Konečně, po dobré hodině od stanoveného začátku, přehlédl zbytky
uchazečů a jen si znovu zazoufal. Jediný Ron a Ginny v něm vzbuzovali
jisté plané naděje – a Katie, která se samozřejmě přihlásila.
Následovaly bolestivé chvíle, kdy se snažil vybrat ty nejlepší hráče,
jaké mohl. K jeho nesmírnému překvapení to nedopadlo tak špatně, dokonce
začal pomýšlet na pohár. Určitě se mu u profesorky McGonagallové zalíbilo.
„Takže,“ zahulákal nabroušeně na tribuny, kam si posedali vyřazení
Nebelvírští, „díky všem za ctěnou účast!“ a doprovodil to gestem, že
představení definitivně skončilo.
„No, a my se uvidíme zítra ve tři na tréninku,“ otočil se (podstatně
mírnějším tónem) na svůj tým. Naplňoval ho zvláštní pocit, když je přelétl
pohledem – jeho tým. Táta by byl hrdý…
Když Harry zabušil na Snapea, dveře se mu samy otevřely. Chlapec vešel a
zmateně se rozhlédl po místnosti. Neviděl dál, než na špičku svého nosu – a ani
tam ne, jakmile se za ním zavřely dveře.
„Pane?“ odkašlal si a mžoural do tmy před sebou. Pro jistotu natáhl ruce
a začal opatrně tápat kolem. Něco nebylo v pořádku, cítil to. A co bylo
horší, kdesi v něm se začaly šířit jisté obavy…
Nevěděl přesně, co ho varovalo, ale zježily se mu vlasy na zátylku –
instinktivně se sehnul právě včas, aby unikl poutacímu kouzlu. Divné bylo, že
neviděl světlo – u útočných kouzel měl zafixováno, že je doprovází světelný
záblesk specifické barvy. Červená, zelená, fialová… ale tady nic.
Další věcí, kterou instinktivně provedl, bylo, že hmátl pro svou hůlku,
a zcela veden vyšším smyslem, odrazil bezhlesné a neviditelné odzbrojovací
kouzlo. Přiletělo z opačné strany kabinetu než to minulé. Panika, která se
pokoušela ovládnout jeho mysl, byla zahnána zpět logickým uvažování. Naprosto
metodicky přehmátl hůlku a zaměřil pozornost na nový směr, i když nic neviděl.
Srdce se mu rozbušilo jako o závod, znal tenhle příval adrenalinu, kdy
bojoval s neznámem o svůj život, a jako vždy předtím, Harry nechtěl
prohrát. Šel k zemi a narazil si hlavu o zákeřně podstrčenou židli. Zaklel
a odhodil ji stranou směrem, o němž se domníval, že bude bezpečný. Podezřele
rychle ztratil orientaci, kde co je.
Ale nevěděl, co dělat. První logická úvaha byla – zneškodnit protivníka…
ale jak? Potřebuje světlo… a to není zase tak těžké.
„Lumos!“ zařval, pevně zavíraje víčka, ale sotva se konec jeho hůlky podezřele
slabě rozžehl, dopadlo na něj zaklínadlo… a pak ztratil hůlku, vše
v bleskovém sledu za sebou.
Magická temnota zmizela a profesor Snape se s nehezkým šklebem
přesunul do Harryho zorného pole. Chlapec visel ve vzduchy za kotníky, brýle na
zemi. Pokoušel se naklonit hlavu, aby lépe viděl na svou hůlku v profesorových
prstech.
„Co se stalo?!“ vypálil rozvztekleně, prudce bušící srdce a poloha
hlavou dolů mu do mozku vháněly příliš mnoho krve a tváře měl zčervenalé. „Kdo
na mě zaútočil? Kam se poděl?“
S každou jeho otázkou se Snapeův úšklebek rozšiřoval a nabýval na
potměšilosti.
„Och,“ řekl Harry nakonec, „hádám, že to vy,“ zavrčel a pokoušel se
ovládnout rostoucí podráždění.
Snape přikývl a podal mu hůlku. Harry po ní chňapl, ale tím pohybem se
rozhoupal. Jak se tak klátil sem a tam, uvědomil si, že vidí něco opravdu
neobvyklého – nefalšované pobavení ve tváři mistra lektvarů. Z jakéhosi
důvodu se Harry cítil uraženě – co bylo vtipného na tom, že tu visí hlavou
dolů, červený jako rak, a komíhá se tam a zpátky?
