čtvrtek 16. ledna 2014

13 Kapka jasné mysli

   Harry se vrátil do věže a stále si připadal trochu divně – ovšem ten pocit rychle hodil za hlavu a začal přemýšlet nad dnešním ´trestem´ - skončil moc brzo, takže si nebyl jistý, co by měl se zbývajícím časem večera udělat. Už mu všechno lezlo na mozek, místo aby si prostě sedl do křesla a zahrál si něco s přáteli, přemýšlel nad tím, který úkol neudělal… Ron by z něj měl záchvat, zatímco Hermiona by ho chválila za píli.
   Když si uvědomil, jakým směrem se ubírají jeho myšlenky, potřásl hlavou a rozesmál se na celé kolo. Profesor Snape na něj měl v těchto ohledech zaručeně špatný vliv.
   Stále se pochechtával, zatímco sebou praštil do volného křesla vedle Rona a naproti Hermioně.
   „Nejsi tu nějak brzo?“ zajímala se s pohledem zabořeným do své mimoškolní četby. Harry naklonil hlavu a přečetl si nápis: Pradávné stopy magie.
   „Snape mě pustil dřív,“ odpověděl a zamrkal na Rona, „zahrajem si šachy?“
   Následujících několik desítek minut se chudák Harry pokoušel vybojovat s Ronem alespoň důstojnou – když už ne vítěznou – partii. Někdy bylo až zarážející, že zrovna Ron prokazuje tak skvělé taktické myšlení, když jedná občas tak, jako by mu tento proces byl naprosto cizí.
   Místnost se pomalu vyprázdnila a Harry zjistil, že se po dnešku cítí opravdu unaveně. Přesto se  mu ještě nechtělo jít spát. Seděl v příjemném teple a přítmí a jednoduše si povídal s přáteli, jako by to byla ta nejjednodušší věc na světě. Žasl, kolik mu toho za uplynulý měsíc uniklo – a nemohl se čemu divit, byl pořád v jednom kole. Slíbil si, že si v budoucnu najde aspoň jeden večer v týdnu na poklábosení s jedinou rodinou, kterou kdy měl.
   „Hermi,“ vzpomněl si na lahvičku ve svojí kapse a vytáhl ji. Doufal, že by jeho kamarádka mohla vědět, co za lektvar mu to Snape nařídil užívat. Ne že by mu nevěřil, profesor prokázal, že nemá v úmyslu mu ublížit a že to s ním myslí dobře… ale jak Harry věděl, někdy se názory ostatních lidí na to, co je pro něj dobré, dosti liší od jeho vlastních představ. „Mrkni na tohle.“
   Hermiona si převzala nabízenou lahvičku a její oči se rozšířily – nevěřícně zamrkala a začala ji pozorněji zkoumat ve světle z ohniště. „To je úžasné, Harry!“
   Ron se naklonil blíž a vytrhl jí lektvar z ruky, aby se taky podíval. Vyměnil si s Harrym nechápavé zamrkání. „A co to je?“
   Sjela je velice povýšeným pohledem, natrénovaným díky letům praxe, a svým poučujícím hlasem, který je doháněl k šílenství, pronesla: „To je přece Zostřující lektvar!“
   Harry nakrčil obočí a poposedl – něco mu to říkalo, ale na její encyklopedické vědomosti neměl. „Vážně?“
