5. Osud sirény

Připadala jsem si pořád tak nějak jako ve snu. Nebyla to už noční můra, ale bylo to stále neskutečné. Během pozdního odpoledne jsem uvařila Charliemu večeři, sama se najedla a bezúspěšně zkoušela napsat úkol z matiky.

Mohla jsem to ale rovnou vzdát jako předem prohraný boj, protože moje pozornost se soustředila na věci daleko mimo obyčejnou všední realitu středoškolských počtů. V hlavě jsem si stále přehrávala konec rozhovoru s mistrem Arem, jak nejmocnějšímu Volturiovi říkal s úctou Alec.

„Proč jste přijel navštívit mě?“ zeptala jsem se unaveně. „Prosím, odpovězte mi. Proč zrovna já?“

Aro se na mě dlouze zahleděl, jak zvažoval svou odpověď. Potom mlaskl a sklonil hlavu na stranu, jak to nejspíše měl ve zvyku. „Jsem ohromen tvou houževnatostí, cara mia. Možná, že bys unesla pravdu. Co myslíš, Alecu?“

„Možná ano, mistře,“ souhlasil pohotově mladší upír. Téměř jsem jej nevnímala – najednou se stáhl kamsi do pozadí, někam do stínů mezi stromy, jako by nechtěl vyrušovat.

Aro měl hezké ruce s jemnými, ale silnými prsty. Najednou upustil mou paži a oběma svými dlaněmi obkroužil můj obličej a sklonil se nade mnou. V tu chvíli jsem strnula, pohled upřený do jeho očí. Jen moje srdce začalo zběsile pumpovat, jen to jediné bylo schopné nějakého pohybu.

Hluboce se nadechl a pak se slabým úsměvem, trochu zklamaně, zase vydechl a začal se sklánět blíž a blíž. Nakonec naklonil mou hlavu stranou a odhrnul si z cesty pramen vlasů. Znovu se nadechl a jeho dech mě lechtal na obnažené šíji.

„La mia cantante,“ zašeptal. „Jsi moje siréna, Isabello.“

Ten hlas byl tak hebký, tak důvěrný, že jsem se musela roztřást a pevně semkla víčka. Před očima jsem viděla zmučený výraz v Edwardových okrových očích, a náhle se mi po mém zlatookém upírovi zastesklo. Byl to jen krátký okamžik sympatie a lítosti – a zmizel velice rychle.

Aro Volturi se sklonil ještě níž a svými rty přejel po mé zběsile pulsující artérii.

Vyskočila jsem a odtáhla se, moje oči rozšířené a ústa šokovaně pootevřená.

Alec se někde ve stínech zachechtal, mlžný pruh vedoucí od jeho mistra mi prozrazoval, že se skrývá mezi stromy po naší levé straně.

Aro sám na mě hleděl se šibalským úsměvem a jeho oči byly skoro černé. Olízl si rty a ještě víc se zašklebil. „Ach, cara mia, velice chutná.“

„To bylo velmi nezdvořilé!“ prohlásila jsem, rudnoucí. Moje srdce se odmítalo uklidnit a přísahala bych, že oba upíři se na můj účet musí skutečně náramně bavit. „Můžete mě přestat očichávat a ochutnávat?“

„Odpusť, neměl jsem v úmyslu tě urazit,“ prohlásil vesele, bez sebemenší špetky pokání, a autoritativně ke mně natáhl ruku. Přistihla jsem se, že téměř bezmyšlenkovitě jsem k němu o krok přistoupila a vložila svou dlaň do jeho. Rychle si ji přiložil ke rtům a slabě políbil každý jednotlivý kloub, oči pobaveně jiskřící.

Samozřejmě – požádejte upíra o něco, a on udělá pravý opak.

„Jste nemožný!“ oznámila jsem mu a zkusila stáhnout ruku zpět. Držel mě nicméně pevně a znovu se zasmál tím příjemným hlubokým smíchem.

„Budu to brát jako lichotku, krásná panno,“ zamrkal.

„Rozhodně to tak nebylo míněno, ctěný pane!“ odpověděla jsem ve stejném duchu.

„Ten oheň!“ pokračoval pobaveně. „Jak osvěžující!“

Kousla jsem se do rtu a trošku znejistěla. Opravdu jsem byla nemístně drzá – netroufala bych si tak mluvit ani k jednomu ze svých učitelů, tak proč jsem riskovala a dobírala si zrovna Volturiho? Co přesně bylo špatně s mou hlavou?

Nicméně jeho oči se náhle přestaly usmívat a jeho tvář zvážněla, získala dravčí výraz.

