14 Kniha mrtvých

   Zamračeně pozoroval Hermionu, jak si čte jednu z těch svých knih… Kniha – měl už dost přemýšlení nad tím, jakou Voldemort hledá a co by to pro ně znamenal jeho úspěch. Nechtěl nad tím dál přemýšlet a Hermiona s nosem zabořeným do tlusté bichle mu to připomínala.

   „Co to máš vlastně za projekt?“ zeptal se konečně. Hermiona zvedla oči od písmenek a zadívala se na něj.

   „Jsem si jistá, že tebe by to určitě nezajímalo, Harry,“ usmála se.

   „A třeba jo, povídej,“ zaprosil. Připadal si mírně osaměle, když tu seděl v tichu a pozoroval ostatní kolem sebe, jak mají vlastní zábavu a mají co dělat. Ron byl o kus dál a hrál šachy s Nevillem, jenže Harry neměl chuť se k nim připojit. Cítil se od nich všech izolovaný tím, co se stalo včera večer na nitrobraně. Má povinnost zastavit Voldemorta – a možná má i naději uspět. To ho od přátel a blízkých podivným způsobem a velice nekompromisně vzdalovalo.

   „Dobře,“ znovu se na něj usmála, „je to můj soukromý výzkum na popření teorie čistokrevných rodů, že kouzelníci byli dříve, než lidé.“

   „Hm,“ řekl Harry a poposedl si. „Jak přesně to myslíš? Jaká teorie?“

   Hermiona si povzdechla a útrpně na něj koukala. Bylo vidět, že by raději dál čerpala informace ke svému projektu, než vysvětlovala Harrymu jeho podstatu.

   „Takoví, jako Malfoyovi a valná část černokněžnických rodin, si myslí, že jsou něco víc než obyčejní lidé. Když se na to podíváme z jejich pohledu, kouzelníci mudly svým nadáním opravdu převyšují, ale to z nich nedělá něco víc, nebo něco lepšího!“ rozpalovala se. Harry to poznal podle toho, jak její oči ožily, jak se jí do tváří vehnala zdravá barva, jak se vzduch roztřepoval něčím zvláštním…

   „Nicméně prapůvodní myšlenka těch nesmyslů, že mudlové jsou kouzelníkům podřízení, vznikla na základě nepodložených výmyslů ze třetího století před Kristem,“ nadechla se, „v nichž se psalo o stvoření světa starými bohy, kteří dali život mágům… a ti poté prosili o služebníky, a tak byl dán život obyčejným lidem.“

   „Mně to zní jako nějaká potřeštěná mytologická legenda, nebo pohádka pro děti,“ řekl Harry.

   „Ani to ne!“ řekla rozhořčeně. „Kouzelníci mezi sebou nemají žádné jiné mytologické texty, nevzývají božstva… Je to naprostá smyšlenka, na jejímž základě se ovšem začaly utvářet čistokrevné rodiny. Podařilo se mi zjistit, že do té doby se kouzelníci naprosto normálně brali s mudly, dokonce bylo běžnější a prý zdravější ředit kouzelnickou krev,“ po tváři se jí rozlil naprosto pobavený úšklebek. „Zajímalo by mě, jestli Malfoy ví, že někde hodně vzadu v rodokmenu má obyčejné lidi…“

   Harry se zazubil. „A tím by se vysvětlovalo, proč se mezi mudly rodí kouzelníci a mezi kouzelníky mudlové, že?“

   „Dokonale,“ souhlasila.

   Pak se ale mírně zamračil: „Jak jsi to myslela, ředit krev?“

   Hermionina tvář trochu zvážněla a váhavě se rozhlédla kolem, jako by jí bylo najednou nepříjemné o tom mluvit mezi tolika lidmi.

