha tě vážně bolí.“

   Harry přikývl a se stejným zvědavě-zkoumajícím výrazem si promasíroval levé lýtko. „Tebe taky.“

   Vyměnili si pohled a Harry pokyvoval hlavou.

   Brumbálovi se nepodařilo zastavit výraz čirého údivu, který se mu objevil na tváři, ale po chvilce se vzpamatoval a mírně se usmál. Chtěl patrně něco říct…

   Severus zamyšleně zvedl pohled ke stropu a analyzoval jakési dojmy… „Večeře?“ načež Harrymu zakručelo v žaludku a mladík se rozesmál.

   „Předpokládám, že mi nevysvětlíte, co se tu děje,“ povzdechl si ředitel a pozoroval je.

   „Předpokládáte více méně dobře,“ souhlasil Severus a zvedl se. „S dovolením, pane řediteli.“

   Profesor zamířil ke dveřím, u nichž počkal na Harryho. Harry se taky zvedl a ušklíbl se na Brumbála: „Ono to stejně bude lepší, myslím tím, když to nebudete vědět. Mohl byste to vzít docela špatně.“

   „Pokud nebudu mít přehled o situaci, chlapci,“ varoval je ředitel, „nebudu schopný vám pomoci. Nezapomínejte, že v ohrožení můžete být nejen vy, ale celé Bradavice, Řád…“

   „Tak trochu s vámi nesouhlasíme,“ Harry se ještě otočil, než následoval Severuse po schodech dolů. „S prominutím,“ dodal pak, aby učinil zdvořilosti zadost.

   Zamířili automaticky do sklepení.

   „Brumbál je naštvaný,“ prohodil Harry. „Blýskaly mu brýle.“

   „Pan ředitel se jistě brzy vzpamatuje,“ odtušil Severus. „Co chceš večeřet?“

   „Cokoliv,“ vyhrkl Harry hladově. „Ale líbilo se mi ho setřít.“

   „Vskutku,“ souhlasil profesor se náznakem pobavení v očích.

   „Teď to bude pořád takhle?“ zajímal se mladík po chvíli.

   „Co přesně máš na mysli?“

   Harry mávl rukou ve všeobsáhlém gestu. „Myslím tím tohle všechno. Budeme my a oni.“

   Severus moment mlčel, než odpověděl: „Jsem toho názoru, že tento dojem postupem času vymizí. Nicméně v krizových situacích… ano, budou oni a budeme my. Nepodaří se jim pohlížet na věc z našeho úhlu pohledu.“

   Harry se usmál. To bylo dobré – do teď se na všechno taky díval trochu jinak, takže se vlastně tolik věcí doopravdy nezměnilo.

   „Hm,“ zamumlal pak, těsně u dveří kabinetu, „proč jsi vlastně nechtěl na ošetřovnu? Madame Pomfreyová se tvářila, že tenhle tvůj přístup už zná a rozhodně ti ho nehodlá tolerovat. A jak zavolala ´pane Snape!´, měl jsem dojem, jako by ječela na studenta.“

   Severus se zachmuřil a neodpověděl.

   Harry se taky zamračil, ale dál se už nevyptával. Bylo mu jasné, že odpověď nedostane, dokud se Severus nerozhodne mu ji dát. To bylo pěkně na nic.

   V kabinetu se profesor nejdříve postaral o jejich zranění – měl evidentně rozsáhlé znalosti rovněž z lékokouzelnictví, až Harry dumal nad tím, z jakého oboru Snape rozsáhlé znalosti nemá – načež zavolal domácího skřítka a nechal jim donést večeři. Poté si vzal Knihu mrtvých a zamkl ji do svého stolu…

   „Tady máš,“ pronesl a hodil Harrymu duplikovaný klíček.

   Harry ho překvapeně chytil a zůstal na něj nechápavě zírat. „To je klíč od tvého stolu,“ řekl mu.

   Severus se nehezky ušklíbl: „A já se domníval, že je to citrónový bonbón. Jistěže je to klíč od mého stolu.“

   „Proč mi ho dáváš?“ vyptával se Harry nechápavě.

   „Kdybys potřeboval něco v Knize,“ odtušil bezvýrazně profesor a Harry si klíček strčil do kapsy. Bylo to gesto obrovské důvěry, a jak se mladík už skoro naučil, měl by se přestat tvářit jako idiot pokaždé, když profesor udělá něco nesnapeovského.

   „Fajn,“ pokýval hlavou a potom obdržel ještě druhý klíč – od kabinetu. Tentokrát už to nekomentoval a zamumlal jen: „Díky.“

   Začínal být neskutečně ospalý, ale ještě se mu nechtělo jít do nebelvírské věže. Posledním zvědavcům, kteří slyšeli výbuch, dával ještě takových dvacet minut, než to vzdají a půjdou už spát. Severus jeho setrvávání ve svém kabinetě rovněž nekomentoval a po chvíli, kdy Harry téměř usnul, prohodil: „Už by to mělo být v pořádku.“

   „Éh, co?“ zahuhňal Harry a poposedl.

   Profesor se na něj zadíval a pak si povzdechl. „Povšiml sis snad, že byl pan ředitel mírně překvapen jistým… hlubší propojením mezi námi dvěma, že? Už je to v pořádku.“

   „A jo,“ souhlasil Harry a ušklíbl se. „Na to jsem se chtěl zeptat. Bylo to trochu divné.“

   „To nezpochybnitelně,“ souhlasil Severus, „domnívám se, že to je opět spojené s krizovými situacemi, jako například, když je jeden z nás raněn. Pro lepší koordinaci a komunikaci v boji, hádám.“

   „To je fakt dobrý,“ ocenil to Harry a zvedl se. „Měl bych jít spát… Jsem děsně utahaný. Dobrou.“

   V půl třetí ráno se tedy Harry konečně proplížil do nebelvírské věže a shledal, že je společenská místnost skoro prázdná. Skoro.

   Tiše přešel k dvěma křeslům těsně vedle sebe u vyhaslého krbu, na nichž seděli Ron a Hermiona, spící neklidným spánkem. Za jiných okolností by se usmál a byl by rád, že na něj čekají jeho nejlepší přítel a jeho… dívka… ovšem to by se Ron nesměl naklánět nad Hermionu s jednou paží kolem jejích ramen a ona by se nesměla opírat hlavou o jeho hrudník.

   Harry zapolykal, zatímco si je prohlížel. Potom pevně skousl a odkráčel do ložnice.

   Usnul až za úsvitu, i když byl k smrti vyčerpaný.