„Soudím dobře, jelikož se nevyptáváš, že víš, co ten pojem znamená, cara mia?“ zeptal se a pevněji stiskl moji dlaň, téměř to bolelo. Jeho pohled byl náhle ostražitý a velice nebezpečný.

Trhla jsem rameny a zkusila se mu nedívat do očí. Znovu mě donutil jediným prstem k němu pohlédnout a já ucukla před ohněm, který v jeho černých očích vzplál. Bleskově pohnul rukou a zachytil mě za týl, abych nemohla uhnout pohledem.

„Ach,“ dlouze protáhl, jak vyčetl pravdu z výrazu mé tváře. Nebyl to povzdech, bylo to slabé vrčení. „Zpívala jsi už někomu jinému.“

Ta věta mě zamrazila až do morku kostí. Nelíbilo se mi, jakým způsobem to pronesl – tak nesouhlasně, jako bych jej právě smrtelně urazila, a co víc – nějak jsem věděla, že jsem se ho tím právě bytostně dotkla.

Upustil mě a o dva kroky se vzdálil rychleji, než jsem stačila mrknout.

„Měla bys jít domů, cara mia,“ řekl mi poněkud odtažitě, ublíženě. „V našem hovoru budeme pokračovat později. Alecu…“

A najednou jsem byla sama.

Pořád mi to nedalo. Znovu a znovu jsem si přehrávala to shledání a snažila se najít vysvětlení, proč ‚zpívám‘ Aru Volturiovi. A potom mě to napadlo – mohlo by to mít něco společného s tím, že ani on se mi nedokázal dostat do hlavy? Říkal, že je svým způsobem schopný číst lidské myšlenky, stejně jako Edward. Třeba to mělo nějakou šílenou, nepochopitelnou spojitost?

Byly to bláznivé úvahy, které mě nikam nepřiváděly…

„Bello?“ zaslechla jsem najednou tlumeně.

Vylekaně jsem se otočila k oknu a opatrně k němu přešla. Alecova tvář na mě hleděla z druhé strany skla, rámovaná nočními stíny.

„Co tady děláš?“ zeptala jsem se ho a otevřela.

„No, upřímně?“

„Upřímně. Můžu tě shodit dolů, víš,“ slíbila jsem mu.

Zakřenil se: „No, upřímně tě hlídám.“

„Prosím?“ zamrkala jsem. Dělám to dost často.

„Mistr Aro na tom trval,“ řekl a protáhl se kolem. „Můžu dál, ne?“

„Jste jeden nemožnější než druhý!“ vydechla jsem frustrovaně. „Jistě, jen pojď dál a udělej si pohodlí.“

„Dík,“ usmál se nevinně a usadil se k mému stolu. Očima prolétl moje marné pokusy prokousat se číslicemi a vzal si tužku. „Hm…“

Chvíli jsem ho nechápavě sledovala, ale nakonec jsem se usadila na postel a jen na něj zírala. Něco by mě na celé této situaci mělo podstatně více znepokojovat, ale nedokázala jsem se k tomu donutit. Trávila jsem už dřív celé noci s upírem v mém pokoji, takže mi to vlastně připadalo skoro normální.

„Dobře, proč mě přesně máš hlídat?“ ozvala jsem se po chvíli.

Alec dopočítal můj úkol a odložil pečlivě tužku. Podle výrazu v jeho obličeji jsem soudila, že se mu o tom moc nechce mluvit, ale nakonec si útrpně povzdechl a obrátil se čelem ke mně úplně.

„Jsi mistrova siréna,“ řekl mi. „Uvědomuješ si vůbec, co to znamená?“

„Že má silné nutkání mě sníst, ano,“ souhlasila jsem. „Proč?“

Alec si prohrábl vlasy a nehnutě mě pozoroval. „Byl to ten mladý Cullen? Ten Edward? Komu jsi předtím zpívala?“

Přitakala jsem, trošku nechápajíc, co to s tím má mít společného.

„Cullenovi jsou vegetariáni, rarita,“ začal vysvětlovat. „Jestli někdo dokáže odolávat volání sirény, pak určitě jeden z nich. Nemyslím, že si vážně uvědomuješ, jak mučivě neodolatelná pro mistra Ara jsi, Bello.“

„Ale…“ zavrtěla jsem hlavou. „Mluvili jsme spolu. Vypadal chvílemi hladově, to jo…“

„Necítil tě,“ přerušil mě Alec. „To je můj talent – ta mlha, pamatuješ? – můžu kompletně zneschopnit cizí smysly, úplně je odstřihnout. Proto s tebou mohl mistr tak klidně mluvit; protože tě necítil, nezpívala jsi pro něj, ale i přesto ho to stálo značné úsilí.“

Alec se rozesmál nad výrazem v mém obličeji.

