9 Nervy v kýblu

   Harry shledal, že podlaha kabinetu je nějaká divná – vlní se mu před očima. Možná to bylo tím, že na ni mžoural z tak těsné blízkosti a snažil se na ni zaostřit.

   „Pottere,“ povzdechl si Snape a sbíral zavařovací sklenice s potvorami na druhém konci – profesor před okamžikem narazil zády do police, jak byl odmrštěn Harryho kouzlem, a několik z nich shodil na zem. Jediným Harryho štěstí bylo, že se nejednalo o nijak vzácné exempláře a žádná sklenice se při pádu nerozbila, jinak by jejich první hodina nitrobrany rychle skončila a byla by na dlouhou dobu opět poslední.

   Oba se dnešního dne z pochopitelných důvodů děsili.

   „Ještě jsem ani nezaútočil, nemusel jste se ´aktivně bránit´,“ použil přesný termín, jež užívaly příručky sebeobrany pro diplomatičtější vysvětlení taktiky ´zabiju tě dřív, než ty mě´.

   Harry se vyškrábal na nohy a oprášil si hábit. Nějak nepočítal s tím, že na použití tohoto kouzla by se měl pevněji zapřít nohama do země. „Pardon, já nechtěl… to byl asi reflex.“

   Snape na něj zíral, v ruce naloženou podivnou chobotnici ve fialovém nálevu, a tvářil se neochotně. Opatrně položil chobotnici na její místo a poté dlouhými kroky zamířil k nervóznímu Harrymu.

   „Pottere,“ zavrčel tiše, „řekněte mi popravdě, cvičil jste? A s jakým úspěchem?“

   „Hm, cvičil,“ řekl Harry, „a docela to šlo…“

   „Vyprázdnil jste mysl úplně?“

   „Ne,“ přiznal, „ale už se dokážu soustředit jen na jednu věc.“

   Profesor slabě kývl, načež bleskově zakouzlil Petrificus totalus – Harry ani nepostřehl, že by použil hůlku, natož, že by se obtěžoval s vyslovením zaklínadla.

   Chlapec se bezmocně skácel na podlahu a bez hnutí zíral na profesora nad sebou s dotčením v očích. Aspoň ho mohl varovat.

   „Vaše mysl je kouzlem nedotčena,“ řekl mu Snape, „takže můžeme pokračovat, aniž byste upadl v pokušení mě opět odhodit na druhou stranu místnosti…“

   Došel si pro židli, přistavil ji vedle Harryho, pohodlně se opřel a zadíval se mu do očí.

   „Pro začátek myslete jen na tu jednu věc, pokud se dokážete dostatečně soustředit, neměl bych být schopen vyhledávat vaše vzpomínky, jak se mi zamane. Připraven?“

   Harry samozřejmě nebyl schopen odpovědět, a tak Snape zaútočil hned. Ostatně, byla to jen řečnická otázka.

   Chlapec by skousl zuby anebo zavřel oči, cokoliv, aby unikl, jenže toho schopen nebyl. Jedinou Harryho možností, jak zastavit Snapeův vpád do svých soukromých vzpomínek, bylo to, že by ho vytlačil silou své mysli. Pokusil se vybavit si zlatonku jako vždy před spaním, ale nedařilo se mu to – maličký míček s křidélky ne a ne postát na místě, pořád mu ulétal, jeho obraz se vlnil a mizel. Harrymu probleskovaly hlavou vzpomínky, které si Snape samozřejmě začal prohlížet.

   Harry se snažil, aby Snape neviděl jeho výbuchy vzteku či smutku, když v létě myslel na Siriuse a pokoušel se vyrovnat s jeho smrtí. Zlatonka, ta potvora jedna, mu ale pořád unikala, a tak alespoň zkoušel usměrnit tok svých vzpomínek, aby ukazovaly něco méně trapného. Čím víc o to usiloval, tím méně se mu to dařilo, až dospěl do bodu, kdy byl zcela bezbranný a Snape si mohl listovat jeho vzpomínkami tak, jak se mu zachtělo.

   Ovšem zdálo se, že Snape nechává Harryho mysli volnou ruku – jen vyčkával, co mu ukáže… Harry našlapoval po žlutém koberci k ředitelně – a naslouchal rozhovoru za jejími dveřmi… debatoval s Hermionou… prohlížel si ročenky… a všemu tomu dominovala všudypřítomná myšlenka na Harryho matku, na Lily… a ve finále si Harry vybavil její hlas, jedinou reálnou vzpomínku, kterou měl… „Ne, prosím, Harryho ne! Prosím, zabij mě!“

   Snape odskočil, jako kdyby dostal elektrickou ránu, přitom převrátil židli a cosi zachrčel. Harry byl v tu chvíli neskutečně rád, že mu zmizel ze zorného pole, protože si byl naprosto jistý, že profesorův obličej rozhodně vidět nechce.

   Vyděšeně zíral na strop kabinetu a naslouchal zvukům – Snape podle všeho přešel ke stolu, otevřel zásuvku a cinklo sklo, jak cosi vytahoval. Potom cinklo znovu, jak tím trochu silněji praštil o desku stolu – a nato ve sklenici zakloktala tekutina. Trvalo to pár vteřin, než k Harrymu v chladném sklepním vzduchu přivanula vůně kvalitní whisky.