   „Opomineme-li, že po určité době, během níž dochází k incestním svazkům, začne docházet k degeneraci…“ zašeptala, „je podle všech starých spisů lepší, aby se krev kouzelníků míchala s mudlovskou…“

   „Proč?“

   Pokrčila rameny a vypadala zamyšleně a frustrovaně zároveň: „To bych taky ráda věděla. Napadla mě jedna možnost, ale je tu šance, že se pletu,“ a zatvářila se stylem, aby bylo i Harrymu jasné, že mu to nepoví, dokud si nebude jistá o správnosti své domněnky.

   Smířil se tedy s tím, že na to nepřijde.

   „Ale je zvláštní, jak rychle se tolik kouzelníků upnulo k naprosto nepodložené a zřetelně smyšlené historce,“ zamračila se, „jako by hledali jen důvod, aby vyhlásili nad mudly svou nadřazenost.“

   Harry pokrčil rameny a prokázal, že není troll, třebaže se tak občas dokáže zachovat: „To je v lidské přirozenosti, řekl bych. Rozděl a panuj.“

   Smutně se na něj usmála a pak poklepala na knihu před sebou. „Ale mám plán, jak jim vytřít zraky.“

   „Pochlub se,“ vyzval ji pobaveně.

   „Kouzelníci nemají žádné mytologické pověsti, ale mají velice staré legendy… a jak víme, kouzelnické legendy se zakládají z valné části na pravdě.“

   „Víme?“ zazubil se tázavě Harry a byl pokývnutím ujištěn, že přinejmenším Hermiona to ví.

   „Starší legendy, z nichž by i některé mohly vyprávět o skutečném vzniku života… jen si představ, Harry, kdyby se nám podařilo odhalit to tajemství…“ dívala se na něj a její oči byly veliké a plné badatelského zápalu.

   „Na mě nekoukej,“ zasmál se, „já na pátrání v knihách nejsem.“

   Hermiona se k němu naklonila a gestem ho vyzvala, aby udělal to samé. Harry se tedy naklonil také a vzápětí mu bylo úzkostlivě zašeptáno do ucha: „Stačila by jedna, zato s velkým K.“

   Do Harryho jako by v tu chvíli udeřil blesk. Odtáhl se a zazíral na kamarádku, jako by ji viděl poprvé v životě. Je možné, že mu osud přihřál okamžitě rozřešení současné záhady do rukou? Obvykle si nechával jobovky na konec školního roku, a to dnes máme teprve konec října…

   „Och, Harry!“ zalapala po dechu. „Co jsem řekla?“

   Musel vypadat šokovaněji, než čekal, když se na něj dívala tak starostlivě. Rychle se oklepal, než na sebe přitáhl pozornost jiných, a zamával rukou, aby si sedla blíž k němu. Hermiona zaváhala, načež ze svého klína sundala knížku, položila ji do křesla a přesedla si vedle Harryho. Museli se oba spokojit s omezeným prostorem – Harry tedy (v rámci pohodlí) natáhl ruku za ni. Vypadalo to, že ji objal kolem pasu.

   Nutno podotknout, že pokud nechtěli přilákat pozornost, přesně to se jim nepovedlo, protože na ně po očku začali pokukovat všichni ve společenské místnosti. Hermiona nápadně zčervenala, když zachytila Ronův pohled. Ostentativně se zvedl od rozehrané partie s Nevillem a přešel k nim.

   „Tajná porada?“ zeptal se nezvyklým tónem a sedl si na opěrku ruky u Hermiony a natáhl se hlavou k nim, aby lépe slyšel, přičemž Hermionu objal kolem ramen.

   Zadívala se z jednoho na druhého a pak se pokusila odtáhnout od obou, což se jí samozřejmě nepovedlo.

   „Tak, Harry,“ vyzvala šeptem kamaráda.

   Odkašlal si a střelil pohledem po ostatních. Tvářili se, že jim nevěnují pozornost, ale Harry měl stejně dojem, že to tak úplně pravda není.