„Pracujeme s mistrem na tom, aby si pomalu zvyšoval toleranci k tvojí vůni,“ vysvětlil. „Je tvrdohlavě odhodlaný odolat tvému volání, protože je to jediná jeho slabost; a to se mu vůbec nezamlouvá. Proto mě sem poslal. Tvoje vůně je všude po městě, vznáší se tak nevinně ve vzduchu, a přitom ho stejně snadno dohání k šílenství. Přesto zkouší odolávat. Já jsem tu u tebe jako pojistka, kdyby se rozhodl přece jen stavit… na degustaci.“

„Bylo by jednodušší mě zabít,“ zamumlala jsem.

„To každopádně,“ souhlasil s pokývnutím a vrhnul na mě slabý úsměv. „Ale nemyslím si, že by to bylo prospěšné – rozhodně ne tobě a nejspíš ani ne jemu.“

„Co tím přesně myslíš?“ sledovala jsem zvědavě Alecův mladistvý obličej a uvědomila jsem si, jak podivně otevřený ke mně je. Zaváhal jen krátce, než mi odpověděl.

„Znám mistra Ara víc jak tisíc let,“ řekl pomalu a široce se na mě usmál, zatímco jsem na něj vytřeštila oči. Rozhodně bych mu nehádala tak vysoký věk. „Je v mnoha ohledech velmi trpělivý, když s námi jedná. Musí být, přirozeně.“

„Asi hádám, že jo,“ souhlasila jsem se slabým úsměvem. Bez trpělivosti by věčnost jednoduše nefungovala.

„Tváří v tvář něčemu, co je pro něj překvapivé a nové, je nadšený jako malé dítě,“ pokračoval pak. „Všichni jsme slyšeli o sirénách, ale málokterý upír tu svoji vůbec kdy potká. Je to velká vzácnost a nikdo z nás nečeká, že by se to mohlo stát. Proto, když tě poprvé ucítil ve Volteře… prostě ztratil kontrolu a to bylo něco nevídaného a neslýchaného, u mistra Ara přinejmenším. Když se vzpamatoval, byl už jen uchvácený. Neviděl jsem ho tak nedočkavého, tak zaujatého za celou tu dobu, co ho znám.“

Sledovala jsem Alecovu tvář a naslouchala tónu jeho hlasu a nikdy předtím jsem si nebyla jistější, že mám pravdu. Mluvil o svém mistrovi s velikou úctou a láskou. Nebylo to nijak výrazné nebo přeslazené – jen bylo vidět, jak mu na Arovi záleží.

„Po třech tisících letech pro upíra, jako je on, není lehké zůstat ve spojení se světem živých. Po určité době jsi viděla všechno a zažila všechno a věci se jednoduše začínají opakovat. V posledních staletích uplynuly měsíce, aniž by se mistr Aro třeba jen pohnul, protože jednoduše neměl důvod. Teď…“ pokrčil rameny a usmál se na mě. „Teď bylo prakticky nemožné ho udržet v Itálii.“

„Záleží ti na něm, že?“ zeptala jsem se Aleca měkce.

Trochu rozpačitě se prohrábl ve vlasech a slabě přitakal. „Zachránil mě a mou sestru před upálením. Je to náš stvořitel, naše rodina, a udělali bychom pro něj cokoliv. Je dobré vidět, jak je najednou živý. A vděčíme za to tobě.“

Začervenala jsem se a odvrátila oči. Po takové citově vybičované chvilce jsem si nebyla moc jistá, co přesně na to odvětit, tak jsem se zaměřila na změnu tématu.

„Vážně mě přeměníte?“

Teď se Alec hlasitě rozesmál.

„Obávám se, že nic by nezměnilo mistrův názor na tuhle věc,“ řekl. „Kromě toho, že tak hezky voníš, máš ještě zajímavý dar. Nikdo nikdy nedokázal blokovat jeho čtení. Po přeměně se tahle schopnost zesílí a nejspíše získá další rozměr, a mistr Aro jednoduše potřebuje vědět jak a jaký.“

„Jeho fascinace neznámými věcmi, že?“ zamumlala jsem mírně otráveně.