   I kdyby se mohl hýbat a mluvit, chlapec by se toho neodvážil. Ležel na zemi a přál si být kdekoliv jinde, třeba mezi dvoumetrovými akromantulemi, tlupou rozzuřených trollů, mezi vyhládlými mozkomory…

   Po nějaké době, jejíž délku nedokázal odhadnout, Snape došel nad něj, sebral židli a odnesl ji na její místo. Potom se vrátil k Harrymu, zrušil zaklínadlo a nevybíravě ho vytáhl na nohy, přičemž mu málem rozdrtil zápěstí, a hned ho zase pustil, jako kdyby byl jedovatý.

   Měřil si ho nevraživým pohledem, který si Harry netroufal opětovat.

   „Musíte víc cvičit, Pottere,“ zasípal nakonec, „některé věci byste si měl nechávat jen pro sebe.“

   Harry rychle přikývl. Přešlápl a zamžoural na profesora.

   Snape se zatvářil kamenně, což znamenalo, že něco skrývá. Harry postřehl, že tenhle obličej profesor nasazuje, když se snaží vybruslit z nepříjemné situace tak, aby nikdo nepoznal, co si doopravdy myslí.

   Zapolykal a nevěděl co říct, tak trapně se opravdu dlouho necítil.

   „Měl byste jít,“ poznamenal útočně, „a na další lekci nitrobrany přijďte, až dokonale zvládnete v hlavě podržet tu vaši zlatonku!“

   Harry vyklopýtal ke dveřím – svaly ho bolely, tušil, že pod kletbou strávil několik desítek minut. Ale něco mu nedalo.

   Když už Snape odhalil, co Harry ví, možná by se mohl zeptat na Lily, jen maličko, nemuselo by to přece tak vadit, ne?

   „Éh, pane profesore?“ odvážil se s rukou na klice. Otočil se čelem do místnosti a podíval se na Snapea, který se mezitím usadil a zrovna vracel láhev i sklenici do stolu.

   „Chci se zeptat… znal jste ji? Myslím maminku? Dobře?“

   Pohled, kterým Harryho probodl, byl více než varovný, evidentně ztrácel trpělivost, ale kývl. Zavřel šuplík a vyčkávavě se na chlapce zadíval – očekával, kdy konečně vypadne.

   „A,“ polkl Harry nejistě, „mohl byste…“ Snapeovy ruce, položené na stole před ním, se roztřásly a zaťaly v pěsti. Harrymu došlo, že by měl odejít hned teď, ale tu větu už nedokázal zastavit: „Mohl byste mi o ní něco povědět?“

   „VEN!“

   Dveře se otevřely, praštily Harryho do nosu a jakási síla ho vyrazila na chodbu, jako kdyby ho neviditelný vyhazovač popadl vzadu za hábit a vyhodil jej ven. Dveře se za ním okamžitě zabouchly, přistál na břiše a ještě se půl metru svezl po podlaze.

   Roztřeseně se vyškrábal na nohy a shledal, že má zlomený nos. Na podlaze za sebou nechal trochu krve… zaklonil hlavu, aby si opět nezakrvácel hábit, rukou zašátral po kapesníku a pak si ho přiložil k nosu.

   Vyrazil na ošetřovnu, šel vztekle a mumlal si pro sebe nadávky. Měl právo se zeptat na vlastní matku, no ne?!

   Madame Pomfreyová už ani nekomentovala, když na ni zaklepal – Harry Potter se u ní objevuje zkrvavený pravidelně v těch nejneočekávanějších chvílích. Vyléčila mu nos a poradila, aby si následující dva dny dával trochu pozor, protože jede na školení lékokouzelníků do Londýna.

   Harry slušně poděkoval a šel do věže, kde se zavrtal okamžitě do postele a usnul. I ve spánku se tvářil naštvaně.

   Druhý den ráno (pondělí a první říjnový den) byl rozmrzelý – a jen děkoval bohům, že nemá lektvary, protože se na Snapea nemohl ani podívat. Co si o sobě ten namyšlený bastard vlastně myslí? Mohl mu přece říct trochu normálněji, aby odešel – a rozhodně mu nemusel zlomit nos. Harry se cítil ukřivděně, přišlo mu nespravedlivé, že Snape o Lily něco ví a nechce mu to říct. Tak málo o své matce věděl! A tak moc by chtěl!

   „Podívej se na Medowa,“ vyzvala ho tiše Hermiona a jemně pokynula hlavou k učitelskému stolu. Harry nerad zvedl oči a soustředil se výhradně na profesora obrany.

   Medow se tvářil velice nadšeně, chlapec nemusel hádat, jaký k tomu má důvod. Říjen je tady, Harry tedy je volný na školní tresty.

   Ovšem nedalo mu to, aby se nepodíval i na Snapea. Profesor lektvarů měl vražedný výraz, a když vedle něj bodrý Medow něco blekotal, šlehl po něm pohledem, při kterém by i peklo zamrzlo.