„Můžete mě sundat?“ zeptal se kysele.
„Ale jistě, pane Pottere,“ usmál se na něj Snape a dobře známým pohybem
ukončil působení kouzla.
Harry zaduněl o zem, nakvašeně se zvedl a vrhl na profesora opravdu
vražedný pohled. Čekal, kdy pronese zase něco o zahajování tradice válení se po
zemi, ale když učitel mlčel, chlapec se namísto toho zeptal: „Proč?“
„Chtěl jsem vyzkoušet, jak reagujete, pane Pottere, a ověřit si, jak se
dokážete bránit. Musím říct, že do té kapitální hlouposti s Lumos jste si
vedl obstojně…“ začal Snape a gestem ho vyzval, aby si sedl na své obvyklé
místo naproti profesorovu stolu.
Harry se usadil a počkal, dokud si i Snape nesedl. „Kapitální hloupost?“
zeptal se pak vzdorovitě.
„Lumos by oslepilo jak vašeho protivníka, tak vás – v případě, že
by fungovalo, což je vaší další chybou. Tma vytvořená za účelem zmatení
protivníka se nedá rozehnat něčím tak předvídatelným, jako je obyčejné Lumos.“
Harry se chystal protestovat, ale byl zaražen: „Přijměte jako fakt, že
nejste nejgeniálnější a nejnadanější kouzelník na světě.“
Snape se ušklíbl, když Harry pohoršeně sklapl, a pokračoval: „Přislíbil
jsem vám, že vás budu učit, tak mlčte a učte se.“
„Co to tedy bylo za tmu?“ zeptal se po chvíli chlapec.
„Je to magická tma, vyvinutá jistým černokněžníkem, aby poskytovala
převahu a ochranu jeho stoupencům při nočních přepadech,“ vysvětlil mu
profesor.
„Voldemort vymyslel vlastní kouzlo?“ podivil se Harry a Snape se na něj
zadíval jako na totálního hlupáka.
„Pane Pottere,“ zasyčel, „pochybujete snad, že toho je Temný pán
schopen? Děláte, jako byste se vůbec nesetkal s jeho magickými
experimenty. A nevyslovujte jeho jméno!“
Harry se udržel, aby neodsekl, a jen tupě kývl.
„A co se týká vaší evidentní překvapenosti, sestavit zaklínadlo není
zase tak složitým úkonem, jak si nejspíše myslíte,“ dodal a působil dojmem, že
ví, o čem mluví.
„Sestavil jste vy nějaká kouzla?“ zajímal se Harry náhle
s respektem.
Snape na něj několik vteřin hleděl, jako by zvažoval, co odpovědět.
„Ano,“ pronesl nevzrušeně, „a než se zeptáte, zda vás je naučím, odpověď zní ne.“
Harry se zatvářil maličko ukřivděně, chtěl dokonce protestovat, ale pak
si uvědomil, že by to nebyl dobrý nápad. Na jeho tváři se vystřídala různá
škála pocitů, dokonale zračící jeho myšlenky, takže profesor snadno uhádl, jaký
tuhý vnitřní boj svádí Harryho pokus být dospělý s oním vzteklým děckem.
„Jasně,“ zamumlal nakonec.
„Velice dobře, pane Pottere,“ pochválil jeho sebeovládání Snape,
„dokážete projevit i schopnost se krotit. U někoho, jako jste vy, kdo je
neustále ve vleku svých nestálých a nekontrolovaných emocí, se musí každý
takový úspěch ocenit.“
Harry na něj vteřinu zíral. Prohlížel si profesora před sebou a
přemýšlel, jestli je Snape dneska extrémně hnusný, anebo je on jenom
podrážděný, neboť byl vystaven nedobrovolnému testování svých schopností,
zatímco si skutečně myslel, že ho někdo napadl.
„Pottere,“ povzdechl si Snape, „kroťte i svůj výraz, daří-li se vám
konečně držet jazyk za zuby.“
„Pardon,“ řekl s pokusem o zdvořilost, ale zároveň byl naštvaný, „asi
jsem rozčílený.“
„Co vaše srdéčko rozrušilo?“ zašklebil se profesor.
„Domněnka, že mě chce zase někdo zabít,“ pokrčil Harry rameny
v gestu, jako by se snažil situaci rychle přejít a zlehčovat.