   „Jestli ti ho dal Snape, tak určitě,“ řekla sebejistě.
   „A kdyby mi ho nedal on?“ nadhodil Harry se šklebem – kde by jinak vzal lektvar.
   „Tak by to byl velice dobrý džus,“ vrátila mu.
   „K čemu je dobrý?“ zajímal se Ron.
   „Mít něco takového za zkouškového období je k nezaplacení…“ Hermiona se nadšeně zahleděla na lahvičku ve svých dlaních jako na nejcennější poklad.
   „Jo?“
   „Jistě!“ nadechla se a neochotně ji vrátila. „Pokud to budeš správně dávkovat, tak by ti lektvar měl dopomoci k většímu využití mysli. Je nedocenitelný, protože postupem času se jeho účinky stávají trvalými, takže už další nepotřebuješ…“ zavrtěla hlavu, jako by si něco uvědomila. „Tedy, ne jeho účinky… Zpočátku jenom díky jeho působení můžeš jasně přemýšlet a koncentrovat se, ale postupem času si tento postup tvoje mysl sama osvojí a lektvar už nebudeš muset brát…“
   Skoro závistivě se zahleděla na Zostřující lektvar.
   Ron se zavrtěl a s jistým obdivem hleděli na jantarovou tekutinu všichni tři.
   „Jednomu nerozumím,“ řekl Harry, „když je tak úžasný, proč… tedy, proč jsem o něm nikdy předtím neslyšel? A proč není rozšířenější?“
   Hermiona se pobaveně ušklíbla, když se na ni její kamarádi tázavě zahleděli. „Jak bych to…“ zamrkala, „po pravdě… málokdo má předpoklady pro to, aby u něj správně pracoval – a krom toho je pro své vlastnosti po dobu školních studií zakázaný… nemluvě o ceně.“
   „Jak moc peněz?“ zhrozil se Harry.
   „Netroufám si odhadnout, ale asi dost.“
   „Zakázaný?“ chňapl se příležitosti Ron a zašklebil se na ni. „Tys přiznala, že bys ten lektvar brala! Ó Hermiono, to bych do tebe neřekl!“ a začal se hurónsky smát.
   „Ale když je zakázaný, neměl bych ho pít,“ zamyslel se Harry a nechápal, proč mu ho Snape vlastně dával.
   Hermiona na něj chápavěji zamrkala a pak jej cvrnkla do nosu: „Právě ty bys měl… vlastně jsem přemýšlela nějakou dobu, že bych to zkusila sama namíchat.“
   „Cože?“ vytřeštil oči Ron. „To je podruhé během krátké chvíle, co bys ochotně porušila školní řád! Nejsi nemocná?“
   „Nikoliv, Ronalde,“ řekla upjatě. „Ale myslím si, že v naší situaci je Zostřující lektvar velice dobrým pomocníkem…“
   Harry se zachmuřil, ale pokusil se na ni usmát. Na krátkou chvíli opět zapomněl, že za zdmi Bradavic zuří válka a on má být tím, kdo ji ukončí. Už mu bylo naprosto jasné, proč mu to Snape dal. S tím lektvarem se bude schopný soustředit jak na učení, tak na nitrobranu. Čím soustředěnější bude, tím více pokročí. Čím více pokročí, tím větší budou jeho šance na přežití.
   „Jasně,“ přitakal a pevněji tiskl lahvičku v ruce.