   „Hm,“ řekl Harry, protože Hermiona čekala na nějakou reakci. „To bude báječné, každý večer drhnout hrad.“

   „Ale Snape… přece k němu máš chodit na hodiny, na nitrobranu, ne?“

   Harry se na ni zamračil. „Ne.“

   „Cože? Ale Harry, uvědomuješ si přece, jak je nitrobrana důležitá…“ začala mu kázat Hermiona, určitě v dobré víře, ale na to nebyl zvědavý.

   „Snape mi včera zlomil nos a vyrazil mě z kabinetu, jako bych byl nějaké zatoulané psisko!“ zavrčel tiše. „Prostě ne, nitrobrana ani cokoliv dalšího! Nehodlám si nechat tohle líbit!“ S tím se Harry prudce postavil, čímž na sebe strhl pozornost několika málo lidí, mezi nimiž byl i profesor Snape, a nasupeně odkráčel do věže pro své věci.

   Pondělní vyučování probíhalo v přiměřeném klidu, jen obrana proti černé magii pro Harryho byla opět peklem. Nejdříve byl seřván za to, že hlasitě dýchá, a potom mu za to byl uložen školní trest.

   Medow byl u vytržení z toho, že mu opět může ukládat školní tresty, takže mu za další malichernosti, jako za vzdorovitý škleb a skřípění zubů, napařil školních trestů celou hromadu. Harry neměl žádnou výmluvu, proto mu nezbývalo nic jiného než mlčet. Opravdu se těšil, jak si tenhle týden užije.

   Do postele se dostal až dlouho po půlnoci (pomáhal Filchovi honit Protivu) a v úterý dopoledne málem zahučel hlavou do záhonku, když v bylinkářství vytrhával plevel – tak byl ospalý.

   Když se odpoledne plahočil s přáteli na dvouhodinovku s Medowem, říkal si, že ho už nic horšího potkat nemůže. Tresty dostal do zásoby a byl vyčerpaný natolik, že neměl ani sílu vysílat na Medowa nevraživé pohledy. Chtěl jen sedět, to by mu ke štěstí bohatě stačilo…

   Jenže ani to Harrymu nebylo dopřáno. Medow působil jako časovaná nálož, s očekáváním Harryho pozoroval a chtěl jakoukoliv záminku, aby ho mohl seřvat, cokoliv. Chlapec si dával pozor, aby seděl rovně, díval se, kam měl, a dělal, co měl. Opatrně dýchal a tvářil se naprosto neutrálně… I když Medow do něj celou dobu ryl a dokonce narážkami urážel Siriuse a jeho tátu. Za jiných okolností by nad tímhle Harry vybuchl, jenže na to neměl už dost síly.

   „Pottere!“ zavřeštěl Medow na konci vyčerpávající dvouhodinovky těsně předtím, než Harry stačil zmizet.

   Neochotně zastavil a otočil se čelem k profesorovi.

   „Dnes po obědě za mnou byl pan ředitel,“ hlas se učiteli třásl vzteky, „víte, co mi oznámil?“

   Harry dělal, že nemá nejmenší tušení, oč se jedná. „Co?“

   „Že budete z mého předmětu přezkoušen někým jiným. Odebral mi právo vás známkovat!“ Medow se k Harrymu naklonil a řval na něj z minimální vzdálenosti, takže měl dojem, že mu snad prasknou bubínky.

   „Počítám, že k tomu měl dobrý důvod,“ pokrčil nevzrušeně rameny a snažil se nedat najevo, jakou mu to udělalo radost.

   „Okamžitě půjdete za ředitelem a řeknete mu, že stahujete svou stížnost pro předpojatost!“ přikázal mu učitel, ve tváři načervenalý. Harry si opět pomyslel, že vypadá jako obrovská řepa. Ostatně disponuje zhruba stejným souborem schopností.

   „Ne.“

   „Cože? Já jsem váš profesor, vy jeden malý zmetku! Musíte mě poslouchat!“

   „A co mi uděláte? Napaříte školní trest?“ zeptal se ho opovržlivě. „Už od vás mám několik do zásoby – nejsem si jistý, jestli by se Brumbálovi líbilo, kdyby věděl, že jste mi uložil trest za ´hlasité dýchání v hodině´, nebo za ´nepřítomný pohled´! A nechat mě rupnout taky nemůžete! Vy jste tak ubohý, pane profesore, až je mi vás líto!“

   Harry zamrkal, sotva domluvil. Medowovi naběhly žíly na krku a jedna mu zlostně pulzovala přímo na čele, třeštil oči a zdálo se, že mu za okamžik vyrazí pára z uší. Chlapec chmurně shledal, že se nechal unést a zase to přehnal. Co na to řekne Snape?

   Pak si ale uvědomil, že dodržovat dohodu se Snapem je stejně bezpředmětné – zítra odpoledne ho tak jako tak vyrazí z lektvarů, takže nakonec je dobře, že Medowovi řekl, co si o něm myslí. Ať táhnou všichni k čertu!

   „Nashle!“ řekl a pustil se chodbou pryč, nechávaje soptícího učitele za sebou.