„Přesně tak,“ zakřenil se. „Ale nemusíš se tvářit tak truchlivě, Bello. Nejsme zase tak špatná cháska a zapadneš docela dobře, řekl bych. Skoro to vypadá, že jsi prostě měla být jedna z nás, nemyslíš… Copak je?“

Vyhrkly mi slzy do očí a nedokázala jsem vysvětlit tomu chlapci – víc jak tisíc let starému – že prostě nechci být upírem. Nedokázala bych dát ani do souvislých slov a vět, jak mě zarazil ten prostý fakt, že Alec jednoduše počítá, že budu jedna z nich.

Bývala doba, kdy jsem nic jiného nechtěla a musela jsem tolik bojovat, abych na to téma mohla jen mluvit se svým přítelem. Edward byl tak nekompromisní, tak nesouhlasný. A Alec to považuje za nezbytnou věc a přistupuje k ní s takovou lehkostí…

Byl tohle můj osud? Siréniny dvě volby – smrt nebo život z rukou jejího upíra. Vrátilo to rovněž vzpomínky na Alice a její vizi, že se stanu nesmrtelnou. Viděla to hned ten první den, kdy jsem potakala Edwarda – ve chvíli, kdy jsme k sobě ještě nic necítili, ve chvíli, kdy jsem k němu jen poprvé zvolala svou vůní. Mohla to být pravda? Mohla jsem v ten den začít kráčet neodvratitelně po stezce, na jejímž konci mě tak jako tak čeká chladná nesmrtelnost?

Skoro to tak vypadalo. I když Cullenovi odešli, upíři z mého života nezmizeli. Jakkoliv usilovně bych si přála, aby bylo všechno nadpřirozeno pryč, nešlo to. Alec si tu seděl u mě v pokoji, jako by se nejednalo o nic podivného – a já s ním tak přirozeně konverzovala.

Žádná nepříjemná tíha, neohrabané ticho. Bylo to tak normální.

Zavrtěla jsem hlavou, když ke mně vztáhl ruku, a Alec se nejistě posadil zase zpátky.

„Nejsem moc dobrý v utěšování plačících holek,“ řekl rozpačitě a na krátkou chvíli jsem v něm viděla zahanbeného třináctiletého chlapce. „Upíři nepláčou.“

„Co když nechci být upír?“

„Nemáš moc na vybranou, promiň,“ řekl tiše. „Strašně nerad bych tě zabil, Bello. A mistra by to tak zklamalo. Myslím, že už tvou smrt ani nepovažuje za jednu z možností.“

Nebyla to jedna z možností, ne pokud se Aro rozhodl, že mě přemění. Jak pošetilé bylo doufat, že by změnil názor? Byl to koneckonců Volturi a jim se neodporovalo; cokoliv Volturiovi chtěli, toho dosáhli. Měli všechen čas na světě, mohli si dovolit být trpěliví, nebo si to mohli vzít násilím. Na světě nebyla síla, která by jim mohla vzdorovat.

V tenhle okamžik, kdy jsem seděla na posteli a sledovala stíny tančit uvnitř svého starého pokojíku, jsem dospěla. Skutečně jsem si uvědomila, že každá akce má reakci, že naše skutky mají následky a my za ně musíme přijmout zodpovědnost. Rozhodla jsem se být na krátkou chvíli s Edwardem, a byla to šťastná a bolestně krásná chvilka. A nyní musím zaplatit za svou zvědavost, za svou tvrdohlavost, neboť moje láska mě přivedla na cestu vedoucí do stínů a nekonečné noci.

„Kdy?“ zašeptala jsem, chvějícím se hlasem. Tak moc jsem nechtěla, ale bylo mi jasné, že nemůžu jinak. Nezbývala mi jiná možnost a víme, že život jednoduše není fér.

Alec pokrčil rameny: „To vážně nezáleží na mně. Až se pro to mistr Aro rozhodne. Možná, až se naučí odolávat tvé vůni? Jakmile tě přeměníme, přestaneš k němu zpívat, protože ti přestane krev proudit v žilách. No, a jelikož jsme tady vlastně kvůli tomu…“

„To je tak šílený,“ zamumlala jsem. „Jenom já mám takovou smůlu.“

„No, mohla jsi skončit o dost hůř,“ poznamenal trošku otráveně. „Mistr Aro je velice civilizovaný a nebrání se pokroku, takže život ve Volteře se nedá ani v nejmenším srovnat s tím, jak žijí menší klany a rodiny.“

„Jednou mi budeš muset vyprávět o životě ve vašem městě,“ usmála jsem na něj smutně a Alec přijal mou tichou omluvu s vlastním slabým úsměvem.

„Jednou si to sama prožiješ, Bello.“