   „Půjdeme se projít?“ navrhl pak. „Mám dojem, že jsme přilákali moc pozornosti.“

   Všichni tři se nějak vymotali z jediného křesla a se zbytky důstojnosti a pokusem o nenápadnost vyrazili k portrétu. Mlčky došli až do Velké síně, odkud zamířili do jedné ze starých nepoužívaných učeben v prvním patře. Hermiona zajistila dveře kouzlem proti odposlechu a Harry vyslal pro jistotu ještě jedno svoje a také varovné, kdyby se někdo blížil se zlými úmysly proti někomu z nich. Neverbálně… a Hermiona s Ronem to nepostřehli. Musel si gratulovat k tomu, že se opravdu zlepšuje.

   „Včera se mi podařilo nabourat se k Voldemortovi do hlavy,“ řekl jim a pozoroval jejich výrazy. Nejdřív vyděšené, nevěřícné a poté uznalé – dokonce obdivné, jakmile pokračoval: „Nezjistil to, zatímco já jsem odhalil, že něco usilovně hledá. Chce to tak moc, až z toho šílí, je to pro něj důležité, jako otázka života a smrti… Hledá nějakou knihu,“ s tím se zadíval na Hermionu, jejíž oči se šokovaně otevřely.

   „Ne,“ zapípala, „to snad ne!“

   Oba chlapci na ni hleděli vyčkávavě, nicméně Ron nebyl vůbec v obraze.

   „Cože? Hermi, jsi v pořádku?“ strachoval se.

   „Bavili jsme se o knížkách a kouzelnických pověstech – myslím, že Hermiona ví, jakou Voldemort hledá,“ vysvětlil Harry. „Co je to zač?“

   „Musí hledat Knihu mrtvých!“ osvětlila jim a Harry si okamžitě vybavil tenkou knížku, kterou včera zahlédl mezi dalšími.

   „Ale to je přec jen pověst,“ zahuhlal Ron a podezřele zbledl, „každý kouzelník vám řekne, že Kniha mrtvých neexistuje.“

   Zadívali se na něj a podle všeho zvažovali, co mu na to říct.

   „Jak to můžeš vědět?“ zeptala se poté Hermiona.

   „Prostě tak,“ pokrčil rameny, „vždyť je to jen pohádka! Nikdo ve skutečnosti nevěří, že by něco takového existovalo. Nikdo ji neviděl, nikdo ji nečetl, prostě neexistuje.“

   „Co to vlastně je?“ zeptal se Harry a říkal si, že by měl daleko víc číst.

   „Kniha, kterou napsali mrtví,“ vysvětlil Ron a poté se zašklebil, „pro mrtvé. Už tohle je samo o sobě hloupost, proč by si měli psát knihu pro sebe?“

   „To nemusí být chápáno, že to psali vyloženě mrtvoly pro mrtvoly, Rone,“ řekla Hermiona kousavě, „interpretace termínu ´mrtvý´ může být různá, třeba něco, co by nás tři ale vůbec nemuselo napadnout. Ostatně neuvažujeme stejným způsobem jako autoři.“

   Ron se na ni otočil a vytřeštil oči: „Snad si doopravdy nemyslíš, že je možný, aby mrtví napsali knížku! Jsou mrtví, tuzí, je po nich! Nemůžou nic psát!“

   Hermioně se nebezpečně zablesklo v očích a byla připravená svůj názor obhájit, takže Harry raději zasáhl: „Voldemort ji hledá, když je dost skutečná pro něj, je dost skutečná i pro nás. Přinejmenším je to něco k přemýšlení…“

   Hermiona prudce přikývla a pak se na ně zadívala, žár z očí jí vymizel. „Nesmí ji najít, to by byl konec.“

   „A co obsahuje?“ zajímal se Harry.

   „Prý,“ zahuhlal Ron, ale nechal kamarádku mluvit.