   Zpočátku Harry nerozpoznal, že by mu Zostřující lektvar nějak pomáhal. Každý den probíhal stejně a beze změn – ráno vstal, sešel na snídani a potom do výuky. Během odpoledne a podvečera měl tréninky a vypracovával úkoly, večer šel na trest ke Snapeovi a dolaďoval své práce, vařil lektvary a byl prakticky učen a zkoušen z obrany proti černé magii odpovídající osnovám šestých ročníků.
   Třetí říjnový týden byl v polovině, když mu došlo, že se dokáže bez problémů koncentrovat na malou třísku (na zlatonku zanevřel, protože moc často ulétla, míček jeden okřídlený) a vypnout všechny ostatní myšlenky, když večer trénuje na nitrobranu, že v doučování se Snapem zvládá užívat neverbálně většinu snadnějších soubojových kouzel a (to bylo nadmíru šokující) že v hodinách s Medowem doposud nepocítil touhu tomu člověku s inteligencí řepy vpálit do obličeje další urážky, za které by letěl ze školy.
   „Hermiono,“ oslovil kamarádku a pomohl jí posbírat tlusté bichle ze stolu v knihovně.
   Vzhlédla k němu. „Copak?“
   „Zlepšilo se mi sebeovládání?“ zajímal se.
   „Viditelně,“ ušklíbla se na něj a dotáhla ho k patřičným policím. Bez protestů zafungoval jako držák na knihy, které vrátila na místa, a knihy, které mu naskládala do náruče. Pod jejich vahou se prohnul.
   „K čemu to všechno?“ podivil se a přenesl poslušně všechny zpátky ke stolu.
   „Na projekt,“ odpověděla a zamrkala na něj: „Nepředpokládám, že by tě zaujaly staré pověsti o zrození kouzelníků, že ne?“
   Harry pokrčil rameny a zběžně se zadíval na nejbližší knihu, kterou si Hermiona přitáhla (kterou mu naložila). „Teorie o Knize mrtvých?“
   Hermiona zmíněnou knížečku (jediný tenký svazek v záplavě obrovských knih) vzala a otáčela v prstech.
   „Zaujala tě? Můžeš si ji přečíst, než se prokoušu tímhle,“ ukázala na zmíněné bichle.
   „To je dobré,“ zazubil se na ni. Kouzelnické legendy ho sice lákaly, ale pamatoval na hodiny s Binnsem. „Stejně musím do sklepa.“