Snape mlčel po nějakou chvíli. „Nenapadlo vás, že je to vysoce
nepravděpodobné?“
Tohle už Harry nevydržel, pořád mu bušilo v hlavě, pořád cítil
adrenalin z krátkého střetu – vyskočil na nohy a zařval: „Ne!“
Začal přecházet po kabinetu, nedbaje nevěřícného pohledu, kterým jej
profesor provázel.
„Vy to snad nechápete!“ zakončil a zamířil ke dveřím. „Tohle se mi
prostě stává!“ prudký obrat a pochodoval zpět ke stolu, z jeho očí sršely
blesky. „Odnikud se přižene hromada problémů – a Harry, vyřeš si to sám,
protože nikdo jiný nemůže!“ obrat. „Myslel jsem, že našli způsob, jak se ke mně
dostat!“ prudce se zastavil a zadíval se na profesora. „Na vteřinu jsem si
myslel, že…“ nedopověděl, neboť jím projelo poměrně šokující zjištění.
Na začátku září by si myslel, že Snape zradil. Přišlo by mu to naprosto
logické, jako něco normálního – Smrtijed, navíc jeho zavilý a nenáviděný
nepřítel, prostě zradil a přichystal na něj vražednou léčku… ale když teď vešel
do kabinetu a všechny jeho instinkty křičely, že vkráčel do pasti, zjistil, že
se cítí naprosto stejně jako ve chvílích, kdy byli ohroženi jeho přátelé.
Přesně jako tehdy, když sešel do Tajemné komnaty pro Ginny, když vlezl pod Vrbu
mlátičku za Ronem, i tehdy, když plaval na dně Černého jezera a úzkostlivě
pozoroval Hermionu, Rona, Cho… Tak nějak zařadil Snapea do kategorie přátel a
blízkých, a nepostřehl to – třebaže Hermiona zjevně ano a Brumbál na tento
vývoj samozřejmě sázel.
Zdálo se, že Snape si domyslel, co Harry nedořekl – a najednou
zrozpačitěl. Harry ještě neviděl profesora Snapea v rozpacích, nebo si to
nevybavil – ale byl v naprostém šoku, když zamrkal stejně zmateně, jako by to
udělal kterýkoliv jiný člověk. Zmateně mrkající Snape se taky nevidí každý den.
„Tedy,“ řekl, „nebyl jsem si vědom, že byste reagoval tímto způsobem,
pane Pottere.“
„Nemohl jste to vědět,“ ujistil profesora, „ostatně to je šok – tedy,
testy na postřeh jsou asi nečekané… ehm…“ blábolil.
„Nicméně,“ přerušil jeho žvanění Snape, opět v pořádku, „neznamená
to, že nebudete podroben zkouškám častěji…“ zahrabal ve stole a hodil Harrymu
lahvičku s jakousi jantarovou tekutinou.
Harry ji instinktivně zachytil – dokonalý chytačský grif – a zvedl
k očím. „Co je to?“
„Upijte každý večer před spaním,“ poradil mu Snape, „vždy jen kapku –
tahle dávka by vám měla vydržet přinejlepším do Vánoc!“
„A cože to je?“ dožadoval se tvrdohlavě,
„Prokažte víru, pane Pottere, že se vás nechystám otrávit,“ ušklíbl se
na něj Snape, „pokud to nebudete pít dobrovolně, nebudete mít nikdy jistotu, že
se to nedostane do vašeho pití či jídla…“ výmluvně nakrčil obočí.
„A vy se divíte, že vám nevěřím,“ zašklebil se Harry, ale velice opatrně
strčil lahvičku do kapsy a prohodil tónem, který částečně imitoval profesorův
před okamžikem: „Nemáte teď na srdci další úchvatné testy?“
„Dnes už běžte,“ pronesl otráveně Snape, mírně pobavený Harryho snahou,
„nejsem si jistý, jestli bych váš ukřivděný výraz dokázal snášet je o pár minut
déle…“
Harry se tedy otočil ke dveřím.
„A Pottere,“ zavolal ještě.
Otočil se – profesor se kupodivu nezatvářil kysele, neušklíbl se, neměl
pohrdavý výraz. Spíše byl tak nějak… více lidský, než byl Harry zvyklý, i přes
to, že Snape zřejmě byl člověk. Promluvil: „Vaše starostlivost není nutná.“
Harry jen přikývl – takže Snape si to přece jen domyslel správně,
třebaže chlapec zadoufal, že nikoliv. Vycházeli spolu opravdu dobře, ale teprve
teď si nejspíše oba uvědomili, že skutečně jsou… zvláštním druhem přátel.
Žádné komentáře:
Okomentovat