   „Tajemství…“ hlas jí selhal, „strašlivá tajemství síly, nesmrtelnosti, vyvolávání temných i světlých sil, odkazy moci… a postupy, jak získat odpověď na jakoukoliv otázku. Návod jak přejít mezi mrtvé a vrátit se zpět k živým…“

   Harry se nedobrovolně otřásl. Ta slova se mu rozezněla v hlavě, odrážela se od stěn lebky a vibrovala podivným zvonivým zvukem. Mrtví mrtvým… zpět k živým… tajemství síly…

   „Muselo ji hledat hodně lidí,“ zašeptal a nevěděl, proč ztlumil hlas. Přišlo mu to správné.

   „Mraky,“ potvrdil Ron, „a nikdy nikdo ji nenašel. Říkám vám, tohle je prostě jen pohádka.“ Ovšem jeho hlas zněl naplněný jakousi posvátnou úctou.

   „Kniha mrtvých je ve světě kouzelníků něco, jako býval Kámen mudrců,“ uzavřela Hermiona a zachvěla se. „Báje, jejíž existence nebyla vyvrácena…“ šlehla pohledem po Ronovi, který jí oplatil drzým a nepřístupným šklebem.

   „Ani potvrzena!“

   „A čemu se divíš? Kolik mrtvých ji asi hledalo?“ zeptala se ho pak povýšeně a obrátila se na Harryho: „Samozřejmě, že ji hledaly stovky, možná tisíce kouzelníků, ale když se na to podíváme přesně podle legendy, ty zástupy ji nemohly najít. Kniha mrtvých je magický artefakt, jenž byl vytvořen s cílem předat vybrané vědomosti a znalosti vybraným jedincům, je přece jasné, že bude chráněna proti všem ostatním.“

   Harry se otřásl, z nějakého důvodu ho popadl pocit paniky a vytřeštěně se zadíval na své přátele.

   „Takže je to teoreticky existující návod pro Voldemorta, jak získat nesmrtelnost, vyvolat temné síly a získat ještě větší moc, než má?“

   „Jo,“ souhlasil Ron a Hermiona rozpačitě přikývla – ona by nepoužila slovo ´teoreticky´, ale Harry nechtěl moc pokoušet Rona.

   „Nerad bych nám zkazil den,“ zasípal, „ale Voldemort tak nějak zapadá do definice ´mrtvý´.“

   Hermiona jen přikývla, zatímco Ron se zamračil a založil ruce na hrudi. „Myslíš to tak, jak si myslím, že to myslíš?“

   Harry unaveně přikývl a na vteřinu dal najevo, jak moc vyděšený tou představou je. Jak moc je unavený čelit další hrozbě. Jak moc by chtěl zmizet z povrchu zemského… Sklonil hlavu, stáhl si brýle z nosu a pravou rukou zakryl oči, v tu chvíli už prostě nedokázal pohlížet na realitu kolem sebe. Zoufale si přál mít někoho, ke komu by mohl přijít a svěřit se mu, někoho, kdo by mu poradil, kdo by mu řekl, že všechno bude v pořádku – i kdyby věděl, že lže, potřeboval to slyšet…

   Hermiona a Ron by mohli, ale to by nebylo to samé – jsou jako jeho rodina, sourozenci, ale Harry potřeboval… rodiče. Alespoň prchavý dojem, že za ním stojí někdo dospělý a silný, jenž ho nenechá padnout.

   Byla to samozřejmě hloupost, tohle i Kniha mrtvých, vynadal si za okamžik… ale Hermiona tomu věřila a byla sama pěkně vydšená – a i když Ron přezíravě shazoval význam této pověsti, Harry cítil, hluboko v sobě, že je to pověst pravdivá. Z neznámého důvodu věděl, že i on má právo ji hledat a žádat její tajemství. I on byl vlastně mrtvý, svázán věštbou se smrtí, označen vražednou kletbou a s životem, jenž nežil.