   Dával si pozor, kamkoliv šel, protože měl neustále na paměti Snapeovu připomínku o testování – a pokud se navykne být ve střehu, neuškodí to.  Byl mírně rozmrzelý, když došel bez incidentů ke kabinetu – začínal mít dokonce podezření, že u něj zakrátko propukne paranoia, protože se vždy natolik soustředil na náznaky předcházející jakémukoliv útoku, že nadskakoval, i když někdo o tři patra výš bouchl dveřmi.
   Sice by vsadil Kulový blesk na to, že další past na něj profesor nenalíčil znovu ve svém kabinetě, ale pro jistotu zkontroloval, že má hůlku snadno dosažitelnou. Znovu ho (jako několikrát předtím v posledních dnech) napadlo, že by se mu hodilo pouzdro.
   Zaklepal a po vyzvání: „Dále!“ vešel.
   Snape seděl za stolem, vypadal o trochu víc nerudně než obvykle a zrovna napsal červeným inkoustem cosi na poslední opravovanou esej. Podle rozmáchlosti pohybů Harry hádal, že to bylo Troll, nečekaně.
   „Dobrý večer,“ způsobně pozdravil a přešel ke svému místo naproti profesorovi. Byl čtvrtek, což znamenalo, že obvykle probírali teoreticky.
   „Ani jsem se nezeptal, pane Pottere,“ začal profesor a zkoumal ho, „jak vám funguje lektvar. Předpokládám, že slečna Grangerová rozřešila, co je zač a jaké má účinky.“
   Harry se zašklebil: „Samozřejmě. A myslím, že docela dobře… podle všeho jsem… soustředěnější,“ pokrčil rameny.
   „A zaznamenáváte i studijní pokroky,“ pokýval hlavou Snape – dokonce se mírně usmál. „Alespoň v jistých záležitostech.“
   Harry se spokojeně zazubil – na svoje zvládnutí neverbálních zaklínadel byl docela pyšný.
   „Hermiona říkala, že postupně mysl začne pracovat tak, jak ji Zostřující lektvar navykne…“ nadhodil potom a profesor mu to odsouhlasil krátkým pokývnutím. „Napadlo mě…“
   „U vás odhaduji,“ zarazil ho Snape, „že bude trvat přinejmenším do konce pololetí, než si vaše mysl osvojí takové fungování.“
   Harry přikývl – ostatně tohle nebyla zlomyslná narážka na jeho osobu, pouze konstatování pravdivého faktu. Teď to chápal – byl pod vlivem lektvaru – právě v tu chvíli si byl vědom své unáhlenosti a zbrklosti. Skutečně se nechával příliš často strhávat emocemi a kvůli tomu nemyslel… tak si říkal, že Zostřující lektvar není vůbec špatná věc.
   „Jste připraven, pane Pottere?“ zeptal ho Snape nečekaně. Harry nestačil odpovědět, protože si okamžitě vybavil onu třísku, s níž po večerech trénoval.
   Bylo to vůbec poprvé, kdy kladl profesoru Snapeovi jakýs takýs odpor. Cítil kolem sebe – v hlavě – jakýsi letmý závan, jak profesorova mysl sondovala prázdno kolem třísky a potom zevrubně zkoumala ji samotnou. Nakonec se stáhl.
   Harry se cítil trochu unavený, když rozpustil svou chabou obranu a nechal mysl v poklidu se rozpínat svým normálním prostorem. Ani ve snu ho nenapadlo, kolik úsilí jej bude stát vzdorovat a držet se své představy. Všechno se s ním na jeden kratičký okamžik zhouplo.
   Snape krátce pokývl, zjevně počítal s tím, že mu nebude nejlépe. „Pokrok, pane Pottere, pokrok…“ řekl s náznakem pochvaly.
   Chlapec přitakal a promnul si čelo – začala ho pálit jizva a měl náhle dojem, že mu praskne hlava. Zaúpěl a složil lokty na stůl a hlavu na lokty.
   „Pottere!“
   „V pořádku, v pořádku,“ ztěžka zafuněl a zvedl k profesorovi skelný pohled. „Jen mám dojem, že Voldemort něco hledá. Mám strašné nutkání jít něco hledat… a bolí mě hlava… a chci tu knihu…“ a potom jeho hlas odumřel.
   Snape se naklonil nad stolem a naposledy zaslechl téměř neznatelný šepot: „Musím mít… tu knihu…“
   Ve chvíli, než Snape vstal ze svého místa a přešel k chlapci, se Harry probral, zpříma se posadil a zamžoural na něj.
   „Měl jsem dojem,“ zamrkal, „huh… ehm… neudělal jsem něco… hloupého?“ zableptal.
   Snape zkřížil ruce na prsou a opřel se o hranu psací desky. „Pane Pottere, vy si nejste vědom, že jste se právě napojil na mysl Pána zla?“
   Harry vytřeštil oči. „To tedy rozhodně ne! Vždyť… to není možné…“
   „Žel, právě se tak stalo,“ konstatoval chladně. „Co jste, u Salazara, dělal, že se vám to podařilo?“
   Harry soustředěně nakrčil obočí. „Uvolnil jsem zábrany, jakmile jste se stáhl,“ řekl pomalu a potom rozšířil oči. „Nechal jsem svou mysl roztáhnout… a asi jsem na něj dosáhl!“
   Snape na něj zíral nadmíru nevěřícně, přestože nezpochybňoval, že k tomu došlo. Harry mu oplácel udivený pohled a pomalu mu začínalo docházet, co právě dokázal.
   „A on si toho nevšiml,“ řekl a jeho oči se rozzářily. „Nepostřehl to… a to znamená…“ nedořekl, protože se profesor zatvářil velice vražedně.
   „Nebudete se o to pokoušet, pokud si ceníte svého duševního zdraví. Pán zla ovládá nitrobranu velice dobře, je schopný usmažit útočníka, že z něj zbude pouze slintající troska! Vyjádřil jsem se dostatečně jasně, pane Pottere? Nebudete riskovat svou příčetnost,“ vyštěkl podrážděně.
   „Jistě, pane,“ souhlasil Harry a pak se zašklebil. „Dokud mě nenaučíte pořádný nitrozpyt, nezkusím to znovu.“
   Profesor se zamračil a několik okamžiků sledoval chlapcovu odhodlanou tvář. Když se neměl k žádné reakci, Harry dodal: „Všichni riskujeme, pane. A že je pro co.“

   Teprve poté Snape pomalu přikývl na souhlas.

Žádné komentáře:

Okomentovat